Posel smrti VI: Kapitola XXI - Kálí

XXI - Kálí

 

Po příjezdu do bývalého Zairu, dnes už Konga, se Samuel držel Akiřiných pokynů a procestoval vesnice, které patřily do oblasti, kde měla údajně operovat Sakura Sato. Neuniklo mu, že země je už takřka v občanské válce a ve městech, kterými projížděl, to bylo jasně patrné. Všude po ulicích se pohybovali po zuby ozbrojení vojáci. Občas zahlédl i džípy s kulomety nebo nákladní vozy převážející zbraně a munici. Atmosféra tam byla ponurá a napjatá. Jakoby se každou chvíli očekávalo, že dojde k bojům. Byl rád, když se dostal na venkov a doufal, že tady bude vše klidnější. Pozdě odpoledne dorazil do poslední z vybraných vesnic. Pevně doufal, že právě tady na Sakuru narazí, nebo se alespoň dozví, kde je. Lidé, kterých se vyptával v jiných vesnicích, se s ním většinou ani nechtěli bavit a když už, tak o Sakuře nebyli schopni říct vůbec nic. Nezdálo se však, že by nevěděli, koho jim to Samuel popisuje. V této vesnici, ostatně tak jako jinde, bylo jen pár dřevěných domů rozestavěných na planině. Venku před domy si hrály děti a pobíhala tu mnohá domácí zvířata – slepice, husy, kachny,… Lidé, co zde byli, si Samuela se zájmem prohlíželi, ale na jednu stranu se ho obávali, neboť nebylo vůbec časté, aby sem přijel běloch. Samuel si na návsi nemohl nepovšimnout kostela a napadlo ho, že možná právě tady by měl začít s pátráním po Sakuře. Kostel byl jednoduchý a nijak zvlášť výjimečný. Byl postavený z dřevěných trámů a prken, stejně jako všechny stavby okolo. Zdi byly natřené bílou barvou, ale byly už notně oprýskané. Uvnitř bylo jen pár lavic a kromě obrazu Ježíše Krista na kříži tu nebyla téměř žádná dekorace. Samuel přistoupil k oltáři, na kterém stála zapálená svíčka, kříž a laciná truhlice z kovu. Docela ho zajímalo, co je uvnitř, ale nechtěl někoho zbytečně rozčílit. Ze zpovědnice se ozývaly hlasy. Knězi se evidentně někdo zpovídal. Samuel chvíli přemýšlel, co by asi tak mohlo být předmětem zpovědi. 'Možná se to týká války nebo nějakého zločinu. Kdoví…' Asi po deseti minutách čekání se ze zpovědnice vypotácela jakási stařena. Samuelova přítomnost ji polekala a ona ve spěchu odešla. To už vedle Samuela stál kněz – černoch s krátkými kudrnatými vlasy v černém obleku a křížem kolem krku.
„Mohu vám nějak pomoci, pane?“
„Dobrý den, jsem Samuel Gordon a zde v Kongu jsem prvně. Přicestoval jsem teprve včera, a abych byl upřímný, situace ve městech je podle všeho velice vážná. Ani jsem si nebyl jist, jestli mě vůbec pustí z Kinshasy. Docela jsem se strachoval o vlastní život, to vám tedy řeknu.“
„To se nedivím. Naše země se nachází v občanské válce, která stejně jako vždy bude stát životy především tisíců nevinných duší.“
„Ano… tak už to bývá. Na válku vždy doplatí nejvíce ti, kteří ji nechtěli.“
„Máte svatou pravdu, pane. A ech, promiňte, že jsem se ještě nepředstavil. Mé jméno je Bosede a moji starostí v této vesnici je pomáhat všem bez rozdílu. Tak si to náš Pán přál a já jeho přání budu plnit, dokud budu moct. V časech jako jsou tyto, lidé potřebují někoho, kdo jim pomůže určit správný směr. Jakožto křesťanský kněz, cítím povinnost pomáhat druhým s jejich nelehkými životními strastmi. Například paní, jež tu byla před vámi, přišla o svého vnuka. Zastřelili ho jen proto, že ve městě ukradl z tržnice trochu ovoce. Myslíte, že nebe se mu otevře, přestože se dopustil krádeže?“
„Zcela jistě ano, ovšem za předpokladu, že jeho úmysly byly čisté,“ řekl Samuel a snažil se na kněze zapůsobit, přestože věděl, že nebe nečeká na nikoho.
„Ano, Bůh mu ve svém milosrdenství jistě odpustí. A tak učiní všem, kteří se v dobré vůli dopustí podobných hříchů.“
„Když už jsme u tohoto tématu… představte si situaci, kdy člověk, nazveme si ho K, vyrůstá v myšlení, že musí někomu sloužit a ten jeho pán, kterému budeme říkat T, ho potom nutí zabíjet jiné lidi. Řekněme, že náš člověk se svému pánovi jednoho dne vzepře a rozhodne se pana T zabít. Co byste si o někom takovém pomyslel?“
„To není jednoduchá otázka, pane, ale pokud bych se nad tím měl zamyslet… myslím, že to jediné, čemu má člověk věřit, je bible a svaté písmo, jež v ní stojí. Kdyby se řídil jím, tak ten náš K nikdy nedopustí, aby druhým ubližoval, či je dokonce zabíjel.“
„A co když svaté písmo není dostupné? Chci říct, že ne každý má možnost si přečíst bibli a pak… psaný text nemusí nutně znamenat neměnnou pravdu Boží, jestli mě chápete.
„Právě proto by se naše víra měla rozšířit po celém světě a já věřím, že k tomu jednoho dobrého dne dojde. A co se textů týče, tak uznávám, že některé knihy jsou plné výmyslů a lží, ale bible je naopak čistá jako křišťál a pravdivá jako slovo Boží. Není jiné knihy, která by hlásala tolik pravd jako svatá bible.“
Samuel měl chuť začít něco namítat, ale zase nechtěl kněze rozhněvat. S tímto tématem ale ještě končit nechtěl. „Hmm, dobře, a když tedy K poté zabije svého pána, dopustí se špatnosti? Uvědomte si, že ten pán, neboli T je zodpovědný za smrt mnohých, a kdyby jeho život nebyl ukončen, zcela jistě by pod jeho vlivem zahynuli další.“
„Není nám dovoleno soudit, pane. Toto privilegium má jen náš Pán Bůh a ten by sám rozhodl o osudu onoho člověka. Věřím, že jeho oběti by zcela jistě přišly po smrti do nebe a Bůh by je chránil svoji bezbřehou mocí, tudíž k žádnému zubožení nebo nespravedlnosti na obětech nedojde.“
„Hezky řečeno. Až na to, že ne každý má zájem o to, aby jeho příbuzní či milovaní žili ve strachu o svůj život a tak někteří, což je případ i mé milované neboli K, o které se tu bavíme, zkrátka vezmou věci do svých rukou, když to nikdo jiný za ně neudělá. Víte, někteří lidé se nesmíří s tím, že jejich pobyt na tomto světě závisí na vrtoších jiných. Bůh si tohle zřejmě neuvědomuje. Říká se, že je přeci všemocný, tak proč dovolí panu T ubližovat druhým, proč ho nezastaví?“
„Boží cesty jsou nevyzpytatelné, pane. Musíte pochopit, že ani já jakožto kněz, nemohu odtušit záměry našeho Pána.“
„Jistě… když tedy není možné pochopit jednání Boha, jak můžete vědět, že to, co hlásíte svým ovečkám, je skutečně vůle Boží? Kde berete jistotu, že si Svaté písmo vykládáte správně? Možná je všechno jinak, nemyslíte?“
„Ehm, podívejte, mohu vědět, proč turista jako vy přijde právě sem a pokládá mi tu takové otázky?“ „Ve skutečnosti mi o toto vůbec nešlo, ale ty vaše řeči o odpuštění mi nedaly, abych nezjistil, jak se na můj problém dívá kněz jako vy. Jde mi o něco úplně jiného - hledám tu jednu ženu.“
Kněz se podivil. „Zde? Jste si jistý, že jste na správném místě?“
„Bylo mi řečeno, že právě tuto vesnici by čas od času měla navštěvovat jistá Sakura.“
„To jste se musel splést. Nikoho takového neznám.“
„Počkejte, to přece není možné. Včera jsem navštívil jednu vesnici, dnes dvě další a teď jsem zde a nikde mi nikdo nedokáže říct, kde Sakuru najdu. Jak je možné, že ji nikdo nezná, přestože by se tady měla objevovat? Mám pocit, že tady dělá něco na způsob odboje nebo snad ochrana vesnice? Neskrýváte ji náhodou, aby se o ní nedozvěděli vojáci?“
„Opravdu je mi líto, pane, ale žádnou Sakuru neznám.“
„Ale no tak… Je to žena nejspíše drobnějšího vzrůstu, Asiatka, myslím, že je černovlasá,… nic vám to neříká?“
„Poslala vás sem, že ano?! Máte zjistit, co se o ní šušká, ale to už stačilo! Neřeknu vám nic. Běžte pryč!“ Samuel nechtěl zbytečné problémy a tak raději odešel z kostela. Překvapilo ho jednání kněze. Bylo patrné, že ví, o kom Samuel mluvil, ale proč se najednou tak rozčílil?

Samuel se chvíli potuloval téměř liduprázdnou vesnicí a doufal, že narazí právě na Sakuru. Vesničané na něj překvapeně zírali a jemu neuniklo, jak hubení a zubožení zdejší lidé jsou. Zkoušel oslovit pár vesničanů, ale buď ho jen v rychlosti odbyli, nebo ho dokonce vyhnali s klacky v rukou, to když se snažil Sakuru popsat. Zdálo se, jakoby se jí tu všichni báli nebo na ni měli velikou zlost. Věděl, že bude muset sehnat nějaký nocleh, ačkoli se nezdálo, že by se tu našel někdo, kdo by mu ho ochotně nabídl. Připadal si tu jako v jiném světě.

Po pár hodinách přijelo na náves bílé zablácené auto s korbou a zastavilo před kostelem. Vzadu na korbě byl připevněn starý sovětský kulomet PK a u něj stál muž v zelené uniformě. Určitě nevypadal jako člen oficiální armády už jen podle výstroje. Měl tenisky na nohách, sluneční brýle a pár řetízků kolem krku a na zápěstí. Seskočil z korby, načež z auta vystoupil i řidič. Byl podobně oděný a navíc měl kšiltovku. V rukou svíral samopal AK-74. Postavil se společně se svým kolegou ke dveřím od místa spolujezdce a Samuelovi bylo jasné, že mají tvořit cosi jako stráž někomu, kdo sedí uvnitř. Kolem auta už se začali řadit vesničané, ale drželi si řádný odstup. Dokonce i děti, co si před jedním z domů hrály s míčem, toho nechaly a tiše jako myšky přistoupily k ostatním. Dveře vozu se otevřely a z nich vystoupila žena ve světle zelené rozepnuté košili s vyhrnutými rukávy a maskáčovými kalhotami. U boku se jí houpal nůž a pouzdro s pistolí. Na levém stehnu měla připevněný černý váček se zásobníky. Samuel podle tváře, jež se podobala Kasumině, a velice krátce střižených vlasů poznal, že je to Sakura Sato. Z vrat kostela vyšel kněz a v roztřesených rukou nesl truhličku. Otevřel ji před Sakurou a ta si mohla prohlédnout pár pytlíčků s bílým práškem – heroinem. Trochu se prohrabala obsahem truhličky a nezapomněla trochu heroinu ochutnat. Sice nevěřila tomu, že by se jí vesničané snažili vecpat něco jiného, ale časem by k tomu dojít mohlo, kdyby viděli, že přestává být opatrná.
„Nalož to do vozu!“ vykřikla Sakura.
„Ano, paní,“ odvětil kněz a poslechl.
Sakura přistoupila k davu a v rukou se jí v rychlosti objevila pistole. „Zklamali jste mě!“ řekla hlasitě, tak aby všichni slyšeli. „Máte dost prostředků pro výrobu a stejně odvádíte čím dál míň práce. Příště to bude dvojnásobek, jinak bude zle.“ Z davu vystoupil jeden z mužů. Sakuru to překvapilo, ale nedala to na sobě znát.
„Otročíme pro vás. Berete nám peníze a práci, kterou vykonáme. Uvědomujete si, jak je to těžké? Žijeme tu v chudobě a vy chcete ještě víc? To nejde! Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že o vás už nechceme nikdy v životě slyšet. Odejděte z naší vesnice a už se tu nikdy neukazujte!“
Sakura namířila pistoli na muže. „Zopakuj to ty všivá svině! Jen do toho, ať mám důvod ti vystřelit mozek z hlavy! Souhlasili jste, když jsme navrhli, že vám pomůžeme. Máte žrádlo a zbraně, abyste mohli bránit svý zasraný domovy a zkurvený rodiny. Dostali jste věci, o kterých se jiným může jen zdát, ale vy myslíte, že je budete dostávat zadarmo?! To jste se posrali, ne?! Bez drog nejsou prachy a bez prachů nejsou zásoby. Tahle dohoda skončí, až s tím budou souhlasit obě strany a to se nestalo, takže jestli uslyším ještě slovo značící odpor…“
„Jsi na ně příliš měkká, Kálí. Ale není divu, když nejsi tvrdý chlap jako já,“ řekl jeden z ozbrojenců. Muž si odplivl přímo před Sakuru. „Zastřel toho muže nebo to udělám já.“
„Já nejsem měkká, pitomče! A jsem lepší, než si vůbec dovedeš představit!“ Sakura v mžiku vytáhla nůž a jediným čistým řezem ozbrojenci podřízla hrdlo. Muž se instinktivně chytil za ránu, a se zachroptěním se pomalu zhroutil k zemi.
„Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat! A co se vás týče…“ Sakura se zase obrátila k davu, „pokud příště nesplníte dohodu, všechno, co jste dostali, si vezmeme zpět. Nejméně polovina domů zde stojí jen díky naší pomoci. Strhneme je. Zvířata, která tu jsou, jsme vám poskytli my. Postřílíme je. Nástroje a zbraně jsou taktéž naše. Vezmeme si je. A abych nezapomněla – veškeré léky si rovněž odvezeme s sebou.“
„Tohle nebudeme tolerovat!“ vykřikl onen rozzuřený vesničan, načež ho Sakura bez dalších řečí chladnokrevně zastřelila. Chystala se opět nasednout do auta a odjet a Samuel, který byl až doteď zticha a jen sledoval běh událostí, se rozhodl jednat. Vystoupil z davu lidí a doufal, že ho nikdo nezastřelí.
„Sakuro!“ vykřikl Samuel. Všiml si, jak žena znervózněla, a uznal, že to možná nebylo nejchytřejší ji takhle oslovit.
„Co jsi zač a odkud mě znáš?“ řekla a v mžiku namířila na Samuela svoji zbraň. Díval se do hlavně pistole a nedokázal z ní odtrhnout oči. Jak málo nyní stačilo, aby jeho život skončil… Rychle se s tím snažil něco udělat.
„Potřebuji tvoji pomoc. Jde o tvoji sestru, o Kasumi.“
Sakura otevřela ústa překvapením. „Co o ní víš?“
„Všechno,“ řekl Samuel. Sakura otočila zbraň na druhého ozbrojence a než stačil zareagovat, mu prostřelila hlavu. Poté mu vzala samopal.
„Do auta, dělej!“ řekla Samuelovi a on poslechl. Sakura usedla na místo spolujezdce a během chvilky oba opouštěli vesnici. Sakuřina pistole však nepřestala na Samuela mířit a on se obával toho, že na zdejších hrbolatých cestách jí zkrátka ujede ruka a vystřelí.

