Posel smrti VI: Kapitola XXI - Ve stínu sestry

XXII – Ve stínu sestry

 

Sakura ležela na sedačkách, jež byly v trupu letadla. Jednu nohu měla opřenou o zeď, druhou položenou na zemi, to aby měla stabilitu a nespadla. Pohrávala si se svým nožem. Z kokpitu právě přišel Samuel.
„Dušuje se, že proti nám už nikdy nic nezkusí,“ řekl Samuel.
„Pravidlo číslo jedna – nikdy nevěř nikomu, kdo se s tebou pokusil vyjebat,“ odvětila Sakura a pokrčila nohy, aby si mohl Samuel sednout. Ten se však k tomu neměl a raději se stále přidržoval stěny, aby neupadl, když sebou letadlo začalo házet a to se stávalo poměrně často.
„Opravdu myslíš, že Somálsko je nejlepší možnost? Copak tam také není občanská válka?“
„V podstatě je.“
Samuel se rozčílil. „Ty prostě potřebuješ k životu nebezpečí, že?!“
„Neřvi na mě nebo ti jednu vlepím!“ Sakura zastrčila nůž do pouzdra a posadila se. „Bez nebezpečí je život nuda, Samíku, ale neboj se – bude to pohoda. Vydáme se do Mogadiša, skočíme na civilní letadlo a frčíme pryč.“
„Jo… a cestou pokud možno postřílíme pár vojáků, to aby si krvežíznivá Sakura upokojila svůj hlad po nebezpečí.“
„Že to říkáš zrovna ty… Copak Kasumi nelační po krvi? Určitě jo a mnohem víc než já. Vždyť moje sestřička byla špičková vražedkyně a potom i zápasnice, jak mi prozradily Akiřiny zápisky.“
„To ale neznamená, že potřebuje nebezpečí a krev, aby mohla existovat. Možná, že opravdové umění není v tom zabít kde koho, ale pouze být toho schopen – to pro případ, že to bude zapotřebí.“
„Já jsem všeho schopná.“
„Kasumi se nevyrovnáš.“
„Hele neser mě, jo? Umím skvěle střílet a vsadím se, že líp než moje sestřička.“
„Tak to jo. Kasumi nikdy nestřílí.“
„Nestřílí? Proč?“
„Protože se nechce spoléhat na střelné zbraně, neboť mohou jednak vypovědět službu a pak není zrovna umění na někoho namířit a stisknout spoušť.“
„Že to není umění?! Tak si to zkus, ty frajere! Myslíš, že se člověk stane špičkovým střelcem ze dne na den?“
„To netvrdím, ale zabít zbraní je snazší než zocelit své tělo, zjasnit mysl a být schopen usmrcovat protivníky chladnými zbraněmi nebo jen tělem. Kasumino tělo je hrozivá zbraň, Sakuro a i když tvé střelné zbraně mají nesporné výhody, Kasumi je odmítá a díky tomu má větší vůli se neustále zlepšovat v tom ostatním. Moje milenka je žena schopná roznášet kolem sebe bolest a smrt. Ani tvá Valkýra nedokáže způsobit druhým tak šílenou agónii, jako Kasumino tělo. Věř mi, Sakuro – ona přesně ví, jak své nepřátele zničit.“

Sakura se zase natáhla a už nic neříkala. Samuel pohlédl z okénka a sledoval krajinu pod sebou. Byli ve veliké výšce, a krom toho byla stále noc, takže nešlo rozeznat vůbec nic a Samuela výhled brzy omrzel. Byl unavený a hladový, ale přesto ho těšilo, že je blíž a blíž své milé. Když jen tak sledoval odpočívající Sakuru a přemítal si zážitky posledních dnů, přepadal ho zvláštní pocit. Stále mu mladá Asiatka byla proti srsti a její chování jen těžko mohlo nechat kohokoli chladným, ale pociťoval k ní chvílemi zlost, kvůli její agresivitě a chvílemi lítost, neboť mu připadalo, jakoby před sebou měl mladičkou Kasumi v dobách, kdy byla jen nástrojem Tokutara. Se Sakurou se život také vůbec nemazlil a otázkou bylo, jestli to není právě Kasumina vina, že její sestra skončila v Kongu jako nelítostná velitelka ozbrojenců. Tokutaro buď přímo, nebo nepřímo ublížil oběma sestrám, ale jemu ublížila jen Kasumi, to když mu zabila syna. Sakura v tomto incidentu žádnou roli nehrála, a přesto platí za ‚hříchy‘ své sestry. Zdálo se ale, že jí to vůbec nevadí, že to vidí jinak a že své sestře chce pomoct, protože ji má ráda, přestože se nikdy nesetkaly. A Samuelovi bylo jasné, že Sakuru má poslat na smrt jen proto, aby zachránil Kasumi. Podvede mladou dívku, která chce jediné - pomoci své sestře a konečně, poprvé v životě, se s ní setkat. Jak vůbec může tohle Sakuře provést i po tom, jak se k němu chová a jak s ním jedná? Jak může své milé Kasumi do očí říct, že ji zachránil, ale obětoval při tom její sestru?!
„Co na mě tak čumíš?“ zeptala se Sakura.
„Ale nic… Jen přemýšlím.“
„Jo? A zírání na mě ti v tom pomáhá? Mám se svléknout, aby se ti přemýšlelo ještě líp?“
„To by mělo opačný účinek.“
„No jasně, ty vole. Ale mohla bych se trochu provětrat…“ Sakura si alespoň rozepnula košili a s úsměvem sledovala, jak se na to Samuel zatvářil. „Na co jsi teda přišel, kyselý ksichte?“
„Máš Kasumi ráda, že?“
„Jsi král debilních otázek. Kasumi je moje ségra a krev není voda, jak se říká. A víš ty co – možná se to neříká jen tak pro nic za nic.“
„Takže… máš ji ráda…“
„Jasně že jo! Kasumi je supr holka. To, že jsem ji jaktěživ nepotkala, neznamená, že o ní nevím ani hovno. Fotr ji prodal mafiánům, ti z ní udělali vraždící monstrum, ona se pak zamilovala a otěhotněla, o svý děti přišla a vzepřela se Tokutarovi a jeho lidem, kteří ji strašně ublížili. Sestřička pak odcestovala do Thajska, kde na sobě asi řádně zamakala a pak se řezala hlava nehlava v Bangkogu v nějaký ilegální aréně. Potom společně s nějakým dědkem, na jehož jméno si už nepamatuju, cestovala do Tibetu, kde Akiru málem zmasakrovala. No a víc o ní nevím. Podívej, moje ségra zlikvidovala hodně lidí, ale copak jí to můžu vyčítat? Sám bys měl nejlíp vědět, čím vším si prošla.“
„Taky že to vím. Pověz mi, máš ty Akiřiny zápisky stále u sebe?“
„Ty jsou už dávno v hajzlu. Bylo to pojítko mezi mnou a sestřičkou a to nebylo dobrý tahat s sebou. Myslím, že jsem ty papíry vyházela do moře už během plavby do Afriky. Nebo jsem je použila jako toaleťák… hmm, teď nevím, ale vzpomínám si, že na tý lodi měli na záchodkách akutní nedostatek papíru.“
„Uvědomuješ si, že se ženeš možná do největšího nebezpečí, jaké tě kdy potkalo a to jen proto, abys zachránila svoji sestru?“
„Ty vole, to si piš, že jo! Tokutaro je strašná svině. Chtěla jsem ho vyřídit už tenkrát, když se mi do ruky dostaly ty papíry, jenomže mi došlo, že to je sebevražda. Víš, najednou jsem zjistila, že nejsem jedináček a že moje sestřička trpěla hůř než zvíře někde v cirkuse, který je taky jen otrokem svých pánů a ti ho vychovávají a učí ho hnusné věci, jen aby naplnili svoji kapsu a dokázali si, jak jsou mocní. Když vidím v Africe všechny ty pobíhající, žrající a šukající zvířátka, kterým je hej, protože jsou svobodný, řeknu si: kurva, jak dokázala Kasumi přežít v té zasrané kleci a nezcvoknout z toho? Nedovolím, aby ji ta svině Tokutaro zabil. Už jen z toho principu – on přece nemůže vyhrát a dosáhnout toho, co chce. Nemůže porazit moji suprovou sestřičku!“
„A… aby se tak nestalo, byla bys ochotná se klidně i obětovat?“
„Kurva, co to zvracíš za debilní otázky?! Nevím, kam až jsem schopná v záchraně Kasumi zajít, ale rozhodně nedopustím, aby nastala situace, kterou máš na mysli. Já svoji sestřičku dostanu ze spárů té zrůdy a společně, opakuji společně, se dostaneme do bezpečí. Dlužím jí to…“
„Na základě čeho?“
„Jsem její sestra a sestry musí držet pospolu. Měla jsem být s ní, měla jsem jí pomoct, ale… do prdele! Ona si nezasloužila tu bolest a utrpení! Nesmí umřít, Samueli, prostě nesmí! Kasumi se přece nestala vražednicí dobrovolně, ani já vlastně ne! My jsme tím, čím jsme z donucení a to je důležitá skutečnost. To teprve tady v Africe, kde jsem, aby mě Tokutaro nenašel, jsem poprvé zabila člověka, který mi neublížil nebo se o to alespoň nesnažil. Když to uděláš v sebeobraně, je to normálka, ale když jen tak odpráskneš nevinnýho chlapa a to proto, aby sis zvednul potenciální šance na přežití, rozuměj získání prachů, postavení, nebo jídla, je to něco úplně jinýho. A to nemluvím o tom, že hodně vrahů zabijí jen pro vlastní potěšení, ale pozor – já taková nejsem! Musím mít dobrý důvod, abych druhého zabila a ne kupříkladu to, že se mi líbí, jak se kebule rozprskne, když do ní střelíš z brokovnice. No… ne že by to nebylo hezký, ale netoužím po tom to vidět za každou cenu.“

„Paní Sakuro!“ zakřičel do vysílačky pilot. Sakura se zvedla a zašla do kokpitu. Samuel ji následoval. Pilot se na Sakuru otočil a poukázal na rozložené mapy, jež měl na sedadle pro druhého pilota. „Jsme nad Somálskem, paní, a míříme k hlavnímu městu. Spojit se s letištěm v Mogadišu nepůjde. Pokud se přiblížíme k městu, přesněji k letišti, můžeme očekávat spíše střelbu, než že by se nás pokusili navést na přistání.“
„O to ani nestojím. My totiž vyskočíme.“ Samuel vytřeštil oči a skoro ani nevěřil tomu, co Sakura právě teď řekla. „Sniž letadlo tak, aby byl seskok co nejbezpečnější.“
„Ano…“ Sakura mezitím odešla do trupu letadla, odkud ze zavazadlového prostoru vytáhla dva padáky a kombinézy, jež byly běžným inventářem takovéhoto prostředku sloužícího pro přepravu vojáků.
„Co blázníš?“ ptal se Samuel, který sem urychleně přišel také. Sakura se zamyslela a prohlédla si Samuela. Pak mu předala padák.
„Navleč si to. A až budeme padat, nezapomeň si otevřít padák!“
„Nevím jak!“
„Blbče! Hmm, já taky vlastně ne. Ale ve filmech prostě vždycky jenom vyskočej a pak zatáhnou za šňůrku a už je to v suchu. Určitě to bude podobný.“ Sakura si oblékla svoji výstroj a poté zašla za pilotem.
„Tak co? Už máš potřebnou výšku?“
„Ano, paní.“
„Já a Rambo budeme skákat, takže požaduji rychlokurz seskoku padákem.“
„Ale… já snad seskočím s vámi, ne? Nemáme palivo na cestu zpět!“
„No jasně, že půjdeš na zem! Ale to musím vědět, jak na to.“
„Ano… vidím, že oblečená již jste. Tyhle padáky nejsou nejmodernější, ale…“
„Urychli to!“
„Dobře, měla byste mít u sebe výškoměr, který bedlivě sledujte. Jsme teď ve výšce necelý kilometr a půl. Letadlo už teď letí mnohem pomaleji, to aby byl výskok bezpečnější. Jakmile budete ve volném pádu, udržujte stálou polohu jakoby na břiše a s prohnutými zády. Jedině tak předejdete nebezpečí zamotání šňůr při otevření padáku. Ten otevřete zatáhnutím za tuhle šňůru.“
„Jo… takže tahle ta.“
„Ano a asi nemá cenu popisovat, co se s padákem bude dít dál, že ne? On se totiž neotevře hned a…“
„Co dál?“
„Pamatujte, že padák je nejvhodnější otevřít asi v tisíci metrech. No a ovládat ho budete…“
„Taháním za ty pitomý špagáty, no vždyť jo. Jdeme na to.“ Sakura vytáhla k pilotovu zděšení Valkýru. „Myslel sis, že zapomenu na tvůj podraz? Máš smůlu, kámo, protože já nezapomínám!“ Zazněl výstřel a pilot padl na desku s prostřelenou hlavou. Sakura se vrátila do trupu letadla a otevřela dveře. Již svítalo, a i když byla viditelnost mizivá, bylo to lepší než před pár hodinami.
„Je to prostý, vyskočíš chvilku po mně a budeš dělat přesně to, co já.“
„Jsem daleko těžší než ty, takže budu klesat rychleji.“
„Kurva! Tak vyskočíš jako první, budeš mít roztažený ruce a nohy a padat jakoby na břicho. V nějakých tisíci metrech zatáhneš za tenhle zasranej špagát, to aby se ti otevřel padák a pak už budeš jen korigovat směr pádu. Tak padej!“
„Ale…“
„Mazej nebo tě odsud vykopnu!“ Samuel se zhluboka nadechnul a počítal s tím, že ho čeká jen smrt. Pak se odrazil a skočil. Sakura chvíli počkala, ale netrvalo dlouho a letadlo se začalo nebezpečně naklánět. Nemohla déle vyčkávat a tak vyskočila. Dodržela postup, který ji pilot přednesl a roztáhla ruce. Pod sebou viděla Samuela, který však měl evidentně nemalé problémy. Házel sebou a stále se marně snažil otevřít padák. Sakura se předklonila, natáhla nohy a ruce přiložila k tělu. Nyní klesala mnohem rychleji než Samuel. Vzhledem k tomu, že seskočili jen chvíli po sobě, byli u sebe velice blízko, čemuž napomáhaly i velice mírné poryvy větru. Sakura se konečně přiblížila k Samuelovi tak, aby mu mohla otevřít padák, ale vůbec jí to nešlo. Jakmile Samuela chytila, protočili se oba několikrát kolem své osy a ztratili orientaci. Trvalo notnou chvíli, než se jim opět podařilo zajistit stabilitu. Sakura nyní měla dostatek prostoru pro otevření Samuelova padáku, ale ani nyní se jí to nedařilo. Nakonec se tedy se Samuelem vzájemně chytili kolem pasu a Sakura otevřela svůj padák. Brzy se již oba snášeli pomalu dolů.

