Nehostinná zákoutí - Kapitola 14

Setkání v knihovně

 

 

 

   Eliška se už od časného rána ploužila po bytě jako tělo bez duše. Moc toho v noci nenaspala, neustále se jí v hlavě honily vzpomínky na včerejší večer, dosud tak čerstvé a přitom podivně nereálné. Jako by to všechno byl jen film, na němž byla se Sylvií v kině. Jenže dobře věděla, že tomu tak není. Opravdu se to stalo. Ten člověk byl skutečný. Tak skutečný, až z toho mrazilo.

   Vše vlastně probíhalo celkem podle očekávání. Egon Heller byl přesně tím, kým se jí hned od začátku jevil být: samolibým náfukou. Přesně v tom duchu se také celá jeho včerejší exhibice odvíjela. Skoro všichni v publiku na jeho hru přistoupili, na což byl očividně zvyklý a určitě neočekával, že by se mu kdokoliv z těch maloměstských hejlů (Eliška si nedělala vůbec žádné iluze ohledně Egonova názoru na obyvatele Starého Hradiště, vesměs prosté a nezáludné) odvážil otevřeně postavit. Leč stalo se. Jedním z těch rebelů byla ona sama. Zdánlivě nevinná konfrontace mezi mistrem Hellerem a Eliškou odhalila vnímavé dívce některé aspekty jeho skutečného naturelu, což asi nebylo právě tím, co by si býval přál. A odkopal se ještě daleko víc, když v tom nejvypjatějším okamžiku, zatímco se všichni přítomní chystali k slavnostnímu přípitku, odhodlaně povstala extravagantní přítelkyně Lídiny babičky, paní Elvíra, a prohlásila jasným a nesporně autoritativním hlasem do naprostého ticha sklepního sálu: „Nepijte to! Chce vás otrávit!“

   Co se stalo potom, většina lidí asi ani nestihla zaregistrovat. Událo se to rychle a nečekaně, navíc v sále panovalo přítmí a Egon si také dával dobrý pozor, aby se zbytečně nezdiskreditoval.

   Přiskočil k Elvíře tak bleskurychle, že i Eliška měla problém to vstřebat. V životě by ji nenapadlo, že by ten starý muž mohl být tak zatraceně rychlý. V jednu chvíli stál uprostřed sálu a nepatrný zlomek vteřiny nato už se nakláněl nad oranžovovlasou dámou. Křečovitě zkroucené dlouhé prsty, ne nepodobné dravčím drápům, ještě spočívaly na jejích ramenou, jak ji neurvale vtlačil do židle. Ale to nebylo zdaleka všechno. Eliška mu čirou náhodou ze svého úhlu viděla do obličeje. To, co spatřila a co ji tak šokovalo, trvalo jen zlomek vteřiny, ale bylo to něco tak děsivého, že se toho obrazu nemohla zbavit.

   Tvář Egona Ignise Hellera se zkroutila nenávistným šklebem, který změnil jeho vcelku pohledné aristokratické rysy starého gentlemana v cosi, vedle čehož by i ti nejohyzdnější chrliči na kostele vypadali jako docela neškodné příšerky z dětského animovaného filmu. Byla to tvář démona v jeho pravé podobě. A i když celá ta proměna trvala skutečně jen mžik, Eliška si byla jistá, že viděla dobře. Egon si naštěstí jejího ohromeného pohledu nevšiml, jsa plně zaměstnán Elvírou.

   „Dámo,“ syčel vztekle do ucha Heleniny přítelkyně, „bohužel vás musím požádat, abyste odešla. Má pohostinnost je bezbřehá, ale jsou věci, které prostě tolerovat nemohu. Obávám se, že propříště pro vás zůstanou mé dveře uzamčeny.“

   „Jaká škoda,“ opáčila Elvíra sarkasticky, aniž dala najevo sebemenší rozčilení. Přitom musela vidět to samé, co Eliška, a navíc z bezprostřední blízkosti, ten člověk jí vysloveně dýchal do obličeje. „Budu se tedy muset obejít bez obohacujícího a mystického zážitku vaší produkce. No, myslím, že to přežiju. Přátelé!“ vstala a obrátila se znovu k publiku. „Nemám právo vám cokoli přikazovat. Záleží na vás, co uděláte. Mé varování jste slyšeli. Já odcházím.“

   Samozřejmě se Sylvií Elvíru s Helenou následovaly a spolu s nimi se rozhodlo k odchodu ještě několik hostů. Egon Heller stál opět na svém místě uprostřed sálu a v temných očích jako by se mu převalovaly chuchvalce dýmu.