„Co seš zač?“ zeptala se. „A nesnaž se mě ojebat.“
„Jsem Samuel a podívej, přede mnou si nemusíš hrát na drsňačku, která zastřelí každého, kdo se jí nelíbí.“
„Mám ti roztřískat hubu?!“
„Zajímá tě Kasumi, ne snad? Tak se začni chovat slušně! Vážně nemám náladu na…“
„Zastav!“ vykřikla a Samuel poslechl. „Tak a teď vystup z vozu!“ Všude kolem byla jen pláň a tu a tam keř nebo strom. Bylo tu sucho a hrozné horko. Nedojeli ani pět mil od vesnice a Samuel tu nezahlédl nic, proč by byl důvod právě tady zastavovat. Opřel se o kapotu auta a předpokládal, že bude následovat dlouhý rozhovor. Sakura k Samuelovi přistoupila a hned mu dala pěstí do tváře. Samuel se zapotácel a utřel si z úst krev.
„Už nikdy se mnou nemluv tak, jako v tom autě!“ řekla Sakura a dala si ruce v bok.
Samuel nechápal. „Co seš to za člověka?!“
„Buď se s tím smiř, nebo s tím něco udělej, ale upřímně myslím, že trouba jako ty, si na mě netroufne.“
„Připomínáš mi sestru, víš? Naše první setkání bylo obdobné a taky při tom Kasumi nešetřila siláckými řečmi, jenže u ní to nebylo plné urážek a násilí. Na rozdíl od tebe má úroveň a váží si mě.“
„Vyser ze sebe, o co ti jde a pohni přitom prdelí, než mě dojde trpělivost! Odpráskla jsem jednoho ze svých lidí jen proto, žes mě oslovil pravým jménem a ještě přitom zmínil Kasumi. Chápeš vůbec, že po mě jde Yakuza a že za balík peněz mě sejmou všichni, přestože si jinak hrajou na velký kamarádíčky? Všechno jsi mi to zkurvil! Přísahám, že jestli se o Kasumi nedozvím dost, tak ti urvu koule!“
„Fajn, tak fajn. Poslouchej dobře: Kasumi je v nebezpečí a bez tvé pomoci se z toho nedostane. Je teď v Japonsku a my musíme za ní. Máme schůzku s…“
„Sklapni! Odkud o Kasumi víš?“
„Navštívila mě doma v Anglii.“
„Co by z toho měla?“
„Zatraceně, tohle je podružný.“
Sakura namířila na Samuela pistoli. „Znova se ptát nebudu, takže ještě jednou - co měla z toho, že tě navštívila?“
„Dozvěděla se, že v okolí mého bydliště žijou, ehh… zlí tvorové.“
„Co to meleš?!“
„Vypráví se tam mnohé legendy o nepolapitelných tvorech, co žijí v lesích a Kasumi je chtěla najít a zahubit.“
„Ty seš solidní magor, co?“
„Mluvím pravdu. Kasumi má prostě ráda výzvy a chtěla si něco dokázat.“
„No, dobře a teď je v Japonsku, tak proč se o ni staráš?“
„Protože ji miluju a ona mě taky.“ Sakura konečně sklopila pistoli. Otočila se k Samuelovi zády a chytila se jednou rukou za hlavu. „Podívej, šla do Japonska zabít Tokutara. To je hlava Tokijské Yakuzy.“
„Já vím!“ vyštěkla Sakura a zase se otočila na Samuela. „S tou sviní už jsem měla co do činění.“
„Setkala ses s ním?“
„Ne, to zrovna ne, ale před lety si mě našla jeho dcera…“
„Akira Watanabe. Ta je teď na naší straně.“
„Fakt? No… vzhledem k tomu, jak je vypatlaná, doufám, že nám k něčemu bude. Ale když říkáš, že jde o Tokutara… chtěla bych svoji sestru vidět a jeho vlastně taky – rozřezaného na kousky.“ Sakura nabídla Samuelovi ruku. Ten gesto přijal a potřásl si s ní rukou. Sakura značně zesílila stisk a ruku pozvedla trochu výš. „Máš to mít, brácho, počítej se mnou do svýho komanda.“
„Komanda?!“
Sakura Samuela konečně pustila a mírně do něj strčila. „Jdeme si to rozdat s Tokutarem a to není jen tak někdo. Myslela jsem, že máš nějaký gang nebo tak něco.“
„Mám jen sebe, Akiru a snad i Kasumi, jenže ta je v zajetí a musíme ji osvobodit. Ovšem pokud se to povede, tak s námi bude jeden z nejlepších zabijáků světa.“
„Vím, co Kasumi v mládí podstoupila, ale… vážně je tak dobrá nebo to jen tak žvaníš, protože ji miluješ a tak ti přijde správný ji opěvovat?“
„Uvidíš sama, Sakuro, ale teď bych rád vyrazil. Na letišti budeme do půlnoci.“
Sakura se zasmála. „Ono to bude komplikovanější. Jsem celostátně hledaná za pár vražd a loupeží. Teď za války na mě sice všichni serou, ale taky jsou všude možně kontroly  - na letištích, v přístavech, na hranicích,… Až mě někde potkají, tak jsem skončila.“
„Představa, že budu cestovat s někým takovým…“
„Pan morálka osobně, co? Předpokládám, že celou cestu uslyším, jak strašný ten můj život je a jak se musím změnit, aby mi Bůh odpustil.“
„Žádný Bůh není, Sakuro a neboj se, protože já nejsem ten, kdo by druhé odsuzoval za jejich činy. Kasumi mi zabila syna, víš? A přesto ji nade všechno miluju.“
„Když to podáš takhle, připadáš mi jako magor, ale to neřeš. Hmm, to s tím Bohem… to jako fakt?“
„Věř mi, že to vím a není to jen má představa. Celé lidstvo žije v bludu a netuší, jak věci doopravdy fungují.“
„Někdy si o tom pokecáme, ale teď padej do auta a jedem. Budu řídit.“

Během pár minut již mířili na západ prašnou silnicí. Sakura se snažila využívat ty nejzapadlejší stezky, aby někde nepotkali vojenskou kontrolu. Okolí dobře znala, ostatně často zdejší cesty křižovala, když navštěvovala se svými lidmi vesnice.
„Rád bych věděl, jaký máš plán,“ zajímalo Samuela.
„Pojedeme dlouho do noci a pak si odpočineme a nažereme se. Pár zásob je tady v autě, takže buď v klidu, nepošlu tě na lov.“
„Myslel jsem nějaký dlouhodobější plán. Jak chceš opustit Kongo?“
„Za pár dnů dorazíme k hranicím s Angolou. Je tam malá, teprve rozestavěná letecká základna.“
„Ty odsud chceš odletět?!“
„Jestli máš lepší nápad, tak sem s ním.“
„Nevím, já… ani nerozumím tomu, jaká tu panuje situace.“
„Je to jednoduché. Prezident Kabila si nasral do bot, když odtud vykopal Rwandské jednotky a teď táhnou proti němu ve snaze získat cosi jako svobodu. Jako v každé válce máme hned několik dalších zemí, které se do toho všeho serou a tak je to slušná hlína, obzvláště, když většině států je etnická otázka u prdele a snaží se z toho pouze vytřískat nerostné suroviny.“
„Ty ale za nic nebojuješ.“
„Přesně tak. Já a mí lidé těží ze situace, která tu panuje. To ovšem neznamená, že když v konfliktu nehrajeme roli, budou nás vojáci ignorovat. Jak už jsem řekla, jsem na odstřel a tak musíme dávat pozor.“
„Dobře… ale jak chceš získat letadlo? Vždyť na sebe jen upozorníme a to přece není žádoucí.“
„Ta základna je prťavá a i když ještě není dokončená, už teď za války se tam nalézá pár letadel a jen malá posádka čítající sotva deset mužů a z toho jen minimum budou vycvičení vojáci, takže to půjde. Daleko víc mě však zajímá, jak se odlepíme od země.“
„Neříkej mi, že neumíš létat.“
„Je mi dvaadvacet! Nějak nebyl čas se to naučit.“
„Jo… ale na drogy je času dost.“
Sakuru to očividně velmi rozčílilo. „Vážně myslíš, že beru drogy?! Já s nimi obchoduji, ty vole. Chápeš, co to znamená?! To je jediná šance, jak získat moc a udržet si postavení a hlavně zdravou kůži. Kurva, co ty víš o tom, jak to v těhle zasranejch zemích chodí?!“
„Fajn, tak já ustupuju, hlavně se uklidni. Chci zachránit Kasumi a ne riskovat, že něco řeknu a ta tvá pošahaná palice nazná, že je na čase mě zastřelit.“

Sakura nebyla ze Samuelovy přítomnosti vůbec nadšená, ale pokud ji skutečně dokáže dovést až k sestře, musí se ho držet. Její podrážděnost a agresivita pro ni však byly běžné a navíc se na rozdíl od Kasumi nesvazovala žádnými pravidly. Její nálada byla obvykle buď špatná, nebo ještě horší, takže nejen, že nebylo snadné s ní jakkoli vycházet, ale také bylo vcelku velké riziko, že jí klidně kvůli maličkosti povolí nervy a poteče krev. Na Samuela nepromluvila dlouhé hodiny, a když konečně padla tma, sjela z cesty a zastavila vůz. Oba vystoupili a Sakura vylezla na korbu, kde bylo několik beden. Pár z nich byly plné munice do kulometu a dalších nábojů. Vzala odsud dva zásobníky do AK a předala je Samuelovi.
„Kalach je vpředu pod sedadlem, tak si ho vem a zvykni si na něj. Doufám, že umíš střílet.“ „Umím, ale samopal jsem nikdy v rukou nedržel. Nemáš něco snáz ovladatelného?“
Sakura si povzdechla a odepnula si pouzdro s pistolí a kapsu se zásobníky.
„To je moje Valkýra,“ řekla a předala Samuelovi svoji oblíbenou zbraň. „Německá bouchačka Mark 23, která byla vyrobená pro speciály. Váha něco málo přes kilo, kapacita zásobníku je na dvanáct kousků. Do pětadvaceti metrů s tím trefíš, cokoli si zamaneš. Já a Valkýra jsme se seznámily asi před třemi lety, to když jsem ve Rwandě potkala nějakýho šmejda, co mě s ní chtěl ustřelit palici. Tehdy si moje Valkýra připsala první zářez, to když jsem tu svini odzbrojila, a prohnala mu kulku hlavou. Jsme prostě dvojka a nedáme na sebe dopustit. Věř mi, že je to ta nejlepší kámoška, jakou jsem kdy měla. Opravdu nerada se s ní loučím, tak mi ji nezkurvi, jasný? Protože jestli jo, tak si Valkýra brzo připíše další zářez.“
„Nechci se hádat, ale pokud ti ji rozbiju, tak mě s ní už nezastřelíš.“ Sakura chytila Samuela jednou rukou pod bradou a pohlédla mu do očí.
„Valkýru mi vrátíš plně funkční. Rozumíme si?“
„Jo…“
„To jsem ráda.“ Sakura se vrátila na korbu a z další bedny vyndala trochu sušeného masa a pár obilných placek. Taky dvě lahve s vodou. Samuel se zatím postaral o dřevo na oheň. Nebylo to zase tak těžké, neboť v okolí se povalovalo mnoho suchých stromů a keřů, takže během chvíle mohl rozdělat oheň.