Sakura i Samuel skončili na zemi zahalení v padáku. Vymotat se z něj chvíli trvalo, ale jakmile to dokázali, Sakura přeřízla nožem šňůry a sundala si kombinézu, stejně jako Samuel. Během okamžiku již oba stáli na nohou uprostřed pustiny a sledovali letadlo řítící se kdesi v dálce k zemi.
„Jsi vypatlaná kráva!“ zařval Samuel, který byl stále roztřesený, a bylo mu špatně od žaludku. Sakura k němu přistoupila, chytila ho za košili, podrazila mu nohy a srazila ho na zem.
„Ta vypatlaná kráva riskovala svůj život, aby ti pomohla dopadnout na zem vcelku. Zachránila jsem ti krk! A jak je vidno, měla jsem se na tebe vysrat.“
„Mohli jsme přistát.“
„A kde jako?“
„Já nevím, ale bylo by to rozhodně bezpečnější. Jsi šílená a ty tvé sebevražedné akce ti sice zatím vycházejí, ale nebudou věčně.“
„Drž už konečně tlamu a zvedej se.“ Samuel poslechl a Sakura se rozhlédla okolo. Pak ukázala směrem, kde právě vycházelo Slunce. „Půjdeme tudy.“
„Dobře, ale musím ti něco říct.“
„Povídej a hoď sebou. Už jsi mě zase nasral!“
„Zapomněl jsem si v letadle pistoli.“
„Cože? Ty seš přímo kardinální vůl!“
„V tom spěchu není divu, že jsem ji tam nechal. Mimo to ty taky nemáš samopal.“
„Ale já jsem ho tam nechala úmyslně, ty vole! Fakt blbě by se s ním skákalo.“
„Taky jsme si nevzali žádné pití ani zásoby.“
„Jo… takže doufej, že jsem se nespletla a je to vážně tímhle směrem, jinak… přikročíme ke kanibalismu. A uvědom si, že já jsem hubeňoučká, takže na talíř půjdeš ty. Hmm, kdybys měl vážně akutní hlad, dej vědět a já ti useknu ruku. Dřevo na ohníček tady snad najdeme, takže se neboj, že ji budeš mít syrovou.“ Samuel raději už nic neříkal. Pouze následoval Sakuru a doufal, že co nevidět přeci jen dorazí do civilizace.

Nebylo ještě ani poledne, když Sakura i Samuel začali pociťovat sílící únavu. Bylo veliké horko a krajina byla stále jednotvárná.
„Proč jsme seskočili zrovna tam?“ zeptal se Samuel.
„Už zase… jseš jak zaseknutá gramofonová deska!“
„Potřebuju zachránit Kasumi a ne tu umřít! Jen se rozhlédni okolo – všude jen pustina a tu a tam usychající strom, keř anebo travou pokrytá plocha, ale nikde tu není ani kapka vody.“
„Nemyslela jsem si, že najít alespoň pitomý zdroj vody, bude problém.“
„Jak vidíš, tak je. Umřeme tady.“
„Drž hubu. Na umírání jsem moc mladá. Vidím to tak… ještě alespoň čtyřicet let.“ Samuel se rozkašlal, to když se chtěl zasmát, ale měl příliš sucho v krku.
„Čtyřicet let? Bude zázrak, když se dožiješ pětadvacítky. Tímhle stylem života nemáš šanci na stáří. Vůbec si života nevážíš. Jakoby to pro tebe nic neznamenalo.“
„Drž už tu zasranou držku! Pořád mám dost sil na to, abych ti ji rozflákala!“
„No jistě… pořád ta samá písnička… Jsi unavená, Sakuro a řekl bych, že víc než já. Netroufneš si na mě a jen se snažíš mě vyděsit. Víš moc dobře, že jsi to všechno zkazila, oba jsi nás zabila.“
„Už tě mám plný zuby, ty hysterický kreténe!“ zaječela Sakura a Samuelovi bylo teprve teď zcela jasné, že nastalou situaci snáší jeho společnice ještě hůře než on sám. Sakura si daleko více připouštěla bezmoc. Nervozita prostupovala její myslí i tělem, ale kvůli Samuelovým řečem převládla zlost. Sakura se zastavila a zaťala pěsti. Pak se otočila a rozeběhla se proti překvapenému Samuelovi. Vyskočila do výšky a vrazila do jeho prsou, tak silně, že neměl šanci se udržet. Padl na zem a Sakura ho udeřila do tváře. Samuel jí chytil kolem krku a překulil se tak, aby Sakura zůstala pod ním. Kolem jeho krku se rázem sevřely Sakuřiny prsty. Samuel neváhal a udělal totéž Sakuře. Asiatka pokrčila nohy ve snaze odstrčit Samuela od sebe, ale neměla k tomu dostatek prostoru. Samuel, kterému docházel dech, si uvědomil, že nedokáže Sakuru uškrtit dříve, než ho ona stihne zabít. Raději povolil stisk a udeřil dívku pěstí do tváře. Pak ještě jednou, ale žádný valný účinek to nemělo. Sakuřiny oči pouze vzplály neskutečnou nenávistí. Samuel se zaměřil na Sakuřin opasek, ze kterého vytáhl nůž. Jakmile se jeho ostří zalesklo, Sakura od sebe Samuela urychleně odstrčila a překulila se na druhou stranu, to aby mohla vstát. Samuel jí nic takového dopřát nechtěl. Zvednul se na nohy a rozběhl se proti Sakuře s nožem v ruce. Vrazil jí pěst do břicha, načež ona zařvala bolestí a pak jí chytil zezadu pod krkem a přiložil jí k němu nůž. V ten okamžik cvaknul kohoutek Valkýry a Samuel ucítil na hrudi hlaveň pistole, jež mu směřovala přímo na srdce. Až nyní si oba lidé všimli přijíždějícího džípu, jež směřoval k nim. Sakura ani Samuel mu však nevěnovali nijak velkou pozornost. Džíp zastavil pouze pár desítek metrů od obou soupeřících lidí, jež se momentálně drželi navzájem v šachu. Z vozu vystoupila poněkud obtloustlá mladá černoška. Na sobě měla obyčejnou košili a potrhané kalhoty, přičemž obojí bylo zablácené a špinavé od zbytků jídla. Žena vytasila pistoli a přistoupila k Samuelovi a Sakuře.
„Nech ho být,“ řekla žena velice hrubým hlasem.  
„Co?“ Sakuře se mluvilo s nožem na krku dost špatně a snažila se raději jen šeptat. „Kdyby ten parchant bojoval čestně a netahal na mě nůž, dokonce můj vlastní nůž, tak už se válel v kaluži krve a byl by kurva rád, kdybych ho nechala naživu.“
„Polož tu pistoli!“ zdůraznila černoška.
„Ani hovno.“
„Kdo jsi?“ zeptal se ženy Samuel.
„Říkej mi Nemesis. A ty jsi Gordon.“
„Jak… jak to že mě…“ Sakura udeřila Samuela loktem do břicha, následně mu vyrazila z ruky nůž, chytila ho zezadu za vlasy a zvrátila mu hlavu dozadu, načež mu přiložila k temeni pistoli.
„Nevím, co jsi zač, ty tlustá bečko!“ vykřikla Sakura, „ale jestli je pro tebe tenhle vlasatec tak důležitý, budeš mi muset prozradit proč.“
„To není tvá záležitost, Asiatko.“ Sakura v mžiku posunula pistoli a vystřelila po Nemesis. Zasáhla ji přímo do hlavy a žena se skácela na záda.
„Tvoje už taky ne,“ řekla Sakura. Pak se shýbla pro svůj nůž a zastrčila si ho do pouzdra. Přešla k autu a prohlédla si ho.
„Myslím, že máme po problémech.“ Sakura se chytila za bolavé břicho. „Kurva, když se nasereš, umíš dát pořádnou ránu. Hmm, ale jako rozcvička to nebylo zlý, co? Mám ráda adrenalin v krvi. Jen škoda, že teď je už fuč a přichází bolest.“ Sakura přešla k Samuelovi a chytila ho za zápěstí. „Tak dělej, ty vole, přece tady nebudeme tvrdnout! A už mi přestaň pořád vhazovat do tváře, že dělám chyby, když to jsou jen blbý kecy! Sám bys tady nezmohl ani hovno, tak si mě važ a vážně mě přestaň srát, Samueli, protože tohle já nemám ráda. Neprovokuj někoho, na koho nestačíš.“
„Už zase… Ego, nic než ego!“
„Zavři klapačku. Myslíš, že mě to nesralo tak jako tebe? Vyskočili jsme v týhle zasraný díře a mohli tu chcípnout, protože kdoví jestli tu vůbec žijou nějaký lidi! Do prdele, vždyť já ani nevím, kterým směrem je Mogadišo! Myslela jsem, že ze vzduchu něco uvidím a budu mít jasno, ale bylo vidět jenom jedno velký černý hovno a než jsme dopadli, úplně jsem ztratila orientaci. Ach, jo, musím zachránit svoji sestřičku a ne tu umřít a přitom teď vůbec nevím, co si počít. Dělám ale co můžu, chápeš to?! Já se snažím!“
„Nechme už toho, vždyť já to vím. Oba chceme Kasumi pomoct. Jen… mám pocit, že to u tebe není priorita a že daleko více toužíš po nebezpečné akci.“
„Ehm, prostě se s ničím nijak zvlášť neseru a jdu přímo na věc, a buď to vyjde… anebo ne. Nestojím o vymýšlení nějakých přiblblých plánů s hromadou proměnných, které tak v devadesáti procentech stejně nevyjdou. Mohli jsme s letadlem zkusit přistát někde tady, jenomže mi přišlo bezpečnější prostě vyskočit s padákem.“
„Nebylo to bezpečnější!“
„To jsi nemohl vědět. Kdoví, co by ten zkurvenej pilot provedl a jestli by vůbec byl schopen na týhle hrbolatý sračce přistát. Stejně mi je jasný, že se mě chtěl zbavit. Vždyť už na letišti to zkoušel.“
„A málem se mu to, nebo spíše jeho spojenci, povedlo.“
„Svůj dluh jsem ti splatila tam ve vzduchu.“
 „Víš, možná, kdyby můj kurs seskoku padákem netrval deset sekund, tak bych to zvládnul sám.“
„Ser na to. Nech taky jednou minulost daleko vzadu a soustřeď se na přítomnost.“ Sakura přešla k mrtvé černošce. „Nemesis… to je debilní jméno pro Somálku a vůbec – určitě to je Somálka, vždyť mluvila plynulou angličtinou? Což mi taky připomíná – doufám, že počítáš s tím, že ani francouzsky se tady běžně nemluví? To víš, už nejsme v Kongu.“
„Arabštinu nezvládnu, to ti říkám rovnou.“
„Tak budeme muset použít ruce a nohy… Hmm, tak nějak čekám, kdy to vyzvracíš sám, ale jak je vidno, musím tě k tomu dokopat -  jak to, že tě ta tlustoprdka znala?“
„Já nevím. V životě jsem ji neviděl.“
„Oslovila tě Gordon. To je příjmení?“
„Ano.“
„Co takhle mě přestat tahat za fusekli?! Jak to, že o tobě nějaká čubka v Somálsku ví?“
„Já ji opravdu neznám.“ Sakura zašla za auto a prohlédla si zem.
„Jsou tu stopy a docela čitelný. Schválně, odkud ta svině je.“ Sakura skočila za volant a Samuel usedl vedle ní. Netrvalo dlouho a už vyjížděli pryč. Vůbec si nevšimli, že Nemesis otevřela ústa a pohnula se.

