Svrab mlčení. Inannin odchod

I. část

Dumuzi byl nespokojený hejsek a mezi svým tělem a světem cítil propast. Po celé dětství se mu zdálo, že se o něco marně pokouší, až ho to přestalo bavit a zahalil se do netečnosti. Nějaký čas se potuloval a poslouchal lidi, pak si našel byt a chtěl přemýšlet nad životem. V tom k němu přišla Ereškigal, krásná černovláska s nesmělým smíchem. Nějaký čas spolu žili, ale Dumuzi cítil vedle svého štěstí tutéž propast, která zela mezi světem a všechno hatila. Tak i Ereškigal brzy pocítila, že se jejich společná slova začínají rozcházet a když mluvili, zdálo se, že chce každý říct něco jiného, než co říká. Dumuzi se pak dal znovu do přemýšlení a přemýšlel hlavně v noci, která mu šeptala o smrti (because the night belongs to dead). Vnucují mi dobro a prospěšnost a práci, ale nikam to nevede, říkal si a začal usilovně toužit po zlu. V tom se objevil muž na chlup stejný jako Dumuzi a povídá: já jsem tvůj dvojník – koukni na tuhle mouchu, odlétne a za chvíli přiletí další – poznáš jestli je to tatáž? jsou to dvojníci.

Žili spolu, Dumuzi a jeho dvojník složený ze slov (byl to totiž dvojník složený ze slov) a po nocích přemýšleli. Zabij svého otce, povídá jednou dvojník mimochodem a hledí z okna. Dumuzi se zamyslí, nejdřív cítí netečnost, ale pak se mu na tváří objeví škleb. Dost možná je to on, kdo může za mé odcizení - a navíc pořád civěl na Ereš ten chlípník. Když ho zabiju, napravím chyby, které na mě spáchal a budu svobodný, což znamená bezprostředně a bez výčitek žijící ve světě. Na pozadí dvojníkových slov ovšem cítil nějakou podlost. Ale dvojník složený ze slov byl samý vtip a neustále se usmíval, jako by o vraždě nepadlo ani slovo. Propast, které Dumuzi začal říkat lhostejnost, a která zela mezi ním a světem, se plnila podezřením.

Otec se dře v práci a každý den se vrací nalitý z hospody. Dumuzi si na něj počká a zakuchne ho. Narafičí to tak, aby to vypadalo, že otec upadl. Má to promyšlené, ale bude jednat jako slepý. Je docela dobře možné, že se mu do rány připlete někdo docela jiný. Když takto uvažuje, leží Dumuzi na posteli. Vstane a v hrudi pocítí podivnou tíhu, jako by měl celou noc místo spánku strávit kouřením tabáku. Chápe se nějakých věcí, ale ty mu začnou padat z rukou. Snaží se říkat nějaká slova, ale žádné z nich nemá význam, zdají se mu zbytečná a vidí, jak poletují po jeho pokoji jako mušky a komáři. Všechna ta velká slova a myšlenky, za kterými se honil, jsou menší než mravenci, kteří stále týmiž cestami pobíhají v rohu jeho pokoje. Odešel do hospody a začal pít. Moc toho nenamluvil, ale mnoho pracoval rukama, jakoby ve vzduchu hmatal po nějakých znacích. Pak usnul v tramvaji a nějaký chlap ho vyhodil na chodník. Dumuzi před sebou viděl kotouč prázdnoty, ze které se mu zvedal žaludek. Najednou jako by hmatal pod rukou nějaký předmět a když zaostřil do tmy, všiml si, že je to obrovská veš. Lekl se a ucouvl. Veš byla celá tvořena krvesajnou tlamou a zírala jako by čekala. Dumuziho opustily síly a musel klesnout.

