Lukášek

Protože je to dnešní zážitek.....

26.6.2015

Je krásné letní ráno. Tři čtvrtě na sedm. Kluci ještě spí. Sedím na terase, na stole vedle mě stojí hrnek s kafem. Ještě se z něho kouří. Kromě kafe cítím lípy a černý bez. Jako bych byla zase na prázdninách u tety na chatě. Vůně prázdnin a léta! Ptáci, rosa na jetelině. Užívám si dnešní ráno, ale nedokážu se uvolnit. Myslím na to, který z kluků se probudí jako první, u koho zahájím dnešní mamaservis. Hrozná vlastnost, ale já se dokážu naštvat předem, protože dávno vím, že tohle kafe si prostě v klidu nevypiju. V tom je ten rozdíl mezi dneškem a prázdninami u tety na chatě. Kluky bych nedala za nic na světě, ale občas, třeba jako dneska, jim nemůžu odpustit, že mi vzali volnost a bezstarostnost.

Drozd na střeše zahradního domku už pro mě nezpívá, v jeho cvrlikání slyším popěvek k reklamě na Sportku. Z obdivování dnešního rána sklouzávám k cynismu. Vždyť i to kafe už je studený!

„Mamíííí.“

Tak, to mám za to, že jsem si nedokázala vážit ani té malé desetiminutovky. Přivolala jsem si to sama.

Je to Kája.

„Mami, tyhle rifle nechci.“

„Nechceš, ale stejně si je oblečeš. Jiný nemáš. Zase jsi vyrostl.“

Ještě chvíli protestuje, ale jsem neoblomná. Ani se ho neptám, co bude snídat a rovnou před něho postavím Nutellu. To kdyby viděla naše paní zubařka!

Z podkroví se ozývá kňourání. Lukášek se budí. Naše nejhodnější miminko. Myslím to vážně. Nejhodnější. Jdu za ním. Leží v postýlce, už má dost síly na to, aby ze sebe sám skopal peřinku. Směje se. Vezmu ho do náručí, nesmím zapomenout na dudlík. Bez něj se i nejhodnější miminko dokáže změnit na bezohlednou řvoucí bestii. Jdeme zpátky dolů. Kája mlsá svou Nutellu. „Mami, prosím Minimax.“ Položím Lukáška do jeho postelového království číslo dvě a hledám ovladač. Už začínám být vzteklá, ovladač nikde. Lukášek natahuje, má hlad. Zasáhne velký Karel. „Tady je.“ A podá mi ovladač, který jsem včera utopila mezi matracemi v gauči.

Pustím Minimax, nakrmím Lukáška. Je čas vzít Káju do školky. „Dneska nespěchám, zavezu ho.“ Řekne Karel a já jsem ráda. Kája má dneska poslední plavání. Vyběhnu za klukama k autu. „Nezapomeňte plavání!“ Křičím na ně a mávám batohem s plavkami a ručníkem.

„No to by byl průser, mami.“ Řekne Kája.

„Průser se neříká.“ Opravím ho. „Tak ahoj.“

„Ahoj. A mávej.“

A tak mávám. Pak se vrátím do domu. Lukášek je ZASE hodný. Brouká si a hraje si s hračkami.

Kája má dnes poslední plavání, ale příští týden ještě půjde do školky. Zato malé sousedky mají vysvědčení už dnes. Ani v tak důležitý den, aspoň podle mého názoru, nedorazí do školy včas. Je za pět minut osm, konečně otvírají vrata a táta je odváží. Obě mají bílé šatečky a rozpuštěné vlasy. Moc jim to sluší. Srkám druhý hrnek s kafem. Jako matka na mateřské mám přehled, obzvlášť, když máme okno v kuchyni.

Lukášek je POŘÁD hodný. Rozplývám se nad postýlkou. „Ty jsi zlatíčko, bobeček, brouček. Nejhodnější, nejhodnější Lu-ká-šek.“ Šišlám na modrooké bezvlasé mimino.

Protože je tak hodný, rozhodnu se, že dneska vyčistím akvárium. Stojí na knihovně naproti postýlce . Lukášek tak uvidí, co dělám, a já na něho budu moct mluvit, popřípadě ho budu mít blízko a budu ho moct pomazlit.

Naivní představa!!!!

Nejdřív vybírám ten největší kýbl. Pak hledám „hadici s trkačem“. Fyzice nerozumím, a tak, i když mi má tenhle nástroj ušetřit práci, stejně se zapotím, než zjistím, co s tou věcí mám vlastně dělat. A Luky je STÁLE v klidu. Zrovna cucá uši červenému slonovi. V duchu si libuju, jak mi to jde. Až na těch pár perných chvil s „trkačem“. Jenže najednou se mi to celé začne kazit. Pustím vodu dřív, než mám hadici v kýblu. Neuvědomím si, že když vytáhnu filtr, poteče z něho voda. Knihovna, židle, na které stojím, podlaha pode mnou.... všechno se začíná měnit na akvárium.