Asi po hodině a půl jízdy se Sakura a Samuel dostali na dohled velikého domu, který obklopovala zeleň. Poblíž byla i studna, která byla pro oba cestovatele nejlákavější. Sakura zastavila u domu a vystoupila, přičemž měla již tasenou zbraň.
„Tady stopy končí.“ řekla Asiatka svému společníkovi, který již stál před dveřmi domu a rozhlížel se. Dům samotný byl dosti rozlehlý a dokonce dvoupatrový. Byl sestaven ze dřeva a mnohá prkna již pokrývala hniloba nebo byla rozpraskaná. Samuel vystoupal po schůdcích na verandu a všiml si sezení po pravé straně. Na chatrné dřevěné lavici ležely špinavé zakrvácené rukavice. Sakura zaťukala na dveře a čekala, až někdo otevře. Nevěřila tomu, že zde černoška žila sama.
„Hledáte něco?“ vykřikl starý muž, jenž právě přišel zpoza domu. Sakura a Samuel se otočili a sledovali černocha s bílými vlasy a loveckou puškou v rukou. Sakura na muže okamžitě namířila svoji zbraň. Stařec se evidentně polekal.
„Znáte tohohle muže?“ zeptala se Sakura a poukazovala přitom na Samuela.
„A měl bych?“
„Asi vám neuniklo, že jsme přijeli tamtím džípem a vsadila bych se, že je váš.“
„To ano. Přivezla vás sem moje dcera, že? Viděla, jak padá letadlo a povídala, že musí okamžitě pro trosečníky. Že prý museli vyskočit.“
„Vaše dcera je jasnovidka nebo má tak zatraceně dobrý čich, že nás našla desítky kilometrů odsud?“
„Kde vlastně je? A milá paní, co takhle konečně odložit tu pistoli? Já vám přece nechci ublížit.“
„Zatím ne.“
Samuel přistoupil ke starci. „Položte tu pušku,“ řekl, „a ona složí svoji zbraň.“ Stařec poslechl a položil pušku na zem. Samuel si ji vzal a opřel o zeď domu. Sakura však Valkýru nezastrčila do pouzdra.
„Vaše dceruška na nás mířila pistolí a zřejmě se chystala vystřelit. No a já ji předběhla.“
„Cože?“ podivil se stařec a raději se opřel o zeď.
„Kolik vás tu žije?“ zeptal se Samuel.
„Já a… už jen já. To… to ale nemůže být pravda!“
„Hele dědku, už mě fakt neser, nemám ráda hry a tady to vážně smrdí.“ Sakura nasála do nosu vzduch, který byl prosycen nepříjemným puchem. „Fakt to tu smrdí! Dědku, tvoje tlustá dcera zná mýho kámoše a já chci okamžitě vědět, odkud.“
„Já nevím!“
„Tak fajn.“ Sakura namířila na starce a zastřelila ho.
„Sakuro!“ vykřikl Samuel, a sledoval, jak starcovo tělo padlo naznak.
„Myslíš, že jsem tak blbá, abych toho chlapa nechala naživu? Ten sráč moc dobře ví, co jsi zač! Nejlogičtější vysvětlení je to, že patří k Tokutarovi a stejně tak ta čubka.“
„Byl to jen farmář!“
„Hovno farmář! Jestliže má Tokutaro Kasumi, pak musí vědět i o tobě a tak dal svým lidem echo, že se možná pokusíš svoji milou zachránit a protože na to sám nestačíš, požádáš o pomoc mě. Je to jasný, ne?“
„Jsme v Somálsku! Jak mohl ten člověk vědět, že se tu objevím? Nepřijde ti to jako moc velká náhoda?“
„No jo… Kdyby nás překvapili v Kongu, kde jsem léta žila, tak by to bylo logický, ale tady… Je to nějaký divný!“
„Vůbec jsi ho nemusela zabíjet!“
„Byla to prevence. Viděl jsi, jak se tvářil, když jsem mu řekla, co se stalo s jeho dcerou? Ten by nám jídlo a vodu poskytnul jenom proto, aby měl víc času vymyslet, jak nás zlikvidovat.“

Sakura přešla ke studni, srazila dolů kýbl a poté otáčela rumpálem, aby ho opět vytáhla nahoru. Napila se vody a nabídla i Samuelovi.
„Sice ta voda chutná jak chcanky, ale je to voda!“ Sakura následně prohledala muže. V kapse u kalhot nalezla svazek klíčů od domu a krabičku cigaret, které však zahodila, neboť Sakura zásadně nekouřila, což měla se sestrou společné. Odemknula dveře a vstoupila se Samuelem dovnitř. Po pravici měli velikou místnost, jež sloužila jako kuchyně i obývací pokoj zároveň.
„Hele, ty pober pár zásob, sežeň prázdný lahve a nalij do nich vodu. Já zatím projdu dům a zkusím najít mapu, abychom věděli kudy do Mogadiša.“ Sakura se vrátila na chodbu a hned poté dostala ránu do hlavy, po které skončila v bezvědomí. Samuel slyšel žuchnutí, to když Sakuřino tělo spadlo na podlahu, a otočil se. Ve dveřích spatřil Nemesis, a přestože měla neustále v hlavě díru, byla živá. Samuel si uvědomil, že nemá žádnou možnost, jak se bránit. Nemesis držela v rukou starcovu pušku, ale na Samuela nemířila.
„Půjdeš se mnou,“ řekla žena. Samuel byl natolik vyděšený, že neměl odvahu odporovat. Nemesis ho dovedla na chodbu, kde ležela Sakura. „Neboj se – je naživu. Ale pokud neuděláš, co chci, tak dlouho nebude. Miluju lidské maso.“ Samuel pohlédl ven před dům a spatřil, kterak se ze země velice pomalu zvedal stařec. Nemesis Samuela strčila před sebe a otevřela dvířka pod schodištěm, jež vedlo do patra. V malé komůrce byl jen žebřík. „Slez dolů!“ Samuel Nemesis poslechl a sešplhal až do prostorného sálu. Byla tu tma, ale to jen do té doby, než Nemesis zapálila louč a zažehnula s ní olej, jež byl v drážkách u stěn. Jak se olej postupně zapaloval, odhaloval dlouhou chodbu. To, co Samuel spatřil na jejím konci, ho vyděsilo ještě více, než přítomnost Nemesis. Zmohl se jen na jediné slovo: „Bože…“

Sakura se probudila a okamžitě zjistila, že má svázané ruce za zády. Byla přivázaná k vysokým policím, na kterých byly zásoby jídla. Seděla na studené podlaze a nemohla se ani postavit. Spočinula zraky na svém opasku a s nelibostí zjistila, že nemá ani nůž a ani Valkýru. Váček s náboji jí však stále držel na stehně. Sakura se rozkašlala kvůli nechutnému zápachu, který prostupoval celou místností. Snažila se najít jeho původce a tím byla trojice lidských trupů, které visely na masivních hácích vpravo u zdi. Kolem znetvořených těl létaly veliké mouchy a jejich neustálé bzučení Sakuru rozčilovalo. Pod těly byly kaluže krve, která stále velice pozvolna skapávala na zem. Po levici měla Sakura dřevěný stůl, na kterém ležel čísi mozek. Dle velikosti vypadal na lidský. V koutě hned vedle dveří, jež byly momentálně zavřené, byla hromádka ostatků včetně lebek. Sakura s sebou párkrát škubla ve snaze se uvolnit, ale marně. Pohled na kusy těl jí vůbec nedělal dobře, a to se ještě neodvážila pohlédnout nad sebe ke stropu, kde na svorkách viselo asi osm metrů napnutých střev. Sakura tady rozhodně nemínila zůstat. Byla rozhodnutá odsud utéct stůj co stůj. Skutečnost, že měla nohy volné, jí dávala šanci. Pokusila se otočit hlavu tak, aby viděla, co leží na policích za ní. Málem si ukroutila krk, ale zahlédla kromě mnoha balení s masem také pár sklenic, jež stály na vyšších policích. Sakura párkrát zalomcovala policemi a s potěšením zjistila, že lahve se nebezpečně přibližují k okraji. Dveře do skladu se otevřely a dovnitř vešel stařec, jehož Sakura předtím zastřelila. Zůstala na něj zírat s otevřenými ústy, a ačkoli Sakura byla zvyklá na ledasco, vidina evidentně živého muže s dírou v hlavě ji dokázala nejen překvapit, ale i vyděsit. Přesto z ní však nevyprchala zlost.
„Hej, zombie, kde je Samuel?!“ Stařec se jen pousmál a poté se posadil na stůl. Utrhl si kus mozku, jež tu ležel a nacpal si ho do úst. Sakuře se zvedl žaludek, když to viděla. „Neříkej mi, že… Ten mozek přece není…“
„Buď bez obav. Samuel Gordon je pro mě důležitý. Je teď s mojí dcerou… ehm, nebo spíše s mojí druhou polovičkou, čili s Nemesis Alfa.“
„O čem to žvaníš, ty zrůdo?!“
„Jak už jsem řekl - Nemesis Alfa je nyní s Gordonem, a pokud bude spolupracovat, nic se ti nestane.“ Stařec ukázal Sakuře sekáček na maso, jež si přinesl s sebou. „Pokud mi ovšem nepomůže, bude tě to něco stát. Možná ruku, nohu, nebo i hlavu. Lidský mozek je velice chutný…“ „Co takhle ochutnat vlastní?“ Sakuře se odpovědi nedostalo a muž pouze odlepil další kousek mozku a snědl ho. „Jaký úkol to po Samuelovi chcete? Proč je pro vás tak důležitý?“
„V jeho žilách proudí krev našeho pána.“
„On je… taky mimozemšťan?“ Netvor se rozesmál, což bylo doprovázeno podivným pisklavým zvukem. Poté náhle zkoprněl a jeho oči zakrylo bělmo. Sakuru to už ani nepřekvapovalo. Asi po patnácti sekundách se starcovy oči vrátily do normálního stavu. „Gordon se ke spolupráci zatím nemá… Měl by si uvědomit, co je v sázce.“
„Jak můžeš vědět, co si Samuel myslí?“
„Snadno. Komunikuji s Alfou. Zkus to konečně pochopit - my tvoříme Nemesis. Naše tělo se rozdělilo na dvě části, na Alfu a na Betu, ale stále jsme jedna bytost. Poznal jsem, když jste moji ‚dceru‘ poranili. I já skončil ochromený a probral jsem se později. Nemesis Alfa vás předběhla a dorazila sem krátce před vámi.“
„Jak?!“
„Naše schopnosti nedokážete vy lidé napodobit. Jsme rychlejší, než si umíte představit a dlouhé tratě zvládneme za krátký čas. Když jsi mne ochromila i Nemesis Alfa zatím nabírala po dlouhém běhu energii, a já se pro ni snažil získat čas. Jinak bych vás napadl už zpočátku.“
„Když jsem tě zastřelila, ochromila jsem i tu čubku…“
„Ano, ale už je zase na nohou, stejně jako já.“
„Co vás vlastně přimělo žít zrovna tady? Je to tu hnusný!“
„Odpověď na tvou otázku má Gordon přímo před sebou.“ Nemesis Beta vstal a potěžkal si sekáček v rukou. „Je čas se připravit – brzy začnu porcovat.“ Nemesis opět navázal spojení se svojí druhou částí. Sakura sledovala netvora, který stál těsně u ní a komunikoval s druhou polovičkou. Sakuře bylo jasné, že musí jednat. Znovu zalomcovala s policemi a doufala, že sklenice konečně spadne na zem. To se skutečně stalo a sklenice se roztříštila na desítky kusů. Zároveň se z ní vylil lák, ve kterém bylo naloženo přesně jedenáct lidských očí. Sakura v zoufalství zařvala, když poznala, že všechny střepy jsou tak daleko, že na ně nedosáhne ani nohama. Neměla tak žádnou šanci popadnout alespoň jediný střep a přeřezat pouta.               

