Příběh láskový

Mohl to býti něžný text pro dívenky v rozkvětu o krásné, pravdivé a, ach, ryze čisté lásce dvou mladých lidí. Není! 

Vopička František je člověk svědomitý a poctivý. Pochází z prostých poměrů, tatínek je dělníkem zámečníkem, maminka je švadlenou. I František je dělníkem zámečníkem. Skromný, pracovitý, poctivý, svědomitý, bezplatný dárce krve a na nemocenskou nechodí. Nekouří, přátelé, to je jeho velký klad, a ani alkoholu neholduje. Tuhle zrovna svému bratru Albertovi, který je již ženat, vytrhl při zdvořilostní návštěvě skleničku s alkoholem z ruky řka: „Ovládej se, bratře, dáváš špatný příklad budoucím generacím!“

            Mohlo by se zdáti, že František je člověkem tichošlapným. Kdepak, přátelé. Na každé schůzi se poctivě přihlásí s pečlivě napsaným diskusním příspěvkem a chlebíčky či koly na schůzi odmítne se slovy, že nemíní jísti na úkor společnosti.

Uff. Dovolte, vážení čtenáři, autorovi malý odpočinek. Není jednoduché psát o vzorných lidech naší doby.

František pracuje v malém závodě v malé dílně jako zámečník. Ale to už jsem asi psal. A vězte, že si ho všichni chválí. Dělníci ho dávají doma za vzor nepovedeným synům, dělnice v duchu spojují skvělého Františka se svými odrostlými dcerami. A František? Co na to říká František?

František na to neříká nic. Za prvé o tom neví, a za druhé... za druhé pracuje v tomto malém závodě v malém skladě dívka jménem Blažena. A na tu si František myslí.

Blažena si myslí, že si na ni Franta myslí. Ale myslí si také, že si na ni Franta myslí už moc dlouho. Už moc dlouho si na ni JEN myslí. A tak Blažena přemýšlí a vymýšlí, co dělat, aby si na ni František jen nemyslel.

Tak. Úvod máme konečně za sebou. Každý příběh musí mít úvod, to ví každý. Tedy kromě... ale nic. Dobře, bez komentáře. Ale... Co dál? Známe hlavní osoby, známe charakterové vlastnosti Vopičky Františka. Známe... Aha? Jaká je vlastně Blažena? Tedy, nechci nikoho přemlouvat, ale myslím si, že tuto otázku můžeme směle pominout. Blažena je pěkná a urostlá, to je doufám každému jasné, jinak by se o ni skvělý František ani trošku nezajímal, a samozřejmě je poctivá. Ještě. A hlavinka otevřená to je, o jéje...

Jednou se František toulal lesíkem, který se od nepaměti rozkládal za městem. Byl krásný letní podvečer. František se pomalu loudal mezi stromy, do kterých zářilo mírné světlo zapadajícího slunka, a snil. O požárech domů, ve kterých právě dlí dívka Blažena, o sobě coby o smělém zachránci, který s nasazením života zachrání Blaženu ze spárů ohnivých plamenů, o...Atakdále.

Pomalu došel k malému rybníčku, kterému se říkávalo Candát, asi podle ryb, které tam kdysi snad bývaly, chvíli se díval na poklidnou hladinu, na které kromě žabinců plavaly i krásné lekníny, a pak začal v zamyšlení házet do rybníka žabky.

Najednou mu někdo zakryl oči dlaní: „Hádej, kdo to je?“ špitl něžný dívčí hlásek.

František se vyděsil a prudce se obrátil. „Blaženka!“ vydechl pak blaženě, když poznal to pěkné stvoření, které tam stálo v lehounkých letních šatech s mašličkou ve vlasech.

„Jsem to já,“ usmála se dívka. „Čekal jsi na někoho?“ František zaraženě pravil, že ne, že nečekal nikoho, a že Blažena je jako víla nebo hvězda, která spadla nenápadně a nečekaně z nebe. Taky ji přirovnal k novému francouzskému klíči číslo deset, na kterém se ještě leskne blýskavý olej a taky k diskusnímu příspěvku, který se každému líbí.

Tak chvíli nezávazně konverzovali a potom Blažena, trochu již unavená plácáním ničeho o ničem, navrhla znenadání Františkovi, že se mohou vykoupat. František rozpačitě pravil, že nemá plavky, jen červené trenýrky, načež se Blažena zasmála, řekla, že jí to nevadí a začala se svlékat. Rozepnula si šaty a nechala je volně sklouznout k zemi. A - drazí přátelé - pod těmi šaty neměla Blaženka žádného prádla!

