Jak Rudolf s liškou našli ztracenou Bystroušku

Jak Rudolf s liškou našli ztracenou Bystroušku

 

„Vyčistit zuby a spát!“ volala maminka na Rudolfa a listovala v pohádkové knížce u rozsvícené lampičky. „Mami? A o čem mi dneska přečteš?“ zeptal se osmiletý chlapec v modrém pyžamku s obrázkem motorky. „Chceš Gabru a Málinku nebo nějakou pohádku tady z té knížky?“ „O chytré kmotře lišce! A budeš mi ji číst zase s plyšovými liškami?“ „Miláčku, to už jsme četli snad stokrát!“ „To nevadí, já bych chtěl ten díl o tom kouzelném stolečku...“ „No tak dobře, už jsi v posteli? Já hned přijdu...“

Dnešní noci byl úplněk. Rudolf pokojně spal a jako obvykle ho ve snu navštívila liška. Neměl už žádné problémy s usínáním a dokonce se už i méně bál tmy. Maminka mu sice nechávala svítit lampičku, kterou chodila zhasínat teprve tehdy, když sama uléhala ke spánku, ale už nevyžadoval, aby u něj seděla, dokud neusne. Liška mu dělala průvodce každou nocí a v její společnosti se cítil v bezpečí. Beze strachu spolu létali v podobě ptáků vysoko nad střechami, lezli pod stromech, sbírali čarodějná kvítí a navštěvovali své přátele. Mezi ně patřila moudrá, ale trochu namyšlená a výstřední sova Bazalka, čaroděj Dobroděj, který vlastnil unikátní sbírku kouzelných předmětů a druhou největší knihovnu na světě nebo také čarodějnice Chorá noha, která uměla vyléčit kdejaký neduh. Rudolf se vždy na setkání se svými přáteli velice těšil a spolu s liškou zažívali nejrůznější dobrodružství, navštěvovali pohádkové světy, snové krajiny, mimozemské civilizace i cestovali časem.

„Rudolfe, vstávej!“ naléhala liška ve snu. Rudolf se zvedl z postýlky a rozpřáhl paže k obvyklé proměně v holuba. Okno bylo otevřené a skrze něj ho stříbrné nitky měsíce šimraly po tvářích. „Liško? Jsi tady?“ „Samozřejmě, kde bych byla? Stal se průšvih, dneska si musíme pospíšit. Honem!“ „Kam dneska poletíme?“ „Nejspíše rovnou za Dobrodějem. Někdo ukradl na Hukvaldech lišku Bystroušku!“ „Cože? Děláš si legraci?“ Rudolf se poškrábal na hlavě. Měl ještě v živé paměti sobotu, kdy se spolu s rodiči byli na Hukvaldech podívat na koncert zdejších muzikantů a hladili si kouzelnou lišku po ocásku, aby jim podle pověsti splnila do roka a do dne jejich přání. Maminka si přála pořídit Rudolfovi bratříčka nebo sestřičku, to chlapec dobře věděl a nemusel se jí na to ptát. Tatínek myslel na to, aby ho nepropustili z práce a mohl svou rodinu nadále dobře živit a Rudolf si nejvíce přál, aby s ním jeho liška zůstala také ve dne, i když si moc dobře uvědomoval, že je to stejné jako chtít naučit slona lítat. Už několikrát mu totiž vysvětlovala, že nemá povolení navštěvovat jej ve dne, pouze v noci ve spánku.

„Jaký máš plán, liško?“ zeptal se Rudolf zvědavě. „Fičíme za Dobrodějem a tam se domluvíme, co dál. Je třeba to s ním prokonzultovat.“ Rudolf poslušně přikývl, oba se naučeným pohybem proměnili v holuby a odletěli do Temného lesa. Dobroděj vařil něco v kotli a byl z nastalé situace poněkud nervózní. Přivítal je roztržitě a nevrle.