   Petr jim strnule otevřel dveře a Eliška, která mu přitom jako jediná pohlédla do očí, zahlédla v jeho pohledu nesmírnou únavu a odevzdanost. Hleděl na ni naprosto lhostejně, jako by ji nepoznával. Jako by byl jen loutkou na klíček.

   Než za nimi zaklaply dveře, ještě naposledy se ohlédla za sebe do sálu. Egon stále upíral kouřový pohled jejich směrem a zároveň pozvedl číši ke rtům. Napil se. Zbylí hosté poslušně následovali jeho příkladu. To bylo poslední, co viděla. Pak se dveře zavřely a několik roztřesených lidí zůstalo stát pod schody k východu jako skupinka vyděděnců.

   Eliška věděla, že ten večer už nikdy nevyžene z hlavy. Navíc měla strach z Egonovy msty. Viděla to v jeho očích. Mistr Heller bezpochyby patřil k těm, kteří neodpouští.

 

***

 

   Eliška měla najednou toho bezcílného bloumání dost. V bytě na ni všechno padalo a při pohledu z okna si uvědomila, jak je dnes krásně. Třeba přijde venku na jiné myšlenky. Mohla by navštívit Lídu. Jenže ta by chtěla, aby jí vyprávěla o Hellerově vystoupení a to bylo něco, na co se Eliška ještě necítila. Dnes ne.

   Pak ji něco napadlo. No ano. Mohla by zajít do knihovny. Už to odkládala dost dlouho a nějaká pěkná knížka by jí mohla pomoci vyhnat z hlavy včerejší večer.

   Rozběhla se do svého pokoje a poskládala na hromádku několik knížek, které měla už dávno přečtené, ale jejich vrácení stále odkládala. Ne že by byla až takový lajdák, měla k tomu úplně jiný důvod. Knihovnice Olga Záhorská bývala dobrou kamarádkou Karolíny Vernerové a při jejích občasných návštěvách si nešlo nevšimnout, jak nemůže spustit oči z Adama, pokud byl čirou náhodou doma. Karolína o tajné platonické náklonnosti kamarádky ke svému muži pochopitelně věděla a bylo dost dobře možné, že si něčeho všiml i sám Adam. Nikdy ale ani náznakem nedal nic najevo, i když nebylo vyloučeno, že mu to svým způsobem trochu lichotí. Byl to ostatně jen mužský a o Olze se v žádném případě nedalo tvrdit, že by byla ošklivka. Elišce to ale příliš příjemné nebylo, obzvlášť když nyní, po Karolínině smrti, využila Olga každé příležitosti, kdy se mohla dle vlastního mínění nenápadně na Adama informovat. Dnes ale nastala situace, že to Elišce vůbec nevadilo.

   Koneckonců, táta je dospělý a stejně nakonec udělá, co chce sám. Nikdy nebyl z těch, co se nechají utáhnout na vařené nudli a vůči knihovnici Záhorské zaujímal sice formálně zdvořilý, leč dosti vlažný postoj. Jak za Karolínina života, tak i nyní. To už bylo Elišce dávno jasné.

 

***

  

   Městská knihovna sídlila v přízemí starého měšťanského domu, stojícím poněkud odloučeně od zbytku městské zástavby, až na samém okraji lesoparku. S nástupem internetu a posléze elektronických čteček klientů podstatně ubylo, ale stále se ještě našlo dost staromilských čtenářů, kteří by vůni papíru a šustění obracených stránek za nejnovější vymoženosti techniky nikdy nevyměnili. Eliška sice nebyla k moderním technologiím tak nesmlouvavá, ale pokud by si měla vybrat jednu ze všech možných variant, neváhala by ani vteřinu. Na celé čáře by zvítězily dlouhými staletími ověřené, poctivé, papírové knihy.

   „Ale no ne. To je ale vzácná návštěva,“ zahlaholila potěšeně pohledná, pěkně upravená pětatřicátnice se světlým mikádem. Jako vždy perfektně sladěná, bez poskvrnky, vše přesně na svém místě. Jako Stepfordská panička, pomyslela si Eliška pobaveně. Olga nikdy nepochopila, že méně je někdy více. A že i té dokonalosti může být občas přespříliš.