„Je tu dost chladno,“ řekl Samuel a snažil se ohřát u ohně.
„Zvykni si.“
„Chmm, pokusím se.“
„Pověz mi, odkud ses o mě dozvěděl?“
„Přes Akiru. Tokutaro má po světě síť kontaktů a ona je chytře využila a sledovala tvoji stopu.“
„Takže se mi začíná kolem krku utahovat smyčka, protože někdo odsud mě zná a ví, co jsem zač. No… taky už tu pár let žiju, takže se to dalo čekat. Mimo to Asiatka není v zemi plný negrů zrovna nenápadná.“
„Tokutaro po tobě pase jako po Kasumi a dokud nebude mrtvý, určitě toho nenechá. Proto ho chci zabít. Bavme se ale chvíli o něčem jiném. Vyzvídám příliš, když se zeptám, proč máme v autě tolik zásob? Někde přece musíte mít základnu, ne?“
„Taky že ano, ale uvědom si, že jsme tu předtím byli tři a nikdy nevíš, jestli se budeš moct vrátit do úkrytu nebo zdrhat na kilometry daleko.“
„A ty máš v té vaší organizaci jaké postavení?“
„Jsem velitelkou naší buňky, která čítá osm dalších členů, no… teď už jen šest. Afrika sama o sobě není zrovna ideální pro výrobu heroinu, ale například v JARu je po něm vysoká poptávka. Zdejší opuštěné vesnice nikoho nezajímají a tak pokud mají místní lidé prostředky a zkušenosti, je snadné heroin vyrábět a následně převážet přes hranice dál. Tedy… bylo to snadné, dokud nepřišla válka. Z prodeje máme dost zboží pro sebe i místní. Jak ti asi neuniklo, držíme vesničany pod krkem, ale snažíme se o to, aby pro nás fet a další prácičky dělali z vlastní iniciativy, takže jim dáváme zboží, ke kterému by se jinak nedostali. Ne vždy se ovšem povede se všemi vycházet a výhružky někdy nestačí. Ti tupci jsou tak omezení, že si nedokážou domyslet důsledky a tak se prostě stává, že někoho, kdo s námi nespolupracuje, zabijeme a to pokud možno rychle, než si na svoji stranu získá další. I tohle občas nevyjde. Asi před třemi měsíci se stalo, že jsme přijeli do vesnice a ty svině na nás čekali s bouchačkama, které jsme jim pár dní předtím dovezli za to, jak ochotně s námi spolupracovali. Nebyla to sranda, ale vyvázla jsem živá a tentokrát kupodivu bez dalšího zranění do sbírky. Druhý den jsme zmasakrovali téměř celou vesnici. Muži, ženy, děti… zkrátka bez rozdílu. Pár jsme jich ušetřili, to aby mohli do vesnic, kam se přestěhují, roznést, co se stane, když nás podvedou. Kvůli válce se to ale všechno sere. Vesničané se bouří, protože hladoví, ale my jim nemůžeme poskytnout víc jídla, protože obchod drhne a ceny zásob lezou nahoru. Vlastně je to pěkně v prdeli a bude fajn odsud na čas vypadnout.“
„Vypadá to na krušný život plný zabíjení, nebezpečí a nejistoty. Trochu drsný život pro mladou dívku, ne?“
„Takový život člověka naučí a změní ho do podoby, jaká je třeba, aby přežil. Příprava se hodí, ale teorie a realita jsou od sebe kurva daleko. Nejvíc se na sračky připravíš, když spadneš přímo mezi ně, samozřejmě pokud to přežiješ. Já se v těchto sračkách naučila přežívat, zvládám to tu a líbí se mi to.“
„Vážně?“
„Je to lepší než v Pacifiku, kde to byly jen nudný dny ve funkci ostrahy personálu Kwajalejnské raketové základny. Nedělo se tam nic vyjímečnýho a vrchol bylo, když jsem musela rozehnat dva vědátory, kteří si dali do tlamy kvůli vylitému kafi. Ani v Namibii to nebylo ono, ačkoli jsem tam zažila pořádnou akci, když mi šli po krku překupníci drog a armáda. Tady se mi ale líbí nejvíc. Život plný nebezpečí, akce, krve a bolesti, to je to, co se mi líbí.“
„Nemusím být věštec, abych ti mohl říct, že to bude krátký život.“
„Nepodceňuj mě. Kasumi je také stále naživu a to jí to prase Tokutaro jde po krku už dlouhá léta. Její život je plný rizika tak jako můj a stále dýchá, přestože jí teď už musí být přes třicet let, že ano?“
„Jo, ale vraťme se ještě k tobě. Jestli jsem se nepřeslechl, tak tě ten tvůj společník nazval Kálí. Proč?“
„Nikdy nevystupuju pod svým pravým jménem a důvod ti snad opakovat nemusím.“
„Dobře, ale proč zrovna Indická bohyně smrti?“
„Má to váhu, nemyslíš?“
„Jo… v tvém případě jo.“
„Povyprávěj mi o Kasumi. Jaká vlastně je?“
„No… není snadné si na její vnímání světa zvyknout, ale když se to povede… je to skvělá ženská. Neviděl jsem nikoho tak upřímného a otevřeného jako je ona, ačkoli vím, že k ostatním je chladná jako kus šutru. Většinou nedává své emoce najevo a taky si drží řádný odstup od všech mimo těch, které má ráda. Taky bys měla vědět pár věcí o tom, jak se chová. Je na sebe neuvěřitelně přísná a řekl bych, že si život a to, co k němu patří, rozdělila na… jak bych to jen řekl…. hmm… no zkrátka, některé věci není ochotná tolerovat a má určitá pravidla, kterými se řídí.“
„Čili je zásadová.“
„Tak bych to úplně nenazval, i když částečně ano, ale ty její zásady jsou pro ni víc než zákony. Třeba ji nikdy v žádném případě fyzicky neubliž, protože za tohle je ochotná s klidem zabít. Sice nevím, jestli by k tomu došlo i v tvém případě, když jsi její sestra, ale myslím, že by tě minimálně pořádně spráskala.“
„To vypadá, že spolu vycházet nebudeme. Já se totiž neřídím tím, co říkají druzí. Nejsem ničí otrok.“
„Ale Kasumi nejde o to druhým rozkazovat a ovládat je! To ani v nejmenším. Zkrátka nedopustí, aby jí někdo ublížil, a to je dle mého názoru naprosto přirozené. Musíš se na to dívat z jejího pohledu, Sakuro, jinak to nepochopíš. Každý si přece hlídá svůj krk. Taky bych tě měl upozornit, abys jí nikdy nedávala slib, který nedodržíš.“
„To jako proč?“
„Pak už ti nikdy nebude důvěřovat, a pokud ji tvoje porušení slibu ohrozí na zdraví… skončíš šíleně bolestivou smrtí.“
„No to je výborný! Slib jsou jen prázdný slova, jen kecy, a klidně jich můžu rozdat, kolik se mi zachce! Když se na Kasumi někdo křivě podívá, tak ho taky zabije?!“
„Nezlehčuj to a smiř se s tím. Kasumi zkrátka nepředěláš, tak si buď zvykni na její pravidla, nebo počítej s tím, že tě může nadobro vyřídit.“
„A ty seš takovej slaboch, že dovolíš, aby tě tahala na špagátkách jako loutku? Kup mi tenhle kabát Samueli, jinak tě zabiju; vyvenči psa nebo končíš; teď hned všeho nech a pojď si zašukat nebo tě vykuchám. Pche, je neuvěřitelný, jaký jsi chcípák!“ Sakura vstala a šla se posadit do auta.
„Ničemu nerozumíš, Sakuro,“ křičel na ni Samuel, „být tebou si dám pozor, aby tvoje první setkání s Kasumi nebylo i tím posledním.“

Druhý den vyrazili už při východu slunce. Cesta jednotvárnou krajinou byla téměř nekonečná.
„Nechceš vystřídat u volantu?“ zeptal se Samuel krátce po zastávce na oběd.
„No, proč ne. Zdejší oblast by měla být celkem bezpečná.“ Samuel tedy zaujal místo řidiče a opět cestovali směrem na západ. Cesta byla hrbolatá a všude kolem jen nehostinná pustina. Dříve vídali antilopy, zebry nebo třeba žirafy, ale teď už dlouho nenatrefili na jediného živého tvora. Asi dvě hodiny po poledni minuli kousek od cesty skupinu stroze oblečených domorodců. Byli velmi malí a měli krátké vrásčité končetiny. Mezi nimi se našlo i několik žen a dětí.
„Co to je za lidi?“ zeptal se Samuel.
„Pygmejové. Jsou zatlačování do oblastí, jako je tato. Většina žije spíše v deštných pralesech a snaží se vyhnout civilizaci. Tihle to štěstí patrně nemají. Skoro si říkám, jak přežívají, když tu je tak mrtvo a vodní toky jsou na míle daleko. Tohle jsou také hranice, kde se pohybujeme, dál už to není naše teritorium, takže to tam moc neznám.“

