Bod ryzího skončení. Marsyova kůže

 

Jdou dva / a prostřední / upad'. (Obecná věta.)

--

Takže opravdu svět neskončí spolu s námi?
Stařecká vážnost mých pětadvaceti let
mě nutí, abych tomu věřil. 
A už se nezeptám: Tak kde tedy? 
Možná někdy, znova, svěží, plnou větou...
Můj život šel dál, jinudy než já.

(Jacek Podsiadlo, 'Heinrich von Kleist píše a pak trhá na kusy dopis pro Wilhelminu von Zenge', přel. Renata Pultzacher-Buchtová)

I. O pohybu nahoru či dolů a o pohybu dokola.

a)

Ve větě vražené do slov - ve slovech zcuklých v písmena,
v liteře vtlačené do vzdechu - za křikem úst která nebyla.

Prostorem zaduplým v ploše - barvou všech lomů světla,
odstínem vsazeným do přímky - skrz oko bezedné tmy.

Orchestr hrající pod jediným smyčcem - stupnici zcuknutou v primu,
v rytmu zatuhlé vteřiny - pro ucho v bezedném tichu.

Národům zavřeným v místnosti - předkům v přítomné hlavě,
bytosti na špičce jazyka - hřbitovům v jediném zrně.

b)

Dvojice spěchající na vodním šlapadle:
muž a žena - žena a muž; 
v kruhu se točí po jezeře slepého obzoru,
jež samo vtéká do svých vod.

Je dnem i hladinou tohoto jezera:
mezera rtů - úzká průrva;
vydává tuhnoucí vzduch,
jehož čelist stlačuje němou řečí.

Takto vydutá trvá beze jména.

--

II. Telegram o kulturní politice mraveniště a o životě v něm.

a)

Po stropě se rozlézá plíseň jako skvrna po požáru 

občas najdu na podlaze spadlou omítku 
večer když zírám do stropu vidím jak se skvrna 
zvětšuje a v jejím středu zeje díra 
jako oko jímž vidím do pokoje nad sebou: 

choděj tam lidi snažim se zachytit 
jejich pohled ale furt choděj a jedí milujou 
se a trhlina roste vidim další pokoje 
a lidi v nich doléhaj ke mě zvuky

dohlédnu na půdu kde jsou opuštěný 
starý krámy a když se pohnu cejtim 
tělo zavalený sutí nad světem je 
kopule noci jako víko slyším profukovat 

vítr nahlodávající střechu a díra roste vidím 
lidský hemžení slepenec vzdechů slov různejch 
jazyků a černá tma jako tasemnice zplošťuje svět 
dosedá na něj a dusí ho cejtim jak sílící 

vítr odnáší s prachem světa i maso těla

b)

k čemu přistupujeme je již hotové pevné propojené a vrostlé 
jsme jen tápající větví vzrostlého stromu která se přimy 
ká a obepíná to co jí osudný vítr postavil do cesty 

co se děje doléhá jako vnější, z ještě třetí strany 
jsem naplněný vašimi životy ale nemám vlastní 
vak omnia mea s ním nemá ničeho spole 
čného život jako mravenčí automatismus - jen tomu 
hoři je vystaven: jasné vědomí někoho druhého 
- samota je nejprvnějším součtem jeho celků - prožil život mraveni 
ště - zbyl jako vzpomínka v jediné lebce - tou 
žím po citu každých končetin a přitom nevím jak si poradit 
s těmi jeho - ani nám snad nepatří 

narození je výbuch velkého střeva natrávených galaxií 
rotace zatuhlá v kmen pro který koruna ztratila cit 

vynořený z vln posílá výkřik - nese se nad širami vod než ho vdechne 
jiný obličej v libovolném místě rozprostraněné hloubky: a oni jsou -- 
nahodilost okamžiků, vítr na každém vrcholku velehor 
vteřina prostoupená vteřinou jsou ohniska vzpomínek 
mých budoucích já kolemjdoucích slovo se sesmekne se 
slova jsou vždy jiným milodarem náhody ke smyšleným jmeninám 
bezejmenného -- jsou zanikající a věčně stejnou vlnou na jediné kapce moře 
jsou zrcadlem bez hloubky a hlubinou bez plochy jsou štafetou 
lhostejných zítřků - skládám sám jsem složený z matrjošek téže velikosti 
odrazem kroků nesených ozvěnou samočinnosti 

jsme výkřikem bez významu, který zrašil v květ ucha

c)