Samuel stál před zářícím portálem a prohlížel si podstavec s koulí, jež stál hned vedle.
„Nikdy mě nepřinutíš ho vyvolat!“ vykřikl Samuel tak hlasitě, až se jeho ozvěna rozléhala podzemím.
„Nečekala jsem, že se zde někdy objeví Pánova krev, ale stalo se. Ucítila jsem ji na míle daleko a rozhodla se využít nečekané příležitosti. Jsi Gordon a já věřím, že znáš ta slova.“
„I kdyby ano, neudělám, co po mě chceš.“
„Mohu tě k tomu donutit Samueli Gordone a já to udělám!“
„Rád bych věděl jak! Očividně na Bránu Pekel nemůžeš, jinak bys ho snad vyvolala sama, ne? No, anebo by to udělal jiný, podobně inteligentní strážce portálů!“
„Nemohu tam, v tom se nepleteš, ale slova neznám a nezná je nikdo z nás. Ty však ano…“
„Mohu vejít na Bránu a zůstat tam. Budu před tebou v bezpečí.“
„Ale tvoje přítelkyně ne.“
„Ta mě nezajímá! Málem jsem ji zabil, cožpak jsi u toho nebyla?“
„Lžeš. Vím, že pro tebe hodně znamená. Cítím, že ti není cizí. A krom toho… ty na Bráně nevydržíš věčně. Skočíš dolů s vidinou rychlé smrti.“
„Toho se neboj. Mám silnější vůli, než si myslíš. Zemřít na Bráně je jediná možnost, jak se vyhnout Peklu a Peklo je to poslední místo, kde chci skončit.“ Samuel měl v záloze ještě jeden plán, jak se zachránit a zdálo se, že Nemesis si toto neuvědomuje anebo o onom způsobu neví. Provedení tohoto plánu by však zcela jistě zapříčinilo smrt Sakury a to si Samuel nemohl dovolit. Nemohl uniknout a nechat Sakuru zde. Otočil se na Nemesis a sledoval její, zdálo se bezradný, výraz v obličeji.
„Poslední slovo, Samueli. Vyvoláš mého Pána nebo ne?“
„Ne!“ Nemesis stejně jako před chvílí protočila oči, až bylo vidět jen bělmo. Předtím to Samuela zarazilo, neboť nevěděl, že jde o komunikaci mezi Nemesis, ale nyní se tím nenechal zaskočit. Využil stavu, ve kterém Nemesis byla, a vytrhl jí z ruky pušku. Namířil jí na hlavu a dvakrát vystřelil. Téměř polovinu netvorovy hlavy se mu povedlo ustřelit. Nyní bylo zapotřebí přebít, ale on náboje neměl a tak se odhodlal k jinému kroku. Chytil tělo Nemesis, jež se pomalu hroutilo k zemi, a strhnul ho směrem do portálu. Jakmile Nemesis narazila na oranžově zářící masu energie, její tělo zajiskřilo a maso se začalo péct. Z Nemesis stoupal ke stropu podzemí černý štiplavý kouř. Po chvíli se tělo zřítilo k zemi.

Zoufalé Sakuře z očí začaly téct slzy. Škubala a házela s sebou ze strany na stranu ve snaze shodit dolů další sklenici, ale bez úspěchu. Nechtěla tady umřít a už vůbec ne rukou podivné bytosti, kterou považovala za příslušníka mimozemské rasy. Sledovala Nemesis a tak strašně si přála ho nebo spíše to zabít. Nemesis ze sebe vydal chrčení, ve kterém byla patrná i bolest. Následně se zřítil přímo na Sakuru, přičemž sekáček mu vypadl z ruky. Sakura nevěděla, co se to děje, ale nemínila na nic čekat. Dokázala natáhnout nohu až k sekáčku, který si následně poslala podél těla až ke svázanýma rukama. Prsty nahmatala držák sekáčku a přepilovala si pouta. Jakmile byla volná, postavila se, napřáhla a zarazila sekáček Nemesis vší silou do krku. Pak znovu a znovu, dokud se jí nepodařilo celou hlavu useknout.
„Ták ty svině! A opovaž se ještě někdy zvednout!“ Sakura si sekáček raději nechala, aby se měla čím bránit a neopomněla si vzít od Nemesis svůj nůž a především Valkýru. Taktéž vzala čtyři patrony, které měl netvor v kapse. Poté vyšla ze skladu. Byla zatraceně ráda, neboť místnost plná kusů lidských těl jí vůbec nedělala dobře. Sakura se ocitla na chodbě, kterou již dobře znala. Přímo před sebou měla schodiště a ze dvířek pod ním právě vyšel Samuel. Vidina Sakury ho povzbudila a dodala mu pocit bezpečí, který se mu tady vůbec nedostával. Vrhl se jí kolem krku a objal ji.
„Promiň,“ řekl. „Jsi v pořádku?“
„Jo… ten šmejd upadl do komatu, či co. No a myslím, že už se z něj neprobere.“
„Díkybohu. Odpusť mi, co jsem ti předtím řekl i to, že jsem tě málem zabil. Teď jsem to byl já, kdo tě ohrozil na životě a to pořádně.“
„Hele to, že se po mě tady sápeš, asi znamená, že jsi tu čubku zlikvidoval, co?“
„Přesně tak.“
„Fajn.“ Samuel Sakuru pustil a vyšel s ní před dům. „Tak a teď s pravdou ven, Samueli. Mohlo mě to dojít už dávno vzhledem k tomu, jak jsi ze všeho vykulený, ale koho by to napadlo… Ze který planety jsi?!“
„Eh, cože?“
„Nehraj to na mě. Prý máš v sobě krev jejich pána. Jsi ufoun!“
„Ehm, ne Sakuro. Jsem normální člověk a Nemesis není z jiné planety.“
„A odkud tedy je?“
„Z Pekla.“
„Cože?!“
„Opravdu. Můžeš mi slíbit, že to, co ti teď řeknu, zůstane mezi námi?“
„Ale jo. Máš mý slovo. Hlavně už ven s tím.“
„Jediný, kdo to ještě ví, je Kasumi. Před nikým se o tom nikdy nezmiňuj.“
„No vždyť jo, tak už mluv!“
„Jsem vzdálený příbuzný mocného démona z Pekel. V mých žilách koluje krev jistého Samaela. Kasumi do Anglie nepřijela, aby hubila zvířata, ale aby ho vyvolala a přivedla po stovkách let zpět k moci. Ve skutečnosti netušila, co přesně to způsobí a spíše si jen chtěla něco dokázat. Samael měl kdysi spor s mým předkem, který ho porazil. Z toho důvodu má na mě zlost a na Kasumi taktéž, neboť ho ani ne rok po jeho vyvolání přemohla a uvrhla zpátky do Pekla.“
„Kasumi vyřídila démona?!“
„Ano. Nemesis je Samaelův služebník a chtěl, abych Samaela vyvolal.“
„Ale neudělal jsi to.“
„Ne a nikdy k tomu nesmí znovu dojít!“
„V klidu… Na démona fakt nejsem zvědavá, takže jestli budeš potřebovat ohledně tohohle píchnout, dej vědět a já pomůžu.“
„Vážně?“
„No jasně, že jo! Kurva chlape, zabíjet takovéhle hnusné netvory, to je teprve divočina. Uff, tak vyrazíme dál. Ale kurva, vždyť pořád nevíme, kudy do Mogadiša. Do hajzlu, měla jsem se té svině zeptat na cestu.“
„Já mám jeden nápad, Sakuro.“
„Jsem jedno velký ucho.“
„Somálska mám už po krk. Co takhle odsud vypadnout?“
„Do prdele… oni ti snad vymyli mozek! Vždyť o to nám jde, ne? Pořád si to opakuj – Mogadišo, letiště, letadlo, sbohem Somálsko.“
„Co když znám rychlejší způsob?“
„Pokud tu Nemesis nemá zaparkovaný tryskáč, tak asi těžko. Hlavně už dělej, musím za sestřičkou. Věřil bys tomu, že mi chybí čím dál tím víc? Divný, vzhledem k tomu, že poslední roky jsem se o sestřičku vůbec nezajímala a předtím o ní ani nevěděla. Řekla bych, že vědomí, že jí jsem blíž než kdy jindy a konečně se s ní mohu setkat, mi dodává elánu a vzrušuje mě to. Víš Samíku, sice jsem tvrdá holka, která navenek vypadá, jako že jí na nikom nezáleží a že nikoho v životě nepotřebuje, ale ve skutečnosti i já bych strašně ráda měla na blízku člověka, který mě bude mít rád a já budu mít ráda jeho. Sesterská láska… v mém případě to asi zní směšně, ale já už teď mám Kasumi hrozně moc ráda a vážím si jí jako nikoho jiného. Musím jí pomoct!“ Samuel usedl na lavici před domem. Ta zapraskala a on se leknul, že jeho váhu ani nevydrží. „Chceš si odpočnout?“ zeptala se ho Sakura. „Chápu to.“ Samuel sklopil hlavu do dlaní a přemýšlel. „Jseš nějakej divnej. A to víc než obvykle.“ Samuel pohlédl na Sakuru a dlouho si ji prohlížel. Její oči, její ústa, nos, vlasy, tvář ale i tělo. „Už zase na mě čumíš.“
„Už zase bojuji sám se sebou. Sakuro… musím ti říct důležitou věc… Jen nevím, jak na to, protože…“
„Bože… zase samé okecávání. Neříkej mi, že i ségra ráda dramatizuje.“
„Ne, ta jde vždycky přímo k věci.“
„Alespoň něco máme společné…“
„Co kdybych ti řekl, že naším plánem není spojit se s Akirou a Kasuminu svobodu si vybojovat? Akira totiž nevěří, že by to mohlo vyjít. Bojí se a upřímně já taky, že Tokutaro Kasumi popraví. Daleko jistější je prý Kasumi vykoupit.“
„Fakt? To bude drahý, Samíku. Uvědom si, že on jí jde po krku celé roky. Co Tokutarovi dáš, aby Kasumi pustil? Hromadu diamantů?“ Samuel sjel pohledem na Sakuřinu pistoli, poté na její nůž a nakonec na sekáček, který měla rovněž zastrčený za opaskem. Přemýšlel, po které zbrani sáhne, až jí řekne pravdu. „Tak co je? Čím Tokutarovi zaplatíš?!“
„Tebou…“ hlesl Samuel a sklopil zrak, takže neviděl, jak Sakura v okamžiku zrudla. Když se opět odvážil na ni pohlédnout, uvědomil si, že zírá do hlavně Valkýry.
„Tak a teď se ptám já, a pokud nebudu spokojena s odpověďmi, ustřelím ti hlavu a sestřičku si najdu sama. Otázka první – co tě přimělo mi to říct?“
„Skutečnost, že jsi její sestra a miluješ ji. Zasloužíte si, abyste se poznaly a já bych se nemohl podívat do zrcadla, kdybych tě obětoval jen proto, abych Kasumi zachránil.“
„Fajn, takže pokud nekecáš, tak ke mně cítíš víc než nenávist a opovržení.“
„Je mi tě líto a to myslím upřímně. Lidé bojují s nepřízní osudu všelijak. Mnozí se sice neodhodlají k tomu co ty, ale oni nejsou v tvé kůži. Nezažili jaké to je, když mladá dívka skončí bez rodiny a bez přátel kdesi v Africe, kam ji dohnal ten zkurvysyn Tokutaro. Mám ti vyčítat to, že jsi našla způsob, jak tady přežívat, nebo snad to, že zabíjíš nevinné, abys měla co jíst a mohla si udržet postavení, které když ztratíš, tak skončíš jako něčí otrok nebo dokonce jako mrtvola? Každý má své metody, jak bojovat s osudem a každý má své hranice, které tvoří morálka a vlastní svědomí. Ty je máš taky, a i když s tvými způsoby nesouhlasím a nemohl bych jednat jako ty, není to důvod, proč tě nenávidět nebo dokonce poslat na smrt.“
„Otázka druhá – mlátila jsem tě, urážela, posmívala se ti a ty mi nepřeješ smrt? Proč, když každý na tvém místě by mě nejraději viděl pohřbenou?“
„Nelíbí se mi, jak se ke mně chováš. Tvé jednání je sprosté, ale pořád si říkám, že se to může spravit, že je to jen výsledek krušného života, který vedeš a že ve své podstatě taková nejsi. Dobře, beru, když si ze mě tu a tam utahuješ a když je důvod, tak chápu i urážky, ale fyzické napadání… to už je příliš, nicméně věřím nebo spíše doufám, že to přestane, jakmile se více poznáme a nepůjde nám neustále o život. Prostě uklidníš tu svou věčně vařící se krev, kterou se svojí sestrou opravdu nesdílíš. Ona je klidná, vyrovnaná a emoce drží zásadně pevně na uzdě.“
„Jo… holt nejsem jako sestřička…“
„To ale neznamená, že jsi špatná, Sakuro. Jsi jen jiná…“
„Hmm, třetí a poslední otázka – na smrt rozhodně nejdu, ale sestřičku chci zachránit, takže co uděláme?“
„Pojedeme dál podle plánu, ale až se v Tokiu sejdeme s Akirou, povím jí, že tebe rozhodně obětovávat nehodlám a že musíme přijít na jiný způsob. Nevím, zatím jsem nad tím moc nepřemýšlel, ale doufám, že nám Akira pomůže vymyslet jiný plán. Také se v Tokiu setkáme s Akiřinou známou, která měla být rovněž ‚na výměnu‘, abych tak řekl.“
„Znám ji?“
„Nevím. Já vlastně ani neznám její jméno, ale je to Korejka.“
„Počítám, že z Jižní Koreje.“
„To asi ano.“ Sakura Valkýru sklopila a uložila do pouzdra. Pak podala Samuelovi ruku, aby mu pomohla vstát. „Tak pojď, kámo, dobře, že jsme si to vyříkali a fakt doufám, že další překvapení nechystáš. Už teď mě kurevsky svrběl prst na spoušti.“
„Neboj se. Žádné tajnosti už nebudou. Teď pojďme dolů – chci ti něco ukázat.“

