V tympanonu

Chvíli sedím u řeky. Mít tak více dechu v tomto dusném odpoledni. Je zelená, obouváme si boty. Tam, co odráží se svatost modři nebe. Snoubíme se v toku v klidném toku, Vltavy-Dyje a nesjme jediní. Všeho je mocný sen malého chlapce. Přece bez Tebe nic nejsem. Tato chvíle přebolí. Přece tichu oddal jsem se, mraženou rybu mezi zuby. Občas žije se tak lehce. A pak jen sedět, aby mi už nic nepřešlo přez cestu. A není zla, jen veliké oči zbabělců. Že po bitvě jsme všichni generál. Když zakazuji si na ně pomyslet. A cesta, bílé kamení. Když používám německý slovosled. V tympanonu. Nebude řeč o naší krvi, přece mám ji zelenou. Prachem cest, na neby svatá znamení. Na něco jsme čekali, ale nenechal se zmarem zapudit. Jako tele nenechal se někam ze strachu odvést. Že ta shnilá zem, když ta se projeví. A zůstávat stát pod svým snem. Že nemohu a nejsem být někdo. Pod sluncem ve vaší přítomnosti. Veliký okmažik střídá slavnější. Sláva a výtězství, Tvá milost. Okamžik probuzení a den a spánek. Veliké noci, veliká rána. Červánky a bílý měsíc. Až sem vedly všecky moje kroky. Tak těžkostmi osvobodný. Že křídla se zjevují a rukávem v rukávu. A ruku v rukou, jen tak lehce-tiše nechat mě plynout. Zelená řeko. Jak je světlo křehké. Že tma jen zdá se, všude je náhle blíž. Jen co vylezli jsme u nás na kopec. Pak tady a teď, věčně navěky, už ne napořád. Přece noc a den právě snoubí se. A stříbrná řeka a les, siluety vesnic, vprostřed léta.

---