Fotografická Lady

 

Fotografická Lady

 

 

Vždycky jsem měla kolem sebe spousty fotek. Na stěnách, v rámečcích na krbu. Pod sklem na stole. Všude jsem byla já a někde jsem byla s někým. Vypovídaly o mně všechno. Zachycovaly mne, jak tančím. Jak spím, tu dělal můj druhý milenec a myslel, že na ní vypadám roztomile. Mám krabice plné dovolených v zahraničí i u nás.

Stany a táboráky.

A nějaká moře.

Na támhleté mám žluté šaty, měly roztržený rukáv, ale na tom snímku to není vidět. Vždycky, když si na to tajemství vzpomenu, musím se usmát. Šaty dávno vzal čas a nikdo by se to býval nemusel dozvědět. Když spadne strom v lese, udělá to hluk? Jasně, že ano. Když na jediné existující fotografii šatů není vidět roztržený rukáv, a já jako jediný člověk, který o tom věděl, zemřu, aniž bych o tom někomu řekla, byl ten rukáv tehdy skutečně roztržený? Ale byl.

Někdy se na ty své snímky koukám a jsem nostalgická. Čím déle žiji, tím je jich víc. Stává se mi, že beru fotky do rukou a říkám si... kdy bylo tohle? Ta stolička byla zelená? A já bych se přela, že oranžová. Jasně, jako oranžovou bych ji i namalovala. Ale ne... byla zelená, to jsou věci.

Celý můj život v obrázcích.

Co bych asi dělala, kdybych je neměla?

Co bych dělala, kdyby byla stolička už navždycky oranžová?!

Taková mýlka!

Ale ta místnost, kde stála, ta voněla hezky. Moc hezky. Krémem na ruce, co používala moje maminka, když měla po celodenní lopotě. Sedla na lůžko, já na stoličku, ona si mazala ruce a já jí vyprávěla, jaký byl den. Když jsem povyrostla, vyprávěla jsem jí, kdo se mi líbí. Že se budu vdávat. Jaké máme s mužem starosti. Že mu zjistili tu nemoc. Že pohřeb bude v úterý. Že jsem potkala zajímavého pianistu. Že se budu vdávat podruhé... a ona tam seděla, mazala si ruce krémem, aby je měla i přes tvrdou práci dost hladké, a neškrábaly tatínka, když ho chtěla pohladit po tváři za to, že jí dopřál důstojný a hezký život po jeho boku. Mazala si je, dokud tatínek neumřel. Když umřel, přestala. Začala zase týden před vlastní smrtí. Cítila to, a chtěla se s tatínkem hezky přivítat a pohladit ho za to, že tam na ni počkal.

Obrázek toho nemám. Mám obrázek stoličky. Stojí na ní zrovna dort k narozeninám tety, který se tak povedl, že si zasloužil vlastní fotku. Ale snímek maminky, jak sedí na lůžku a maže si ruce, a já sedím na stoličce a povídám, ten nemám.

Nemám ani obrázek, jak mi pianista bral hlavu do dlaní a líbal mne na čelo. A při tom říkal: „všechny starosti vylíbám, to si piš, ty moje!“

Nemám ani obrázek, jak můj první muž sedí v chodbě na stoličce a pečlivě si cídí boty před plesem. Píská si a po očku na mě hledí. Oba víme, že po plese se budeme milovat a oba se těšíme.

Tolik toho v té mojí sbírce chybí. To nejlepší. Jeden by až řekl, že jsou ty snímky vlastně úplně na nic. Nejkrásnější chvíle mi chybí. Ty chvíle, ve kterých nezáleží, zda byla stolička zelená nebo oranžová.

Ach jo, takhle to dopadne vždycky.

Už posedmé dávám všechny fotky do krabice. Nesu je ven k popelnicím. Ale ani dneska je tam nenechám. Za třicet minut se pro ně vracím a omlouvám se jim. Vždyť mě k těm nejkrásnějším věcem přivádějí... jako malá světýlka podél cesty.

Kdybych já neviděla zelenou stoličku, o které jsem si myslela, že je oranžová, vzpomněla bych si na maminku, jak si maže ruce? Nevzpomněla.

A protože jsou ty cesty k popelnicím těžší a delší... a protože jsou ta světýlka paměti rok od roku bledší a potřebuji jich víc, tak si myslím, že se těch fotek asi ani nezbavím...

---