Svým psaním se zcela rozplynul v materiálu, s nímž se potýkal - ve slovech, v matných povahových rysech postav a vtěleních, jež v nich navštěvoval, v místech stvořených gramatikou, nasládlou rezonancí paměti, která nebyla jeho. Po čase před sebou viděl tu mrtvou hromadu popsaného papíru a zděsil se - byl to neurčitý pocit prázdnoty, jehož pravý smysl mu zastíralo ještě doznívající echo slov. Rozhodl se, že svou bytost vyjádří v hudbě, ale příliš pozdě si uvědomil, že to byl jen další krok k tomu, aby to, co ještě za svou bytost považoval, ztratil zcela - tóny a harmonie, jež hrál, čím dál cizejší, ztišenější, minimalističtější... odeznívaly s krutou nicotností. Pak zůstal nahý, nenaplněný, s neurčitými vědomostmi, jež povlávaly podobny cárům igelitu v korunách holých stromů - cítil je v sobě jako sílu, prostor jistého uspořádání, který čeká na své naplnění... nenacházel v sobě ale žádného údu, žádných očí ani mysli, které by mohly dát představám tvar - zbývalo pouze tělo, které nepoznával, tělo, které ztrácelo poslední zbytky masa... dávno odešlý život podobný setrvačnému chřestění kostí. 

--

III. Dramatický hlas muže, který se ocitl v nenáležitém postavení, a jeho přepis zpracovaný formou prokládání vět pronesených v časovém odstupu.

Přijďte poslechnout mé hovory, budou Vás tyranizovat. Jsou to děti už pětadvacet let nevzhledné. Způsob chůze hned prozradí jejich žaludek, je skřípnutý vážností. Přijď poslechnout mé hovory a ony se nám stanou zrcadlem.

Toužím po chudobě, která zaplní můj čas. Vytvářím věci, jež jsou bezúčelné: jejich jediným obsahem je práce mých prstů při procesu zrodu. Ostatně, mou nejvlastnější prací je činit se zbytečným. Stále jsou ve mě stupnice instinktivních následností. Jen v myšlení si dovedu být disonancí, harmonie mě nudí a umrtvuje. Jsem oddaný snaze rozladit klaviaturu za níž sedím, třebaže jsem byl zatím schopen jen servat ze svých vnitřností struny jemnocitu. Hluboko do paměti se mi vryvá každý druh hmyzu, který přebehne po okenním parapetu: barvy, sosáky, nožky, bodce, hlavohrudi, to jsou klávesy mého piána. Ženským nohám pozornost věnuji jen v protějších oknech gynekologické ordinace.

Nestojím o taková vysvětlení, jež ze mě činí pouhé nedorozumnění. Jsem rozsévač těhotný svou žní, jsem tíží bohatý povaleč, jsem odmítající žebrák. Toužím po ponížení výsměchu a po štěstí smíchu. Jsem raději utečencem než němým dědicem. Nepíši zde o tom, čím jsem žil s vámi, ale čím bych chtěl zemřít. Mluvím o strachu z toho, že bych něco sdělil. Mlčím hřmotněji než mrtvý. Svá slova nabírám ve skrytých zákoutích obecné platnosti jen z věčné tupé nudy. 

Je tolik věcí, jichž se neumíme dotknout, natož vzít a tón rozehrát. 

Tyto představy jsou vždy znovu budované na podloží neuskutečněných činů. Hýčkám je jako své ženy a jako oheň je obsedám. Jen bolest pořád není dost silná. Modeluji budoucnost, abych prosvětlil cestu omezené přítomnosti. Vždy je to otázka přítomnosti. Uhánějící vlak ty stíny v neměnném rytmu rozemílá jako těla sebevrahů. Nepatřím mezi ty, které promlčené plány vyprazdňují a nedodržené sliby vzdalují jim samým. To jsou vždy ti druzí, pardon, ten druhý.

Byl jsem dnes na cestě s tím, který mě bez výjimky vyštve z každého místa slibujícího odpočinek, a který hledí nevraživě a němě na všechny, které míjíme. Ještě dlouho do noci, mnohdy až do svítání, mi třeští v hlavě jeho hlas. Přijď poslechnout mé hovory, které tě naplní odporem; přijď poslechnout mé hovory, živené tvým mlčením. 

Dlouho spolu zůstali ti, kdož nemají jména.

Žiji dvojí existenci: tu, jíž jsem obrátil k jejímu počátku, a tu, v níž k tomu sbírám sil. Jsem propleten nespočtem dřívějších smrtí. Přivoluji vraždě každým okamžikem, v němž nejsem slepý?

Nechtějme se brát příliš vážně. Je toho v nás ještě dost, co se chce zničit. My, hnaní neslyšným míjením. Snad proto je nám stále tak těsno.

Zmaten lebeční tísní jsem minul postavu na protějším chodníku. Nepodobala se tomu, který stojí v zrcadle, ani dvojníku, jímž má být ďábel. Musela to být ta, která je na druhé straně slepcova hlasu. Přijď poslechnout mé hovory, abych se já sám od nich mohl vzdálit. Tak rád bych k tobě promluvil ústy, která nezavře nůž.

---