„To by mě zajímalo, kde je problém,“ hartusil. „Zrcadlo mi nic neukazuje. Po Bystroušce jakoby se zem slehla.“ „Kdo to mohl udělat?“ zeptala se liška zarmouceně. „To opravdu netuším. Zřejmě nějaký chamtivec.“ „Takže máme velký úkol. Můžeme si půjčit létající koberec? Je praktičtější než plášť, z výšky ledacos uvidíme.“ Rudolf natěšené vykulil oči. Na koberci ještě neletěl. „No samozřejmě! Ve snu se mi zjevilo, že máte letět do Ponožkové země a vzít si s sebou jablíčka rohatky a hrušky nosatky.“ „Tak aspoň to!“ Lišce se viditelně ulevilo. Dobroděj jim sbalil baťůžek, přidal něco Hopsinkové šťávy na posilněnou a poslintal je pro štěstí.

Rudolf během cesty na koberci ani nedutal. Tolik krásy jaktěživ neviděl. Stromy se rozpínaly až k nebesům a oni proplouvali mezi jejich větvemi, které voněly rašelinou a práchnivějící kůrou. Vlhké částečky duhy barevně světélkovaly a rozstřikovaly tu nejjemnější mlhu. Pozdravili několik ptáků, které potkali cestou. Byl mezi nimi i pták Noh. Před časem přišel o nohu v boji s Mrakomorem a neměl takové ty typické tendence týkající se unášení lidí a podobně. Zdvořile si pokynuli na pozdrav a pokračovali v cestě. Rudolf měl z toho oči navrch hlavy a byl vděčný osudu za toto nečekané dobrodružství. Když se blížili k Ponožkové zemi, kde všichni obyvatele chodili pouze v ponožkách, s úctou ke zdejší kultuře Rudolf bez remcání shodil boty a liška zalovila v připraveném batohu a vytáhla ručně pletené pruhované ponožky, které si umně natáhla na tlapičky. Přistání nebylo zrovna nejměkčí, svalili se do trávy, ale hned obratně vyskočili, svinuli koberec, Rudolf si jej přehodil přes rameno a opatrně vyšlápli vstříc hledání ztracené sošky.

Po pár metrech spatřili obydlí. V přilehlé zahradě se na šňůře sušilo asi tak dvacet párů ponožek. Na zápraží vyšla pradlena s kbelíkem vody a vychrstla jej nově příchozím přímo pod nohy. Ponožky okamžitě zvlhly, což návštěvníci přivítali se zjevnou nelibostí. „Tak vám pěkně děkujeme, paní. Co s mokrými ponožkami?“ postěžovala si liška. Pradlena si poklepala na čelo a prohodila poznámku o snížené inteligencí některých cizinců. „Tohle je neznalost, nikoli hloupost,“ učeně podotkl obrýlený plešatějící muž středního věku s námahou vylézající z kůlny. Jeho ponožky smrděly tak, že se liška chytla za čumáček a to byla zvyklá na ledajaké pachy.

„Jsem Helena a to je můj muž," ozvala se pradlena. „Co vás k nám přivádí? Můžu vám nabídnout hrnek mléka? Čerstvě jsem nadojila.“ Liška se ujala slova zaskočena nenadálou zdvořilostí ženy: „Jsem liška a tohle je můj chráněnec Rudolf. Hledáme ztracenou sochu lišky Bystroušky z Hukvald.“ Smekla svůj plstěný klobouček, který nosila pouze při výpravách. Nezapomněla ovšem dodat výčitku týkající se jejich mokrých ponožek. „U všech kouzelných předmětů, proč jste nám polila nohy?!“ „Víte, u nás je to zvyk. Všem tady smrdí ponožky tak nehorázně, že to ani jinak nejde,“ začal vysvětlovat její muž, který se raději ujal slova a poslal ženu pro občerstvení. Liška cosi zabručela, ale při pohledu na rozčepýřené slepičky na dvorku se jí hned vrátila dobrá nálada. Nakonec se spokojila s hrnečkem čerstvě nadojeného mléka a očekávala odpověď na svoji otázku.

„No,“ poškrábal se muž ve své pleši, „lišku Bystroušku jsme neviděli a pokud nemá ponožky, tak nás nezajímá.“ Žena se ušklíbla. Očividně měla už toho praní plné zuby. Jak se později dozvěděli, prala ponožky pro celou Ponožkovou zemi. „Proč nemáte boty?“ zeptal se Rudolf. To byla velmi troufalá otázka. Ze dveří chalupy vyběhl malý chlapec, který neváhal s odpovědí: „Mami a co to jsou boty?“ Pochopitelně dostal od tatínka pohlavek. „Ticho buď, tady se o tom nemluví!“ „A o čem?“ Muž si vzal lišku s Rudolfem stranou. „Víte, tady se o botách nesmí mluvit. Je to zakázané.“

„A proč?“ zeptal se Rudolf. Muž ztišil hlas: „Já s tím nechci mít nic společného. Ode mě nic nevíte! Nezlobte se.“ Vzal svého synka pod paži jako pod ochranné křídlo, nahnal ženu do chalupy a přibouchli za sebou dveře. „Divní lidé,“ poznamenala liška.

