Kulečník

            Přišel jsem do hospody. Do éteru jsem sporadicky pronesl dobrý večer štamgastům, ani jsem se pořádně nepodíval koho vlastně zdravím. Poručil jsem si pivo. Zatímco ho hostinský natáčel jsem si zapálil cigaretu a šel si sednout. Když tu najednou slyším „Čus!“. Otočil jsem se, a najednou jsem zjistil, komu patří ten známý hlas. „Čau Martine“ opáčil jsem pozdrav. „Nedáme kulečník?“ zeptal se mě. Z jeho hlasu bylo zřejmé, že je opilý. „Klidně, ale jenom jednu hru“ odpověděl jsem mu. Popravdě, nechtělo se mi ani hrát, ale vidět po dlouhé době Martina, kamaráda z dětství bylo silnější než moje nevole hrát. Zvedli jsme se tedy, a šli ke kulečníkovému stolu. Srovnal koule do trojúhelníku a řekl mi, ať je rozstřelím.
            „Ty jsi je skládal, tak začni ty“ řekl jsem mu. „Fajn“. Vzal tágo a šťouchl. Bílá koule spolu s dřevěným klepnutím odlétla mimo. „To se stane.“ řekl jsem. Zkusil to tedy podruhé. Koule se odrazila od plátěného lemování a vrátila se zpět. „Kurva, potřebuju křídu.“ řekl naštvaně. „Jo, tady někde byla.“ řekl jsem a ukázal jsem směrem k tágům. Nechtěl jsem se smát, bylo na něm vidět, že chce vyhrát a jeho chyby ho celkem rozrušily. Po chvíli jsme ji našli a nakřídovali si tága. Konečně se mu povedl první šťouch. „Mám půlky“ řekl vítězně.
            Chvíli jsme hráli. „A co vůbec, jak to jde?“ zeptal jsem se ho. „Mám se fajn“. „Prej makáš“ řekl jsem. „Jo, už celkem dlouho. Plánuju se odstěhovat. Co mi umřela máma je to s fotrem nahovno.“ řekl naprosto klidně. „Nahovno?“ zeptal jsem se opatrně. „Jo. Mrtě chlastá a tříská mě, to se nezměnilo, ale co umřela máma je to ještě víc v prdeli, nemám vůbec nikoho.“ „Jasný, je to v hajzlu“ řekl jsem. „A co práce, platěj ti aspoň slušně?“ pokusil jsem se změnit téma. „Jo, mrtě dobrý. Dvě kila na hodinu, sice dřina, ale slušně oceněná. To víš, musíš si užívat, dokud jseš mladej.“ „Však jo“ odvětil jsem. „A máš vyhlídnutej nějakej barák?“ „Garsonku. Dva plus jedna, v pohodě to utáhnu.“

 Škoda, že je stejně ukecanej, jako jeho táta. Možná se fakt chce odstěhovat, začít znova. Nicméně mezitím všechno prochlastá. A taky pochybuju, že má dvě kila na hodinu. Ten sráč, pro kterýho maká je pěknej čůrák co myslí jen na sebe. Využívá ho i jeho bráchu jako levnou pracovní sílu, určitě jim platí základ, možná ani to ne. Jednou čuchnul k penězům a vysral se na školu. Teď bude celej život jako nekvalifikovanej debil, bude moct dělat s ukrajincema. Škoda lidskýho života.
 

            „To stačí, když jseš sám. Hlavně jseš volnej, to je dobrý.“ řekl jsem mu. „Vždyť taky jo. Žádný starosti, jenom sám se sebou. A budu si tam moct tahat baby jak budu chtít.“ „Mrtě no“ řekl jsem mu.

 Vlastně jsem mu celou dobu jen přikyvoval na to, co řekl. Nemělo cenu se s ním hádat, byl o všem rozhodnutý. Přál jsem mu to. Konečně pryč od fotra, od tý špíny ve který žije. Aspoň bude mít nějakou naději na normální život, po tom všem co zažil. Ale nějak tomu nevěřím.

Mezitím většina koulí napadala do děr, až zbyla jen moje celá a černá. Posledním šťouchem umístil černou kouli do díry. Vyhrál.