Samuel po boku Sakury vstoupil do domu, ale jakmile si jejich oči přivykli na šero, spatřili před sebou Nemesis a obě části, jež byly vzájemně propojené. Tvor měl již srostlé tělo i dvoje končetiny. Stále měl však rozdělenou hlavu, takže bylo poznat Alfu i Betu. Obě části Nemesis se jako jeden tvor rozběhly proti naprosto překvapeným lidem a vrazily do nich bokem. Sakura skončila venku před domem na zádech a Samuel na tom nebyl o moc líp. Pokoušeli se odplazit co nejdál a Sakura již svírala v ruce Valkýru. Nemesis vyšel na světlo a teprve nyní dokončil spojovací proces. Tělo nabobtnalo, zmohutnělo a povyrostlo. Hlavy se srazily a spojily v jednu velikou. Vlasy opadaly, protáhly se nadočnicové oblouky, jež chránily oči a čelisti vystouply výrazně dopředu. Tělo Nemesis bylo rozložité a vypadalo velice odolně. Zatímco nohy zůstaly ‚lidské‘ ruce se neustále natahovaly a to do délky dobrých tří metrů, takže je netvor vláčel po zemi. Kůže na rukou uschla a odpadla, kosti se rozmělnily a paže Nemesis připomínaly ohebná chapadla, jaká má kupříkladu chobotnice. Nemesis vycenil ostré zuby a otevřel ústa, ze kterých začaly téct nazelenalé sliny.
„Krasavec…“ poznamenala Sakura. Poté oběma rukama uchopila Valkýru a namířila Nemesis na hlavu. Vystřelila a kulka přesně provrtala Nemesis hlavu. Netvor zařval vzteky i bolestí a zaklonil hlavu. Sakura vyskočila na nohy a vyčkávala. Nemesis se chapadly ohnal po Samuelovi, který již byl také na nohou. Uskočil dozadu, aby se chapadlu vyhnul. Sakura vystřelila znovu a tentokrát se jí podařilo poslat kulku přímo mezi netvorovy oči. Udělal krok vzad, sklopil hlavu a zakryl si ji chapadlem. Sakura měla čas sáhnout do své kapsy pro munici. „Chytej,“ zařvala a hodila Samuelovi čtyři patrony. Ten okamžitě nabil pušku. Nemesis vyšvihl chapadlo pravé ruky po zemi a podrazil Sakuře nohy. Ta skončila na prašné zemi. Nemesis se rozběhl ve snaze Sakuru zašlápnout. Asiatka neměla možnost pořádně zamířit. Samuel ji však měl a střelil netvora do prsou. Zapotácel se a především zastavil, což poskytlo Sakuře šanci se zvednout ze země. Samuel vystřelil znovu a pokusil se trefit hlavu. To se také povedlo a Nemesis ustřelil vrchní část lebky. Netvora to však nezastavilo. Samuel ‚zlomil‘ pušku, aby dovnitř vsunul zbývající náboje. Nemesis se nevzdával a rozběhl se proti němu. Samuel se věnoval pušce. „Uhni!“ zařvala Sakura a srazila Samuela stranou, aby ho zachránila před netvorem. Patrony se rozsypaly po zemi. „Ser na to!“ vykřikla Sakura a rychle pomohla Samuelovi na nohy. Pak se pohledem zaměřila na auto. „Odlákej tu svini!“ Sakura se rozběhla k autu. Naskočila za volant a otočila klíčky v zapalování. Nastartovala a dupla na plyn. Samuel se nemusel nijak snažit, aby se na něj Nemesis zaměřil. Utíkal kolem domu směrem ke stodole. Doufal, že se ukryje uvnitř, ale Nemesis byl rychlejší a Samuel si to moc dobře uvědomoval. Dovolil si rychlé ohlédnutí za sebe a spatřil nejen rozzuřeného netvora, ale i Sakuru v těsném závěsu za ním. Měla pedál plynu sešlápnutý až na zem. „Uhni, ty vole!“ vykřikla a doufala, že jí Samuel poslechne. Mířila přímo proti dřevěným vratům stodoly. Samuel k nim právě přiběhl, ale neměl čas na to je otevřít. Nemesis se napřáhl svým chapadlem a vycenil zuby. „Uhni!“ zařvala Sakura z plných plic a vrazila přímo do netvora. Samuel jen tak tak dokázal uskočit. Spadl na zem a sledoval mohutné tělo Nemesis, které pod tlakem džípu prorazilo vrata stodoly. Sakura se v tu chvíli skrčila, aby ji nezasáhla rozpadající se prkna, ale neustále přidávala plyn. Ozvala se rána a ze stodoly vylétl oblak prachu. Sakura seděla na sedačce vozu a byla na pokraji bezvědomí. Potřásla hlavou a otevřela oči. Spatřila Nemesis přiraženého džípem ke stěně stodoly. Sakura vyskočila z vozu a všimla si, že při jízdě srazila dva sudy s benzínem, jež tu byly uskladněny. Kapalina z nich pomalu vytékala. Ochromený Nemesis se snažil auto odstrčit a uvolnit se. Sakura vyběhla ze stodoly ven a ohlédla se zpět. Vytasila Valkýru, poklekla a namířila na sud. „Hasta la vista, parchante!“ Zazněl výstřel a kukla přesně zasáhla Sakuřin cíl. Asiatka utíkala od stodoly co nejdál a zastavila se až u domu společně se Samuelem. Z dostatečné vzdálenosti sledovali hořící stodolu, jejíž plameny šlehaly vysoko na jasnou oblohu. Okolí se začalo plnit černým dýmem. „Dá si někdo topinku?“ procedila Sakura a přitom si otírala čelo. „Hmm, to mi pověz, proč byl rozdělený Nemesis takový? Proč stařec a tlusťoška?“
„Nevím, možná chtěl být nenápadný nebo se nemohl rozdělit jen tak sám od sebe a využil k tomu skutečné žijící lidi. Ať tak nebo tak, máme ho z krku.“ Jen to Samuel dořekl, ze stodoly se ozval řev plný neskutečné nenávisti. Potácivým krokem odtamtud vyšel Nemesis. Chapadla mu hořela a odpadávaly z nich spálené kusy masa. Zbytky oblečení byly pryč a kůže na většině částí těla byla do ruda rozžhavená. Z díry na hlavě mu vycházel kouř.
„Ten sráč je jak terminátor,“ pronesla Sakura a zaskřípala zuby. „Kde teď seženeme nádrž plnou lávy?“ Samuel urychleně posbíral patrony, jež mu předtím vypadly, a nabil pušku. Sakura vyměnila zásobník do Valkýry. „Nějaký plán?“ zeptala se.
„Utečeme!“ Samuel se otočil a pospíchal do domu. Sakura to však neměla v plánu. Nebyla zvyklá utíkat, a když navíc viděla, že netvorovi se definitivně rozpadla chapadla, pocítila šanci. „Sakuro!“ zařval Samuel, který stál mezi dveřmi. „Musíme do sklepa, honem pojď.“
„Ne! Tam nás stejně najde.“
Samuel chytil Sakuru za paži a řekl: „Tohle nevyhrajeme. Dole je cesta pryč. No tak Sakuro, Kasumi je prioritou, nebo snad ne?“ Sakura sledovala rozzuřeného netvora, který konečně spatřil své nepřátele. V ten moment se otočila a utíkala za Samuelem do domu a dále po žebříku do sklepa.

Samuel dovedl Sakuru až k portálu.
„Hustý, hvězdná brána. A… tudy fakt utečeme? Co to vlastně je?“
„Portál na takzvanou Bránu Pekel. K aktivování portálů slouží támhleta černá koule.“
„Aha…“ Ozval se rachot a do podzemí seskočil Nemesis. Jen tak tak se jeho mohutné tělo protáhlo otvorem, ale nakonec stanul v chodbě a pomalu kráčel k portálu. Sakura Valkýru zastrčila do opasku a do rukou si vzala nůž a sekáček. „Už tě mám fakt dost, šeredo.“ Sakura se rozeběhla přímo proti Nemesis, napřáhla se sekáčkem a vyskočila, aby zbraň zarazila netvorovi do díry v hlavě. Nemesis zařval bolestí, když sekáček projel jeho mozkem, ale stále neměl dost. Samuel přiběhl blíž a zamířil puškou. Nemesis se otočil na Sakuru a Samuel vystřelil. Sakura mohla sledovat, jak netvorovi upadla další část hlavy. Hustá šedivá hmota, jež připomínala mozek, byla nyní z velké části odhalená. Nemesis se po Sakuře ohnal zbytkem paže, ale ta snadno uhnula a následně zarazila svůj nůž netvorovi do krku. Žádný výrazný efekt se ale nedostavil. Asiatka nestačila uskočit, když ji netvor strčil svým tělem a ona tak skončila na zemi. Samuel poslal poslední salvu broků netvorovi do zad, aby ho zastavil a dal své společnici čas. Sakura se zvedla a zasypala ochromeného netvora údery vedenými do těla. Přitom vztekle řvala jak smyslu zbavená. Nemesis pod tíhou úderů couval. Do zad mu začal tlouct i Samuel, který při tom využil pušku. Déšť úderů Sakuru unavoval a ona čím dál víc pociťovala bolest, projíždějící jejími pažemi. Když už opravdu nemohla, vytáhla z netvorovy hlavy zaseknutý sekáček a vrazila mu ho vší zbývající silou do břicha. Nemesis klesl až na kolena. Samuel nyní mohl snadno tlouct přímo do netvorovy hlavy. Místo toho do ní však strčil ruku a nahmatal mozek. Když pořádně zabral, vytrhl kus šedivé hmoty, načež Nemesis zařval bolestí jak smyslu zbavený. Sakura vytrhla netvorovi nůž, jež měl stále zabořený v krku, uchopila ho do obou rukou, zvedla nad hlavu a bodala mu přímo do mozku. Právě ona šedivá hmota byla hnacím motorem zdánlivě nezničitelného netvora. Nemesis vydával táhlý bolestivý zvuk, ale po chvíli přestal a zhroutil se na zem.
„A máš to, zkurvenče!“ pronesla Sakura a opřela se o stěnu. Zhluboka dýchala a potřebovala zase popadnout dech. „A… moje sestřička bojovala s podobným hnusem, jo?“
„Nedá se říct, že podobným. Netvoři jsou různí a tam u nás se jich najednou objevilo hned šest.“
„No do prdele! Já jsem už teď úplně na dně a Kasumi… sakra ona je fakt třída, co?“
„Samael je pán těchto zrůd, tak si představ, jak nebezpečný musel být. Kasumi měla jen katanu, když s ním bojovala a dokázala to. Ten souboj trval dlouhé minuty a Kasumi vzdorovala nejen Samaelově nadlidské síle, ale i jeho hbitosti a ostrým drápům. Přesto zvítězila.“
„Kasumi, přemožitelka démonů… jo, to zní dobře. Uff, tak pojďme.“ Sakura nechala sekáček být, ale nůž si ponechala. Samuel vybitou pušku zahodil a prošel portálem. Sakura ho následovala.  