V lese na chvíli vydechli a zvažovali možnost nenápadně si nasadit boty, protože pobíhat v ponožkách bylo značně komplikované a nepraktické. Liška rozhodla, že se telefonicky spojí s Dobrodějem. To vyžadovalo najít v okolí nejvyšší strom a třikrát jej obejít, pak obejmout kmen a spojit se rukou a tlapkou čelem ke kmeni. Jen tak mohla proběhnout komunikace na dálku. „Nemám signál,“ lamentovala liška, nezkusíme raději ten mohutnější buk tam vzadu? Rudolf souhlasil a po chvilce snažení došlo ke spojení s Dobrodějem. „Prosím vás, v žádném případě si nenasazujte boty! Všude jsou špehové, mohli byste se ocitnou v nebezpečí. Zavřou vás do arestu! Raději postupujte vpřed směrem k Trpasličí zemi, něco mi říká, že už jste blízko!“ Liška uposlechla, ale neopomněla si zanadávat na to, proč ona musí mít ponožky, když je zvyklá bez nich. „Nařízení je takové, že ponožky musí mít každý bez rozdílu věku, pohlaví, národnosti, barvy pleti a příslušnosti k druhu.“ „Ano, my to víme, jen nechápu toto nesmyslné nařízení! Proč jsi nám to neřekl dříve?“ rozčilovala se liška. „Na to nebyl čas a bylo mi jasné, že dříve či později se mi stejně ozvete. Je spousta nesmyslných nařízení, dokonce i v pohádkách,“ zamrkal Dobroděj. Liška nasupeně odfrkla a odkráčela směrem k hranicím Trpasličí země.

Rudolfa dobrodružství bavilo. Ne vždy se situace dala vyřešit pomocí kouzel a o to to bylo zajímavější. Na hranicích Trpasličí země však na ně čekalo veliké překvapení. Přesně v hraničním pásmu seděl pod stromem obrovský tlustý trpaslík a měl kolem sebe ubrousek plný jitrnic, klobás, koláčů, salámů, řízků a všelijakých jiných dobrot. „Tak tohle je opravdu vrchol obžerství,“ poznamenala liška s opovržením. Rudolf nevěděl, co je to obžerství, ale nijak mu to nevadilo a když mu pod nos zavoněla šunka, dostal na ni chuť. Ani liška nezůstala vůči různým vůním zcela imunní. Oproti pachu ponožek, kterého si dost užili v Ponožkové zemi, to byla rajské pachy. Zprvu ji napadlo, že se jedná o slovutný Ubrousek Prostři Se, ale pak se packou uhodila do čela. Vždyť ubrousek má přece Dobroděj ve své sbírce kouzelných předmětů! Loni s ním parádně oslavil své tři sta šedesáté páté narozeniny. Tehdy sezval snad celou pohádkovou říši. Musí v tom být tedy jiné kouzlo. Ale jaké?

