Ardirské duše

Nezakem naše jednotka prošla snadno. Pochodovali jsme rázným, hrdým krokem a šli jsme rychle, protože každý věděl, že v Ardiru i teď umírají naši válečníci. Na cestě na nás nečekaly žádné překážky, a do soumraku nás přivítal ledový vítr ardirských plání. Bičoval naše tváře a zanechával na nich stopu tohoto krutého místa. Téměř celou dobu byly slyšet ze všech směrů nelidské zvuky. Nedokázal jsem odhadnou komu, nebo čemu ty zvuky patří, ale z některých mi běhal mráz po zádech.
 Když byla noc v půli a pustinu hlodaly největší mrazy, dorazili jsme do našeho tábora. Do místa ve kterém teď budeme žít, do kterého se budeme vracet z bitev a ve kterém nás pohřbí. Tušil jsem to. Tušil jsem, že zemřu, a se mnou zemře spousta dalších. Potřepáním hlavou jsem zahnal ty myšlenky a ani jsem si nevšimnul že, Vataral začal mluvit svým drsným chraplavým hlasem. „Jsme tady vy darebáci, v místě, které teď bude vašim domovem. Jeden z táborů derionských vojáků severní fronty.“
Menší rovný prostor uzavíraly v kruhu vysoké kopce. Byl tam jediný východ, který vytvářel jakoby kleště, které rozmačkají každého nepřítele, který se pokusí na tábor zaútočit. Jednak se mohl dobře bránit, ale jednak to mohla být smrt celého jeho osazenstva. Kdyby nepřítel dobyl vchod do tábora tvořený kopci, nebylo by úniku a nepřítel by nás zahnal do kouta, kde by nás zmasakrovali. Sám sebe jsem ujišťoval, že je to určitě plně bezpečné a Derionci vybrali toto místo z dobrého důvodu. Bylo nám přiděleno pět velkých stanů, ve kterých jsme měli provizorní postele a naše věci.
 Brzy ráno nebyl čas na odpočinek. Někteří šli zjišťovat informace, a někteří, včetně mě, šli ven, aby se mohli věnovat dodatečnému tréningu. Vybrali jsme si dvojce a bojovali aspoň mezi sebou. Měl jsem bojovat s vysokou felinkou s alabastrovým odstínem očí. Stínová běžkyně měla hrubou koženou zbroj a dvě dýky. Nejdřív jsme pozorovali ostatní dvojce a špitali si klady a zápory jejich souboje. Nageira si dřepla a pozorovala dva bojovníky, kteří do sebe mlátili sekerami. „Z tohohle úhlu vypadají při tom mlácení docela dobře“ řekla s úsměvem. Potom jsme přišli na řadu my. Arénu představovalo vyznačené kruhové místo osvětlené jedinou pochodní na boku kruhu. Hned jakmile začal boj, felinka jediným plynulým pohybem tasila obě dýky, a zmizela ve stínu na opačně straně od pochodně. Vytáhnul jsem meče a sklopil hlavu. Se zavřenýma očima jsem se snažil zaslechnout sebemenší zvuk. A pak jsem uhnul přesně ve chvíli, kdy jedna z jejich dýk probodla vzduch v místě, kde jsem měl před okamžikem hlavu. Dýka v právě ruce byla připravená a okamžitě bodla proti mému břichu jako útočící zmije. Tentokrát jsem úder vykryl pravým mečem, a levým jsem jí seknul po ruce. Stínová běžkyně se opět až nadpřirozeně plynule sehnula, a na patě otočila-při tom už obě její dýky mířily na mé nohy. Nezbývalo mi než uskočit. Využil jsem chvilky, kdy se zvedala a zkusil úder na hlavu. Felinka však nečekaně rychle zastavila můj meč oběma dýkami a nohou kopla po mém břichu. Nestihnul jsem úplně uskočit a její pata mě trefila do břicha. Odvrávoral jsem, a než jsem stihnul cokoli udělat, přiskočila a její dýky mě teď chladily na krku. S vlčím úšklebkem potichu řekla, „Vypadá to, že jsem vyhrála.“ Odstoupila a vrátila své dýky za opasek.