Probral se v nějakém těsném prostoru. Po ruce byly nalámané klacíky a tak rozdělal oheň. Byl v jeskyni a kolem něj trčela hustá mlha. Dumuzi cítil pach plísně a zdálo se mu, že ho někdo přichází navštívit. Najednou fouk' vichr a Dumuzi byl zdvižen do vzduchu chladným hákem. Slyšel hlas a melodii, ale nerozeznával žádná slova, jen své pocity, byly to: pýcha, úzkost, zloba, stesk, výsměch, chtivost. Nevěděl co si o tom má myslet, ale v tom uviděl své tělo, jak padá do propasti, kde je polykáno nějakým obrovským hmyzem. Dumuzi ucítil děs a závrať, ale pak si uvědomil, že to byl jen jeho dvojník ze slov. Otevřel oči, zřejmě zas usnul, oheň byl vyhaslý. V hlavě měl prázdno po nějaké myšlence, ale žádným způsobem nedokázal formulovat, ani si vůbec vzpomenout na jediné slovo. Jen šum, změť, víření hlásek.

Vzpomněl si na Ereškigal, na kterou po dlouhou dobu téměř nepomyslel. Co asi dělá? říkal by si, ale slova se k němu nehlásila, a tak jen viděl její tvář a cítil zvláštní teplo. Když se rozešli, něco z ní v něm zůstalo a on v ní taky něco nechal, nějaký těžko stravitelný kus hmoty. Stále seděl v jeskyni a teď se všiml, že venku svítá. Vyšel tedy, byl slabý a mysl pořád vyprázdněná. Měl chuť něco zpívat a halekat a taky to dělal a s hlasem se mu postupně vracela i slova. Vykračoval si po cestě a zpíval a najednou slyší štěkot a nějaké lidi. Zastaví se a vidí, že se k němu blíží Ereškigal. Je sešlá, hubená a ostrá a oči jí září jako šílené. V patách jí jde skupina nějakých pankáčů a trhanů, u nohou jim běhají velcí psi. Ereškigal jde vpředu a všichni zpívají.

II. část

V pokoji zůstaly dvě ženy. Jedna stojí u okna, zády ke dveřím, druhá leží na pohovce a spí. Do pokoje vstoupí muž a přistupuje k ženě u okna - ta se otočí, mezi nimi zůstává pohovka se spící. Muž hledí hladově na ženu, která se pod jeho pohledem začne pohupovat v kolenou a vlnit boky. Muž rukou přejíždí po stehnech spící a začne ji dráždit pohlaví. Po chvíli se žena znovu otáčí k oknu a pak s chtivým zrakem odchází za mužem. Žena na pohovce vstává, cítí nezřetelnou touhu. Přejde k oknu a hledí na noční město. Zírá do husté černi a celé její tělo se naplňuje jakýmsi steskem. Když to začne být nesnesitelné, z úst jí vyjde tón - další pak překlene ticho a žena stojí a zpívá. Její dech proudí místností a je to slabý závan prvotního větru. Po chvíli žena ustane ve zpěvu, otočí se a s posmutnělou, ale lehce výsměšnou chtivostí odchází z pokoje.

Do pokoje se vrací muž. Hledí na noční město a kouří, poté si sedne na pohovku a složí hlavu do dlaní. Krátce na to vstupuje žena. "Sestro..?" zdvihne muž hlavu - žena mlčí a neklidně těká očima. Pak se dlouze zahledí na muže, který sklopí zrak, opět vstane a pomalu přechází. Žena se podívá na náramkové hodinky a otočí se ke dveřím - ty se jako na zavolání otevřou a vyjde z nich muž. Přejde kolem ženy, přejede ji prsty po ramenou a oblékne ji do kabátku, který přinesl. Žena se na něj usmívá a pohledem ho doprovází přes místnost. Muž dojde až k prvnímu muži - ten si ho pohrdlivě změří a otočí se k oknu. Situace se několikrát opakuje - muži stojí u okna a kouří, žena se stále co chvíli dívá na hodinky a její tvář je co chvíli temnější. Místnost se plní kouřem.