Rudolf cosi pošeptal lišce. „Že mě to hned nenapadlo!“ vyjekla nahlas, až tlustý trpaslík leknutím nadskočil a zpoza jeho tlustého pozadí vykoukl ocásek lišky Bystroušky. Liška nelenila, cucla si Hopsinkové šťávy a dala se do řádění: „Ty jeden zloději!“ pustila se do něj. „Kdes to sebral?“ Trpaslík si utřel umaštěné vousy a zakvičel cosi o ohrožování osobní svobody.“Já ti dám svobodu!“ Liška ho tloukla hlava nehlava. Rudolf koukal s vytřeštěnýma očima a raději se držel opodál. „Ale už tu lišku vrať!“ „Jakou lišku?“ zeptal se nechápavě trpaslík a opět usedl pod strom tak, že ocásek lišky Bystroušky přestal vykukovat. „Hned se zvedni! Vždyť ji celou rozsedneš!“ Ještě, že je bronzová, pomyslela si rozvášněná liška. „Netuším o jaké lišce to mluvíte!“ ohradil se velký tlustý trpaslík. Liška mu vysvětlila o co jde tak po lopatě, jakoby neměl IQ trpaslíka, ale té velké jitrnice, do které se právě chystal se zakousnout. Trpaslík se rozčílil až mu zaskočilo, lapal po dechu a když mu slušně vychovaný Rudolf solidárně podal karafu s vodou, rozvyprávěl se o tom, že sice o nějaké Bystroušce z Hukvald slyšel, ale že ji opravdu nemá. „Lháři! A kdes vzal všechno to jídlo tady?“ Trpaslík si vymyslel báchorku o tom, že má polední pauzu a všechno mu donesla jeho dobrá žena. „Pokud vím, Bystrouška plní přání až do roka a do dne! To bych tady musel pěkně dlouho sedět,“ ušklíbl se. „A ty budeš sedět! Až zčernáš!“ křičela na něj liška. Nedalo se nic dělat. Neměli žádný důkaz a s trpaslíkem nebyla vůbec řeč. Pustil se do tvarohového koláče a liška si dala pauzu.

V tom si Rudolf všiml, že trpaslík má na ruce velmi podivné hodinky. Když dojedl všechno jídlo, strčil ruku za záda, cosi si pro sebe zabručel a pak vytáhl z kapsy pírko a pohladil hodinky. V tu ránu měl zase plný ubrousek jídla. Liška s Rudolfem měli pocit, že na trpaslíka koukají celou věčnost a Rudolf měl o poznání delší vlasy. Tady něco nehraje! Liška mimo dohled trpaslíka vytáhla z batohu čepičku neviditelnosti. „Ty hodinky i to pírko mu musíme vzít! Běž!“ poručila Rudolfovi a nasadila mu na hlavu čepičku. Chlapec neváhal a šel vykonat službu pro lidstvo. Pomalu se přiblížil a polechtal trpaslíka na nose stéblem trávy. Ten kýchl tak mocně, že si Rudolf musel přidržet čepičku, aby se neprozradil. Málem mu ji totiž sfoukl z hlavy! Chlapec se znovu přiblížil a vytáhl trpaslíkovi z kapsy pírko. Ten si ničeho ani nevšiml. Byl tak zabraný do jídla, že nevnímal, co se kolem děje a zřejmě byl rád, že mu oba nezvaní hosté dali pokoj a odešli. Nakonec si mocně říhl a usnul. Rudolf mu pak ve spánku bez problémů stáhl hodinky z ruky. Liška jej pochválila za dobře vykonanou práci a koumali, jak vrátit čas. „Podívej, když tím pírkem polechtáš ciferník jednou, čas se posune vpřed přesně o rok a den! To je doba, za kterou se splní přání.“ „Tak to proto on má tolik jídla!“ vydechl Rudolf. „Pochopitelně, chamtivec jeden!“ Rudolf by se lišky rád zeptal na to, proč tak tlustý tvor pořád jenom jí a chce stále víc a víc. Liška však dobře věděla, co se chlapci honí hlavou a sama mu hned odpověděla: „Kdo má moc, chce ještě víc. Kdo má málo, nechce nic.“

„A co teď?“ zeptal se Rudolf lišky. Liška se ušklíbla, neboť dobře věděla, co teď. Už nějakou dobu ve své podšité hlavě spřádala plán na záchranu Bystroušky a potrestání toho chamtivce. „Vrátíme čas do doby, kdy jsme přicházeli ke stromu. Stačí jen okamžik, musíme toho rychle využít.“ Pomocí pírka a kouzelných hodin vrátila čas a rychle s Rudolfem spěchala ke stromu. Chlapec měl o poznání kratší vlasy a oba si všechno pamatovali tak, jakoby se to událo před pouhou minutou. Trpaslík se zrovna cpal jelitem. Liška spustila zcela jinou písničku: „Dobrý den, milý muži, představte si, co jsme tady našli, nepatří to snad vám?“ Ukázala trpaslíkovi hodinky a pírko. Ten se polekal a hned se přinutil ke klidu a zdvořilému úsměvu. „Ó ano, budu velmi poctěn, když mi hodinky vrátíte, zřejmě jsem byl trochu nepozorný a vypadly mi z kapsy. Přijměte pozvání, je libo bůček či dortíček?“ „Děkujeme za pozvání, to nepohrdneme, jsme po cestě hladoví, hned vám vaše hodinky vrátím, jen bych vám ráda také něco nabídla. Máme vynikající jablíčka, možná vám přijde k duhu trocha zdravé výživy?“ Trpaslík nechtěl urazit a hlavně chtěl získat zpět ztracené hodinky. Přinutil se k ochutnání jablka a nakonec mu tak zachutnalo, že jich spořádal další tři kousky. V tu ránu ho začala příšerně bolet hlava a těžkla a těžkla. Když si na ni sáhl, nahmatal obrovské rohy. Leknutím nadskočil, až Bystrouška vykoukla téměř celá a začal nadávat tak, že si to ani nedovedete představit.