František vytřeštil oči a nesmírně zčervenal, když zahlédl ta pevná ňadra, vyzývavě se tyčící nad štíhlým pasem a...

Stop! Stop, stop, stop. Ježišmarjá, co to píšu? Vždyť to má být četba pro dívenky v rozkvětu o krásné, pravdivé a ryze čisté lásce dvou mladých lidí, jimž ani těžké překážky nezabrání v... přece... v čem jim vlastně nemají těžké překážky zabránit? Vždyť víte. Klid, chlapče, klid. Tímto směrem ne. Dej si kafe, autore, přijdeš možná na jiné myšlenky. Zajímavý obrat, přijít na jiné myšlenky. Přicházíme do zaměstnání, přicházíme na nádraží, ale na jiné myšlenky? Přicházíme na ně pomalu, loudavě, co levá noha pravou mine, nebo na ně vbíháme sprintem, klusem, cvalem nebo jak to vlastně s příchodem na jiné myšlenky vypadá? Nevím. Ale káva pomohla, přišel jsem na jiné myšlenky, dostal jsem nápad, a tak můžu dál pokračovat ve slibně rozjetém ději.

Svlékání, neboli poslední dva odstavce příběhu, samozřejmě ruším. Pokračujme v ději od chvíle, kdy Franta tvrdí Blažce, že je jako diskusní příspěvek, který se každému na schůzi líbí.

...který se každému líbí. Tak chvíli nezávazně konverzovali.

Ne. Cizí slova musíme vynechat. To by si taky mohl někdo špatně vyložit. Moc špatně vyložit.

...který se každému líbí. Tak chvíli nezávazně hovořili. Blažena při vší té chvále trošku zčervenala a skromně vrtěla hlavou, jako že ona není taková výjimečná. Ale v duchu jásala, že František se asi konečně rozhoupal.

Franta mluvil a mluvil a pořád přitom uvažoval, jak má Blažence vyznat lásku. Jak to asi udělal tatínek, když vyznával lásku mamince, přemítal náš hrdina. Najednou ale vytřeštil oči a zoufale se chytil za hlavu. Uvědomil si jednu hroznou věc.

„Ne!“ vykřikl.

„Co ne?“ zeptala se zvědavě Blažena.

„Já... já...“ koktal František a zoufale se na Blaženu díval. „Já jsem ti chtěl vyznat lásku a...“ Dál se nedostal, protože Blažka nadšeně vykřikla a pověsila se mu kolem krku. „Franto!“ zvolala a vlepila mu hubičku, jen to mlasklo.

„Ne, ne!“ František ji zoufale odstrčil a sepjal ruce. „Blaženko, já bych strašně rád, ale já nemůžu. Nemůžu! Já si vzpomněl, že naši otcové jsou již od raného mládí pohádáni! Ti by nám, Blaženko, bránili v naší čisté lásce!“

Blažena zavzlykala a pronesla: „Čistou pravdu díš, Fanouši. Rodičové naši nemají se rádi... ach, já nešťastná, já se jdu utopit!“ a rozběhla se k vodě.

Celkem nám to jde. To je panečku originální zápletka. Tedy skoro originální, že ano. Tedy... ehm, nebudeme to rozvádět. Koneckonců nezáleží na zápletce, ale na síle autorova vyjádření. Kritici žádají důkladnou psychologii postav, takže zkusme se ponořit hluboko do Frantova nitra.

(Musím si naklonit kritiky)

František stál, celý bledý, a chvěje se po celém těle fascinovaně sledoval Blaženu, jak sbíhá ke břehu. Ona se jde utopit, vířilo mu hlavou. Moje Blaženka se utopí! Už se chystal, že jí v tom zabrání, ale pak se zarazil. Ještě není v nebezpečí smrti! Za chvíli se bude topit doopravdy, já skočím do vody, vytáhnu ji, dám jí umělé dýchání, zachráním ji a bude ze mně hrdina. HRDINA! Hrdina, hrdina, hrdina... Budou o mě psát v novinách, její tatík přijde k nám a řekne Oldřich, udobřeme se, tvůj syn je hrdina, zachránil moji Blažku, já mu ji dám a pak si padnou do náručí a podají si ruku a poplácají se po ramenou a půjdou to zapít.