   „Omlouvám se, nějak nestíhám,“ usmála se Eliška smířlivě. Olga se ale nehněvala. Převzala od dívky hromádku knih a krasopisně vepsala do čtenářského průkazu datum vrácení.

   „Budeš si něco půjčovat?“ zeptala se mile a Eliška s povděkem kvitovala, že o Adamovi nepadlo prozatím ani slůvko. Možná už se i Olga doslechla o Sylvii. Nebylo by divu, na malém městě se nic neutají a o přátelství těch dvou už si štěbetali i vrabci na střeše. Tím lépe.

   „Ráda bych. Máš tu něco nového od Kinga?“

   „Copak ty ses dala na horory?“ pozvedla Olga udiveně pečlivě vytrhané a ještě pečlivěji narýsované obočí. „Vždycky jsi preferovala spíš fantasy.“

   „Já čtu přece všechno, Oli. A navíc... King nepíše jen horory. Lída mě zasvětila,“ usmála se při vzpomínce na kamarádčinu vášnivou agitaci.

   „No ano, to máš vlastně pravdu,“ souhlasila knihovnice. „To víš, King jde na dračku, ale mrkni do regálu, myslím, že jsem tam zrovna něco zařadila.“

   „Dobře, díky,“ usmála se Eliška a vešla obloukovým průchodem do vedlejší místnosti, plné regálů s knihami. Pořád jí vrtalo hlavou Olžino poněkud neosobní jednání. Teprve když se kdesi nedaleko ozvalo tlumené žuchnutí, jako by někomu upadlo něco na zem, došlo jí, proč se asi Olga nepouštěla do choulostivějších témat. Nebyly tu samy, a to, co by Olgu nejspíš zajímalo, nemusely vyslechnout cizí uši.

   Eliška vyhledala regál označený písmenem K a přejíždějíc prstem po hřbetech knih, pročítala s nakloněnou hlavou jejich názvy. Občas některou z nich vytáhla a zběžně prolistovala. Spíš přitom ale pokukovala směrem, kde tušila onoho tajemného čtenáře. Málokdy se tu s někým potkala, byla tedy trochu zvědavá, kdo měl dnes stejný nápad, jako ona. Pomalu postupovala blíž a blíž, až už zbýval poslední roh. Možná to bylo tou nervozitou z včerejšího zážitku, která už sice nebyla tak silná, ale ještě pořád ji neopustila, že se jí rozbušilo srdce očekáváním. Nadechla se a udělala rozhodující krok.

   Neznámý měl zjevně stejný nápad jako Eliška. Srazili se spolu hned vedle regálu, který oba nezávisle na sobě obešli, aby se podívali, kdo je na druhé straně. Ani jeden z nich to nečekal a oba vyjekli leknutím. A když konečně zjistili, s kým mají tu čest, překvapení bylo ještě mnohem větší.

   „Eliško!“

   „Dominiku?“

   „To je ale náhoda, co?“ usmál se nejistě Dominik a nenápadně schovával za záda knihu, kterou před chvílí tak nešikovně upustil na zem.

   „No jo... náhoda,“ snažila se Eliška vzpamatovat z toho leknutí. „Co ty tady, prosím tě? Netušila jsem, že taky chodíš do knihovny.“

   „Ty o mě netušíš spoustu věcí,“ odvětil s náznakem výčitky. Na zlomek vteřiny zaváhal, ale pak dodal úplně jiným tónem, o poznání lhostejnějším. „Už musím jít. Promiň, jestli jsem tě vylekal.“ A už se obracel k odchodu.

   „Počkej. Nemusíš chodit pryč.“

   Ohlédl se po ní. Zdálo se, že váhá, ale pak zavrtěl hlavou: „Už mám vybráno. Nebudu tě rušit. Měj se.“

   Zmizel jako pára nad hrncem, ani nestačila vyslovit námitku, kterou měla na jazyku. Přistihla se při myšlence, že si opravdu přeje, aby zůstal. To bylo něco, co by ji ještě včera nenapadlo. Proboha, byl to přece Dominik, její věrný obdivovatel, stín, který v lepším případě ani nevnímala a v tom horším jím dokonce i trochu pohrdala. Nebyla na to pyšná, ale bylo to tak.

