Posel smrti VI: Kapitola XXIII - Horko, chlad a pomsta

XXIII – Horko, chlad a pomsta

Když Akira přistála v Bangkoku, pronajala si vůz a zamířila do Mueang Tratu, které bylo vzdáleno asi dvě stě padesát kilometrů od hlavního města Thajska směrem na východ. Akira se sice mohla k cíli své cesty dostat přímo letadlem, ale Thajsko měla velice ráda a dlouhá projížďka jí vůbec nevadila, ba naopak. Poslední roky trávila ve městech, nejčastěji pak v Tokiu, a i když tam byly městské parky, tak Akiře připadaly příliš uměle a navíc se musela neustále strachovat o svůj život, což jí na klidu nikdy nepřidalo. Z toho důvodu byla cesta bujnou přírodou napříč Thajskem osvěžující a dodala Akiře alespoň trochu toho klidu do duše, jež se jí v posledních dnech vůbec nedostával. Dobře si uvědomovala, že se to již nijak nezlepší a že tahle návštěva Thajska je patrně poslední. Když Akira přijela do Mueng Tratu padala již tma. Propletla se uličkami téměř prázdného města a zastavila před nízkou budovou, jež stála hned vedle nevelkého oltáře zasvěceného Buddhovi. Jeho zlatá soška byla umístěna na červeném podstavci, u jehož paty hořely svíčky. Celý oltář byl zastřešen rudou stříškou, kterou držely sloupky stejné barvy. Akira vystoupila z vozu a prohlédla si bílou budovu obdélníkového půdorysu. Po pěšině, jež byla prorostlá travou došla ke dvojitým dveřím. Na nich visela cedule, která Akiře nijak zvlášť nepomohla. Thajština jí sice nebyla úplně cizí, neboť znala vcelku hodně běžně používaných frází, ale s písmem měla značné problémy. Zabrala za kliku a zjistila, že dveře jsou zamčené. Akira si povzdechla a otočila se. Spatřila asi patnáctiletého chlapce, jak si ji prohlíží. Opíral se o jízdní kolo, kterým sem přijel.
„Pořád je zavřeno?“ zeptal se Akiry.
„Eh, je zavřeno.“
„Hmm, tak to zase nic. Vy taky chodíte na tréninky?“ Akira přišla k chlapci blíž a nechtěně ho vyděsila. „Co to máte na tváři?!“
„Ehm…“
„Vy moc nemluvíte naším jazykem, že?“
„Thajština mi nejde. Jsem turistka.“
„Ahá…“
„Povíš mi, kde bych našla… ehh.“
„Hledáte paní Kwan?“
„Přesně tak.“
„To budete muset k ní domů.“
„Domů? K ní domů? Myslela jsem, že bude tady.“
„No… já vlastně nevím, jestli je u sebe doma. Jen tipuju. Paní Kwan se tady neukázala alespoň tři týdny.“
„Tři týdny… nebyla tu tři týdny... Jo, to souhlasí. Pověz mi – odnášela si odsud věci? Třeba zbraně?“
„To zase ne.“
„Hmm, tak díky za pomoc.“
„Není za co, paní.“ Chlapec nasedl na kolo, odjel a Akira vrátila do auta.

Dům, kde bydlela Yoon Han Kwan stál na okraji města. Byla to veliká vilka obklopená zahradou, kterou ohraničovala vysoká bílá zeď. Vzadu za domem byl malý lesík a poblíž něj protékal potok. Akira zastavila u domu a po úhledné pěšince, která se porůznu točila přední zahradou, dorazila k bytelným dřevěným dveřím. Zaklepala na ně a čekala, co se bude dít. Trvalo jen krátce než se dveře pootevřely a za nimi stála mladá žena. Vypadala vyděšeně, ale zdálo se, že to není způsobeno Akiřinou přítomností a ani jejím zraněním na tváři. Akira, která doufala v normální domluvu začala hovořit v angličtině.