Netrvalo dlouho a potkali další skupinu Pygmejů. Nezdáli se vystrašení z přítomností vozidla, spíše se zdálo, jakoby doufali, že tu Samuel zastaví a nabídne jim jídlo nebo vodu.
„Kolik jich tu žije?“ ptal se Samuel
„Moc ani ne. Většinou se Pygmejové stávají oběťmi povstalců. Tvrdí se, že kdo sežere Pygmeje, získá magickou sílu.“
„Ech, ty tomu snad nevěříš.“
„Ne, to ne, ale to maso k obědu nebylo špatné, viď.“ Samuel urychleně zastavil, protože se mu do úst vehnal obsah žaludku. Stihnul sotva vystoupit a poté se vyzvracel do nízké trávy. Sakura už stála vedle něj. „Kdybych věděla, že se z toho pobleješ, tak bych si z tebe tak nevystřelila.“
„Chceš říct, že…“
„Jedli jsme sušenou antilopu, Samueli. Ne Pygmeje.“ Sakura se ohlédla a v dálce před sebou zahlédla další, již třetí skupinu domorodců. „Nějak se mi to nezdá. Proč by se měli tak narychlo stahovat k jihu? Zajedeme k nim a zeptáme se, co se děje.“ Samuel vyrazil k domorodcům. Ti se sice trochu vylekali, když Samuel projel kolem nich, ale rozhodli se nedělat žádné problémy. Sakura vystoupila a to už měla v rukou samopal. Samuel vystoupil také a mohl si prohlížet téměř nahé muže a ženy. V rukou nesli hliněnou nádobu naplněnou larvami a červy – jejich potravou. Samuel sledoval Sakuru, jak se s nimi snaží dorozumět a hojně při tom používá ruce, neboť jazyk domorodců jí nebyl moc znám. Nakonec Sakura předala jednomu muži samopal, což Samuela zarazilo. Na jednu stranu ho to potěšilo, neboť měl za to, že Sakura konečně ukázala nějaké city, když dala těm lidem prostředek k obraně, ale také si uvědomoval, že tím přišli o cennou zbraň.
„Valkýru,“ řekla Sakura a natáhla ruku. Samuel ji Sakuře mlčky předal a chystal se nasednout do auta, neboť očekával, že vyrazí na další cestu, ale než stihl otevřít dveře, Sakura otočila zbraň proti Pygmejům a v rychlosti celou čtveřici postřílela. Stihla to dříve, než domorodci stačili pořádně zareagovat. Samuel s hrůzou sledoval, jak se jejich těla kácí k zemi, a nechápal, co se to děje. Sakura vrátila Samuelovi pistoli a došla si pro svůj samopal. Všimla si, jak se na ni Samuel dívá a tak se dala do vysvětlování.
„Pověděli mi, že za průsmykem před námi je hlídka a stahují se sem další vojáci. Chtěli za to zbraň, ale snad chápeš, že je nemůžeme rozdávat kde komu.“ Sakura pochopila, že to na Samuela žádný velký dojem neudělalo a to ji rozčílilo. „Kurva, tak už se prober! Tady jsme ve válce, chápeš to? Projevíš lítost a chcípneš. Uděláš chybu a chcípneš. Zbavíš se zbraní a zase chcípneš. Ti pitomci by se za chvíli stejně stali obětí vojáků, protože jak ti asi neuniklo, není tu jediné místečko, kde by se mohli ukrýt. Nehledě na to, že s kalachem by si leda tak ustřelili palice, protože ti lidé nemají ani páru, jak se taková zbraň ovládá. Prostě jen viděli vojáky, jak s tím roznášejí smrt a řekli si, že to je sakra dobrá věc a že ji chtějí taky. Tak a teď plán akce. Nemáme čas na to objíždět průsmyk, takže se prostřílíme. Mám tu jednu hračku.“ Sakura vyskočila na korbu a otevřela jednu z beden. Vytáhla odtud granátomet s bubnovým zásobníkem sovětské výroby. Byl rozložený a tak ji chvíli trvalo ho dát dohromady. „Je to vzácnost a od té události ve vesnici, o které jsem ti vyprávěla, to raději taháme s sebou. Takže chceš radši kulomet nebo granátomet?“
„Sakuro!“ zařval Samuel, „Zabila jsi čtyři nevinné lidi a už pomýšlíš na další vraždění?!“ Sakuře se zúžily oči zlostí a seskočila z korby.
„Chceš ještě někdy vidět tu svoji Kasumi? Tak se vzpamatuj a řekni mi konečně, jestli kulomet nebo granátomet. Je to tak těžký si vybrat?“
„Neumím to ani s jedním. Já nejsem voják! V životě jsem nic podobného nezažil. Žiju poklidný život na svém zámku v Anglii. Nikdy jsem nebyl ve válce, nevím o tom nic a ani radši nechci vědět.“
„Na zámku? Ahá, tak ty jsi takový ten vykulený idiot, co si celý život válí šunky a hovno dělá. Blb, co ničemu nerozumí, protože v životě nic nezažil a má za to, že mu budu div ne utírat zadek. Jestli myslíš, že se z tebe poseru kvůli nějakýmu podělanýmu postavení nebo bohatství, tak to ses posral.“
„Už jsi skončila?“
„Drž hubu, zámecký pane, a doufej, že z tebe neudělám krmení pro hyeny. Uff…no to jsem teda natrefila na vola… Neuvěřitelný… No nic, nebudeme se zdržovat. Pojď se mnou ke kulometu.“ Oba vylezli na korbu a Sakura předvedla Samuelovi, jak se kulomet ovládá. „Máš tu připevněný pás na sto nábojů. Bude to stačit, ale trochu si s tím zastřílej už teď, ať si zvykneš. Dost to kope a je nutný se pořádně zapřít. S mířením se zase tak moc neobtěžuj, neboť ta sranda má ohromný rozptyl a kulky budou lítat všude kolem.“ Zatímco Sakura si nabíjela granátomet, Samuel začal pálit z kulometu. Zamířil na jeden ze suchých padlých kmenů a během chvíle ho rozstřílel na kusy. Poté podle Sakuřiných rad vyměnil pás nábojů. Vůbec se mu ale nelíbilo, co ho během pár minut bude čekat.
„Sakuro, tohle není dobrý nápad. Nezvládneme to.“
„Nemůže se stát nic horšího, než že chcípnem, a když se tak stane, bude ti už všechno u prdele, tak si to tak neber a vzpamatuj se. Nepojedu moc rychle, ale i tak - dej pozor ať nespadneš, jasný? Jakmile zastavím, začni střílet a to po vojácích.“
„Zase tak pitomý nejsem, Sakuro.“
„V to doufám, tak jdeme na to.“

Sakura nastoupila do vozu a pokračovala po prašné cestě dál. Brzy vjeli mezi vysoké skály, které se zvedaly nad krajinou. Když Sakura zahlédla před sebou skupinku vojáků, nákladní vůz a džíp, začala zpomalovat, jakoby skutečně počítala s tím, že se nechá vojáky prověřit. Vojáci nemohli vidět, že na korbě je kulomet a toho Sakura využila. Přijela blíž a poté vůz stočila doleva na stranu, tak, aby se Samuelovi naskytla příležitost ke střelbě. Neváhal a okamžitě začal pálit po vojácích, kteří byli překvapení tím, co se děje. Sakura urychleně vyskočila z vozu a vypálila přes něj několik granátů na nákladní vůz, za který se snažili vojáci schovat, aby se ukryli před palbou. Ozval se mohutný výbuch, když muniční vůz explodoval a pak další výbuchy granátů, které Sakura vystřílela. Zásobník granátometu měl místo jen pro šest granátů a když došly, urychleně sáhla po samopalu, který měla na zádech. Někteří vojáci zkoušeli opětovat palbu bez toho, aby vyhledali kryt, ale neměli čas ani pořádně zamířit. Během chvíle byla celá posádka čítající dvanáct členů vyřízená. Mnoho těl bylo doslova rozstřílených na kusy a brzy zavládlo mrtvolné ticho. Samuelovi i Sakuře stále ještě pískalo v uších od všemožných výbuchů. Když byla Sakura konečně schopna slyšet vlastního slova, zašla za Samuelem a pomohla mu slézt z korby.
„Tak jak se cítíš?!“ zeptala se uvolněná Sakura. „Super ne?“
„Jedeme dál. Je mi z toho všeho špatně.“
„Nespěchej na sebe. Prohlédni těla a zkus najít nějakou nepoškozenou uniformu. Já se podívám po bouchačkách.“ Samuelovi se hnusilo byť jen na chvilku pohlédnout na jatka, která zavinil. Uvědomil si, že právě zabil další lidi. Vědomí, že to bylo nutné, aby pomohl své Kasumi ho utěšovalo jen částečně, neboť stále byl cíl jeho cesty příliš daleko. Skutečně nalezl hned dvě vcelku zachovalé uniformy. Nejlepší byla ta, jejíž nositel přišel o hlavu, ale když to Samuel viděl zblízka, opět měl chuť zvracet, přestože ani nebylo co. Jen díky ohromnému přemáhání nakonec dokázal vojáka vysvléct a obléci si jeho uniformu. Zpoza hořícího nákladního vozu zaslechl jakési tlumené sténání. Obešel vůz a spatřil na zemi ležícího vojáka. Chyběla mu pravá noha a jeho tělo bylo poseté několika krvavými šrámy od střepin. Napadlo ho, jestli by mu neměl pomoci, ale během okamžiku mu kulka ze Sakuřina samopalu prolétla tělem a on zemřel. Samuel pohlédl na Sakuru, která stála vedle něj s namířeným samopalem AK.
„Myslím, že si nechám kalacha. Ti kriplové nic zvláštního nemají, takže vyrážíme.“ Samuel mlčky nasedl do auta a brzy vyrazili na další cestu.
„Když jsem slyšel ten rámus, výkřiky vojáků a pak to sténání… Je to strašné, Sakuro. Všechno je tak… skutečné a děsivé.“
„Mě už ty tvoje kecy fakt serou! Co jako čekáš, že ti řeknu?! Jsi jen omezený šupák, který konečně vystrčil prdel do světa a nemůže pobrat, jak zkurvený vlastně je. Takový je život, ty vole, tak se s tím smiř. Lidé umírají a trpí v bolestech. Nikdo se nad druhými neslituje, nikoho to nezajímá, protože všichni jsou svině a to já, kurva moc dobře vím, neboť já jsem taky svině. Jsem velká svině, protože když nebudu, tak zhebnu. Pochop, že když se změní jednotlivec, nic dobrého to nepřinese, ani světu a ani jemu samotnému. Muselo by se změnit celé lidstvo, ale to se nestane. Tvůj cíl je záchrana Kasumi, že?“
„Ano, ale…“
„Tak si za tím cílem jdi a nekoukej kolem sebe. Mí lidé, Pygmejové i tihle vojáci byli jen překážka, kterou je nutné odstranit, abychom se ke Kasumi dostali. Vsadím se, že ještě budeme muset pobít desítky zmrdů, ale my to zmáknem, Samueli. Už jsme tým a ty máš kliku, že zrovna mě máš na své straně. Zabijeme je všechny, abychom se k mé sestře dostali. Jednoho po druhém…“

K večeru se opět Sakura se Samuelem utábořili na vhodném místě. Dnes byli oba tiše a nikdo nepromluvil po dlouhé hodiny. Nakonec to byla Sakura, kdo začal.
„Zašukáme si?“ zeptala se, načež Samuelovi málem zaskočil kus masa v krku. Rozkašlal se a měl pocit, že se jen přeslechl. „Tak co? Víš, jak se to dělá, ne? Nebo jste s Kasumi nikdy neměli šukačku?“
„Ehh, totiž jo, ale… to si ze mě jen děláš srandu.“
„Vážně si to myslíš?! Vidím jak seš z toho dnešního nářezu úplně vysranej a je v mým zájmu, abys byl v pohodě, protože bude ještě hůř. Kromě toho mě se to taky bude líbit, to se neboj. Tak co, jdeme na to?“ Sakura si začala svlékat vrchní oděv dříve, než Samuel vůbec odpověděl. Během chvilky měla jen spodní prádlo a i to brzy spadlo na nízkou trávu, která zde rostla. Samuel se zpočátku bránil na ni jen pohlédnout, ale nakonec tak učinil a poté z ní nemohl spustit zrak. Ne že by byla krásná, ale zaujala ho četná zranění, která na těle měla.
„To vypadá, že sis prošla peklem.“
„Má to styl, ne?“
„Zakládáš si na tom? No abych byl upřímný, někoho možná zjizvené ženské tělo přitahuje, ale mě rozhodně ne.“
„Mně se to líbí a ne málo. Podívej, třeba tady na stehně,“ Sakura ukázala na malou zacelenou ránu, „tak sem mě střelili vojáci. Nebo tady na zádech, tak to je všechno od bičování.“
„Proboha, kdo ti to udělal?“
„Začátky bývají holt těžké. Krátce po příjezdu do Rwandy mě chytili a tohle mi udělali. Pravdou je, že za ty krádeže to mohlo skončit i hůř. Nicméně to není nic proti peklu, které se ve Rwandě strhlo potom. Jo… Rwandská genocida… někdy ti o tom povyprávím, protože to fakt stojí za to. Tady na pravém rameni, tak tam mi při potyčce jeden Rwanďan zasunul nůž. Klika, že jsem nedostala otravu krve. Taky mě tam chytli tři ožralí vojáci, který asi neměli do čeho píchnout a tak ho strčili do mě. Aby toho nebylo málo, tak se potom rozhodli vyzkoušet, kolik toho vydržím.“
„Nerozumím a upřímně… nevím, jestli vůbec chci porozumět.“
„Ale určitě jo. Zkrátka mě zlámali pár žeber a řádně mi pořezali pravou ruku. To proto mám na paži ty jizvy. Šli dost hluboko - až ke kosti. Nevěřil bys, jak šíleně to bolí.“
„Spíš nevěřím tomu, že ještě žiješ a co hůř – máš radost z toho, že ta zranění máš, co?“
„Samozřejmě. Dodává to na celkovém dojmu tvrďačky, kterou nikdo nezastaví, a to se tady kurva hodí. Uvědom si, že jsem relativně mladá, jsem Asiatka a především žena! Abych měla postavení a nesloužila jen jako ptačí budka, do který můžou místní černý držky strkat svoje velký čůráky, musím být fakt nebezpečná a hrozně drsná, aby si na mě nikdo netroufnul. Ty jizvy jsou prostě mnohem důležitější, než si myslíš, a já jsem za ně ráda. Asi bych mluvila jinak, kdyby ty zranění měly vážnější následky, ale jak vidíš, tak nemají. Stále jsem plně funkční a to je hlavní.“
„Vidím, že sestry Sato jsou vážně unikát… Nerozčil se zase, ale na rozdíl od Kasumi mi vůbec nesedíš. Vlastně mě dokonce odpuzuješ a co se sexu týče, tak na ten zapomeň.“
„Ale no tak. Trochu si mě osahej a uvidíš, že ten odpor překousneš.“ Sakura si lehla na záda a zhluboka dýchala. Její tělo nebylo pro Samuela ani z poloviny tak hezké jako Kasumino. Sakura byla poměrně hubená, a to víc než Kasumi a neměla ani tak silné tělo, přestože bylo jasné, že se snaží, aby její svaly nabraly sílu. Kasumino pečlivě vycvičené tělo vypadalo mnohem přirozeněji, a ačkoli se to Samuelovi zprvu nezdálo, tak nakonec uznal, že to je nejen praktické, ale taky to celkem dobře vypadá a stále to nepostrádá ženskost, ale u Sakury to bylo jiné. Chybělo jen málo a klidně by si ji spletl s mužem, což ho vyloženě zhnusovalo. Ať se na Sakuru díval, jak se díval, nebyl schopen odhalit nic, co by se mu alespoň trochu zamlouvalo. Zauvažoval nad tím, co by asi Kasumi udělala, kdyby se Sakurou přeci jen měl pohlavní styk. Nejspíše by z toho nebyla zase tak sešlá vzhledem k tomu, jak prakticky se dívá na svět, ale rozhodně by z toho nebyla nadšená.
„No tak, Samueli, vytáhni ho a přestaň to protahovat.“
„Ne, a to je moje poslední slovo! Když pomyslím, že ses mi nabídla sotva druhý den, co jsme se potkali…“
„Sex je pro mě uvolnění. Pro tebe snad ne?“
„Možná… ale to by to musel být někdo, koho bych měl rád. Vsadím se, že nejsem první, možná tak desátý, co tě měl.“
„To přidej.“
„A dost! Jdu do auta a tobě radím se obléct.“
Sakuru Samuelův nezájem naštval a to tak, že ze vzteku udělala něco, co by ji jinak ani nenapadlo.
„Sere tě, že mě vidíš nahou?!“ zařvala a vzala košili a kalhoty a přihodila je do ohně. Samuel vytřeštil oči, když to viděl a rychle se snažil oblečení zachránit, ale nemělo to cenu. Vytáhl jen propálené kusy, které by na sebe už nikdo neoblékl. Jediné, co v ohni neskončilo, bylo spodní prádlo. Sakura se na Samuela usmívala.
„Jseš pomatená sebestředná ku…“ Samuel se zarazil, protože nechtěl říct něco, čeho by pak mohl litovat. Odešel k autu, ve kterém strávil noc. Sakura ještě nějakou dobu ležela v trávě a teprve po dobré půlhodině ji došlo, jak je pitomá.