   Teď jako by ho ani nepoznávala. Byl jiný. A nejen proto, že s ní nechtěl zůstat. To, co měl dneska v očích, tam nikdy předtím neviděla. Ucítila bodnutí lítosti. Pocit ztráty. Sevřelo se jí hrdlo.

   Sakra, co se to s ní děje? Měl tohle zvláštní rozpoložení na svědomí ten dědek? Nebo spíš chlapec, kterého odkopla, a ne jednou? Který už o ni nestojí? Copak je opravdu tak povrchní, že by k sobě chtěla připoutat někoho jen proto, aby cítila zájem? Aniž by cokoliv sama investovala? S hrůzou si uvědomila, že přesně taková byla. Nejspíš ještě včera. A dnes? Co bylo jinak?

   Měla pocit, že si vyměnili role. Dnes to byla ona, kdo se cítil odkopnutý. A dobře ti tak, řekla si nakonec. Hlavou se jí honily vzpomínky na jeho plaché pokusy přiblížit se jí. Dokonce pro ni párkrát složil i básničku, a vůbec ne špatnou. To jen ona, hloupá, nedokázala jeho snahu ocenit. Ani vlastně nechtěla. Nikdy mu nedala šanci, alespoň ne tu opravdovou.

   Občas ho z okna pokojíku vídala bloumat po náměstí. Byla tak domýšlivá. Namlouvala si, že ji špehuje. Teď už ale věděla, že se jenom rád toulá za nocí, protože takový prostě je. Jiný. Samotářský a hloubavý. Tajemný.

   A Eliška si najednou uvědomila, že by s ním vlastně docela ráda nějaké to tajemství sdílela. Lída byla sice pořád její nejlepší kamarádkou, ale od doby, co se začala scházet s Filipem Markem, už to přece jen mezi nimi nebylo úplně jako dřív. A Eliška si musela navíc přiznat, že potom, co jí Dominik loni na podzim tak nesobecky a obětavě pomohl, i když přitom utrpěl zranění (když ho ona zranila), nezachovala se k němu právě nejlépe. Byla mu vděčná, to ano, jistý odstup si však od něho udržovat nepřestala. Mohl za to Daniel a její hloupá, pubertální láska, předem odsouzená k neúspěchu. Dan byl úplně někde jinde a nebylo to zdaleka jen v tom, co se s ním díky těm prokletým rubínům dělo. Někdy trvá zatraceně dlouho, než člověk prohlédne.

   Stála strnule mezi regály a v hlavě měla zmatek. Měla by za Dominikem jít? Nabídnout mu své přátelství, teď už ale doopravdy upřímně? Co když jí už nebude věřit?

   Nakonec se rozhodla. Bylo jí totiž jasné, že kdyby to neudělala, neodpustila by si to. Když už teď konečně dokázala sama sobě přiznat, jak ji ten jejich nedořešený vztah mrzí, dluží špetku upřímnosti i jemu.

   Vyrazila tedy se zbrusu novým odhodláním za Dominikem. Jenže za ním se právě zavíraly dveře knihovny a na ni už si brousila zuby knihovnice Olga, která nyní, když byl čistý vzduch, zaručeně hodlala vyrazit do akce.

   Jenže ta Elišku zaskočila a o Adamovi vůbec nezačala.

   „Zvláštní hoch," utrousila jakoby jen tak mimochodem, když přebírala od Elišky vypůjčené knihy. „Vlastně tu byl dneska poprvé. Vidíš, zrovna do něj bych vůbec neřekla, že by ho zajímaly knížky."

   „Proč?" vyhrkla prudce Eliška, kterou poněkud přezíravá poznámka starší ženy překvapivě podráždila. „Protože nevypadá jako vzorňák? Já náhodou moc dobře vím, že čte. A dokonce i sám píše."

   Olga se na ni překvapeně zahleděla a Eliška se pod jejím pohledem začervenala. Sakra, už zase dřív mluví, než přemýšlí. Vůbec to neměla rozmazávat.

   „Vážně?" opáčila Olga s povytaženým obočím. „No vidíš, jak zdání klame. A promiň, nemyslela jsem to zle. Je to tvůj kamarád?"

   „Jo," přikývla Eliška rezolutně. „Je to můj kamarád."

 

 

***

 

 

 

 

---