Obě ženy jsou z téhož lůna. První je bdělá, když druhá sní. První ubývá, když se druhá sytí. První odchází a klesá, když druhá stoupá k návratu. Probuzená žena sestupuje po schodech - prochází suterénem a sestupuje do sklepa, prochází šestým sálem a sestupuje do sedmého. Cestou se k ní přidávají toulavé kočky a odhání hmyz velký jako pěst. V sedmé místnosti, vzadu u kamenné zdi je v prachu a bordelu stará pohovka. Žena s posmutnělou, ale lehce výsměšnou chtivostí přechází po podlaze z udusané hlíny. Dosedá na pohovku a vydá při tom úlevný vzdech. Její oko bloudí po místnosti, která se rozvírá nejprve do všech šesti místností domu a potom ke všem domům města a ke každému nebi každého města. Žena mlčí, sedí nehnutě - z jejích úst vychází slabý vánek, který jako by spíše profukoval odněkud zpoza nich. Ucítí lehkou závrať, ale zasutým citem nahmátne pevný bod - ostrou osu, jíž obkružuje její zrak ve stoupavém pohybu - uvědomí si, že je to stesk, ale okamžitě cítí, jak se konkrétní rozpouští a může v sobě obsáhnout všechna slova, aniž by jediným mohlo být naplněno či jediné naplnit.

Jeden z mužů otevírá okno. Vítr cupuje hustý cigaretový kouř. Muži přecházejí po místnosti, z úst se jim občas vydrolí nějaké slovo, ale žádný z tónů nenajde následný a harmonie se rodí mrtvá. Žena už v pokoji není. Jeden z mužů leží na pohovce - ostatní chodí kolem něho bez povšimnutí, tváří se pohrdlivě. Muž leží a mlčí. Po ruce mu leze moucha a přebíhá po šatech a krku. Jeden z mužů řekne slovo, které zůstane viset ve vzduchu jako tichem uťaté gesto. Další se nakloní k muži na pohovce a chce naslouchat, ale slyší jen vzduch, který profukuje mezi jejich těly z otevřeného okna. Najednou se ozve jakýsi výkřik a dva muži začnou do ležícího bušit pěstmi. Ten je pozoruje bdělým okem, nepromluví ani slovo a jeho údy zůstávají nehybné, prochvělé jen chvilkovou křečí nebo strnulostí způsobenou ranami. Vezmou ho za nohy a shodí z pohovky. Muž dopadne na zem a praští se do hlavy - jeho zrak matní a upadá do bezvědomí. Ostatní muži odcházejí.

Ženu pohání nenaplněnost. Je zabalená do sedmi kabátků a tunik a chce utlumit neklid chůzí. Prochází suterénem a nohy ji vedou dál. Sestupuje do sklepů mezi kamennými stěnami, které ji drásají jako chtivé ruce, jako hmyz ji rvou šaty. Táhne vlečku z cárů na kterou sedají mouchy, nohy ji vedou dál. Před očima má stále vidinu jakési tváře. Prochází šestou místností a její tělo je skoro nahé, poseté škrábanci a slepenci prachu - její vědomí se zcela napjalo k jedinému bodu, který má stále před očima. Zdá se jí, že je to tvář, ale její rysy splývají - pak se jí zdá, že je to bod kdesi za tou tváří a rysy se projasňují a vidí muže: strnulý výraz jako maska bez jediného stínu. Bod, který takto ozářil tvář v ní probouzí úzkost, ale nohy ji vedou dál, jako vedou živého k vlastní smrti.

Muž leží v bezvědomí a jeho tělo se zmenšuje a stahuje se do sebe. Kosti vpíjí maso a kůže se vypíná jako buben. Jeho zrak bloudí po pokoji a najednou se před ním objeví oči. "Sestro..?" šeptá, ale zmateně si uvědomí, že jsou to jeho vlastní, strnulé zorničky. Stoupá od nich a znovu k nim klesá podle osy, kterou proudí sloupec vzduchu. "Sestro..." zní v tom větru a nebe se řítí do svých měst, města do svých domů - sedm místností naplní čtyři stěny. U nejzazší z nich trčí z udusané hlíny kůl a na něm naražené tělo.

Žena vstupuje do pokoje, muž se probouzí v jiném pokoji a vstává.