Na Bráně Pekel se toho od poslední Samuelovy návštěvy moc nezměnilo. On sám toto místo už nijak zvlášť neprohlížel, neboť to tu znal, ale Sakura byla unešená. Celá místnost byla nabitá podivnou mrtvolnou atmosférou, která vyvolávala pocit tísně a dávala tušit, že lidé nejsou vládci světa, přestože si to myslí. Sakura zírala na ohromné vytesané sochy psů a na trůn u jehož paty ležely lidské lebky. Poté si prohlédla propast a oltář uprostřed sálu. Následně se zaměřila na podstavce, jež tu byli. Na jednom byla černá koule, stejná jako ta v podzemí a Sakura ji vzala do dlaně, aby si ji lépe prohlédla. Hned na to portál pohasl a Samuela to vyděsilo.
„Cos to provedla?!“
„Co je? Tak já ji tam vrátím.“ Sakura umístila kouli zpět a portál se rozžhavil. Samuel urychleně přešel k podstavcům.
„Určitě jsi ji vrátila tam, kde byla?“
„Jo. Přece nejsem pitomá.“
„Dobře…“
„Proč jsi na mě tak vyjel?!“
„Lekl jsem se, ale když se nad tím zamýšlím… nic jsi nepokazila, promiň. Tento portál už ale nevede do Somálska.“
„Heh? A kam jako vede?“
„Do Anglie.“
„Děláš si prdel…“
„Myslím to vážně, Sakuro.“
„To musím vyzkoušet, ale nejdřív mi prozraď - to tady Kasumi bojovala s démonem, kterého předtím vyvolala?“
„Ano a já byl u obou událostí. Zvláštní je, že při té první, to když Kasumi Samaela přivolala, jsem si přál její smrt a pravdou je, že od ní nebyla daleko. Jistý Ivan se ji pokusil srazit dolů do Pekla, ale místo toho tam ona poslala jeho. Podruhé už jsem Kasumi miloval a byl strašně rád, že Samaela přemohla. Sama však utrpěla vážné zranění a málem mi tu umřela v náručí. Na tohle místo zkrátka nemám dobré vzpomínky...“
„Málem ti umřela v náručí?! Ou, to muselo být dojemný, ale zmákla to a je v pohodě, že jo? Nemá to zranění trvalý následky?“
„Nemá, dokonce i jizva se jí skvěle zahojila a člověk skoro ani nepozná, že se jí něco stalo.“
„Za ten dlouhý život si musela vytrpět spoustu zranění…“
„To ano, ale nevypadá jako ty. Žádné viditelné zranění, snad jedině malíček, který si kdysi usekla.“
„To kvůli dětem, že?“
„Ano, bylo jí to hrozně líto a dávala si to za vinu. Vlastně na to nikdy nedokázala zapomenout, ale kdo by to svedl? Obdivuju ji, že s tím vůbec dokáže žít.“
„Hmm, těžko si to jen představit. Jsem hrdá na to, že jsem Kasumina sestra. Ona je pro mě jako symbol, jako hrdinka z bájí. Představuji si ji jako ženu, ze které už na první pohled sálá moc a síla.“ „Nebudeš zklamaná, až se potkáte. Hrdost, osobitost, sebevědomí, inteligence,… taková Kasumi je.“
„Ale má i stinné stránky…“
„Každý je má. Pravda – Kasumi je arogantní, necitelná a odměřená, ale když s ní člověk naváže pouto, tak mu dojde, že umí být i jiná a tyhle neduhy překonat. Rozhodně bych nemohl říct, že se ke mně chová špatně, to vůbec ne.“
„Když jsi mi tam v Kongu poprvé o sestřičce vyprávěl, měla jsem pocit, že si nebudeme moc rozumět, ale postupně měním názor. Možná, že ta holka bude moje lepší kámoška než Valkýra.“
„Pojď už odsud. Rád bych byl doma, co nejdříve.“
„Doma… stejně myslím, že kecáš a že budeme zase v Somálsku. Nedostal jsi tam úpal? Je blbost překonat z ničeho nic takovej kus světa.“ Sakura se naposledy rozhlédla po komnatě a pak prošla portálem.    

Ocitla se v jeskyni před hlubokou propastí. Vedle ní se během chvilky objevil Samuel. Sakura na něj pohlédla a on ji ještě nikdy neviděl tak zaraženou jako nyní. Docela ho to pobavilo, ale pak si uvědomil hroznou věc – propast nemá můstek a portál navíc po chvilce zhasl, neboť z této strany nebyla na podstavci koule.
„Takže… my jsme fakt v Anglii, jo? Můžeš… můžeš mi to nějak logicky vysvětlit?“ ptala se Sakura.
„Logicky asi ne, ale poslouchej – Samael, to je ten velký démon, tady v okolí vytvořil celkem šest portálů a to proto, že tady žije rod Gordonů a ten má jeho krev. Stejně tak tu je jistý ohromný portál zvaný Černé zrcadlo, který vede do jiné části Pekla. Protože Samael chtěl mít nad tímto místem kontrolu, je možné přecházet skrze jednotlivé portály sem a tam. K výběru cesty slouží právě ta koule, respektive podstavec do kterého je umístěna. Místo, kde jsme předtím byli, si představ jako velikou křižovatku, která ovšem nespojuje portály po celém světě, ale jen těchto šest, nicméně vejít tam se dá evidentně z kteréhokoli funkčního portálu, a když se tou koulí nevybere jiný východ, dá se vrátit i zpět.“
„Aha… mám v tom solidní guláš. Jak odsud pryč?“
„To je právě to. Dokážeš propast přeskočit?“ Sakura přikročila až k okrají díry a snažila si odměřit vzdálenost na druhou stranu.
„Asi čtyři metry, co? To je dost…“
„Upřímně, já na to nemám, a jestli ani ty ne…“ Samuel to ani nedořekl a Sakura již stála u zdi a rozbíhala se. Nabrala rychlost a vyskočila do vzduchu. Špičkou boty dopadla na okraj propasti, ale naštěstí se nepřevážila dozadu, ale přešla do kotoulu.
„Jó!“ zaradovala se Sakura a zvedla ruce nad hlavu.
„Výborně!“ pochválil jí Samuel, „tak a teď musíš dojít k nám na zámek a povíš mému komorníkovi, že jsem tady, tak aby přinesl žebřík a propast přehradil.“
„A proč to nepřeskočíš?“
„Už nejsem nejmladší, Sakuro. Nebudu riskovat. Podívej, vyjdeš nahoru a ocitneš se uprostřed lesa. Dávej pozor, protože v něm žijí vlci.“
„Vlci?!“
„Jo. Půjdeš na východ, dokud nenarazíš na řeku. Poté jdi proti proudu a měla by ses dostat do vesnice. Lidi tě už nasměrují k zámku a možná tě tam i dovedou.“
„Kurňa, v životě jsem v Evropě nebyla, natož v Anglii… Doufám, že to tu není hnusnější než v Somálsku.“ Sakura odešla a Samuel se usadil ke stěně. Na jednu stranu byl rád, že je zase doma, ale byl by raději na zámku, odkud by se mohl vydat na letiště. Očekával, že Sakura přijde až za dlouhé hodiny, ale neuběhlo ani pět minut a byla dole.
„Tak hele, venku chčije tak moc, že jsem už teď prochcaná jak slepice, je tam tma jako v prdeli, protože se stahují bouřkový mračna a krom toho je v lese mlha, že by se dala krájet motorovkou. Koukej to přeskočit, protože já nemíním bloudit po lese a trmácet se sem a tam jen proto, že se ti nechce trošku zariskovat!“
„Trošku?! Já nejsem takový typ, jako ty, Sakuro. Uvědom si to.“
„Ale hovno – jsi přece normální chlápek a ne srajda. Seber se a skoč. Neboj, já tě chytím.“
„Ne, Sakuro, tohle je sebevražda!“
„Do prdele, už mě fakt neser!" rozčílila se Sakura. "Copak tě z každýho zasranýho průseru musí tahat ženská?“
„Ne každá ženská je jako ty…“
„Drž hubu a skákej! Ty na to přece máš, přece se mi dokážeš alespoň v jediný věci vyrovnat! No tak Samíku, skákej, vždyť já se v tom lese ztratím!“ Samuel si popošel ke zdi a otočil se k ní zády. Rozkročil se a pokrčil nohy. Sakura už čekala skrčená na druhé straně a byla připravená Samuela zachytit, kdyby přeci jen nedoskočil. On se rozběhl a odrazil. Už ve vzduchu poznal, že je zle a že to nedokáže. Rukama dosáhl na okraj propasti, ale nedokázal se udržet. Sakuřiny prsty se mu sevřely kolem zápěstí a Asiatka se snažila ho vytáhnout nahoru.
„No tak polez!“ procedila skrze zuby a povytáhla Samuela výš, tak aby se dokázal druhou rukou opřít o zem. Pak už mu Sakura snadno pomohla nahoru. Samuel seděl na okraji propasti a zhluboka dýchal. „Ušlo to,“ řekla Sakura, „ale možná, že by nebylo špatný místo povalování se občas zvednout, zajít za Kasumi a trochu si s ní zacvičit.“ Samuel se postavil a pohlédl Sakuře do očí.
„Díky…“ řekl.
„To nestálo za řeč. Pojď, jdeme odsud.“

Samuel se rozhlédl venku a musel potvrdit, že počasí bylo opravdu otřesné. I tak ale počítal s tím, že do vesnice trefí.
„Ten slejvák nakonec není zase tak špatný,“ řekla Sakura, pohlédla k nebi a umyla si obličej. „Ani si nepamatuju, kdy jsem se posledně myla. Hele, možná přestanu tak smrdět!“
„To nebude na škodu.“
„Ještě než vyrazíme, se zeptám na jedno – to, co jsme podnikli, není nějaký časoprostorový skok, že ne? Nezjistíme, že během naší cesty ze Somálska sem neuplynul třeba týden…“
„Myslím, že to nehrozí, Sakuro.“ Samuel vyrazil k Willow Creek a Sakura ho následovala. Teď to byla ona, kdo se ocitl ve zcela neznámém prostředí, ale hlavu si z toho nelámala. Stejně tak se nesnažila přijít na to, jak je možné, že se náhle ocitla v Anglii. Věřila zkrátka Samuelovým slovům a brala to jako fakt. Cesta lesem byla dlouhá a Sakuře brzy začala být zima.
„Mrzne mi prdel.“
„Zvykni si.“
„Zvyknu, to se neboj a zvyknu si velice rychle.“
„Mě je taky zima, Sakuro, ale brzy už budeme z lesa venku.“ Prodírání se houštím nebylo ani pro jednoho z nich příjemné, a přestože by si hrozně rádi odpočinuli a konečně se po dlouhé době vyspali, nebylo to možné. Mlha v lesích byla skutečně velice hustá a Samuel měl s orientací nemalé problémy. Občas byl nucen se zastavit a rozhlížet se okolo, přičemž hledal cestu dál. Trvalo více než hodinu, než konečně stanuli na okraji vsi.
„Slušná díra,“ řekla Sakura a prohlížela si přitom pustou vesnici. „Ale abys věděl – já takovéhle prdele světa ráda. Čím větší prdel, tím líp.“
„To se ti tady bude líbit.“
„Hele… už je odpoledne… nechceš doufám vyrazit na letiště už dneska, že ne?“
„Jsi taky dost unavená, viď? Nejsi sama. Odpočineme si na zámku a vyrazíme zítra ráno.“

Samuel byl rád, že je vesnice tak prázdná. Provedl Sakuru přes most a dále pokračoval po pěšině k zámku. Ten byl vidět již zdálky a hrdě se tyčil nad okolím jako nějaký strážce.
„Do hajzlu…" pronesla s úžasem Sakura, "ty fakt vlastníš zámek… Brácho, to vážně máš rád chudou holku, která v dětství žila ve špíně a smradu na předměstí Jokohamy?“
„Kasumi miluji celým svým srdcem a je mi úplně jedno, kdo byli její předkové, jaké má postavení ve společnosti a kolik majetku má.“
„Tohle se dobře poslouchá. Sestřička si totiž zaslouží chlapa, který jí dá lásku a zázemí.“ Jakmile stanuli před hlavní bránou, Samuel zazvonil a nastalo několikaminutové čekání. „Klíč asi nemáš, co?“ otázala se Sakura.
„Do Konga jsem si bral jen pár drobností a klíč opravdu ne. Hmm, teď mě tak napadlo… viděla jsi vůbec někdy Kasumi?“
„Neřekla bych nebo… jo, vlastně jo. Když mě Akira tehdy nalezla, ukazovala mi její fotku, ale stejně se mi ten obrázek vykouřil z hlavy.“
„Mám tu medailonek, na kterém je vyobrazená. Uvnitř v teple ti ho ukážu.“ K bráně konečně přispěchal Edward a málem nevěřil vlastním očím.
„Pane Samueli a… paní Kasumi?“
„Nezlob se, kámo, ale Kasumi nejsem. Jsem její sestra, ale ta podoba tam asi zčásti bude.“
„Odpusťte, paní… ehh Sakuro, říkám to správně?“
„Jo. Jsem to já v celé své mokré kráse.“ Edward vpustil oba lidi za bránu a následně jí zamkl. Cestou k zámku se komorník vyptával:
„Ale… kde je paní Kasumi?“
„Ještě jsem se s ní nesetkal," odvětil Samuel. "Je stále držena v Japonsku a domů jsem přijel jen na otočku, dalo by se říct. Zítra brzy ráno nás odvezete na letiště.“
„Dobrá, pane. Mám vám jít teď připravit něco k snědku?“
„Budete hodný. A pro Sakuru zkuste připravit něco pořádného. Hlavně ať je v tom dost masa. Myslím, že její strava za poslední roky za moc nestála, když je kost a kůže.“ Sakura si dobře uvědomovala, že by nebylo od věci přibrat na váze.
„Půjdu hned na to, pane,“ odvětil Edward a obešel zámek z pravé strany, aby se okamžitě dostal do kuchyně.