Tady se František zarazil, protože nemohl souhlasit s tím, aby se jeho hrdinství zapíjelo nechutnými alkoholickými nápoji. Musím napsat na ministerstvo, aby ten alkohol jednou provždy zakázali, řekl si. Místo něho ať vyrábějí třeba zmrzlinu. Taková zmrzlina, to je přece sakra dobrá věc. Sakra, proč si v duchu říkám sakra? lekl se František. Já již dokonce kleji! uvědomil si a procitl z chvilkového zamyšlení.

Blažena stála na břehu a palcem zkoušela vodu. „V tom se přece nemůžu utopit,“ řekla plačtivě. „Ta voda je studená!“

Psychologickou sondu mám z krku. Ale - upřímně řečeno - ten děj mě svádí! Co takhle nechat Blažku utopit, Franta by ji samozřejmě zachraňoval, ale protože by s tím začal pozdě, žraly by ho výčitky svědomí. Vyšetřování, paragraf ten a ten, obvinili by ho, že Blaženu utopil, on by se nedokázal bránit, a ty výčitky by ho pořád užíraly, a František by chřadl, strádal by ve vězeňských celách, potom by ho propustili, našli by nové, dříve neznámé okolnosti, Franta by byl plně rehabilitován a očištěn před zákonem, ale on by pořád chřadl, protože by ho žraly ty prokleté výčitky svědomí, stal by se smutným básníkem, psal by básně o nešťastné lásce, napsal by román o kruté realitě života a o výčitkách svědomí, stal by se známým a slavným spisovatelem, jeho román by zfilmovali a Frantu by pořád žraly ty výčitky. Až by ho užraly a bylo by po Vopičkovi Františkovi, slavném spisovateli.

To se mi líbí, to je story jak hrom! Škoda že můj příběh musí skončit happy endem. Vždyť by mi to mladinké dívenky otřískaly o hlavu, kdyby se Blaženka jen tak jednoduše utopila. Příběh musí skončit šťastně, to dneska letí. Takže, autor, sklopím uši, přestanu fantazírovat a píšu o velké čisté lásce. Jedeme!

František si najednou uvědomil., že by pro své sobecttví (hrdina!) málem nechal utopit milovanou dívku svého srdce. Rozběhl se k Blaženě a prudce ji objal. „Ne!“ vykřikl. „Já tě do vody nepustím! Máš mě ráda?“ Blažena nadšeně přikývla a František vzrušeně pokračoval: „Já se tě nevzdám! Já naši lásku ubráním! Třeba před celým peklem ji ubráním!“

„Ach! Miláčku!“ špitla Blažena a položila mu kadeřavou hlavinku na rozložitá ramena. „Ach, navždy budeš mým!“

To je cukru, to je cukru! Ještě že aspoň tu kávu mám neslazenou.

František se najednou napřímil, nadechl se, jemně odstrčil Blaženu a s planoucím zrakem se jí zeptal: „Blaženko, půjdeš se mnou vždy a všude? Přísahej mi věčnou věrnost!“

„Přísahám!“ vydechla Blažena se zářícíma očima a hlučně se vysmrkala do bílého kapesníčku.

Mezi námi, s kapesníkem jsem to asi přehnal. Ten se tuším v takových vypjatých scénách nehodí. Ale co. Ať kritici vidí, že autor i zamilovaným dívkám přiznává právo mít rýmu.

A tak si odpřísáhli věrnost a slíbili si, že o svém vztahu zatím nikomu neřeknou ani slovíčko.

Dny plynuly dál. Mladá dvojice se tajně scházela, tu v lesíku, tu u rybníčka, tu někde jinde... Ženské ve skladě se divily, jaká je ta Blaženka najednou celá taková pěknější, růžovější, veselejší, a chlapi v dílně se podezřívavě dívali po Frantovi, který si celou šichtu zpíval a zpíval a zpíval.

Leč život není peříčko. Do osudu mladé dvojice nečekaně zasáhla jedna velice, velice nenápadná paní.

Ta paní byla uklizečkou a měla dceru. V nejlepších letech právě na vdávání, ale, ale, ale... poněkud nepohlednou. Spolužačky už všechny pod čepcem, dětičky štěbetají, babičky se zubí na mimina v kočárcích a dotyčná dcera jménem Dorka nic. Což se matince pramálo líbilo, taky se už chtěla zubit nad kočárkem a dělat ňu ňu ňu, a tak se rozhodla, že Dorku provdá. Za koho? Za každou cenu a za Františka Vopičku přece. A že to byla paní rázná a rozhodná (i když v práci nenápadná), hned se dala do práce.

