Sezení

Sezení

 

 

„Nadávat si, to nikdy k ničemu nevedlo. Ochromilo to a podrylo sebevědomí. Takže k něčemu to vedlo, jo, to jo, ale k ničemu dobrému. Jenže je to nevyhnutelné, když už člověk neví, co jiného dělat. Ehm... eee... znáte to?“

Zdálo se, že zná.

Jenže ono to vypadlo vždycky, že zná a chápe. A taky, že podporuje. Nebo pomáhá. Jenže někdy pochybnosti, zda je to opravdu tak, trochu zapřevládly.

„Pochybnosti...“ uteklo jí. Kousla se do rtu, zachvátila ji drobná panika. Ale on tam seděl, klidný a vyrovnaný, díval se na ni, až se jí zdálo, že trochu pohnul hlavou. To kývá? Možná, že kývá. Kývá, aby pokračovala... nebo co? Podívala se znovu. Asi má pokračovat. Rozhodla se o pochybnostech nehovořit, přestože by to mohlo být důležité. Nechtěla se v tom pitvat. Už tak byla unavená. Ne, slabé slovo. VYČERPANÁ. Jako po dlouhé hádce. No jo. Hádky. O TĚCH by mu měla říct.

„Minule jsme se pohádali,“ rychle se podívala, jestli stále pozorně poslouchá. Poslouchal.

„Jako psi. Teda... ne, že by se psi nějak moc hádali. Ale co já vlastně vím...“

Proboha... co to zase plácá? Měla by mluvit mnohem víc k věci. Věděla to a snažila se slova ukočírovat. Jenže ono je to někdy tak obtížné, když se vám otírají o mozek věci, na které se vám nechce ani pomyslet. Natož o nich vyprávět někomu, kdo není ve vaší kůži.

Najednou jí bylo ze všeho divně. Byla zmatená a chtěla odejít. Viděla se, jak prochází místností, zavírá za sebou dveře. A už se nikdy nevrací. Jenže to by asi nebylo moudré. Musí být silná a vydržet to. Dokončit to. To, že by se na to teď vykašlala, by jí mohlo přinést mnohem horší sny, než má nyní. Prostě teď povypráví o té hádce, i když bude vypadat jako největší blázen, a pak to bude lepší. Uleví se jí. Určitě ano. Má výborného společníka, může mu říct cokoliv. Jasně. Jasně, že může. Nadechla se.

„Teda... abych moc neodbočovala... pohádali jsme se. Zase. A tentokrát ani o dceru nešlo. Šlo o nás. Jako když si dáváte ty zástupné to... no víte. Hádali jsme se o ni, ale vlastně jsme se hádali o sebe. Zní to zmateně?“

Nic.

„Takže za mnou přišel do kuchyně, a že prý si ji odveze. A já, že ne, že je moje. Takhle to šlo furt dokola. Jenže já pochopila, že mi vlastně říká, že se o ni neumím postarat. Jenže to není pravda. Každý sen jsem ji myla a natírala a všechno. Vždycky jsem ji pečlivě uložila. A celou noc ani nezaplakala. Tak byla spokojená. Snažila jsem se mu to vysvětlit. A on ne, že ji chce vidět. Chtěl ji vzít pryč.“

Nebyla si jistá, zda jedná správně. Cítila se provinile, že vykládá takové důvěrnosti. Jenže kdy jindy o nich má mluvit? Bohužel nyní už zašla asi moc daleko. Přiznala, že se viděli a že se hádali, i když ho neměla vůbec pouštět do domu. Byla to její chyba. Její vina. Teď ji za to můžou odsoudit. A příště svá slova nebude moc vzít zpět.

Vstala a začala pochodovat sem a tam. Sledoval ji, jak rázuje od sedačky ke stolu, k oknu a zpět.

„Tak jinak...“ zasupěla tiše. Zastavila se, založila si ruce na prsa.

„Vloupal se ke mně. Vařila jsem večeři. Chtěl mě znásilnit.“

V hlavě to znělo dobře, ale nahlas vyslovené to nedávalo smysl. Hlavně, pokud někdo uvidí tu strašnou spoušť. Ale možná, že jo. Že by to tu spoušť vysvětlilo, ne?

„ Já nevím! Já, kurva, nevím!“ zaryčela a sesunula se do křesla. A doopravdy nevěděla. Jak se má hájit? Nesmí se hájit. Nebude se hájit! Tohle nacvičování nemělo smysl. Stejně na ni jen zírá a šklebí se. Možná z ní má srandu. Zeptá se ho.