„Dobrý večer, hledám paní Kwan.“
„Ehm, odpusťte, ale paní není doma.“
„Můžete mi prozradit, kde ji najdu?“
„Paní nechce být kýmkoli rušena. Je mi líto.“ Dívka se pokusila zabouchnout dveře, ale Akira jí v tom zabránila. Strčila do dveří a odtlačila dívku stranou. „Zavolám policii!“ vykřikla služebná.
„Potřebuji nutně vědět, kde je Yoon!“
„Odpusťte, ale…“
„Vím, že bude ráda, když ji navštívím.“
„Paní mi nakázala…“
„Odhalila jsem Jinova vraha!“
„Má paní už ho zná.“
„Vím, kde tu ženu najde!“
„Opravdu…“
„Věřte mi – Yoon mi bude vděčná, až se to dozví.“
„Když to říkáte… Má paní je ve své škole.“
„Tam už jsem byla a budova je zamčená.“
„Má paní tam je zavřená s člověkem, kterého si najala. Ten se o ni stará.“
„Máte klíč?“
„Ano… ale… neměla bych…“
„Půjčte mi ho. Já to Yoon vysvětlím.“
„Dobrá… vydržte malý moment – já hned přijdu.“ Dívka odešla a Akira měla dost času si srovnat myšlenky. Zatím se zdálo, že vše vychází tak jak má, ale teprve setkání s Yoon ukáže víc. Když se potkaly posledně, nerozešly se vůbec v dobrém a nechybělo moc a už tehdy si mohly jít po krku. Služebná se vrátila a předala Akiře klíč. „Paní je převelice přísná a neuposlechnutí rozkazů někdy trestá fyzicky… Víte, byly jsme tu dvě služebné a tu noc, co se to stalo, jsem naštěstí nebyla doma, což mě zřejmě zachránilo život. Moje kolegyně takové štěstí neměla.“
„A zabila ji Yoon?!“
„Ano, vinila ji za to, že nedokázala smrti pana Jina zabránit.“
„I kdyby se o to pokusila, k ničemu by to nebylo. Ta vražedkyně je téměř nezastavitelná.“
„Asi…“
„Nebojte se, Yoon vás za to, co jste mi řekla, nepotrestá. Spíše bude ráda. Nashledanou.“ Akira odešla k vozu a naposledy se rozhlédla po zahradě. Vypadalo to tu krásně i takto pozdě večer. Ráda by na místě jako je tohle žila… ale to v Japonsku je doma. Tady ne.

Akira měla neustálého ježdění sem a tam plné zuby. Byla unavená a potřebovala si odpočinout, ale teď věděla, že musí být svěží a s jasnou myslí. Došla ke dveřím Yooniny školy a odemknula je. Vstoupila na chodbu. Byla tu recepce, kde však bylo prázdno. Světla nesvítila a nebyl slyšet žádný ruch. Akiru zprvu napadlo, že si z ní Yoonina služebná udělala legraci. Prošla až na konec chodby, přičemž minula několik dveří a stanula před schodištěm. Ze sklepa se k ní dostaly jakési tlumené hlasy.
„Silněji!“ vykřikla žena a Akira předpokládala, že jde o Yoon. Sestoupila po schodech dolů a poznala, že se přibližuje. „Ještě víc!“ ozvalo se. Akira otevřela plechové dveře a naskytl se jí pohled na Yoon Han Kwan, jež byla svlečená do půl těla a otočená zády k ní. Vedle Yoon stál mladý černovlasý muž a úzkou dřevěnou tyčí v ruce. Akiry si evidentně nevšiml a dál pokračoval v činnosti, která spočívala v tlučení tyčí do Yoonina těla. Muž své údery směřoval do zad, paží, boků i břicha a nezdálo se, že to na Yoon má nějaký valný účinek. Tu a tam hlasitě sykla bolestí, ale to bylo vše. „Pořádně!“ vykřikla opět Yoon. Muž se tentokrát napřáhl, jak jen mohl a udeřil Yoon do břicha. Akiru překvapilo, když se Yoonino tělo sotva hnulo, ale tyč praskla.