Jedno podzimní odpoledne vycházel František z brány závodu. Na autobus nečekal, kdepak, František chodil vždy, v létě v zimě, domů pěšky. V rámci dobré fyzické kondice. Taky to měl domů pěšky sedm minut, že ano.

Franta šel, krok za krokem se sunul, hlavu skloněnou a už se těšil na večer, k rybníku Candátu. Tam bude čekat milovaná Blaženka.

Prásk! Co to bylo? Nelekejte se, to nebyl výstřel, to jen Franta vrazil skloněnou hlavou do nějaké dívky. František, nepříjemně vyrušen z rozjímání, zdvihl hlavu. „Promiňte,“ pronesl rozpačitě, když spatřil překážku. Chci říci dívku.

Dívka počkala, až se Frantík napřímí, řekla áách a padla mu v mdlobách do náruče. „Jsem tak rozklepána!“ hlesla.

František držel dívku na rukou a nevěděl, co si počít. Má neznámou dívku v náručí, na ulici! „Omdlévám!“ vzkřikla dívka. „Zachraňte mě, umírám! Bydlím tady ve vchodu v přízemí, doveďte mě domů!“ ukázala rukou na panelák a zvrátila hlavu dozadu.

A nyní zasáhla náhoda, ta zlomyslná, škodolibá náhoda, která míchá lidem karty podle své chuti. Na druhé straně ulice se totiž objevila Blažena. Vyšla ze Zeleniny, v pravé ruce tašku s kilem brambor. Spatřila Františka, an drží v náručí cizí dívku, vytřeštila oči, pak se rozběhla a s výkřikem „Ty nevěrníku!“ vlepila levou rukou Františkovi facku. Pak ho ještě pro jistotu vzala taškou s kilem brambor po hlavě a se vzlykotem odběhla. František nestačil říci ani slovo. Za-za-zakoktal ně-něco o-o tom, že-že on nic, a upustil neznámou dívku v prach ulice. Ta spadla, vyhekla, zlostně se postavila, vrazila Františkovi facku z druhé strany a znovu mu padla do náručí. „Odveďte mě domů!“ zašeptala znovu.

Co měl František dělat? Odprovodil tedy dívku tam, kde mu ukázala. Přede dveřmi vytáhl podle dívčiných pokynů z její kabelky klíče a odemkl. „Položte mě na pohovku,“ ukázala dívka na letiště obřích rozměrů. František poslechl. „Vodu!“ zašeptala dívka. František jí tedy přinesl vodu. „Vzduch!“ hlesla dívka. „Nemohu dýchat!“ František měl sto chutí říci, aby tedy nedýchala, ale jako správně vychovaný hoch mlčel. „Knoflík!“ ukázala dívka. „Rozepněte mi knoflík!“ František poslechl a rozepnul jí knoflík u krku. „Nemohu stále dýchat! Další knoflík!“ Franta znovu poslechl.

Když dívka chtěla rozepnout už pátý knoflík, František poněkud znejistěl. „Pasem přece nedýcháte,“ pronesl nesměle.

„Udělejte mi masáž srdce!“ vzkřikla dívka, lapila Františka za ruku a vsunula si ji pod rozepnuté šaty na levou stranu k hrudi.

Co to zase píšu? To už přece nemá s romantickým příběhem nic společného! Šaty rozepnuté až ke kalhotkám, ruka na prsu... Ale fuj! Franto, drž se, nenechej se ukecat!

„Zachránče můj!“ vzlykla dívka a přitiskla si Františkovu ruku k podprsence. „Pojď ke mně, ty můj hrdino!“ a strhla ho na sebe.

Franto, vypadni pryč, dokud je čas! Ta ženská tě opije rohlíkem, uvědom si to!

...a Franta to odpoledne poznal kouzlo lásky, které se vůbec neříká platonická. Kdepak, platonická. To bylo něco úplně jiného...

Jsi vůl, Francku. Jak já mám psát o čistém milostném vztahu Františka a Blaženy, když... škoda slov. Ale co. Je to holt život. Vždyť mi to šlo z pera samo, i když jsem to nechtěl.

Franto, do starých kolejí! Sprav, co jsi zkazil.

František si natáhl kalhoty, dopnul si košili a řekl: „Dorko, už musím jít.“ Ano, byla to Dorka. Navedena svou matičkou, lstivě zlákala ctnostného Františka do svých tenat.