„Dobrá práce Nageiro, takhle bojuje stín.“ Přes hlasité dýchání jsem se snažil zůstat v klidu.
„Chce to být rychlejší. Pak přežiješ.“ Dodala ještě se svým úšklebkem a odešla.
    Baron Serker říkal, že za úsvitu půjdeme hlídkovat do jedné oblasti, protože tam byl značně oslaben počet našich jednotek. Většinu osazenstva tohoto tábora tvořili nováčci z Markutu, kteří přišli spolu se mnou. Chvíli jsem pozoroval ardirskou oblohu. Obdivoval jsem její plamennou barvu. Po pár minutách mě zima a únava donutily jít odpočinout si. V našem stanu hořel malý oheň, který rozehřál zem, na které jsme spali. Lehnul jsem si k ohni a za chvíli usnul.
Po pár hodinách mě probudil hluboký, čistě znějící hlas. „ Vstávejte pohyb!“ Ostatní už ve stanu brali svou výstroj a vybíhali ven. Zapnul jsem si opasek s meči a vyšel ze stanu. Uprostřed tábora stál baron Serker a pokřikoval na všechny kolem rozkazy. „Jedna z našich pevností byla v noci napadena! Musíme se tam rychle dostat a pomoc obráncům, dlouho se už neudrží, pohněte!“ Vojáci se připravovali v táboře na spěšný odchod. Připojil jsem se s Rhulenem k lordu Serkerovi, a ostatním členům jednotky. Zjistil jsem, že kapitán Vataral vyrazil už před několika hodinami, aby viděl jak je situace zlá a zhodnotil situaci pro útok. Vyrazili jsme na cestu a pohybovali se rychle, protože jsme věděli, že rychlost je to nejdůležitější.
Už z vetší dálky byl slyšet hluk boje. Třesk oceli a křik se rozléhal okolím. Vataral se svými muži stál na úpatí kopce a vyhlížel k přicházejícím vojákům. Pevnost byla na druhé straně kopce. Vedly k ní dvě cesty-jedna přímo a jedna zboku, která se ztrácela v hoře a pak ústila hned u brány. A touto cestou jsme se měli vydat. Nepřítel útočil z hlavní cesty, a my jsme jim měli jednoduše vlítnou do boku a zdržet je na tak dlouho, aby obránci pevnosti obnovili obranu. Jako první jsme šli my. Měli jsme za úkol zabít co nejrychleji hodně Valoriásnkých vojáku hned u brány. Chvilku po našem útoku pak bojovníci kapitána Vatarala dorazí zbytek nepřátel v blízkosti brány a vytvoří stěnu oceli z vlastních těl, aby zadrželi nepřítele na dost dlouho.
Vyrazili jsme tedy. Zvuk boje byl stále hlasitější, byly slyšet zoufalé výkřiky bolesti, i vzteklý řev nenávisti. Jakmile jsme vyběhli ze zatáčky, objevil se před námi zástup útočníků, kteří zaplňovali celou hlavní cestu a doráželi na bránu a hradby pevnosti. Všimli si nás, až když byl první Valoriánec na dosah našich mečů. Moje první vyhlédnutá oběť byl lukostřelec, který právě prostřelil břicho jednomu z obránců hradeb. Dobře mířená rána způsobila v jeho krku hlubokou ránu, ze které okamžitě začala stříkat krev. Zhroutil se, a sním spousta dalších překvapených Valoriánců. Nyní byl mezi branou a řadou našich vojáků volný prostor. Obránci začali okamžitě doplňovat ztráty na obraných místech pevnosti a trámy zpevňovat poškozenou bránu. Chvíli po našem útoku, se s bestiálním řevem ze zatáčky boční cesty vyřítila skupinka bojovníku se sekerami a velkými meči v rukou. Vtrhli do boku otřeseným útočníkům a vytvořili v jejich řadách totální zmatek.