Lukášek dojde k závěru, že by zasloužil víc pozornosti. Začne natahovat. Zapomenu, že mám ruku špinavou od zelených řas a jdu mu podat dudlík. Nepomůže to. Lukáš zaprská a dudlík letí přes obyvák. Jak to udělal?!?!

Odhazuju „trkač“ a vodu z akvária nabírám rovnou kýblem. Hlavně, ať už to mám hotové. Lukášek už nebrečí. ŘVE. Jsem celá mokrá. Rychle si umývám ruce – tentokrát si uvědomím, že je mám špinavé. Dám Lukymu dudlík, oblékám ho, dávám do kočárku a vyjíždím s ním ven. Je unavený a vypadá to, že hned usne. Zaparkuju kočárek pod okna kuchyně, kousek od sousedovic plotu. Zapnu „chůvičku.“

Znovu vezmu kýbl a naberu další vodu z akvária. Rybky tam mají asi tři centimetry zkalené vody. Odnáším poslední kýbl a když ho vylévám do záchodu, zachvátí mě panika - „Co když jsem nabrala i některou z rybiček?!?!?“ Dočvachtám zpátky do obyváku. Mokro je přes chodbu k záchodu a v kuchyni, kde se ve dřezu snažím proprat filtr. Myslím na to, že bych měla co nejrychleji dolít vodu do akvária, ať se tam rybky dlouho netrápí.

Lukáš řve a řve. „Chůvička“ na mě výstražně bliká. Jdu mu dát dudlík. Ještě nejsem zpátky v domě a slyším, že Lukáš řve dál.

„Musí počkat.“ Rozhodnu a rychle drhnu akvárium a už letím napouštět kýbl s vodou a liju ho k rybičkám. „To jim musí stačit. Aspoň než uspím kluka.“ Letím po schodech nahoru pro suché oblečení, abych mohla vyrazit ven uspávat.

K Lukáškovu řevu se v „chůvičce“ přidávají další zvuky. Sousedovic pes šťastně štěká, holky jsou zpět, s vysvědčením i tátou.

Když si natahuju suché tričko, slyším: „Sousedko, řve ti tu dítě. Halóóó.“

Na schodech se málem přerazím a „su“ vzteky bez sebe! Jsem sprostá jako kanál. Jak já nesnáším, když nemám klid na práci. Když ji nemůžu dodělat. A když se mi do toho někdo plete!

Vyletím z domu. „Já o něm vím, vím, že řve už pět minut!!!“

„No my jsme nevědě..“

„Doteď byl hodnej, ale mám tam ryby na suchu, tak jsem to potřebovala dodělat.“

„Ježíš, ryby na suchu?!?!?“ Soused dává zpátečku, když mě vidí. Běsnící fúrii. S rybama samozřejmě přeháním, ale i tak. Holky mlčky sledují můj výstup. Možná se o tátu trochu bojí. Abych ho i přes plot nesežehla pohledem. Minimálně!!!

„Já to znám, holky nám to dělaly taky. Začali jsme se ženou s nějakou prací ….“ Nenechám ho to dopovědět. Ještě něco zablekotám na vysvětlenou a svou obhajobu a odjíždím s kočárkem od našich oken a sousedovic plotu.

„No potěš, ti si o mě myslí, že jsem matka roku! A ještě hysterka!“ Letí mi hlavou.

Připravená, že zamknu dům a vyrazím s Lukym na uspávací výpravu do obchodu, aby ten výjezd byl aspoň dvojnásob užitečný, mrknu na Lukyho do kočáru. A Lukáš? Spí!!!!

Sprostý slova ze mě jen lítají. Já se tady honím..... Ještě jsem venku, a pak dál nadávám i v domě – ale je to jedno. Ve vzteku jsem nechala otevřené dveře. Chůvička je pořád ještě zapnutá. Slyším z ní sama sebe. „Do prdele“ vyletělo dveřmi a vrátilo se skrz „chůvičku.“

Uklidním se, až když uklouznu na naší „plovoucí podlaze“ v obýváku a bolest naražené kostrče přebije vztek na to nejhodnější miminko na světě. A na sousedy, kteří už zase sedli do auta a odjeli někam pryč, vstříc prázdninám.... Nebo jen někam dál od hysterické sousedky.

Klidu na duši dosáhnu až po tom, co vytřu celý dům, předtím ale doplním akvárium vodou. A když sedne kal, uklidním se. Nechybí ani rybička. Jen ta práce byla kvapná. Řasa se na akvárko lepí dál.

A Lukáš? Už ZASE řve? Ne, máme zpátky to nejhodnější miminko na světě!

 

 

---