Brzy ráno už oba opět pokračovali ve své cestě. Sakura na sobě neměla víc než špinavé spodní prádlo, vysoké pevné boty, opasek s pouzdrem pro nůž a na stehně pásek s kapsou na náboje. Vypadalo to minimálně pro Samuela dost hrozně.
„Není ti takhle zima?“ zeptal se jí.
„Drž hubu! Sám víš jaký je dnes venku vedro! Po těle mi teče pot, tak se mě neptej, jestli mi je zima!“
„No jo… ale horko nebude věčně. Mohl bych ti půjčit alespoň triko, ne?“ Sakura prudce zabrzdila a zastavila, až Samuel málem narazil hlavou do předního skla. Zlostně na něj pohlédla.
„Jestli je ti ze mě tak špatně, že se na mě ani nemůžeš dívat, tak to máš blbý a upozorňuju, že jestli mě pobleješ, tak ti tak roztřískám hubu, žes to ještě nezažil.“
„Aha, už jsme zase u toho, co?“ řekl Samuel, který už měl Sakuřina jednání plné zuby. „Už zase si potřebuješ zvýšit ego a dokázat, jak seš vlastně drsná, že jo? Mě šlo jen o to, aby ti pak nebyla zima, ale ty to úplně otočíš a proč? Zkrátka proto, že si chceš dokázat, jaká vlastně jsi. Kdy už to zase uslyším? Kdy zase řekneš, jak strašně nebezpečná a tvrdá žena jsi? Nebo budou příhody o tom, jak se před tebou jiní třesou strachy? Možná mi zase zopakuješ, kde všude tě poranili a neopomeneš zdůraznit, jak jsi odvážná a silná, že jsi to všechno ve zdraví přežila! Taky bychom mohli zkusit něco nového, co takhle příhody zažité při sexu? Určitě to bude barvité vyprávění plné velikých hrdinů, kteří měli tu neuvěřitelnou čest, a dostalo se jim možnosti do tebe nacpat svůj úd.“
„Vystup si!“ zařvala Sakura.
„To už tady bylo. Dostanu pěstí, co? No jo… jen si posluž, ale dej si pozor, než i mě povolí nervy a začnu se bránit. Já nejsem žádná tvoje hračka!“
„Vsadím se, o co chceš, že tě přeperu kdykoliv si zamanu, ty chcípáčku.“
Samuel pocítil šanci, jak získat konečně trochu úcty a zpříjemnit si další cestu. „Nebuď si tak jistá, Sakuro, ale jestli si fakt věříš…“ Sakura s úsměvem vystoupila z auta a Samuel udělal totéž. „Když vyhraju,“ řekl Samuel, „všechny ty posměšky a urážky skončí a další násilnosti jakbysmet.“
„Ha, ha, tak fajn, ale když vyhraju já a to se taky stane, tak ještě před další cestou mě ošukáš. Tak a jdeme na to, do první krve.“ Samuel se ani nestihl k Sakuřině požadavku vyjádřit a už se po něm Sakura ohnala pěstí. Samuel nestihl uhnout a následně dostal ještě kopanec do břicha a do boku. To už Samuelovi tekla z úst krev, ale Sakura nemínila skončit a to do doby, než se Samuel skácí k zemi, což se stalo hned poté, když mu podrazila nohy. Spadl na prašnou zem a pomalu se zvedal, přičemž si utíral krev. Sakura mu ani nepodala ruku, aby mohl snáz vstát. „Vážně sis ty blbečku myslel, že jsem se v životě nenaučila se účinně bránit? Bez toho tady v těch hovnech zkrátka nepřežiješ. Je neuvěřitelný, jakýho sráče jsem to potkala. Hmm, ještě nikdy mě nevojel Angličan… doufám, že to aspoň bude stát za to.“
„Já jsem ale neřekl, že s tím souhlasím!“
„Máš smůlu, šmejde. Rozbila jsem ti hubu, jak sis přál a teď moje odměna.“
„Ne, Sakuro! Nehledě na to, že to ani nepůjde.“
„Co?! Jseš snad kastrát nebo impotent?“
„Ne, ale… ty mě prostě ani trochu nevzrušuješ a pochybuju, že kdy budeš.“
„A když vidíš Kasumi, tak se ti postaví?“
„U Kasumi je to něco úplně jiného nehledě na to, že u ní jsem si jistý, že nechytím nějakou pohlavní chorobu.“ Sakura zrovna tohle slyšet nepotřebovala. Nastoupila do vozu, nastartovala a okamžitě se rozjela. Samuel jen tak tak stihl zavčasu uskočit, aby ho nepřejela. „Sakuro! Sakuro, počkej!“ řval, jak jen mohl, ale bez sebemenšího významu. Bezmocně sledoval oblak prachu v dáli, který za sebou vůz zanechával. Stál uprostřed planiny tak osamělý a naprosto zoufalý, že vůbec nevěděl, co si počít. Proklínal sám sebe za tu neuvěřitelnou hloupost, která mu zatemnila mysl. Sakura byla patrně jediná šance, jak se shledat s Kasumi a on ji ztratil. Jak může Sakuru vyměnit za svoji milou, když ji nebude mít vedle sebe? Klesl na kolena a prosil svoji Kasumi za odpuštění, neboť měl pocit, že právě zavinil její smrt.

Samuel se potácel pustinou už dobrou hodinu. Bylo strašné vedro a on neměl ani kapku vody. Počítal s tím, že je všechno ztraceno a že tady nejspíš umře. Uvědomil si, že se o sebe vůbec nedokáže postarat. Nikdy v životě nebyl odkázán jen sám na sebe. Neměl dokonce ani zbraň, neboť Valkýra zůstala ve voze. Prašná cesta mu přišla nekonečná a on doufal, že narazí alespoň na zdroj pitné vody, když už ne na osadu. Šel samozřejmě tím směrem, kam odjela Sakura. Konečně zaslechl burácející motor vozidla. Pohlédl před sebe a v dálce spatřil odraz světla, jež nejspíše pocházel z předního skla vozu, odkud se paprsky Slunce odrážely. Zastínil si dlaní oči a snažil se rozpoznat, kdo že se to k němu blíží. Zprvu myslel, že se vrací Sakura, ale nebylo tomu tak. Blížil se k němu nákladní vůz s korbou, kterou kryla bílá plachta. Šlo o zelený vojenský vůz. Samuel raději uhnul z cesty a byl by snad i radši, kdyby vojáci jen projeli kolem něj, ale nestalo se. Náklaďák zastavil a z něj vystoupili dva černoši v maskáčích. Samuel zvedl ruce nad hlavu, když na něj muži namířili své samopaly.
„Nejsem ozbrojený,“ řekl Samuel. Jeden z mužů Samuela prošacoval, aby se o tom ujistil a druhý svého kolegu zatím kryl.
„Co jste zač?“ zeptal se jeden z mužů.
„Jen turista.“
Jeden z vojáků se hlasitě rozesmál a řekl: „Jen turista… a ve vojenském oblečení… Dokonce mám pocit, že tu uniformu jsi někde ukradl!“
„Pojď se na něco podívat, turisto,“ řekl druhý voják a dovedl Samuela ke korbě. Odhrnul kus plachty, aby dovnitř proudilo světlo. Kromě několika beden s municí zde seděla spoutaná Sakura. Měla ruce přivázané ke kovové tyči držící plachtu. „Nestává se často, že člověk v Africký pustině narazí na polonahou Asiatku. A protože jela tímhle směrem kudy jdeš a cesta vede desítky kilometrů a nijak se nevětví, je jasné, že jsi ji potkal a dokonce bych řekl, že se znáte.“
„Hej, černá držko,“ ozvala se Sakura. „Proč mě konečně nepřefikneš? Už se nemůžu dočkat!“
„Hej, Mosi,“ zavolal voják na svého kolegu. „Ona to prej chce. Proč si s ní neužít už teď? Když si pospíšíme, stihneme to a navíc se o ni nebudeme muset dělit s ostatními.“ Druhý voják nebyl proti. Vyskočil na korbu a ostrým nožem přeřízl Sakuřiny pouta.
„A co bude se mnou?“ otázal se Samuel. Mosi se otočil a v tu chvíli mu Sakura vytrhla z ruky nůž a vrazila mu ho do krku. Druhý voják, jež stál venku, okamžitě namířil samopal na Sakuru. Samuel do muže vrazil svým tělem a voják začal střílet. Sakuru však netrefil, neboť ho Samuel vyvedl z rovnováhy a málem ho srazil až na zem. Kulky pouze proděravěly plachtu. Sakura se napřáhla s nožem a vrhla ho po vojákovi. Nůž se mu zabodl přímo do čela.
„Jó,“ zařvala celá rozradostnělá Sakura, „trefa do černýho… a to doslova!“ Ujistila se, že muž na korbě je mrtvý a pak ho vytáhla ven. „Čau, Samueli. Dlouho jsme se neviděli.“
„Asi jsem ti zachránil život.“
„Mě?! No… nebyl jsi nejhorší.“
„To ty taky ne. S noži to teda umíš.“
„Jo… ráda si s nimi hraju a ještě radši je po někom vrhám. Jde mi to dobře.“
„Všiml jsem si. Můžeš je svléknout a vzít si uniformu.“
„Dobrý nápad, ale zatím s tím počkám. Musíme něco dořešit…“
„Co se stalo s naším autem?“ zeptal se Samuel.
„Nechali ho na cestě, když mě potkali. Víš, normálně bych na ně vlítla, ale nevěděla jsem, co to vezou. Kdyby to nebyla munice, ale další vojáci, asi bych to nezvládla, takže jsem doufala, že mě nechají být.“
„Nenechali. A kde máš svoji Valkýru?“
„Zůstala v mém vozu. Ti zmrdi si vzali jen granátomet a samopaly, že prej je Valkýra nezajímá a přitom ta kráska pobila víc lidí než všechno ostatní dohromady.“
„Tak abychom vyrazili. Tedy… počítám, že už se na mě nezlobíš.“
„Nezapomněl jsi na něco?“ Sakura skočila na korbu a odvázala odsud plachtu. Pak ji úhledně rozložila na rovném terénu vedle cesty „Jako doma, Samueli.“ Samuelova chuť po sexu se Sakurou sice nijak nevzrostla, ale uvědomil si, proč to všechno podniká – aby zachránil svoji milou. Tentokrát byl ochoten se obětovat. Co je jeden vynucený pohlavní styk v porovnání s milovanou ženou, kterou může mít zase po svém boku? Sakura si sundala oblečení. Samuel se spokojil jen se svléknutím kalhot a spodního prádla.
„Co když nás někdo uvidí? Je den a jsme přímo u cesty.“
„Jen klid. Řekneme jim, že Samuel a Sakura mají právě svoji intimní chvilku. Jak si myslíš, že to dělají třeba takový žirafy? Těm je taky buřta, kdo se na ně kouká. A pak… jestli chceš soukromí, můžeme se zabalit do plachty.“ Sakura chytila Samuela kolem pasu a on ji položil ruce na zadeček. „Ještě mě tak napadá – až se tohle dozví sestřička…“
„Ta se nesmí nic dozvědět.“
„Jinak?“
„Já nevím, ale prostě budeme mlčet.“
„Fajn. Tak dělej, třískni se mnou o zem a vraž ho tam. Jsme v drsným prostředí, jsem drsná holka a chci drsnej sex. Romantiku si nech pro Kasumi.“ Samuel poslechl a položil Sakuru na záda. Ta roztáhla nohy a ruce mu složila na ramena. „Neboj se, nebudu škrábat. Nemám na to ani pořádné nehty.“ Samuel na Sakuru hleděl a prohlížel si její četnými zraněními poznamenané tělo. „Ty nejsi na drsňačky, ale třeba máš dobrou představivost. Mysli si, že jsem Kasumi.“
„To bude těžký…“
Sakura se usmála. „Tak dělej, ať tu nejsme do večera.“ Samuel poslechl a již brzy se krajinou ozývalo jen Sakuřino vášnivé hekání.