Lukostřelci z naší jednotky se přesunuli na hradby a ostatní pokračovali v boji dole. Neměl jsem moc šancí zapojit se, protože jsem byl vzadu, a cesta byla příliš úzká, než abych se mohl protlačit přes ocelí zakuté bojovníky dopředu. Najednou jsem si všimnul, jak z boční cesty přicházejí další derionští válečníci a pod útočící skupinou zaburácela nová Valoriáská legie. Hned jsem si myslel, že je něco špatně, tohle není místo pro velkou bitvu. A v tu chvíli se celým bojištěm ozval strašlivý třeskot zbraní, jak se do sebe všichni pustili.

 Přišlo jsem mnoho nových vojáku z obou zemí, a boj o pevnost se teď změnil ve zmatenou bitvu na cestě a malém prostoru na jejím začátku. Bojovalo se na hlavní cestě k pevnosti a dole na křižovatce, kde cesta začínala. Přišlo sem víc vojáku, než jsem si myslel a původní záměr rychle zabít co nejvíc nepřátel a zmizet, se teď změnil v ohromnou bitvu, která se na počátku zdála být nekonečně dlouhá. Nikdo neměl navrch a všichni byli nyní natolik promíchaní, že se bojovalo jak u bran pevnosti, tak asi o pět set metrů níže na křižovatce, kde začínala úzká cesta, která vedla k derioskému opevnění.
 Zem se začala barvit na rudo, a obloha začala vřít bouří. Já jsem se, ani nevím jak, dostal spolu se Serkerem a několika dalšími stínovými běžci z mé jednotky jen kousek nad křižovatku. na které zuřil nejtvrdší boj. Pod každým krokem teď znělo jakoby šplouchání vody, ale voda to nebyla. Byla to krev mnoha padlých, která stékala z cesty. Někdy se pod mýma nohama objevil rudý potok, který stékal od pevnosti. Ztratil jsem přehled o všem co se dělo, a prostě bojoval po boku Serkera. Byl to masakr jaký snad Ardir ještě nezažil. Derionci i Valoriánci se mísili bez jakýchkoli formací nebo seskupení všude kolem, a dávno odloučeni od svých velitelů jen zabíjeli na místě, kde zrovna stáli. Zvuk ocel o ocel a zoufalý křik trhal vzduch.
 Právě když jsem vytahoval meč ze zad valoriánskému lukostřelci, uslyšel jsem za sebou kradmé vrzání oceli. Otočil jsem se, a naproti mně běžel obrovitý felin se zvednutou sekerou. Počkal jsem, než bude u mě a pak zaútočil z boku, abych se vyhnul letící sekeře, jenže než jsem se dostal dost blízko na to, abych našel nechráněné místo v jeho zbroji, udeřil mě pěstí v železe do hrudi, a svět mi před očima vybuchnul v záplavě bíle bolestil. Dopadl jsem na zem a snažil se vyhnat ostrou bolest, která mi skoro nedovolovala se hýbat. Má hruď hořela, jakoby v ní někdo rozdělal dobře živený oheň. Nevím, jestli to tehdy bylo štěstí, ale vzhlédnul jsem právě ve chvíli, když felin napřahoval sekeru, aby mě dorazil. Pomocí své vůle se mi podařilo pohnout se včas. Odkutálel jsem se a sekera se zabořila hluboko do země, kde jsem před chvílí ležel. Díky krvi rozpálené bojem jsem jaksi zapomněl na bolest, vykašlal trochu krve a rozběhl se k bojovníkovi, který tahal svou zbraň ze země aby mi mohl zasadit další úder. Při každém kroku jsem cítil, jak mi polámaná žebra dřou o orgány a i přes vražednou agonii v mé mysli, vystřelují do celého těla odpornou ostrou bolest. Stihnul jsem však dojít až k němu, a než se stihnul napřáhnout, vrazil jsem mu meč do prostoru mezi helmou a plátem kryjícím ramena a krk. Téměř okamžitě mu z brnění začala stříkat krev. Bylo jí tak moc, že mě její proud donutil ustoupit. Felin se s bublavým zavrčením svalil na nasáklou zem, ještě sebou trochu zaškubal, a zemřel.
