Úleva

Úleva

 

Myslím, že teď už to můžu říct s jistotou. Teď, když tu ležím, samá hadička, lékama omámená natolik, že se mi postupně stírají hranice mezi vědomím a snovým přízračnem, opuštěná, s osmdesátku na krku. Mohu to prohlásit s jistotou, protože z téhle LDNky se podívám leda tak na hřbitov. Mohu to rozhlásit do celého světa, protože se nedokážu pohybovat bez holí. Je to prostě tutovka, že to mám za pár, a já na to čekám, zatímco v hloubi duše uchovávám pravdu, kterou bych mohla dle libosti šířit, ale neudělám to. Kdo by se tím taky chlubil? A mimoto, možná, že by staré bábě ani nikdo nevěřil. Přeci jenom, na senilitu se dá leccos svést, zvlášť, když to, co se sděluje, není okolí po chuti.

Když nad tím tak dumám, vlastně bych si přiznáním docela zavařila. Minimálně bych si vykoledovala další dávky těch fajnových pilulek, co se snaží mi z mozku udělat salát. Taky bych asi nesnesla pohled dcery, nebo nedejbože vnoučat, kdybych začala mluvit. Mohla bych si vůbec vzít na svědomí bezesné noci těch dobrých lidí, co sem za mnou jezdí a nešetří citem? Copak bych se kdy mohla zahledět do těch velkých hnědých očí ženy, kterou jsem poctivě odkojila, vychovala, zabezpečila a provedla životem, a říct jí: „Zlato, je mi to líto, ale celý život bojuju s hlubokou touhou vraždit lidi?“

Úplně jasně vidím, jak by zamrkala překvapením a pak by vyprskla smíchy. Žertík se povedl. „To každej v tomhle státě,“ řekla by a zařadila by můj výlev do regálu Politické rozhořčení mojí matky. A já bych stejně byla slabá, takže bych ji u toho nechala. Protože vysvětlovat něco takového člověku, který je naprosto normální a jeho nejtajnější přání je nechat se při sexu trošku pošimrat důtkama (jak mi jednou před lety důvěrně špitla poté, co na rodinné oslavě načala druhou lahev vína), to je nadlidský úkol za předpokladu, že z toho chcete vyjít aspoň trošku příčetní v očích druhých.

Nikdy by to nedokázala pochopit. Jak hluboký a všeprotínající ten pocit dokáže být. Jak zasévá strach do všedních dnů.

Nejhorší na tom všem je, že jak už se k takovým věcem jednou přiznáte, nedokážete udržet lidi na své straně na tak dlouho, abyste jim mohli všechno vysvětlit. Už si vás zařadí do škatulky a skrze její optiku budete nazíráni. A i když se budou snažit pojmout to, co jim říkáte, a při troše štěstí i vzít vaše slova vážně, zůstane jen u té snahy, ale nikdy vám doopravdy tak docela neuvěří. Vždycky si už budou říkat, že něco, něco málo, alespoň ždibíček té nejodpornější pravdy skrýváte.

Proto by moje dcera (nebo kdokoliv další, například personál tohoto zařízení, nebo ti přátelé, kteří ještě žijí) nevěřili tomu, že ač mne touha po smrti pronásledovala doslova celý život, nebylo moje bytí jen a jen o ní. Povytáhli by zřejmě obočí a odfrkli by : to určitě...

Jenže je to svatosvatá pravda. Milovala jsem své rodiče, byla jsem zadobře s přáteli, byla jsem normálně a lidsky šťastná, když jsem na vysoké potkala svého budoucího muže a chodili jsme spolu tancovat nebo do kina. S láskou, opravdovou, mateřskou láskou, jsem pečovala o naši rozkošnou dceru. Ctila jsem své nadřízené, měla jsem ráda většinu svých sousedů, tajila jsem dech, když se při dovolené letní večer přehoupl v soumrak a vše objala vůně jehličí a ohýnků. Nic z toho poskvrněno nebylo. Ani tisíce a tisíce dalších věcí, drobností i důležitých citů, prožitků a situací. Většinu mého života rozklad a špína mojí nejskrytější metly nezasáhli.

 

Vlastně jsem docela dlouho myslela, že žiju úplně normální a běžný život. Jako malá holka jsem nepátrala po tom, co je špatně. Občas mi přišlo divné, že vrstevníci mi v něčem nerozumí, že nechtějí hrát mé oblíbené hry a mých zbožňovaných ilustrací se děsí. Jenže život byl příliš dětský a ve škole mi dávali zabrat první početní příklady a první čtené texty, takže v mozku nebylo dost místa na řešení takových podružností, jako je jinakost estetického cítění. Dopadlo to prostě tak, že jsem nikomu moc nevyprávěla, jak pitvám žáby střepem z rozbité lahve, co mám schovaný pod prkny v rohu na zahradě a svou skrýš s obrázky vystřihanými z novin, co jsem měla odnést do sběru, jsem ukázala jen své nejlepší kamarádce; a po její třeskuté reakci (fůůůůj, co to je, bléééé) ze které se naštěstí oklepala a ani o ní neměla potřebu žvanit doma, jsem se zařekla, že se svou sbírkou už nikde nepochlubím. Tedy vše se povedlo ututlat tak dokonale, že jsem si ani v nejmenším nepřipouštěla, že mi mysl otravuje nějaký mor.