Když bylo hotovo, Samuel se začal urychleně oblékat. Sakura zatím stále ležela na zádech. „Ani se nezeptáš, jaký jsi byl? Uvědom si, že mám podle čeho porovnávat.“
„Pověz mi spíše jedno – měla jsi někdy nějakou pohlavní chorobu?“
„Ty seš fakt vůl. Nejsem zase tak blbá, abych si sama takhle ublížila. Jasně, že i tady v Africe jsou šprcky a bez nich do mě žádnej negr nikdy nevlezl. Tedy… tenkrát ve Rwandě ano, ale nic se mi nestalo. Hele, a teď překvápko - jedny šprcky jsou dokonce v našem autě.“
„Cože? Tak… proč…“
„Bez gumy je to přirozenější a u tebe jakožto Evropana, navíc patrně slušně vychovanýho, jsem předpokládala, že to bude bezpečný. Prostě jsem si chtěla pořádně užít, ale… mohlo to být lepší. Byli muži, který mě totálně zmasakrovali a to tak, že ze mě chcal pot proudem a to se to odehrávalo ve stínu.“
„Ehh… bože… mlč, ano?“
„Nebyl jsi nejhorší, Samíku. Ale neměl jsi k tomu daleko.“ Sakura se konečně zvedla.
„Utři se,“ řekl Samuel „jsi už zase zpocená.“
„Trhni si. Je poledne, Slunce pálí tak, že se divím, že jsem se ještě nezačala rozpouštět. Hej, a to se blíži zima. Jo… rovník je holt rovník a moje tělo není na Africký podmínky zrovna přizpůsobený. Ty seš ale taky prochcanej potem. A smrdíš.“
„Taky smrdíš,“ nedal se Samuel.
Sakura se jen rozesmála. „To není smrad. To je vůně Afriky.“

Sakura si oblékla uniformu a za pomoci Samuela přikryla plachtou náklad. Poté naskočila do auta k volantu. Samuel usedl vedle ní.
„Štěstí, že nás tu nikdo nechytil. Ale ty těla jsme možná měli pohřbít,“ řekl Samuel.
Sakura na něj pohrdavě pohlédla a dodala: „jen ať se mrchožrouti nažerou. To víš, Samíku – oni mají taky hlad.“
„Zvyknout si na to, jak vnímá svět Kasumi dalo spoustu práce a mám pocit, že takový husarský kousek u tebe zopakovat nedokážu. Pověz mi jedno – muniční vůz s dvěma vojáky… není to málo? Neměl by tu být doprovod? Nějaké obrněné vozidlo nebo tak něco?“
„Jsme kousek od hranic s Angolou a Angola je ‚náš‘ spojenec, respektive spojenec prezidenta Kabily. Mimo to v těhle odlehlých končinách je vcelku mrtvo a žádný útok se neočekává. Myslím, že ti pitomci měli doplnit jednotku, kterou jsme postříleli a pokračovat na východ do měst.“
„Tak mě napadá… kdo je vlastně na naší straně?“
„Kabila oslovil SADC čili Společenství pro rozvoj Jižní Afriky a některé jeho státy souhlasily s pomocí. Znamená to, že na své straně má jednak Angolu, ale dále taky Zimbabwe a Namibii. Je možné, že i další státy mu přislíbily pomoc, ale přeci jen zrovna nejčerstvější zdroje informací nemám.“
„Říkala jsi Namibie?“
„Jo… Proč jako? Máš k té zemi snad nějaký vztah?“
„Moje zaměstnankyně je Namibijka, tedy teď už ne, protože získala Britské státní občanství, ale i tak… Pomýšlel jsem na to, že ji propustím, ale je možné, že pak se vrátí do Namibie a kdoví, třeba se nějakým způsobem vrátí k armádě.“
„Vrátí k armádě?!“
„Jo… ona bývala voják. Co když se nechá naverbovat alespoň do nějakých povstaleckých hnutí, aby pomohla vyhrát své rodné zemi válku? Nechci Parvati poslat do války…“ Sakura v okamžiku zabrzdila a zastavila vůz. „Co je?“ divil se Samuel a hleděl před sebe, aby zjistil, proč zastavili. „To už jsme u našeho auta? Nevidím ho.“
„K našemu autu to bude ještě tak deset mil, ale co že jsi to řekl? Jak že se jmenuje ta vojanda?“
„Parvati Singh. Proč? Ty ji snad znáš?“
„Namibijek s Indickým jménem moc nebude, že? Do hajzlu, buď je svět fakt dost malej a o podivný negry tu není nouze, nebo tady něco nehraje. Parvati jsem kdysi potkala. Málem jsme se navzájem zlikvidovaly a potom jsme táhly za jeden provaz. Od té doby, a to bude asi tři a půl roku, jsem o ní neslyšela a ty teď přijdeš s tím, že u tebe maká?“
„Jo, ale o tobě se nikdy nezmiňovala.“ Sakura opět rozjela vůz a ujížděla dál po cestě.

Po chvilce se k rozhovoru o Parvati vrátila a pokusila se Samuela uklidnit.
„Myslím, že se nemusíš bát, že by šla Parvati do války za svoji zem, protože Namibie rozhodně v ohrožení není. Snad jedině, že by chtěla pomoct tomu, aby Namibie získala od Kabily přízeň a upevnila vzájemný vztahy mezi oběma státy. No a ve hře budou ve výsledku samozřejmě nějaký prachy nebo drahokamy jako prémie za případnou vyhranou válku, což by Namibii taky nijak neuškodilo, ale co vím, tak je Parvati taková ta typická slušňačka, která lidem radši pomáhá, než aby je střílela, i když… obvykle jedno bez druhého nejde. Prostě nemyslím, že by šla do bojů, kdyby nebyla přesvědčená, že dělá správnou věc. To mi pověz, pořád ta černá tlamička vypadá jako gorila?“
„Víc, než kdy jindy.“
„Teda… nemůžu říct, že by mně silný ženský nějak zvlášť vadily. Snad jedině, když mi jdou po krku, ale jinak je to v klídku. No a Parvati s tím svým namakaným tělem mi přijde ještě vcelku v pohodě.“
„Parvati v pohodě není, Sakuro. Už dávno ne. Ale bavme se něčem jiném. Přemýšlel jsem a…“
„Do prdele!“ zařvala Sakura a urychleně zastavila vůz. „Tak tady mě ty čůráci zastavili.“
„No a?“
„Ty jseš vážně blb. Vidíš tu snad moje auto? Je v hajzlu!“
„Říkala jsi, že tu je pustina. Kdo by kradl auto?!“
„No hyeny určitě ne. Šlohnul ho nějakej vůl a řekla bych, že si ho dlouho nenechal, protože projíždět se za války v autě s kulometem, to nevypadá zrovna nevinně.“
„A určitě víš, že to bylo tady? Vždyť ta krajina vypadá pořád stejně.“
„Pamatuju si na tenhle uschlej strom, vidíš?“ řekla Sakura a ukázala doprava, kde asi dvě stě metrů od cesty stál strom. Kolem něj bylo několik keřů a velikých balvanů.“
Samuel vystoupil z vozu a prohlédl si cestu. „Pojď do auta, musíme jet dál,“ zavolala na něj Sakura.
„Jo… hned běžím.“ Samuel šel asi o sto metrů dál, přičemž neustále sledoval cestu a potom se vrátil do vozu.
„Ty vole, kam jsi šel?“
„No… máš smůlu, že nejsem uplně blbej, jak si myslíš a taky jsi zastavila na docela zajímavým místě. Být to o pár set metrů dál, tak si ničeho nevšimnu.“
„Cože? Co to meleš?“ Samuel otevřel přihrádku na desce vozu a prohraboval se věcmi, jež tu byly. „To hledáš mapu, nebo co?“ ptala se Sakura.
„Kdepak. Víš, co kdybych ti řekl, že ses úmyslně spletla a že naše auto je někde před námi. Hmm, tak dalekohled tu není, škoda. Budeme tam muset dojet.“
„Pomátl ses?“
„Podívej se na cestu, Sakuro, uvidíš tam dvoje stopy – jedny od širokých pneumatik, druhé od podstatně užších. To vypadá, že tady jsi ten náklaďák opravdu potkala, ale zastavila si až dál, protože stopy po brzdění tu jsou jen od našeho náklaďáku, to když zastavil a otáčel se. Znamená to, že ses nebála počtu vojáku ve vozu, jak jsi tvrdila. Podle mě to naše auto bylo mnohem rychlejší, než je tenhle náklaďák a to i tady na těchto mizerných cestách, takže nevidím důvod, proč bys měla o kus dál zastavovat a nechat se dohonit těmi vojáky. O co tedy šlo? A tentokrát s pravdou ven, ano?“
„Nejsi úplný trotl, za jakého jsem tě považovala. Ti chlapi viděli polonahou holku ve voze a otočili se, že pojedou za mnou. Já sice mohla ujet, jak tvrdíš, ale já místo toho zastavila o kus dál a skočila ke kulometu, že je jako pokropím, ještě než přijedou blíž. Jenomže… kulomet se zasekl. Oni po mě začali střílet a já se prostě vzdala. Zajali mě, pobrali zbraně a auto pro jistotu vyhodili do vzduchu. Kousek po cestě ho najdeme ohořelé. Valkýru mi samozřejmě vzali taky, protože takový kvér se jen tak nevidí. Máme ji vzadu v jedné bedně.“
„Takže jsi mě tahala za nos. Ale proč?“
„Protože teď i v tvých očích vypadám jako úplně vypatlaná kráva, která posrala, co se dalo! A velitel jednotky, i kdyby byla jen dvoučlenná, nikdy nesmí být v očích druhých za idiota! Myslela jsem, že takhle budu vypadat o dost lépe, ale jak je vidno, moc jsem si tuhle pohádku nepromyslela. Hmm, možná jsem měla říct, že jsem se je snažila odlákat, aby tě nepotkali a třeba nezabili.“
„Tomu bych věřil snad ještě míň.“
„Ne, vážně nechci, abys chcípnul. Do hajzlu, prostě jsem to posrala.“
„Podívej, každý dělá chyby, ale máš pravdu, že tahle byla jen kvůli té tvé nesmyslné touze po dobrodružství.“
„Taky jsem myslela, že z toho vytřískám zbraně a munici. Nešlo jen o to hrát si na hrdinku.“
„Kárat tě za to nebudu.“
„Ještě to tak… pořád jsem z nás dvou ta nepostradatelná. Beze mě bys tady byl v prdeli.“
„To ti vymlouvat nebudu. Ale pověz mi, co Valkýra? Proč jsi o ní lhala a tvrdila, že zůstala ve voze?“
„Nechtěla jsem ti ji zase dávat. Bojím se o ni - je to kámoška.“
„Je to jen pistole.“
„Pistole, která mi nejednou zachránila krk. Můžeš o sobě říct to samý?“
„Pořád je to jen věc.“
„Tak hele, kdybych se měla rozhodovat mezi Valkýrou a tebou, volím Valkýru. To holka je extratřída, kdežto ty jsi… jsi… doplň si tam nějakou urážku, ať je nemusím pořád vymýšlet já. Podívej, je samo sebou, že do letadla by šla Valkýra se mnou, a pak bych asi kápla božskou, a řekla, co se s mým autem semlelo, ale to už by bylo všechno jedno, protože bychom seděli v letadle a mávali Kongu na rozloučenou… anebo mu ukazovali prostředníček.“
„Když se nad tím vším zamyslím… ty jsi musela počítat s tím, že se pro mě vrátíš, že ano? To naše opětovné shledání bylo plánované, i když za jiných okolností.“
„No jistě. Snad sis nemyslel, že se vykašlu na moji sestřičku? Uvědom si, že je to poslední člen rodiny, který by mě mohl mít i rád. Prostě jsem jen chtěla, aby sis uvědomil, jak důležitá pro tebe jsem, víš?“
„A povedlo se ti to. Jenom bych tě rád poprosil, aby ses dalším lekcím a lhaní vyhnula.“
„Jo… taky jsem tak nějak věděla, že až se zase shledáme, budeš podstatně povolnější, co se sexu týče.“
„Radši mi to ani nepřipomínej. Spíše mi prozraď, co plánuješ? Nemáme kulomet!“
„Já vím. Ještě jsem nad tím nepřemýšlela.“
„Mám pocit, že ty nikdy moc dopředu nepřemýšlíš, že?“
„Hele, uvědomuješ si, že kdyby se mnou takhle mluvili mí lidi z jednotky, tak už se váli v kaluži krve?“
„Nezapomeň, že my se navzájem potřebujeme. Jak jinak se chceš dostat ke Kasumi, když ne se mnou?“
Sakura se zasmála. „Potřebuju tě živýho, Samíku, ne zdravýho. A i o tom by se dalo polemizovat, vždyť z tebe můžu vytlouct všechno, co o Kasumi víš a podříznout ti hrdlo. Takže nevyskakuj si tak moc, abys toho pak nelitoval.“
„Fajn… Co takhle návrh akce? Něco mě totiž napadlo.“
„Povídej?“
„Budeme předstírat, že jim vezeme munici.“
„Tak větší zvratek by nevymyslela ani… tamta žirafa, vidíš ji?“ Samuel se ohlédnul ve směru, kam ukazovala Sakura, ale neviděl vůbec nic. Sakura mu hned dala facku. „Ty vole, to si myslíš, že jsme nějaká dodávková služba ze supermarketu a jezdíme po vojenských základnách, abychom doručovali munici? Já řidička alias zjizvená Asiatka a ty zamořovač vzduchu alias vlasatý trouba kdoví odkud? Budeme nenápadný asi jako negr mezi eskymákama.“
„Tak co tedy uděláme?“
„To, co jsi řekl. Miluju šílené nápady a ten tvůj je jeden z těch nejšílenějších, jaký jsem kdy podnikla. Bude to nezapomenutelná akce. No… a zároveň i ta poslední, řekla bych.“
„Kriste pane, vždyť jsi říkala, že to je kardinální nesmysl!“
„Taky že je. Být tebou se pomodlím, protože za pár hodin budeš nejspíš dva metry pod zemí, pokud ovšem nemají málo zásob a nebude je zajímat, jak chutná Evropan.“
„Počkej, počkej,… ty mě děsíš, Sakuro. Jak za pár hodin? To tam budeme už dneska?“
„Sice jsme se zdrželi, ale tady se to vojákama jen hemží a na další noc čekat nehodlám. Vymačkám z téhle šunky, co se dá, a počítám, že navečer protneme bránu letiště.“
„Proboha… vždyť nemáme žádný podrobný plán!“
„Improvizace je největší švanda. Jo, a nech mluvit mě, jo? Tvý blebtání by je akorát děsilo.“