„Hej, máš z toho srandu?“

Nic. Jen potutelný smích. Hajzl. A to bylo trénování té řeči pro ni tak důležité!

„Já Ti ten škleb z ksichtu vyříznu!“ rozkřikla se na něj, a s ním to ani nehlo.

Vyskočila z křesla a běžela do kuchyně. Vzala nůž a vrátila se. Klekla si k němu. Uchopila ho pevně za pysky a odřezala mu je. Odhodila je stranou. Bez rtů vypadal jako zombie. Možná má chuť na mozek. Sáhla mu zezadu na hlavu, do míst, kudy vyletěla kulka, a trochu mozku nabrala na prsty. Rozmazala mu jej po zubech. Mňam, mňam.

Až pak si uvědomila, že udělala další chybu. Tohle už nevysvětlí nikomu. Rozbrečela se. Chvíli vzlykala schoulená na podlaze vedle svého exmanžela, který jí ani trochu nepomáhal. Klidně si na ten průstřel hlavy umřel. To je tak nefér! Vzlyk, vzlyk... chaos, panika, černé kruhy v hlavě.

Ne! Teď ne! Musela se sebrat. Rozechvěle vstala. Utřela slzy. Upravila se. Vytratila se do garáže a vzala pilku na železo. Chvilku po ní musela pátrat, ale nakonec ji ve změti různého harampádí objevila. Vrátila se do obývacího pokoje. Stáhla mrtvolu na podlahu, a pak ji za obě ruce dotáhla do kuchyně. Ze skříňky pod umyvadlem vytáhla pytle na odpadky, asi osm jich utrhla a položila na dosah na kuchyňskou linku. Svlékla exmanžílkovi šaty a hodila je do jednoho z pytlů. Ten pak odložila do rohu.

Nyní ji čekala pustá řezničina. Byla za to na sebe hodně naštvaná. Ještě naštvanější byla, když si uvědomila, že pak bude muset ještě VŠUDE uklidit. VŠUDE, doprdele. A nejlíp savem a kartáčkem na zuby, protože jinak by mohla mít vážné potíže. Rozlítila se a několikrát do těla kopla. Sakra, už začínalo hodně tuhnout, což bylo vůbec to nejhorší. Nesmí otálet. Zaklekla, vzala pilku... a za neustálého klení začala dělat opravdový svinčík.

 

Když člověk uváží, jak to všechno mizerně dopadlo, je mu té nebožačky skoro líto.

Tedy...

Milá vražedkyně nebyla ještě ani u druhé ruky, když před domem zastavila policejní auta. Bystrá sousedka zaslechla výstřely, o kterých si myslela, že jsou z nahlas puštěné televize. Myslela si to docela dlouho. Jenže naštěstí její mysl byla jednak ženská, jednak dokonale sousedská. Takže se neustále v něčem pitvala. A tak se tato všetečka dopitvala k tomu, že vlastně chvilku před výstřely postřehla i hádku. Jak jí smysl pro drby velel, zvedla se od televize, a šla situaci obhlédnout.

Pak to šlo rychle. Nakoukla do okna. Viděla mrtvolu. Viděla sousedku, jak s mrtvolou vzrušeně rozmlouvá. Usoudila poměrně bystře, že sousedce dokonale ruplo. Zavolala policii.

Policajti ochotně dorazili, rozkopli dveře, odtrhli řeznici od započatého díla, nasadili jí želízka a poučili ji o právech. Moc nevnímala. Zkusila na ně svou nedopřipravenou řeč, ale ta moc nedávala smysl. I muži zákona bystře usoudili, že jí dokonale ruplo. O to spíš, když v mrazáku našli perfektně vymydlenou a načesanou, v dece zabalenou holčičku. Podle fotek na zdi dceru.

 

Vražedkyně se hájila, jak mohla nejlépe, a zbytek života strávila po psychiatrických léčebnách, většinou nadopovaná kvantem antipsychotik. Občas se ptala, jestli její holčička pořád hezky hajá a ani nedutá. A jestli ji náhodou nedostal do opatrování ten sráč.

Budiž jí přáno, že ji personál vždycky uchlácholil historkou o náhradní péči, do které bývalý ani náhodou nezasáhne. Aby od ní byl svatý klid a nekousala při medikaci.

Všichni se radovali z působení léků a lží. Ale tak už to v životě někdy chodí. 

---