 

Tohle zjištění se začalo klubat na světlo o pár let později. Puberta, krásné období, kdy většina slečen začíná menstruovat a nahánět chlapce, čas plný změn fyzických i psychických, se u mě nesl ve znamení neutuchajícího úžasu nad svou vlastní náturou.

Bylo to divné, ale vůbec se mi nelíbilo, když mi kluci z vyšších ročníků sahali na pučící prsa. Nechápala jsem, proč se po tom mohou kamarádky utlouct. Taky se mi nelíbil ten jazyk v puse. Bylo to slizké, jako kdyby vám chtěl někdo mezi zuby nacpat teplého slimáka.

Jednou jsem jednoho takového znásilňovače úst kousla, až mu tekla krev. Konečně jsem si něco udělala po svém a konečně se mi něco doopravdy líbilo. Když jsem se odtáhla, a usmála se na něj, pro tu kovovou pachuť a proto, že mi konečně vyšel v radosti vstříc, vrazil mi facku. Nevím, jestli mi chtěl naznačit, jak se to s mužskými doopravdy má. Já si z toho odnesla osamělý, zrazený a hodně bolavý šrám v srdci. Byl to pro mě důkaz toho, že po svém partnerovi nikdy nemohu chtít to, po čem toužím.

 

Tak jsem tedy nechtěla. Polkla jsem své touhy jako toho jazykového slimáka a nedovolila jim nikdy vyjít na povrch. A že to někdy bylo zatraceně těžké. Dokonce jsem to párkrát, když jsem byla ještě mladá a plná nespoutatelného, živelného elánu, málem nedokázala. Většinou předcházelo několik skleniček alkoholu na posilněnou. Jsem vděčná za to, že mě pokaždé dokázalo probrat to vyděšené: „Au, co to do tebe vjelo?“ Občas jsem nějakou slízla, když jsem to neodhadla a byla jsem s neurvalcem, ale většinou se chlapec jen vzdálil... navždy... z mého dosahu. Nikdy nezapomenu na ten jejich pohled, kterým mne pak vždycky obdařili. „Páni, ta je ale psycho!“ říkal.

Metodou pokus omyl jsem tedy pochopila, že lidi se normálně nekoušou. A že v sexu je vhodné chtít zejména klasický koitus a ne nějaké vymyšlenosti, jako třeba aby partner ležel bez hnutí, abyste se s ním mohla sama ukájet, jak je VÁM po chuti. Nebo že taky není úplně normální chtít po chlapci, aby vás dráždil kusem hovězího masa nebo uťatou, zkrvavenou paží zakoupenou v žertovných předmětech. A jednou jsem se dokonce pokusila svého hocha přesvědčit, aby se jednoho sychravého podzimního odpoledne vysvléknul a pózoval mi nahý, že jej budu v rámci erotické předehry fotografovat. To by samo o sobě nebylo tak závadné. Spíš mu vadilo, že je to venku u řeky, na jejíž břeh si má lehnout a já jej budu zahrnovat tlejícím listím. No dobře, lžu, vlastně ani tohle by mu asi nepřišlo tak úplně nenormální a možná by na to přistoupil. To ten můj finální požadavek, aby se nechal trošičku pořezat a pomazat krví, mi to rozšafné odpoledne totálně zkazil. Nepomohlo, ani když jsem za ním volala něco ve smyslu, že nevadí, pořežu sebe a pomažu ho SVOJÍ krví, že i to je romantické.

Po téhle zkušenosti jsem začala hodně přemýšlet. Hlavně o tom, co je se mnou, sakra, špatně. Dětství bylo pryč, krabice s výstřižky přestala mít jen estetickou hodnotu. Chtěla jsem začít sexuálně žít a vůbec mi to nešlo! Ku pomoci jsem si přibrala učené svazky, a tak jsem již ve svých dvaceti letech věku zjistila docela šokující pravdu. Jsem nekrofilní sadista. Jo, to jsou ti lidi, ze kterých se stávají sérioví vrazi.

Jenže sériovou vražedkyní se mi nechtělo být. Uvědomovala jsem si, jaká je to fuška. Proto je o moc méně pravidelně vraždících žen, než mužů. Je to prostě fyzicky šíleně náročné. Jednou jsem jako malá holka pomáhala tátovi při porcování prasete. Můj otec byl kus chlapa, samý sval a vytrvalost, ale i jemu to dalo zabrat. A pro ženskou je prostě zbavování se těla téměř nadlidský úkol. Tedy to byl první důvod, proč jsem se nevydala za hlasem svého srdce.