Když se Sakuře a Samuelovi naskytl pohled na rozestavěnou leteckou základnu, Slunce již zapadalo a na obzoru z něj nebyla vidět ani polovina. Jeho jasně oranžová záře osvětlovala krajinu stále dost dobře na to, aby bylo vidět na stovky metrů. Samuel se vůbec necítil dobře – byl nervózní a stále si nebyl jistý tím, co bude dělat. Vůbec netušil, jak bude celá věc probíhat. Sakura měla u pasu připnutou svoji Valkýru a granát. Samuel měl jednu z obyčejnějších pistolí, jež se vezly vzadu na korbě vozu. Sakura přijela k letišti a zastavila vedle muže, který tu měl hlídku a dohlížel na vjezd do areálu, jenž byl obklopen pouze vysokým pletivem. Strážného překvapilo, že sem dorazil nákladní vůz a šel zkontrolovat, o co se jedná. Sakura vystrčila hlavu z okénka a zamávala a muže.
„Vezeme vám zbraně!“ vykřikla. Vojáka to udivilo.
„Mohu vidět papíry?“ zeptal se.
„Ehm, hele to jste tady všichni takový? Já a tady můj milenec jsme v Kongu na dovolený a prostě jsme našli u cesty opuštěný nákladní vůz plný zbraní. No a my, protože jsme slušní lidi, tak vám zbraně vezeme zpátky. Patří přece armádě, nebo snad ne?“
„Vystupte si z vozu!“
„Tohle je nějaký vděk? Odvezete nás alespoň zpátky k našemu džípu?“
„Ne, vystupte z vozu a to hned!“
„Oukej,“ řekla Sakura a zase zastrčila hlavu do vozu. Neměla však v plánu vypnout motor a vystoupit. Popadla Valkýru, odjistila zbraň a rychle muže zastřelila. Potom dupla na plynový pedál a rozjela se k rozestavěnému hangáru, jež si předtím vyhlédla. „Skrč se!“ zařvala Sakura, když zahlédla, jak další vojáci přibíhají ven a připravují si zbraně. Sakura se rázem ocitla pod palbou. Kulky proděravěly přední sklo, ale nikoho nezasáhly. Sakura auto stočila do otevřených vrat prvního hangáru, který měla po levici. Nákladní vůz zahrkal a poskočil, to když Sakura přejela mechanika, který právě vybíhal ven, aby zjistil, co se děje. V hangáru bylo letadlo, přestože budova sama ještě neměla ani pořádnou střechu, ale jen síťovinu. Sakura zastavila mezi vraty a to podélně, tak aby co možná nejvíce zabraňovala vojákům v přístupu. Pak Sakura vyskočila z vozu, načež Samuel přesednul na místo řidiče a vystoupil taktéž. „Zmiz od tý káry!“ vyštěkla Sakura a pohrávala si s pojistkou granátu. Čekala jen na správný okamžik a ten nastal, když se vojáci přiblížili. Pak odjistila granát a vhodila ho do korby. Ohromný výbuch munice nejenže poničil stabilitu budovy hangáru, ale především usmrtil skupinku vojáků, kteří stáli poblíž. Sakura a Samuel utíkali k bočním dveřím hangáru ve snaze dostat se ven. Hned za dveřmi Sakura narazila na jednoho ozbrojence, ale nebyl tak rychlý jako ona. Valkýra poslala na smrt dalšího člověka. Sakura pospíchala za hangár, kde byla úzká ulička mezi budovou a plotem. Samuel Asiatku celou dobu následoval a v duchu se modlil, aby jeho společnice dokázala pobít všechny, kteří je ohrozí. Vedle tohoto hangáru byl další takový, ale tam Sakura neměla v plánu vejít. Místo toho vběhla do velké dvoupatrové budovy, jejíž druhé patro mělo teprve jen železnou konstrukci a nosníky, jež měly ve výsledku držet střechu.

„Krej mi záda,“ řekla Sakura, jakmile vklouzla do budovy. Samuel poslechl, nebo se o to spíše jen snažil, neboť si nebyl jistý, jestli vůbec dokáže konkurovat vycvičeným vojákům v přímém boji. Sakura byla zcela tiše a soustředila se na dění kolem sebe. Opatrně nakoukla za roh a zjistila, že je tu dlouhá chodba s dvěma dveřmi, přičemž každé byly na jedné straně. Obešla roh a přitiskla se ke zdi vedle dveří. Sáhla na kliku a zabrala za ni. Pomalu otevírala dveře a přitom již v druhé ruce měla připravenou Valkýru. Místnost byla prázdná a vypadala jako kancelář. Kromě stolu s hromadou papírů a psacím strojem tu byla jen vysoká skříň a několik papírových beden, kde byly drobnější věci jako třeba knihy nebo psací potřeby. Sakura se už chystala vrátit na chodbu, když se k jejím uším doneslo nepatrné zavrzání. Přešla ke skříni a zprudka ji otevřela. Její pistole už mířila na krčícího se černocha.
„Prosím, prosím já za nic nemůžu,“ řekl třesoucí se muž. Sakura ho vytáhla ze skříně a podrazila mu nohy. U jeho hlavy se rázem objevila hlaveň pistole.
„Kolik vás tu je?“ zeptala se tiše Sakura.
„Pa-patnáct. Mechanici, vojáci a…“
„Kde najdu piloty?“
„No… když vám to povím, necháte mě jít? Jsem jen… kuchař.“
„Na to ti tak skočím… Ale fajn, máš mý slovo, že tě nechám jít.“
„Dobře, děkuju. Piloti jsou v ubikacích na druhé straně ranveje. Jsou to ty dva nízké domky.“
„Supr…“ řekla Sakura, vytáhla nůž a vrazila ho muži zezadu do krku. „Je mi líto, kámo, ale tak blbá, abych tě pustila, nejsem.“ O mužovo oblečení si Sakura otřela čepel nože a vrátila se na chodbu, kde byl kupodivu vcelku klid. Tady už čekal Samuel, který samozřejmě věděl, že se Sakura s někým bavila a rovněž mu bylo jasné, jaký byl výsledek, takže se nepotřeboval ptát, jestli je muž naživu. Sakura nyní otevřela druhé dveře a to opět velice pozvolna a opatrně. Byla tu umývárna a troje kabinky s toaletami. Sakura se chtěla ujistit, že v nich nikdo není, takže jednu po druhé otevřela. Byly prázdné, ale jakmile se chtěla Sakura vrátit na chodbu, do umývárny vběhl Samuel a zavřel za sebou.
„Někdo jde sem,“ hlesl tiše.
„Kolik jich je?“
„Nevím. Jen jsem slyšel, jak někdo otevřel venkovní a dveře a cosi zařval.“ Sakura se schovala do kabinky v rohu a Samuel udělal totéž. Zavřeli za sebou, ale byli na sebe hrozně namáčknutí, neboť kabinka byla dost těsná. „Co to tak páchne?“ zeptal se Samuel.
„Mám pocit, že náš kámoš z kanceláře tady zrovna cosi kutil, když jsme zaútočili.“ Z chodby se ozvaly hlasy, jež byly však natolik tlumené, že jim nebylo rozumět. „Vylez si na mísu, jinak uvidí naše nohy,“ hlesla Sakura. Během chvíle již oba stáli na okraji toaletní mísy a krčili se tak, aby je nebylo vidět. Sakura stále svírala v ruce pistoli a počítala, že ji co nevidět použije. Otevřely se dveře do umývárny a dovnitř vstoupili dva ozbrojení muži. Sakura a Samuel ani nedutali a doufali, že je vojáci nenajdou. Skrze škvíru pode dveřmi byly jasně vidět stíny vojáků, kteří prohledávali umývárnu.
„Kde jsou ty svině?“ zeptal se jeden z mužů.
„Tady určitě ne. Pojď pryč,“ odvětil druhý.
„Tak jo…“ Voják vykročil z umývárny, ale pak se zase otočil zpátky. „Počkej ještě – chce se mi chcát.“
„Teď? Ti dva na nás zaútočili! Vyřídili nejmíň osm chlapů včetně toho vola z kuchyně! A tobě se chce chcát?!“
„Vždycky, když jsem nervózní, tak se mi chce chcát. Počkej chvilku.“ Ozbrojenec odložil samopal a otevřel dveře od prostřední kabinky. Rozepnul si zip u kalhot a začal vykonávat svoji potřebu. Sakura pohlédla na Samuela a prstem u pusy ho upozornila, aby ani nedutal.
„Co to tady tak smrdí?“ zeptal se druhý muž. „Tady se snad někdo posral! Ty vole a já myslel, že když konečně nemáme suchej hajzlík, že tu bude dýchatelno.“ Voják otevřel dveře od kabinky, kde byla Sakura a Samuel a to poslední, co viděl, než mu kulka proletěla hlavou, bylo ústí Valkýry. Sakura seskočila na zem a otočila pistoli na stěnu kabinky. Dvakrát vystřelila a měla za to, že vedle stojícího muže zasáhla. Vyběhla ven, ale v tu chvíli jí voják chytil za paži a kopnul ji do břicha. Valkýra jí vypadla z rukou. Muž se po ní ohnal svým nožem a Sakura jen tak tak uskočila. Muž se jí opět pokusil seknout, ale tentokrát mu v tom Sakura zabránila tím, že ho chytila za zápěstí. Natočila se k němu zády a přehodila ho přes sebe. Muž skončil na podlaze v kabince, kde předtím močil. Snažil se vstát, když ho Sakura poslala kopancem zase k zemi. Muž se ale nemínil vzdát. Opřel se o mísu, aby se vůbec dokázal postavit. Jakmile se však narovnal, Sakura ho chytila za hlavu a třískla mu s ní přímo do zdi. Po dalším kopanci padnul na toaletní mísu, která se pod jeho vahou převrátila. Sakura se shýbla pro svoji pistoli a střelila muže do hlavy, aby se ujistila, že se už nezvedne.
„Jsi v pořádku?“ ptal se Samuel.
„Jasně, že jo. A dokonce jsem se ani nevyválela ve vlastních chcankách, což se o tom zkurveným negrovi říct nedá.“ Sakura se shýbla pro samopal AK, který patřil muži, jež ho předtím zastřelila. Díky řemenu si samopal s klidem mohla navléknout na záda, což také udělala a ještě vzala od muže jeden zásobník, který zastrčila do své kapsy. Zároveň si vyměnila zásobník do Valkýry, aby měla připraveno celých dvanáct nábojů plus jeden další v hlavni. „Takže máme deset zářezů… to je kurva slušný! Jdeme!“