„Ahoj,“ řekl ještě František a vyběhl ze dveří.

Jsem v rejži. To je situace, přátelé. Franta už není ten ctnostný, charakterní hoch, Franta je smilník. Ale já ho přivedu k rozumu. Já mu dám ženské. Za Blaženou půjdeš, raubíři!

Je sedm hodin večer. Franta stepuje před domem, kde bydlí jeho milovaná Blaženka, a hlavou se mu honí chmurné a neveselé myšlenky. Jak to jen Blažence vysvětlím? Co já jí jen řeknu? Vždyť já bez ní nemůžu žít! Několikrát přiblížil ruku ke zvonku a znovu ji odtáhl. Ale já s ní dnes musím mluvit! Ale když zazvoním, prozradím náš vztah! Ach!

Zazvonil. Geroj! Z okna ve třetím patře se vyklonila hlava. Tatík. „Co je?“ zeptal se nerudně.

„Dobrý den. Je prosím slečna Blažena doma?“ zeptal se slušně František.

„Není!“ houkla hlava. „Je u kamarádky, jako skoro každej večer. To známe, ty kamarádky. Dlouho už se kamarádkovat nebude!“ Hlava zmizela a okno se zavřelo.

Franta si utřel pot z čela. U kamarádky, to budu asi já, ta kamarádka. Ale dnes, dnes jsem byl já u kamarádky... šmarjá, ona se šla utopit!

František vyskočil jako laňka a za nesouvislých výkřiků zděšeně uháněl k rybníku.

Jen si klusej, Frantíku, kdoví, co na tebe čeká. Na to musíme teprve přijít. A jak? Jednoduše. Zjistíme, co mezitím dělala Blažena.

(Ať žije kafe. Zpevňuje ruku, zjasňuje myšlenky)

Blažena doběhla domů, tašku s kilem brambor hodila do kouta a se vzlykotem klesla na pohovku. „Ten nevěrník! Ten gauner!“ křičela nahlas, což si mohla směle dovolit, protože byt byl prázdný. Tak věrným zdál se býti ten bandita, tak věrným. Ale jen počkej, já ti ukážu, už mě v životě neuvidíš, já se utopím, a bude to tvá vina, a ty budeš stát nad mým hrobem a tesklivě volat odpusť a já ti neodpustím nikdy, nikdy, nikdy... A utopím se!

Takto pevně rozhodnutá Blažena vstala, před zrcadlem si trochu přečísla vlasy, osušila slzy a pak vyběhla ven. Směrem k rybníku Candátu.

Prvních pět minut běhu byla pevně přesvědčená o svém konci, dalších pět minut si to začala rozmýšlet a potom, když už celá zadýchaná pomalu kráčela, ji napadlo něco lepšího. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, řekla si. Já ti oplatím stejným! Šla dál a začala se rozhlížet okolo sebe, jako by něco nebo někoho hledala.

U malého Candátu, tam napravo, co rostou ty krásné břízy, seděl, opřen o kmen jedné bílé lesní krasavice, Pepík Králíček, toho času student. Spolužáci mu říkali Mazánek a vyučující naopak Ten pilný student.

Pepík tedy seděl pod břízou, na nose brejličky a kolem sebe kupu knih a sešitů. Psal právě domácí úkol pro Rezulku, Trefáka, Manického, Doskočila, Baskara, Bezáka, Hloušku a Kalába. Běláskovi dnes úkol nepsal, protože tento právě ležel doma s angínou.

Najednou za ním něco zašramotilo. Pepík se obrátil a spatřil Blaženu, která si to mířila přímo k němu. „Ahoj, Josef,“ pravila, odsunula hromadu knih a sedla si vedle Pepy.

„A-ahoj,“ odpověděl Pepík své bývalé spolužačce ze základní školy, která se mu vždycky tak líbila...

„Je tu horko, viď,“ řekla Blažena a shodila si blůzku. „Jdu do plavek,“ prohlásila potom a shodila si i sukni. Pepík nasucho polkl. Menší plavky už asi neexistují.

A jsem zase tam, kde jsem byl u Frantíka. Nebudu to rozvádět, Blažena Pepu jednoduše svedla. Dokonale. Hned po sukni šly dolů i plavky a... Když navečer přiběhl Franta, bylo pryč nejen Blaženino panenství, ale i samotná Blažena i s Pepou. Vykonali, co podle zákonů přírody v dané chvíli museli, a odešli každý sám bloudit podvečerní přírodou. Blažena vztekle, Pepa omámeně.

