Holotropní euforie

Mandala z posbíraných slov z tekutého dechu

Chtěl bych s rosou tančit na vlnách rána,

vyzpívat květinám nový den,

jedné po druhé, každé zvlášť,

aby žádná nezůstala nezpívána,

aby měla z probuzení nový sen

a odvrhla ospalý noci plášť.

 

A ze zrození, ach ze zrození,

řekl bych slunci: nový život plyne,

skrz bolestné a trpné usoužení,

každý konec v začínání zhyne.

 

Potom postavil bych chrám

a začal zpívat Bytí,

jen tak, z dobré lidské vůle,

o tom, že láska touhu sytí

... přes krásu.

A až bych měl sílu,

sílu dívat se Pravdě do očí,

šel bych k lidem,

než se jednou země otočí...

A otvíral bych v každém srdci Nový Den,

jedno po druhém, každé zvlášť,

aby byl v něm krásný živý sen,

ne hlad a svár, ne bič a zášť,

ne strach...

Ale nechtěl bych ho vyhnat úplně,

jsem snad bůh ? Ne, díky bohu,

strach není zlý, jen je sám, nikdo ho nemá rád,

a právě proto, neboť mohu,

trochu strachu bych nechal bez výhrad.

A potom bych učil ta srdce zpívat,

tančit s rosou na vlnách,

a z očí do očí se hvězdám dívat,

a s každým ránem jako v snách,

jediným pohledem,

v slunce proměnit je...

... s přehledem.

A pak bych zašel do sňatkové kanceláře,

popohnat úředníky, provětrat kalamáře...

Ptáte se kdože má dnes svatbu ?

Kteří dva až do skonání jsou

odsouzeni k společnému žití ?

No přece Vy a Já a ...Bytí.

---