Sakura vyšla na chodbu a Samuel se jí pochopitelně držel. Pokračovali chodbou dál a brzy narazili na schodiště do patra, kam však Sakura neměla v plánu jít. Místo toho otevřela dveře na konci chodbičky. Cestou sice minula i jiné dveře, ale událost v umývárně ji dost zdržela a ona se bála, že někdo už poslal ven zprávu o útoku. Dveře vedly do prostorné garáže, kde byl jeden velký náklaďák podobný tomu, v jakém sem Sakura a Samuel přijeli. Vedle vozu byl taktéž džíp a spoustu beden a kanystry s benzínem. Nádrže s palivem pro letadla tu však nebyly a Sakura počítala, že jsou umístěny v některém z rozestavěných hangárů. Ven před budovu vedla jednak veliká zavřená vrata a také obyčejné plechové dveře. Sakura je opatrně otevřela a vykoukla ven. Měla před sebou ranvej a za ní dva hangáry, vedle kterých byly ubikace pro posádku. Právě odtamtud se začalo střílet a Sakura jen tak tak uhnula a přitiskla se zády ke zdi.
„Tudy to nepůjde,“ řekla Sakura a přemýšlela, co dělat.
„Můžeme je obejít,“ navrhl Samuel.
„Možná… jenomže dostat se přes ranvej bude i tak skoro nemožný, když to tam ty svině krejou.“ Sakura stočila zrak na bedny. „Podívej se, co v tom je.“ Samuel odklopil víko první z beden a nalezl několik úhledně narovnaných ručních granátů.
„Granáty…“
„To je na hovno. Ty svině jsou moc daleko a navíc mě zastřelí, jakmile vylezu ven.“ Samuel otevřel další bednu.
„Šedivý plechovky?“
Sakura přišla k bedně a potěžkala si plechovku v ruce, přičemž si pročítala nápis na ní. „To je dýmovnice…“
„A tady je raketomet,“ řekl Samuel, když otevřel další bednu. Sakura vzala z bedny jednu raketu a zbraň nabila. Poté raketomet předala Samuelovi.
„Jen klid, Samíku. Jen mi ho podržíš a opovaž se stisknout spoušť, jinak nás budou seškrabávat ze zdi.“
„Proč je toho tu tolik? Není tohle malé a ještě navíc rozestavěné letiště?“
„Mám pocit, že jim nedávno přišla dodávka zbraní z Angoly. Řekla bych, že odsud je distribuují dál.“ Sakura vzala jednu dýmovnici, pootevřela dveře ven, odjistila ji a hodila směrem k ubikacím. „RPGéčko!“ vykřikla Sakura a Samuel jí předal nabitý raketomet. „Ty svině tam určitě nebudou mít dost munice, takže s ní zbytečně plejtvat a střílet naslepo nebudou. No a mě stačí trefit budovu, což by mohlo vyjít vzhledem k tomu, že je otočená širší stranou k nám. Připravte se na ohňostroj, šmejdi!“ Vzhledem k tomu, že se kouř z dýmovnice již začal rozšiřovat, Sakura si rychle položila raketomet na rameno a byla připravená vyběhnout ven, zakleknout a vystřelit. Dveře do garáží se však rozletěly a dovnitř z hlavní budovy vběhli tři ozbrojenci. Sakura se otočila a stejně tak Samuel, ale už nestihl tasit zbraň, neboť na oba mířily hlavně samopalů.
„Zahoďte to a na zem!“ vykřikl jeden z vojáků. Sakura dle mužovy uniformy, na které bylo jakési vyznamenání, poznala, že jde patrně o velitele.
„Vždycky mě fascinovalo…“
„Drž hubu!“ umlčel Sakuru důstojník. „a zahoď ten raketomet. Stejně s ním tady nevystřelíš.“
„Poslechni ho, Sakuro,“ řekl Samuel, který již ležel na zemi s rukama na temeni hlavy.
„Hodně lidí o mě říká, že jsem jako tygřice a kočky prý mají devět životů, kdežto černý držky jen jeden.“ Sakura stiskla spoušť a udělala tak něco, co vojáci vůbec neočekávali. Raketa zasvištěla a zasáhla zeď za vojáky, načež je ohromný výbuch zabil dřív, než si vůbec uvědomili, co se stalo. Tlaková vlna odmrštila Sakuru a ona narazila zády na zeď. Padla na zem. Samuel, který v dobu výbuchu byl u země, skončil bez jakýchkoli zranění. Rychle se zvedl a sledoval díru ve zdi a bortící se střechu garáže. Pospíchal k Sakuře a doufal, že není mrtvá. Ještě než se k ní dostal, se však Asiatka odlepila od země a držela se jednou rukou za hrudník. „Hustý… fakt, kurva hustý. Au…“ Sakura zasténala a Samuel jí pomohl na nohy.
„Neříkej mi, že máš něco zlomeného…“ zoufal si Samuel, který si uvědomoval, že kdyby byla Sakura vyřazená z boje, byl by to jeho konec.
„Ech… tohle byl můj desátý z devíti kočičích životů.“
„Přestaň plácat nesmysly a koukej se vzchopit. Potřebuju tě!“
„Jo… všimla jsem si – beze mě bys byl v prdeli.“ Sakura se narovnala a vytasila Valkýru. Otevřela dveře ven a zjistila, že kouř z dýmovnice se ještě nerozehnal a stále tvoří slušnou ochranu, skrze kterou nebylo nic vidět. „My Japonci prostě máme sebevražedný akce v krvi!“ zařvala Sakura, přikryla si nos a pusu jedním rukávem a vyběhla ven. Sakura k Samuelově údivu proběhla kouřem, přičemž mohla pouze doufat, že ji nikdo nezastřelí. Jakmile se před ní objevil obrys nízké budovy, odkud na ni předtím kdosi střílel, namířila Valkýru před sebe směrem k oknům a třikrát naslepo vystřelila. Poté, to když už byla těsně u budovy, se přitiskla ke stěně mezi dvěma okny. Oči ji štípaly kvůli kouři a slzy jí bránily ve výhledu, takže si je urychleně otřela. „Už jsem tady zmasakrovala nejméně dvanáct po zuby ozbrojených chlapů a nebudu mít sebemenší problémy s tím zabít i vás, vy svině! Jsem drsnější než šmirgl papír, nasranější než šlapka při menstruaci a tvrdší než vaše půl roku nevypraný spodky! Zahoďte flinty a vylezte ven – jedině tak si zachráníte prdele a…“ Sakura se rozkašlala kvůli kouři, který se jí dostal do plic, ale brzy byla zase schopná mluvit. „Nic se vám nestane, pokud se vzdáte – to vám můžu slíbit! Nechcete přece umřít, že ne?“ Sakura ztichla a neustále po očku sledovala okna vedle sebe. Kdyby z nich někdo vystrčil zbraň a jen tak naslepo vystřelil po Sakuře, s největší pravděpodobností by ji trefil. Z toho důvodu se raději skrčila, aby to případní střelci neměli tak snadné. Z okna kdosi vyhodil samopal.
„Dobrá… vzdávám se,“ ozvalo se. Netrvalo dlouho a zpoza rohu budovy přišel pomalým krokem s rukama nad hlavou hubený černoch v uniformě.
„Kde jsou další?“
„Mrtví… bylo nás tu jen čtrnáct.“
„Bylo mi řečeno, že patnáct, ty prolhaná svině!“ Sakura se ohlédla za sebe, kde stál další ozbrojenec, který už už sahal po spoušti svého samopalu, když mu kulka prolétla tělem. Pak další, další a ještě jedna. Voják padl k zemi mrtvý a Sakura mohla sledovat jak z kouře, jež se už téměř rozplynul, přichází Samuel s namířenou pistolí. Sakura mu dál pozornost nevěnovala, přiběhla k neozbrojenému a nyní již i značně vyděšenému vojákovi. Sakura mu vrazila pěst do žaludku a pak mu přirazila pistoli k hlavě.
„Jestli nejsi pilot, tak si zblízka prohlídnu tvůj zasranej mozek nalepený na zkurvený zdi týhle podělaný budovy!“
„Jsem… pilot,“ hlesl ustrašeným hlasem muž. Sakura ho prošacovala, aby se ujistila, že muž nemá žádnou zbraň.
„Chceme letadlo, kam se vejdeme všichni, a neříkej mi, že tu žádný není.“
„Ale ano. Jedno je tady v hangáru,“ řekl muž a ukázal na nejblíže stojící hangár.
„Otevři ho,“ vykřikla a strčila muže před sebe. Pak pohlédla na Samuela, jež stál vedle ní. Položila mu ruku na rameno a usmála se. „A to jsem myslela, že budeš celou dobu k hovnu.“ Sakura sklopila zrak a až po chvíli se svému společníkovi opět podívala do očí. „Tam v tom voze to bylo všelijaký a možná, že bych to zvládla sama, vždyť s noži to vážně umím, ale teď… Nejseš špatnej chlap a toho si važ, protože Sakura Sato nepatří k těm, který by druhý chválili jen tak pro nic za nic. Prostě… máš to u mě, brácho!“

Pilot už konečně otevřel vrata a čekal na další Sakuřin rozkaz. Sakura a Samuel si prohlédli letadlo, jež v hangáru bylo. Nebylo nijak zvlášť veliké a nemělo ani žádnou pořádnou výzbroj – pouze kulomety. Šlo především o přepravní, nikoli bojový letoun.
„Je připraveno k odletu?“
„Ano, to je,“ odvětil pilot Munice doplněná, palivo natankované,… Není nové, ale je funkční… no mělo by být funkční a tak můžeme letět, kam budete chtít.“
„Paráda!“ vykřikla Sakura. „Takže nastupujeme. Zamíříme na východoseverovýchod, přesnější určení ti řeknu v letadle a… nesnaž se se mnou zase vyběhnout, ty bastarde, protože takové věci mě naserou, a když jsem nasraná… to nechtěj vidět.“
„Ano… má paní,“ řekl muž a pospíchal do letadla.
„Sakuro,“ oslovil ženu Samuel. Ta se otočila na svého společníka, který již v jejich očích vyšplhal na vyšší příčku a dokázal, že není úplně k zahození. „Děkuju ti za to, cos tady předvedla. Pobila jsi více než deset lidí, ale… já jsem za to rád.“
„To vypadá, že se začínáš spravovat…“
„Možná. Jak se po tom všem cítíš? Co ten výbuch?“
„Budu mít naražený žebra, ale dobrý – vydržím dost.“
„Jo… to je moc dobře… Kálí.“
Sakura se zasmála. „Pro tebe Sakura, Samíku. Kálí už je minulostí.“
„Jak je libo. Ehm, nemůžou nás sestřelit?“
„Pochybuju. Africký země nedisponují pokročilou protiletadlovou obranou. Eh, tady se vedou války stále ještě drsně, tvrdě a hlavně mezi lidma – stroje nehrají zase takovou roli.“
„Takže kam teď poletíme? Do Japonska?“
„No jasně…“ Sakura se opět zašklebila. „Poletíme v téhle kraksně přes půlku světa… Já tě nemít, tak se snad ani řádně nepobavím. Viděla bych to na Somálsko, kde naskočíme na civilní letadlo. Něco jako pas, a možná dokonce můj pravý pas, tu někde mám.“ Sakura otevřela kapsu na náboje a chvíli v ní šátrala, dokud nenalezla peněženku. Otevřela ji aby se ujistila, že tu stále má svoje doklady. „No vida. Pokud to bude vyloženě nezbytný, můžeme zkusit i lodní dopravu a zamířit na Srí Lanku, nebo do Indie. Ať tak nebo tak – Africe dávat sbohem ještě nebudeme.“                           

---