Samuel se Sakurou mezitím vešli do hlavní haly.
„Vau,“ vykřikla Sakura a rozhlížela se kolem dokola. Impozantnost a velkolepost hlavní haly Black Mirror ji pořádně překvapila. „Tak tohle je hustý! Teď už chápu, proč je pro tebe divočina tak obtížně stravitelná, Samíku. Komu by se chtělo opouštět tuhle nádheru.“
„Líbí se ti tu?“
„To se vsaď. Takže dneska v noci se vyspím na zámku a hlavně na měkké pohodlné posteli… Řeknu ti – na tuhle noc do smrti nezapomenu. A… kdepak máš Parvati?“
„Těžko říct. Asi bude u sebe. Pojď nahoru.“ Samuel doprovodil Sakuru po schodišti do patra a zaklepal na Parvatiny dveře. Nikdo neotevřel, ale pak Sakura poklepala Samuelovi na rameno a ukázala směrem k posilovně odkud Parvati přicházela. Když spatřila Sakuru, měla z toho šok.
„Teda… řeknu ti, že potkat takovouhle hromadu masa v temné uličce, tak se asi i já rozklepu strachy,“ poznamenala na Parvatinu adresu Sakura. Přistoupila k ní, aby si ji lépe prohlédla. „Čau, jsem Sakura Sato, ale ty mě asi budeš znát pod jiným jménem. Ehm, jakže jsem si to tehdy říkala? Rita, že jo?“
„Jo…“ odvětila Parvati.
„Doufám, že na mě nemáš zlost kvůli tomu, jak jsem bodla tvýho kámoše. Kde vlastně je?“ „Ve vězení. Naštěstí!“
„No jo, byla to svině už od pohledu a ten jeho kousek s RPGéčkem to bylo fakt o držku. Já a tady Samík se tu moc dlouho nezdržíme a hned ráno frčíme do mý rodný země, a tak si říkám, že bys nebyla špatný člen našeho uskupení. Říkali bychom si Barevní prdi – černá, žlutá a bílá prdel. Tak co, nechtěla by ses angažovat v záchraně mý sestřičky? Já teda nemám ani hovno, takže ti za to nebudu moct zaplatit, ale Samík bude určitě rád, že jo Samíku a určitě ze sebe vysere pár tisíc navíc jako prémii! Budeš fakt užitečná, protože takové kopy svalů se lekne kaž…“ Parvati do Sakury vztekle strčila, až ji srazila na zem. „Hej!“ vykřikla Sakura.
„K Samuelovi se budeš chovat s úctou!“ vykřikla Parvati a potom přešla k němu. „Jsi v pořádku? Bála jsem se, že se ti tam něco stane.“
„Nebylo to snadné a nebýt Sakury, byl bych mrtvý, takže to co jsi ji právě teď provedla, se mi ani trochu nelíbí! Omluv se jí.“
„Urazila tě!“
„Já jsem se neurazil! Máš mě chránit především před fyzickými útoky a ne před slovními, takže si přestaň hrát na velkou ochránkyni a chovej se k Sakuře hezky, protože kdyby tu byla její sestra a viděla by, jak jsi do Sakury strčila… to by se Kasumi nelíbilo. Ani trochu, to mi věř.“ Parvati se otočila na Sakuru, která již byla dávno na nohou.
„Samuel mi nařídil, abych zůstala na zámku a hlídala ho, kdyby ho Kasuminyni věznitelé napadli. Je na něm aby rozhodl, jestli mám jet s vámi nebo ne.“
„Možná, že jsem se unáhlila, když jsem ti to navrhla. Zvládnu to i bez tebe a budu mít alespoň jistotu, že mi za nějakou pitomou urážku nevyrazíš zuby. Na tvý tělo se hezky dívá, Parvati, ale jen dívá, pocítit jeho dotek na vlastní kůži nechci. Samuel měl pravdu – vážně nejsi v pořádku.“ Parvati měla chuť Sakuru znovu napadnout, ale kvůli Samuelovi se ovládla. Odešla do svého pokoje a zamknula za sebou. Vůbec si nebyla jistá tím, co by pro ni bylo lepší. Počítala ale s tím, že pokud chce stále žádat Alice o odměnu, musí mít důkaz, že Kasumi zabila ona a to by se jí v nejisté situaci, jež v Japonsku evidentně byla, jen těžko podařilo. Rozhodla se raději vyčkat a Kasumi zabít zde na Black Mirror. Sice jí bylo jasné, že to před Samuelem neututlá, ale jestliže mu do konce života zbývá jen nějaký rok, měla by se snažit myslet více do budoucna. Miliony za odměnu vydrží, kdežto přátelství se Samuelem ne a pokud se Kasumi vrátí, nic jiného než přátelství stejně nebude.

„Teda… je pošahaná,“ komentovala Sakura Parvati, jakmile odešla do pokoje.
„Je především nemocná.“
 „No vždyť to říkám. Kruci a přitom mi byla tehdy docela sympatická, což nemůžu říct o všech lidech, kteří mi kdy šli po krku. Myslela jsem, že po tom, jak jsme si navzájem vypomohly, se z nás staly kámošky…“
„Pojď raději dolů ke stolu. Mám hlad jako vlk.“ V jídelně, kam Samuel Sakuru dovedl, byla již dvě prostřená místa.
„Trochu nezvyk jíst zase jednou příborem,“ řekla Sakura a usedla na vybrané místo. Samuel se šel zatím podívat do kuchyně.
„Ještě tak čtvrt hodinky, pane.“ řekl Edward. „Uvařil jsem nudle s vepřovým masem.“
„Jednou za čas to neuškodí. Té diety mám plné zuby a řeknu vám, v Africe jsem jedl zkrátka to, co bylo a necítím se špatně.“
„Stejně byste ale neměl tu nemoc podcenit. A co bolesti hlavy a nevolnost, smím-li se zeptat?“
„Pár prášků mám stále někde u sebe, ale poslední dobou je to lepší. Možná to přeci jen zčásti souvisí s tím žalem a stresem, ačkoli stresu jsem si užil až až, ale… na bolesti hlavy asi zkrátka nebyl čas. Počítám, že tady je všechno při starém.“
„Ano, pane. Je tu klid.“
„Co Desmond? Stýská se mu po mně?“
„Upřímně pane, v poslední době jste s ním trávil tak málo času, že mu ani moc nevadil váš odchod. Ale samozřejmě, že se na vás ptal a zajímalo ho, kdy se vrátíte.“
„Všechno mu to vynahradím… Ale ráno musím zase odjet. Možná… by bylo lepší, kdyby ani nevěděl, že jsem se vrátil.“
„Chápu. Klučina už spí, takže to snad nebude problém utajit.“
„Ještě mi povězte - kde je Mark? Ani jsem ho neviděl.“
„Bude asi v hospodě, pane.“
„Chápu. Myslím, že trocha alkoholu by mi taky neuškodila.“
„Mám přinést ze sklepa víno?“
„Buďte tak hodný.“ Samuel se vrátil do jídelny a usedl ke stolu. „Kdy jsi naposledy jedla nudle?“
„To bude let. Neříkej mi, že máš rád Asijskou kuchyni.“
„Člověk tomu přijde na chuť. Špatné to rozhodně není, ale pravda, jím to jen výjimečně. Edward ti chtěl asi udělat radost.“
„Povede se mu to. Pokud tedy umí vařit.“

Po večeři, kterou Sakura doslova zhltala, zavítala do Samuelova pokoje. Sakuru nejvíce zaujala velká manželská postel.
„Ty tak nějak počítáš, že se sestřička vrátí, co?“
„Přesně tak.“ Samuel vytáhl z kapsy medailonek a ukázal ho Sakuře. Ta si svoji sestru pořádně prohlédla.
„Je hezká…“ Sakura medailonek odložila na poličku a otřela si slzu, jež jí ukápla na tvář. „Nevím, co budu dělat, když jí nedokážeme pomoct,“ řekla Sakura.
„Já si raději ani nepřipouštím možnost, že zemře. Hmm, asi se budeš chtít vykoupat a převléknout. Taky ti nechám připravit pokoj.“
„A nemohla bych spát s tebou? Začínám tě mít docela ráda. Možná to bude tím, že je mi už jasný, co ke Kasumi cítíš. Přeju jí jen to nejlepší a s tebou má šanci to získat.“
„No… dobře nechám tě spát tady, ale lehneš si na pohovku.“
„To bys mi přece neudělal! Samíku… pohodlná měkká postýlka a ty mě na ni nepustíš?!“

Sakuřiny smutné oči a neustálé naléhání Samuela přeci jen obměkčily a tak se po koupeli společně natáhli na postel. Samuel zhasl lampičku na nočním stolku a užíval si pohodlí a pocit bezpečí. Ani jedno se mu v posledních dnech nedostávalo.
„Žádný sex nebude!“ zdůraznil Samuel.
„Toho se neboj. Jednou to stačilo.“
„Hned zítra ráno vyrazíme na letiště a nejbližším letem do Japonska. Znáš hotel Ikebana?“
„Vůbec ne. Z Japonska jsem vypadla ještě jako dítě.“
„Tak brzy? A proč vlastně?“
„Já i Kasumi pocházíme z chudý rodiny. Když žiješ v bídě, vidíš, jak tví rodiče dělají, co mohou, aby vyžili a uživili tě, tak to nechá chladným jedině svini. V době, kdy jsem je měla ještě ráda, což už je hodně dávno, jsem se našim snažila všemožně pomáhat. Vydělávala jsem žebráním, kradla jsem a tu a tam makala načerno s tátou v docích. Jasně, nebylo to ideální a riskovala jsem i kriminál, jenže dělala jsem alespoň něco, abychom se měli líp. Litovala jsem rodiče a přála si, abychom se jednou měli tak jako ty boháči, o kterých slýcháš v rádiu nebo televizi. Říkala jsem si, proč zrovna my jsme ti chudí, proč si nemůžeme dovolit auto, nový byt nebo alespoň jednou za čas vyjet do ciziny? Jenomže i přes moji snahu to stálo za hovno a jediné, co se změnilo, bylo to, že fotr prochlastal víc. Víš, táta chlastal už když jsem byla malá, ale teprve když jsem vyrostla a dostala rozum, došlo mi, kolik peněz se v tom utápí. Jednou jsem se rozhodla mu to zarazit. Prostě jsem mu všechen chlast vylila do odpadu a doufala, že s tím přestane.“
„Ale on nepřestal, co?“
„Nejen, že nepřestal, ale taky mě za to zmlátil tak, že jsem skončila v nemocnici. Pohrozil mě, že když povím, jak se to stalo, ztluče mě ještě víc, takže jsem držela hubu a svedla to na děti z okolí. Čekala jsem, že se za mě postaví alespoň matka, ale udělala hovno. Jakmile jsem se uzdravila, ukradla jsem jim veškeré úspory a šperky a zdrhla z domu. Myslela jsem, že se budu mít líp a hlavně jsem chtěla od těch hajzlů pryč. Nenáviděla jsem vlastní rodiče, ale později, když jsem žila v Tichomoří, mě to přešlo a já jsem měla chuť se vrátit a říct jim, jak moc mi chybí. Jenomže pak přišla Akira a když jsem nahlédla do jejích dokumentů a zjistila, že mi vlastní rodiče zatajovali skutečnost, že nejsem jedináček a někde tam venku je moje sestra… Chtěla jsem je zabít, za to, co jí provedli. Jak vůbec někdo může prodat svoji vlastní dceru mafiánům?! Dítě, se kterým roky žiješ a vychováváš ho… a pak se ho zbavíš, jako kdyby to byl kus hadru. Umíš si něco takovýho představit? Zbavil by ses vlastní dcery?“
„Nikdy.“
„Tady na skříňce máš fotku nějakýho haranta? To jsi ty za mlada?“
„Ne, to je můj syn.“
„Kasumin syn?!“
„Ne… on je to vlastně můj vnuk.“
„Jo… počkej, tys přece říkal, že ti Kasumi syna zabila…“
„Ano, ale nikdo jiný o tom nesmí vědět! Je to hrozně důležité, Sakuro a věř mi, že kdyby se pravda dostala na povrch, mě i Kasumi to vážně ohrozí.“
„Oukej, budu držet tlamu.“ Sakura otevřela ústa a zívla si. „Uff, pojď už spát. Jsem hrozně utahaná…“

Sakura vstala brzy ráno, tak jak byla zvyklá. Jemně zalomcovala se Samuelem, aby ho probudila.
„Samíku, vstávej, už je ráno.“ Samuel si promnul oči a posadil se.
„Proč mám pocit, že jsem spal sotva tři hodiny?“
„Kdy vyrážíme na letiště?“
„Okamžitě. Jenom se půjdu osprchovat, nasnídám se a…“ Samuelovi došlo, že by nebylo od věci se ujistit o tom, že Kasumi stále žije. Sice věřil Akiřiným slovům a počítal tedy s tím, že Tokutaro Kasumi nezabije, když ji chce vyměnit, ale jistota by nebyla na škodu. „…ještě si musím něco neodkladného zařídit.“
„Víš, ptám se proto, že bych chtěla navštívit tu díru, kterou jsme včera procházeli. Co takhle kdyby mi snídani tvůj sluha zabalil na cestu a já zatím pospíchala do vsi? Mohli byste mě cestou vyzvednout.“
„Dobře, ale moc toho ve Willow Creek nestihneš. Počítám, že vyrazíme tak za hodinu.“
„No tak to musím máknout.“ Sakura se urychleně oblékla, vzala si Valkýru a vyrazila ze zámku.