Jak plynul čas topící se v krvi, ubývalo vojáků na obou stranách. Zem už neměla klasický šedý odstín, ale byla rudá a mokrá, jako by zde ještě před hodinou bylo jezero. Pod kopcem na křižovatce se válela hromada těl- některé nešla vidět, protože byla úplně potopená v krvi, nebo přivalená dalšími mrtvými. Třesk zbraní a řev pomalu ustávaly a vojáku ubývalo. I proud krve, který tekl od pevnosti ustal, a ještě do soumraku zavládlo ticho. Chvílí před koncem bitvy jsem se kvůli vyčerpání a ztrátě krve z několika ran, zhroutil k zemi.
 Když jsem se probral, bylo už šero a studený vítr, který sebou nesl pach smrti,  bylo to jediné co zde bylo slyšel. Posadil jsem se a uviděl zkázu, kterou zde rozseli snad sami bohové. Těla mrtvých Derionců i Valoriánců se válela snad všude. Některým ještě z ran tekla poslední krev. Tuhle bitvu nevyhrál nikdo, pro obě strany to byla spíš katastrofální prohra, která na dlouhý čas snad úplně zastavila průběh bojů na severní frontě. Dole v té ohromné louži ležel nespočet mrtvých, který se jako schody hustě posypané květy táhl až nahoru k pevnosti. Na kameni kousek výš seděl baron Serker, a ze strašné rány v rameni mu tekla krev. Pozoroval to všechno se stejným ledovým klidem, který měl po celou dobu bitvy. Kolem něj seděla malá skupinka přeživších. Neviděl jsem mezi nimi nikoho z naší jednotky. Dokonce ani Vatarala ne. Když jsem se postavil zjistil jsem, že bolest planoucí v mých prsou mi téměř nedovoluje se hýbat. Zalapal jsem po dechu a svalil se na všechny čtyři, z úst mi kapala krev. Přiběhnul ke mně jeden ze šťastných přeživších a odvedl mě ke skupince. „Barone S.. Serkere…“ zasténal jsem. „C..co se to tu stalo?
„Sám nevím co tohle má znamenat“ řekl Serker a setřel si krev která mu stekla po boku. „Jsi zraněný vojáku?“
„A..ano myslím, že jsem“ bolest mi stěžovala mluvení a soustředění. Potom mi nalili do úst tekutinu se silnou chutí a ztratil jsem vědomí.
Když jsem se probudil, vzduch byl studený a nasáklý pachem masa a krve. Kolem chodilo pár vojáků, kteří obhlíželi mrtvé. Měl jsem ovázanou hruď a trochu polevila i ta bolest. Postavil jsem se, a prohlédl si bitevní pole. Našel jsem Kapitána Vatarala s šípem v hrdle kousek od místa, kde jsem ležel. Později jsem našel I Nageiru nahoře u pevnosti, ležela na zemi a ruku měla ve smrtelné křeči přitisknutou na bodné ráně v boku. Rhulena jsem našel dole v té louži. Ležel pod tělem Valoriánce a na krku měl strašlivou ránu. Zjistil jsem, že z naší jednotky přežil jen sám Serker a těch pár vojáku kteří zbyli, byli cizí. Byla to ohromná bitva, jejíž následky ani bitvu nepřipomínaly. Byly to krvavé jatka, na kterých snad řádil démon a ne lidé. Obě strany utrpěly strašné ztráty a Ardir se z období neustálých bojů ponořit do ticha a kvílení vetřu, který roznášel zprávy smrti do okolí. Měl jsem štěstí a přežil jsem. I díky tomu vám dnes mohu vyprávět můj příběh války, která nebyla taková, jakou si ji všichni představovali. A toto je konec mého příběhu, derionského vojáka který přežil, a příběhu všech padlých ardirských duší.