Druhý byl ten fakt, že by mě dříve či později asi přece jen chytili a usvědčili. A zavřeli. Možná za deset let, možná za třicet. Ale jisté by bylo, že bych z 99% pravděpodobností umírala ve vězení. To, kde umírám nyní teda taky není zrovna hotel all inclusive na Bahamách, ale řekla bych, že je to furt lepší, než nějaká smraďošská cela dva na dva metry. To bych nedopustila nikdy, to by bylo pod mou úroveň.

Tak se tedy stalo, že i když jsem někdy moc chtěla... a tím myslím moc, moc a MOC, nikdy jsem nikomu nezkřivila na hlavě jediný vlásek. Když bylo nutkání nesnesitelné, koupila jsem si jednoduše v řeznictví flákotu, na které jsem se vyžila, když jsem zrovna byla doma sama. Někdo má prostě zašifrovanou tajnou porno složku v počítači, já měla v mrazáku vždy jednu jistotní kližku navíc. Tu jsem pak nechala rozmrznout, trochu odležet, a když byla „zralá“ hurá do vany. Pak jsem ji vyhodila, takže ne, nedělala jsem z ní pak pro rodinu večeři. Jsem nekrofil, ale ne prase. A... teda... když jsem u toho přiznávání, tak budu doopravdy upřímná. Taky jsem, ale doznávám se jen velice nerada a je mi doopravdy stydno a špatně, no... prostě jsem asi třikrát v životě zmasakrovala toulavého psa.

Ano, udělala jsem to. A ano, byl to pokaždé neskutečný zážitek. Ještě teď se chvěji, když na to vzpomínám. Ale mé okouzlení tím aktem mi jen potvrdilo, že zacházím moc daleko, a pokaždé, když se TOHLE stalo, donutila jsem se přestat na nějaký čas SE VŠÍM, protože hranice, kdy bych své sexuální preference přestala mít pod kontrolou, byla zatraceně blízko. A v té době jsem měla už svůj krásný, pohodový život, který jsem nechtěla nijak ohrozit.

Tedy jsem ho neohrozila. Nikdy. Prožila jsem ho a užila si z něj každou milovanou vteřinu. Málokdo si umí představit, jak náročné to někdy bylo. Skrývat svá nutkání. Kolik sebekontroly jsem v sobě musela vypěstovat. A vždy s nejistým výsledkem. Protože připravená na možnost, že se jednoho šíleného dne prostě už neudržím ani s vypětím všech sil, jo, to jsem musela být vždycky. Dobré zase bylo, že touhy přicházely většinou v návalech. Jako takové záchvaty. Během let jsem se už naučila vnímat první příznaky zesílených nekrofilních tužeb... a přizpůsobila jsem se. Posilovala jsem preventivně svou vůli, snažila se rozptýlit jinými záležitostmi. Například jsem se zapisovala na přesčasy a brala si brigády navíc, které jsem doma obhajovala potřebou peněz na dovolenou nebo Vánoce. Ve skutečnosti jsem prostě potřebovala zaměstnat mozek něčím jiným, než zvrhlými představami. Musím uznat, že tyto postupy byly velice efektivní a s nimi se mi nakonec podařilo dosáhnout spokojeného stáří.

Jsem neuvěřitelně šťastná, že jsem to dokázala. Opravdu. Cítím takovou hrdost, že by se dala nazvat pýchou. Ustála jsem život, během něhož mi neustále visel nad hlavou Damoklův meč. A, dívám-li se na to všechno zpětně, s nadhledem a bez bázně, myslím, že to byl v podstatě dobrý život. Každý za sebou nechává na tomhle světě nějakou hromádku hnoje. A moje čítá pár vypitvaných žabek, několik mršin, co jsem natahala domů jako malá, tři ubohé psy, pár nechutných výstupů s masem, několik pubertálních nedorozumění a kromě toho už jen pár stovek takových těch drobných křivd a neplech, kterých se dopouští KAŽDÝ. Špatná slova v hádce s manželem, odbytí dcery, průšvih z nepozornosti v práci, pomluva přítelkyně. Nic víc moje hromádka nečítá. Na to, čím jsem celou dobu ve skutečnosti byla, je to hodně dobrá hromádka, nemyslíte? Klidně se s tím vědomím odeberu na věčnost, šťastná jako blecha.

 

Ale... jednu znepokojivou sérii myšlenek mám obsesivně vetknutou v mozku a na závěr všeho bych se o ni ráda podělila:

 

Kolik takových jako já ještě je? Kde jsou? A jak jsou jejich lana napjatá? Kolik stačí, aby se okovy jejich morálky nadobro přetrhly?

Zkuste se nad tím zamyslet.

A buďte opatrní.

---