Sakura se zastavila před budovou knihovny a to proto, aby si zběžně prohlédla ves. Architektura staré Anglie pro ni byla nejen cizí ale především nezajímavá. Spíše hledala živou duši, kterou by mohla vyzpovídat. Na protějším břehu zahlédla Ephrama, který právě věšel na šňůry u okna v patře prádlo. Byly to především utěrky a ručníky. Přiběhla k hospodě a pohlédla vzhůru.
„Čau, kluku!“ Ephram pohlédl dolů a překvapením upustil zbylé prádlo až na zem. „Tys tomu dal…“ „Vy jste se přeci jen vrátila…“
„Asi tě zklamu, ale mám pocit, že mi mě pleteš se ségrou. Já jsem tady prvně. Mimochodem, jmenuju se Sakura.“
„Sestra paní Kasumi… nevěděl jsem, že má sestru.“
„To ona taky ne.“ Sakura se shýbla, aby posbírala špinavé prádlo. „Pojď si pro to.“
„Už letím, ale můžete klidně vejít dovnitř. Tohle je hospoda a je otevřeno prakticky od rána do večera. Jen… tatík z vás asi bude mít podobný šok jako já. A co teprve pan Samuel.“
„Ten už mě zná. Jsem jeho kámoška.“ Sakura otevřela do hospody a vstoupila. Harry zde právě myl podlahu, kterou včera zašpinili hosté. „Zdravim.“
„Kde jste to vzala?!“ vykřikl Harry. Sakura prádlo hodila na stůl.
„Ten týpek, co nahoře věší prádlo, to upustil, jakmile mě zahlédl.“
„Vypadáte jako slečna Kasumi Sato, ale… ne to přece nemůžete být vy. Jste velmi mladá.“ Ephram právě přiběhl dolů a hned si zblízka prohlížel Sakuru.
„To je Kasumina sestra Sakura, táto. A Kasumi se sem prý brzy vrátí.“
„Zatím to není jistý. Ségra má určitý trable a já jí musím pomoct je vyřešit. Nedá se vyloučit, že při tom obě cchcípnem.“ Ephramův rozradostnělý výraz náhle ochabl.
„To… to přece ne.“
„Vyloučit se to nedá. Hmm, co takhle pivo zdarma pro zachránkyni tohohle špinavého prádla?“ Harryho výraz rozhodně nenasvědčoval tomu, že by byl ochoten Sakuře věnovat jedno pivo. A když si všiml pistole, jež měla zastrčenou u pasu, pomýšlel na to, že ji spíše šetrně vyhodí. „Takhle se na mě nedívej, ty kořene! Chci jen jedno blbý pivo, protože mám žízeň. Vsadím se, že tyhle hadry by vám klidně někdo ukradl, kdybych nebyla poblíž. To víte – lidi jsou svině.“ Harrymu bylo Sakuřino chování proti srsti, ale Ephram přešel za pult a bez zbytečných řečí do půllitru načepoval pivo.
„Kasumi bychom přeci taky nenechali žíznit, nebo snad jo?“ zeptal se svého otce Ephram. „Možná že vaše chování není nejslušnější, paní Sakuro, ale jednak jste sem přinesla to prádlo, což by opravdu ne každý udělal, a především jste sestra Kasumi. Té si já moc vážím a věřím, že si i vy dokážete získat moje sympatie.“
„To nevím, kluku, ale za to pivko, fakt díky.“ Sakura vypila obsah půllitru a otřela si ústa od pěny. „Poprvý v životě piju pivo a musím říct, že jste právě získali vděčnýho štamgasta. Jen budu muset příště už zaplatit, co?“
„To by chtělo,“ řekl Harry a dál se věnoval podlaze.
„Ono už asi žádný příště ani nebude, ale je to škoda, začíná se mi tu líbit. Tak já padám.“

Sakura odešla ven a tady do ní málem vrazil Mark, který si tak jako každé ráno byl zaběhat.
„Dávej pozor, ty vole!“ vykřikla Sakura.
„Promiňte, nevšiml jsem si vás. Ehm, vás tu vidím poprvý.“
„Není divu. Jsem jistá Sakura Sato, sestra Kasumi, kterou tu lidi evidentně znají líp.“
„Tomu říkám setkání… a Kasumi je tu taky?“
„Kdepak, ta je někde v Japonsku. Kdo vy vlastně jste? Místní šílenec posedlý zdravým životním stylem nebo vás honí nějaký chlap, s jehož ženou jste se v noci muchloval? Mimochodem funíte jak parní stroj až si říkám, jestli se mnou netrávíte svý poslední chvilky. Nedivila bych se, kdyby to s vámi seklo.“
„Ráda si z lidí střílíte?“
„Taky ráda střílím do nich.“
„Tu pistoli asi nemáte jen na parádu… Jinak já jsem Mark. Pracuju na zámku jako opravář a příležitostný zahradník.“
„V noci jsem tam spala. Nevšiml jste si?“
„To opravdu ne. Přišel jsem až pozdě večer.“
„A teď brzy ráno běháte…“
„Chci si udržet formu.“
„Daří se?“
„Není to nejhorší. Proč se ptáte, jste snad nějaká sportovkyně?“
„To zase ne, ale taky si tu a tam zaběhám. Myslím, že ty zebry, který při tom obvykle vídám, ze mě mají strašnou bžundu.“
„Zebry?! Vy jste z Afriky?“
„Pár tamních zemí jsem navštívila, ale narodila jsem se v Japonsku. Taky jsem léta žila v Tichomoří.“
„Co takhle si se mnou zaběhat? Připojíte se?“
„Sakuro!“ zařval Samuel, který stál na protějším břehu Glance. „Už jedeme!“
„Ráda bych, ale musím padat. Nevím, jestli se tady ještě někdy ukážu, spíš se vidíme naposledy. Žij dlouho a blaze, kámo. Jo a pořádně trénuj, ať má pak sestřička s kým závodit.“ Sakura Markovi ještě zamávala a pak už pospíchala za Samuelem. „Takže vyrážíme?“ zeptala se Samuela Sakura, zatímco šli k autu.
„Jo, ale se zbraní, která není legálně držená… a to Valkýra určitě není, tě do letadla nikdo neposadí.“
„Valkýry se nevzdám.“
„Skončíš ve vězení! Už nejsme v Africe, Sakuro! Na letišti jsou přísná bezpečnostní opatření.“
„A co takhle to nějak dohodnout? Anebo někoho podplatit…“
„Je mi líto. Tady to takhle nefunguje.“
„Anglie je debilní země! A co si tu flintu zlegalizovat?“
„Uvidíme… Edward s tím už má jisté zkušenosti.“
„On je pašerák zbraní?“
„To ani ne, ale před pár lety obstaral mému synovi policejní zbraň.“ Samuel a Sakura nasedli do vozu, jež stál na parkovišti. „Takže na letiště, pane Samueli?“ otázal se Edward.
„Ne. Co kdybych vám řekl, že tu máme jednu zbraň bez papírů a potřebujeme ji dostat do letadla?“ „Ehm, to by neměl být problém. Pokud ovšem nejde o hledanou zbraň, kterou má policie ve své databázi.“
„To myslím, že nehrozí.“
„Pak nás čeká výlet do Brightonu.“

Brighton, město na jižním pobřeží Anglie, byl typický svými univerzitami a turistickými centry. Na jihu, kam Edward mířil, se rozprostírala čtvrť „The Lanes“ Tato oblast byla značně poznamenána prostou architekturou kdysi výhradně rybářských staveb. Edward projel alejí a odbočil do úzké uličky, která byla blízko samotného přístavu. Zastavil před úzkým domem zastrčeným mezi dvěma většími, které sloužily jako restaurace a půjčovna filmů.
„Klenotnictví…“ podivil se Samuel, když viděl mnohé šperky ve výloze a nápis nade dveřmi.
„Ano,“ odvětil Edward a vypnul motor. Vystoupil z auta a přišel k domu, aby se ujistil, že je otevřeno. Bylo, což dosvědčovala cedulka na vstupních dveřích. Edward otevřel, načež zacinkal zvonek upevněný nade dveřmi, a vešel dovnitř. Samuel a Sakura ho následovali. Za pultem seděl asi třicetiletý muž s krátkými dozadu sčesanými černými vlasy. Četl si dnešní noviny.
 „Přejete si?“ zeptal se, aniž by pohlédl na příchozí. Zatímco Samuel si prohlížel drahé prsteny, náušnice i brože, které zdobily výkladní skříně, Edward se věnoval svému známému.
„Myslel jsem, že mě poznáš, Jonty.“ Prodavač konečně zvedl hlavu a odložil noviny.
„No né…“ řekl, když Edwarda uviděl. Rychle vstal a potřásl si se svým kamarádem rukou. „Nazdar Teddy!“
„Nech toho, víš, jak tu přezdívku nesnáším.“
„Ok, promiň. Tyhle lidi jsou tu s tebou?“
„Ano, to jsou. Máme problém. Tady Sakura má…“
„To je holka? Jé, já bych to ani nepoznal.“ Sakura, která to slyšela, se protáhla uličkou mezi regály, aby se dostala blíže k prodavači.
„Frajere, řeknu ti to takhle – kdybych tě nepotřebovala, tak ti zařídím expresní jízdu pod pult.“
„Jonathane,“ oslovil svého kamaráda Edward „jde nám o to, že Sakura potřebuje odcestovat a to i s nelegálně drženou zbraní. Nemá na ní papíry, nemá ani zbrojní průkaz, no prostě nic.“ Jonathan přešel ke dveřím, zamkl je a otočil cedulku tak, aby bylo patrné, že je zavřeno. Pak se vrátil k ostatním.
„Jak můžu těm lidem věřit? Dlouhé roky ani nezavoláš, prostě nic, a pak sem přijdeš s tím, že něco potřebuješ a ještě s sebou přivedeš cizí lidi. Co když to jsou nějací… agenti?!“
„Nemusíte se bát,“ řekl Samuel.
„Tak co, pomůžeš nám?“ zeptal se Edward. Jonathan usedl na židli a zamyslel se.
„Ukaž mi tu flintu.“ Sakura vytáhla Valkýru a položila ji na pult. „Není kradená?“ zeptal se jí Jonathan.
„Je, ukradla jsem ji jednomu volovi. A vsadím se, že ten týpek, co ji měl přede mnou, ji taky nedostal jen tak.“
„Střílelo se s ní?“
„To se vsaď, že jo.“
„Já to myslel jinak – byli nějací mrtví?“
„Desítky…“
„Tak na to kašlu,“ řekl Jonathan a předal pistoli Sakuře.
„Ale to se stalo v Kongu. Ta bouchačka tady nikdy nebyla, takže úřady o ní nemají ani páru, ne?“
„Je to moc riskantní a vy nejste zrovna… seriózní osoba.“
„Ale no tak…“ řekl Edward „Myslel jsem, že máš rád výzvy, Jonty.“
„Dokud jsem neměl přítelkyni, tak jo, ale nechci skončit v krimu. Víš, Edwarde, pobyt za mřížemi vztahu neprospěje.“
„Nechceme to přece zadarmo,“ řekl Samuel. 
„No ještě to tak…“
„Stanovte si cenu, jakou pro vás ta… práce má.“
„Vzhledem k okolnostem… třicet tisíc liber.“ Samuel vytřeštil oči a všiml si, že není jediný.
„To nemyslíš vážně…“ řekl Edward.
„Jasně, že jo! Myslíš, že stačí napsat blbej papír a už to je? Tady jsme v Anglii, ne v USA, bohužel… Musím vyrobit falešný průkaz, dostat zbraň do databáze, oběhnout známé u policie a provézt spoustu kontrol a hlavně se modlit, že to všechno klapne.“
„Tohle ti nesplatím ani do konce života, Samíku,“ řekla Sakura.
„To už je věc vás tří. A… tak mě napadá – vy… nejste náhodou cizinka?“
„To jsem.“
„Tím dohoda padá. Tohle teda fakt ne. To už je moc. Zkuste tu flintu do letadla propašovat.“
„Jak?“
„Vím já? Hlavně už běžte a v životě jsem vás neviděl, neslyšel a sem jste ani nepáchli, jasný?“ Jonathan odemknul dveře a pustil všechny ven.

„Tak co teď?“ zeptala se Sakura.
„Mrzí mne, že jsem nemohl pomoct,“ omlouval se Edward.
„Vy za nic nemůžete,“ řekl Samuel a přemýšlel, co udělat. Nevymyslel však nic. „Vypadá to, že Valkýru budeš muset nechat tady. Do Japonska poletíme neozbrojení a Akira nám snad poradí, co dělat dál.“ Sakura velice neochotně předala zbraň Edwardovi.
„Vrátím se sem pro ni, tak mi na ni dávej pozor. Je to kámoška, rozumíš? Nic se jí nesmí stát.“
„Vynasnažím se, paní Sakuro.“ Společně nasedli do vozu a odsud již mířili do Londýna na letiště. Jejich cílem bylo Japonsko, země, kterou Sakura opustila už před lety. Nyní se měla vrátit a i když jí šlo v první řadě o záchranu Kasumi, byla ráda, že se vrací do rodné země. Počítala s tím, že se dostaví pocit nostalgie a především ohromná vlna emocí, to když se skutečně setká se svojí sestrou. V hloubi duše věřila, že se blíží dost možná nejnezapomenutelnější moment celého jejího života.

---