„Já… to jsem nechtěl,“ omlouval se muž.
„Nevadí. Přejdeme k dalšímu kroku.“ Muž popadl jeden ze dvou připravených kýblů s vodou. Stoupala z něj pára. Kýbl zvedl do výše a velice pozvolna začal vodu vylévat na Yoon, přičemž vynechal hlavu a začal vodu lít přímo na trup. Horká voda stékala po Yoonině nehybném těle a ona nedávala najevo ani sebemenší známku bolesti. Když byl kýbl prázdný, muž zvedl ten druhý ve kterém plavaly kousky ledu. I ten vylil na Yoonino tělo, které stálo stále nehybně jako nějaká socha. Akira toho měla už dost a sebevědomě vešla do místnosti.
„Tak v tomhle je tajemství tvého neobyčejně odolného těla… Horká a ledová voda… Co takhle zkusit příště kýbl s kyselinou... ha, ha.“ Yoon poslala pokynem ruky muže pryč a obrátila se k Akiře. „Jsi ten poslední člověk, jakého bych tady čekala.“
„Vážně? Myslela jsem, že ten poslední člověk je Kasumi.“
„Je zbabělá a nemá odvahu se mi postavit tváří v tvář.“
„Nicméně ji chceš zabít, Yoon. A jak je vidno, děláš všechno možné, aby se to povedlo.“
„Stále čekám, s čím důležitým jsi přišla, abych tě vyslechla a pak zabila.“
„Být tebou mě nechám naživu. Jednak žiju ráda a taky mám jistou výhodnou nabídku. Pověz mi Yoon, jak moc si proti Kasumi věříš?“
„Slyšela jsem tě otevírat dveře už před notnou chvílí, takže jsi to viděla. Je třeba ti tedy odpovídat? Nikdo mě nedokáže zastavit. Vím, že žádná žena toho není schopná a s muži to bude obdobné.“
„Od té doby, co jsi Kasumi potkala posledně, uplynula dlouhá léta. Polévání vodou s vysokým rozdílem teploty a snášení desítek tvrdých ran... To je pro Kasumi taková... řekla bych těžší verze tréninku.“
„Nesnaž se srazit mé sebevědomí, Akiro! Vím, co dokážu a Kasumi převyšuji.“
„Mírou namyšlenosti zcela určitě. Ne teď vážně – doufám, že na Kasumi stačíš. Jsem tu právě proto, abych ti dopomohla se s ní střetnout.“
„Proč bys to dělala?“
Akira se usmála, to aby rychle zakryla obavy a nejistotu. „Chci ji zabít!“ řekla odhodlaně.
„Stále? Myslela jsem, že tě to už přešlo.“
„Kdepak. Dokud Kasumi žije, je čest mé rodiny pošpiněna. Vzpomínáš si ještě, když jsi mě před lety učila bojová umění? Už tehdy bylo mým cílem Kasumi zabít a to nezměnilo. Toužím po pomstě, stejně jako ty…“
„Na rozdíl od tebe jsem já schopná Kasumi zabít ve vyrovnaném boji. To ty na to nestačíš a nestačila jsi na to už před lety, když jsi mě vyhledala.“ Akira přistoupila až k Yoon a prohlédla si její tělo. Jemně se dotkla jejího břicha a přejela po něm prsty, přičemž na některých místech pořádně zatlačila.
„Pevné…“
„Čekala jsi něco jiného?“
„Čekala jsem, že téměř nepůjde poznat rozdíl mezi tvým a Kasuminým tělem, ale on tam je.“
„Jistěže!“
Akira se ušklíbla. „Ne tak, jak si myslíš. To Kasumi ho má silnější.“
„Lžeš!“
„Nějakou dobu jsem byla jejím vězněm a tehdy jsem ji nahou viděla snad stokrát. Jí to prostě nevadí chodit po domě bez oblečení - nemá problémy s odhalováním svého těla.“ Yoon ukázala na svá žebra na pravé straně hrudníku.