 To je snad zlý sen, opravdu. Dnes už nefunguje ani ta slavná autocenzura! Franta smilník. Blažena smilnice. Autor v koncích, postavy prošlé životem, mladé dívenky v šoku. Ano, já vím, je to má vina, nemusíte mi to pořád opakovat.

...Finále, jedeme!

Poté už spolu František s Blaženou nepromluvili. Tedy Franta se snažil, ale Blažka se pokaždé obrátila na podpatku, pokrčila nosík, řekla Csss a odkráčela pryč. Králíček Josef psal Blaženě každý den dvanáctistránkové milostné dopisy (jednou dokonce nestihl napsat spolužákům domácí úkoly, což se setkalo s velice nemilým ohlasem), Blažena každý dopis ještě zalepený pečlivě roztrhala a hodila do koše, Dorka každý den po druhé hodině čekala před malým závodem na Frantíka a lákala ho k sobě domů, František se pokaždé vymluvil, že ho bolí hlava, do celé věci se vložila matinka slečny Dorky, která jednoho dne vyrukovala na Františka s tvrzením, že zneuctil a obtěžkal její dceru a že si ji tedy musí vzít, František ten den poprvé ve svém životě opustil pracoviště ještě daleko před skončením pracovní doby, nutno podotknouti, že ho opustil tryskem, dva dny se neobjevil v práci ani doma, třetí den se také neobjevil v práci, ale objevil se doma, oblékl si svůj nejlepší - mimochodem jediný - oblek, v květinářství koupil veliký pugét, poté zazvonil u dveří slečny Dorky, matinku požádal se strhanou a bledou tváří o ruku její dcery, Blažena mezitím navštívila gynekologa, ten ji ujistil o radostné události, Blažena byla nucena otevřít a přečíst jeden z milostných dopisů pilného studenta Králíčka Josefa a odepsat mu, několikrát se sešli, potom jednou pilný student Králíček Josef Mazánek zazvonil u dveří Blaženčiných rodičů, pugét v ruce, napoprvé skončil pod schody, napodruhé ho tatík Blaženy naháněl po celém městě, napotřetí uspěl, protože Blažena doma oznámila očekávaný přírůstek, o pár týdnů později si před oddávajícím řekli své ano v deset hodin pan ženich Vopička František a slečna nevěsta Dorota Malířová a v jedenáct hodin pan ženich Králíček Josef a slečna nevěsta Blažena Jelínková, o pár měsíců později dostali manželé Králíčkovi po známosti dvoupokojový byt v Říčné ulici, panelák číslo 7333, třetí patro, byt číslo 15, o dalších pár měsíců později dostali manželé Vopičkovi po slabší známosti byt v Říčné ulici, panelák číslo 7333, třetí patro, byt číslo 16, mezitím se manželům Králíčkovým narodila dcerunka Dominika, manželům Vopičkovým se nenarodilo nic, protože paní Dorka nebyla samozřejmě před svatbou těhotná, o pár let později zjistil pan Králíček Josef, že je mu manželka nevěrná, totéž o svém manželovi zjistila paní Dorka Vopičková a nejen u rybníka Candátu se stejně jako v mladších letech tajně scházívali František a Blažena. A měli s rádi... bylo jim spolu krásně... krásně bylo chvílemi i Dorce Vopičkové a Josefu Králíčkovi, kteří si vzájemně vyžalovali svá strádání a pak si jednoho dne padli do náruče... A sluníčko se na všechny smálo, laskavě přimhuřovalo své vševidoucí oči, a chvílemi bylo krásně, a chvílemi pršelo, a chvílemi sněžilo, a chvílemi padalo listí, a chvílemi pučely pupeny, a zase pršelo, a zase sněžilo, a bylo slunce, a byl déšť, a byl vítr, a bylo léto, a podzim, a zima, a jaro, a léto, a podzim a já jsem se asi zbláznil.

 

Doktora, rychle! Já jsem se asi zbláznil protože už nevím co to píšu vždyť je to hrozné taková konina kafíčko je nejlepší ráno večer a odpoledne říkejte mi Termixnátor milá Julie jste krásná jako nový sací psací stroj stroj stroj s.t.r.o.j..s..t..r..o..j...s...t...r...o...j....s....t....r....o....j.....j......j.......j........ Život je boj. Ahoj.

---