Vzpomínka na únor

Nebyla jako ostatní tuctové masky.

Největší pozornost poutaly dlouhé černé řasy. Kdykoli zamrkala, žádný muž nezůstal chladný.  Obličej nalíčený na bílo rámovaly hnědé lokny spadající kamsi pod ramena. Tváře a drobné rtíky měla však růžové. Drobná postava byla zvýrazněna šaty z bílé krajky končící v půli stehen.

 Stála bez pohnutí, a já přestal věřit, že je živá. Dlouze jsem se zadíval do šedomodrých očí. Ona se podívala do těch mých. Mrkla. Svět se zatočil.

Když se jí během večera někdo zeptal, jaká je vlastně maska, poprvé jsem viděl, jak se jí lehce zavlnily rty v náznaku úsměvu. Pak je znovu semkla a zamrkala řasami. Tazatel nepochopil. Chvíli čekala, a pak promluvila tak tiše, že jsem ji téměř neslyšel.
 „Jsem cokoli, co říká tvá fantazie.“

A takhle situace se opakovala mnohokrát. Znovu a znovu jsem slyšel, jak se jí táží a téměř jsem zaslechl i skřípějící a naříkající ozubená kolečka v mozku, jak se urputně snažili přemýšlet, co by mohla představovat.

 Já to věděl od začátku. Byla zosobněním něhy, roztomilosti i krásy. Jemná a nenápadná, přesto tu nebyly jediné oči, které si ji neprohlédly. Vypadala přesně, jako porcelánová panna v babiččině skříni. Tak si ji představila moje fantazie.