„Udeř mě tak silně, jak jen dovedeš.“ Akira nechtěla Yoon ublížit, ale její sebevědomí ji opravdu vytáčelo. Rozkročila se, zaťala pěsti a otočila se k Yoon bokem. Následně ve veliké rychlosti, zvedla levou nohu a kopla vší silou Yoon do žeber. Ani pod silným tlakem se však Yoon nic nestalo. Její tělo se sotva otřáslo a o nalomení žeber nemohla být ani řeč.
„Kasumi na mě nestačí!“ zařvala Yoon vztekle.
„Snad… Přejděme k důležitějším věcem. Pojedeš se mnou do Japonska a já ti zajistím setkání s Kasumi.“
„Chceš mi jen tak pomoct, Akiro?“
„Máme společný cíl a dva je více než jeden.“
„No dobrá, Akiro. Budu ti věřit. Nakonec, pokud něco v životě opravdu chci, pak je to pomstít smrt svého muže a utlouct, opakuji utlouct Kasumi. Nechci ji zastřelit, otrávit nebo... zkrátka ji utluču! Nebyli jsme stvořeni bezbranní, ale většina to nechápe. Většina lidí v sobě nedokáže najít sílu k boji, nedokáže proměnit své tělo v nezastavitelnou zbraň a uchyluje se k náhradám, jako jsou nože, pistole, či jedy. Je to možná projev vynalézavosti člověka, ale zároveň i jeho slabosti a zbabělosti."
"Budeme filosofovat?"
"Především si uvědom, že pokud mě zradíš… ani tvého otce se tentokrát nezaleknu!“
„S tím počítám.“
„Pověz mi – má na mě zlost?“
„Má a ne malou. Ne však kvůli tomu, že bych si u něj stěžovala na to, jak jsme se tehdy pohádali. Naštvalo ho, když se dozvěděl o tom, že tady u tebe kdysi Kasumi trénovala a ty jsi nechala být, přestože jsi pomáhala naší rodně a dobře jsi věděla, co je Kasumi zač.“
„Bude rád, když ji tentokrát zabiju, ne?“
„To bude. Hmm, teď v noci na letiště asi nepojedeme, že ne? Co takhle mě někde ubytovat a poskytnou jídlo a pití. Jsem unavená…“
Yoon se usmála. „Jsi především slabá a ani ti nevadí to dávat najevo.“ Pak Yoon otevřela dveře, za kterými čekal muž, který jí pomáhal s tréninkem. „Už jsme skončili a to definitivně. Běž domů.“
„Mám přijít zase zítra k večeru?“
„Ne, už tě nebude třeba. Díky za pomoc.“

Muž odešel a Yoon dovedla Akiru po schodech do prvního patra. Cestou se Akira vyptávala.
„Ten chlap... co je to za člověka?“
„Jeden z těch, které jsem učila sebeobraně.“
„A naučila jsi ho víc věcí než mě?“
„Ne. Tokutaro zaplatil víc, proto jsem i já předala více svých zkušeností.“
„To znamená, že nějaký milionář má šanci, že z něj uděláš druhou Yoon?“
„V některých věcech jsme s Kasumi za jedno. Jako například v tom, že opravdu dobrý bojovník nikdy druhého nenaučí všemu, co umí, neboť si tím vytváří potenciální důstojné soupeře. Ti ho sice mohou držet stále maximálně připraveného a v té nejlepší formě, ale riziko je příliš vysoké.“
"Chytré..."
"Zde učím jen obyčejné lidi, včetně žen a dětí. Ti lidé chtějí umět se ubránit, když je někdo napadne anebo se chtějí vytahovat před druhými. Netouží po tom být nejlepším bojovníkem.“
„Kasumi po tom také netouží. Zase tak závratné ambice a sebevědomí nemá. Řekla bych, že na rozdíl od tebe se drží nohama při zemi.“ Yoon se zastavila a zlostně pohlédla na Akiru. „Uvědomuješ si, že žiješ jen díky té nabídce? Kdybych nevěřila, že mi pomůžeš se s Kasumi setkat, už bys byla mrtvá.“
„Řekni mi jedno, Yoon – jak s tebou dovedou tví žáci vycházet, když se chováš takhle? Vsadím se, že většina z nich nemá takovou trpělivost jako já a klidně by ti jednu natáhli.“
„To je možné, ale oni ke mně chovají respekt, který ti je zřejmě cizí. Zasloužila bys lekci.“
„To vypadá, že se mám připravit k boji.“
„Není třeba. Jsi příliš slabá a já na tebe nebudu plýtvat časem.“
„A silami.“
„Sil mám tolik, že ani po tvém spráskání nezaznamenám rozdíl!“

Vedle ženy jakou byla Yoon se Akira necítila na úrovni, přestože si celou cestu do Mueang Tratu opakovala, že si jí nenechá srazit sebevědomí a udrží si důstojnost a pocit rovnocennosti. Nedokázala to, a pohled v její mysli, ve kterém stála nad mrtvým Yooniným tělem byl čím dál lákavějším. Uvědomovala si však, že Yoon potřebuje a taky, že na ni doopravdy nestačí. Yoon Akiru dovedla do pokoje, ve kterém nechyběla postel, pohovka, stůl a jednoduchá kuchyňská linka. Sice bylo tohle všechno provizorní, neboť budova nebyla určena k trvalému obývání, ale dalo se tu přežít bez problémů. Yoon otevřela skříňku s jídlem. Bylo tu ovoce, zelenina, pečivo i máslo a sýry. „Vezmi si, co chceš. Já se zatím půjdu převléct.“
„Dobrý nápad. Kasumi by sice jen sundala ty mokré kalhoty a byla tu ve spodním prádle… pokud by si nesundala i to, ale chápu, že ty máš raději suché pohodlné oblečení, které zakrývá tvé tělo a tak zabraňuje studu, který máš před cizími lidmi.“ Akiře se roztáhla ústa v úsměvu, když se po těchto slovech Yoon mezi dveřmi zastavila. Pak si ve vzteku sundala kalhoty a mrštila jimi o zem. Odešla a zabouchla za sebou dveře.

Akira se najedla a napila a poté se natáhla na pohovku, neboť počítala s tím, že postel patří Yoon. Ta se dlouho nevracela a Akira začínala mít pocit, že Korejka raději přespí v jiné místnosti. Asi po hodině a půl se však Yoon skutečně ukázala a to promočená potem, který její krátké černé vlasy slepil k sobě.
„Usnula jsi pod radiátorem nebo sis ustlala rovnou na rozžhaveném sporáku? Nebo že by koupel ve vařící vodě?“ zeptala se Akira.
„Dřina v posilovně ti evidentně nic neříká, ale není divu. No a s tou koupelí nejsi daleko od pravdy. Je mi jasné, že tak horká voda, jakou jsem měla já, by tvé tělo zničila.“
„Dávám přednost běžné teplotě, neboť když se jdu koupat, jde mi v první řadě o to smýt ze sebe špínu a pot, kdežto tvojí prioritou je zřejmě opak.“ Yoon ulehla bez dalších řečí na postel. „Máš nějakou speciální techniku, jak spát? Víš nějakou, která ti pomůže zesílit.“
„Ani si neuvědomuješ, jak ubohá vlastně jsi. Svými řečmi to jen dokazuješ a to tak okatě až pochybuji i o tvém zdravém rozumu. Ještě jsem se neptala, ale počítám, že budu mít pravdu – to ošklivé zranění na tváři je Kasumina práce…“
„Správně. Být tebou si ho dobře prohlédnu, neboť se dá očekávat, že po souboji s Kasumi budeš buď mrtvá, nebo na pokraji sil a s nějakým podobně nepěkným zraněním. Třeba zlomená ruka, popraskaná žebra, vyražené oko, poškozené ledviny, prasklá čelist,… je toho dost.“
„Záleží jen na jediné věci – abych se Kasumi pomstila. Nezajímá mne, jak po souboji s ní dopadnu, neboť důležité je jen jedno – musím ji zabít!“
„Ale počítáš s tím, že to bude těžké…“
„Ano… Kasumi je dobrá.“
„Jen dobrá?“
„V porovnání se mnou, jen dobrá.“
„Víš, nad čím přemýšlím, Yoon? Jestli tomu, co říkáš, opravdu věříš, nebo se jen snažíš tomu uvěřit.“
„Můžeme skoro celou noc žvanit a já zítra vstanu svěží a plná energie, což se o tobě říct nedá. Zjevně je zapotřebí ti to připomenout – ráno letíme do Japonska.“ Akira už mlčela, otočila se k Yoon zády a snažila se usnout. Vzhledem k její únavě to šlo snadno.

Druhý den ráno se Akira probudila a zjistila, že Yoon už je oblečená a dokonce sbalená na cestu. Měla s sebou jen batoh s náhradním oblečením a několik hygienických potřeb.
„To je dost, že jsi vzhůru!“ vyštěkla Yoon. „Zvedej se a jedeme!“
„Už… myslela jsem… dáš mi něco ke snídani?“
„Mohu ti dát ránu pěstí. Zvedni se, ty ubožačko! Než pojedeme na letiště, musím se ještě někde stavit, takže řídit budu já.“ Yoon vyvedla Akiru ze školy a zamknula za sebou dveře. Nevěděla, zdali se sem ještě někdy vrátí, protože pochybovala, že se i po Kasumině zabití dokáže vrátit do běžného života. Nasedla do Akiřina vozu a společně zamířily na okraj města.

Yoon zastavila u brány městského hřbitova. Když Akira pochopila, co má Yoon v plánu značně znervózněla.
„Já… necítím se moc dobře, co kdybych zůstala v autě?“
„Ještě aby ne. Můj Jin určitě nestojí o to, aby ho navštívila taková nicka.“ Yoon vystoupila z vozu a otevřela branku na hřbitov. Areál hřbitova obklopovala vysoká zeď, kterou jak se zdálo, před nedávnem kdosi natřel bílou barvou. Všechny náhrobky si byly podobné – vysoké mramorové věžičky, různých tvarů i velikostí. Na předních stranách náhrobků byly destičky s vyrytými jmény a životními daty zemřelých. Hroby byly úhledně srovnané v řadách a mezi nimi byly uzounké cestičky. Yoon zamířila až dozadu ke zdi hřbitova a zastavila se až u náhrobku svého manžela. Ten byl poblíž černé sochy Buddhy, který však vypadal jako vyzáblý starý muž na hranici života a smrti. Yoon se shýbla ke hrobu svého manžela. „Už brzy tě pomstím, Jine. Blíží se den, kdy ji zabiju a ty budeš volný a zbaven té křivdy. Neboj se o mne – dokážu ji zabít, ale nedá se vyloučit, že je to naposledy, kdy jsem tady u tebe. Je možné, že mým osudem je pomstít tvoji smrt a přitom zahynout… I kdyby tomu tak bylo, věz, že není nic, co bych si přála víc než vykonat pomstu a odčinit tak nespravedlnost, která se na tobě stala. Možná se již brzy shledáme a společně dojdeme Nirvány.“ Yoon zaslzely oči, když se prsty dotkla desky se jménem svého manžela. Kdyby tušila, že Akira se v autě vyloženě klepe a její mysl sžírá pocit viny, zřejmě by Yoon došla důležitá skutečnost – uvízla v pavučině polopravd, kterou pavoučí královna úhledně splétá, aby dosáhla svého.