Liška se smála jako pominutá a také Rudolf se přidal. „Tak co, ty neřáde, vrátíš nám Bystroušku?“ nedala si pokoj liška. „Ano, vrátím, všechno vrátím, jen mne prosím zbavte té ohyzdné ozdoby! Kdyby mě viděla moje žena!“ „Dobrá tedy, tady jsou hrušky, po kterých ty parohy zmizí. Musíš jich sníst stejný počet, jako jsi snědl těch jablek.“ Trpaslík nelenil, vrátil lišce Bystroušku, která ji hned šoupla do batohu a rychle si s Rudolfem pomáhali pryč. Dobře věděli proč. Když usedli na koberec, uslyšeli ještě daleko strašlivější nadávky a zdálky viděli jaký obrovský nos ještě k parohům trpaslíkovi přibyl. „Rychle, než náš vyčenichá!“ pobídla liška Rudolfa a už se vznášeli nad celou Ponožkovou zemí. Zanedlouho byli v Temném lese u příbytku Dobroděje. Ten se smál až se za břicho popadal. „Výborná práce!“ přivítal oba poutníky. „Ještě dnes v noci se liška vrátí tam, kam patří,“ slíbil a pochvaloval si hodinky, které mu přibyly do jeho sbírky kouzelných předmětů. „A co ten trpaslík?“ zeptal se Rudolf. „Tys mu lhala a obelstila jsi ho,“ vyčítal lišce, protože mu ho bylo trochu líto. „Dobře mu tak!“ neměla liška slitování. „Však on nám taky lhal! Tvrdil, že žádnou Bystroušku nemá!“ Do debaty se vložil Dobroděj: „Kdoví, kde k ní přišel. Nemyslím, že by ji ukradl zrovna on. Zřejmě se k němu dostala od pašeráků.“ „To by mě docela i zajímalo,“ podotkla liška. „Měl jsem rozhovor se sovou Bazalkou na toto téma, ona si myslí, že v tom byly nějaké vyšší zájmy. Tohle už tedy rozhodně nevyřešíme. Hlavní je, že je Bystrouška zpátky,“usmíval se Dobroděj.

V chlapcově světě pomalu začínalo svítat a musel se vrátit do postýlky. Jeho dobrodružství vždy probíhalo za denního světla, v podstatě i pomocí kouzel mohli s liškou měnit den s nocí a naopak. Ještě než odletěl v podobě libovolně zvoleného ptáka, vzpomněl si na své zablácené ponožky a trochu si postěžoval na nepohodlí, které nejen on, ale i všichni obyvatelé Ponožkové země musejí snášet. „Copak oni neví, že si mohou nazout boty?“ Dobroděj zavrtěl hlavou a pohladil chlapce po vlasech. „Tohle je vysoká politika, hochu. Možná to vědí, ale každopádně se to bojí udělat. Kdo se kdy o to pokusil, ten špatně skončil.“

„Nemáš něco pozitivního na závěr?“ zeptala se liška čaroděje. „Ano, mám. Ten trpaslík odvezl všechno vykouzlené jídlo do Chudé země, a protože díky svému nosu už nemohl vydržet smrad ponožek z Ponožkové země, dal se do šití kvalitní obuvi pod názvem Pevné ponožky, aby se zamezilo použití slova „boty“. Kvůli jeho obrovským rohům si na něj nikdo netroufne, a protože sedí na hranicích, udělali ho celníkem. Na dálku tím svým nosem ucítí každého nově příchozího.“

 

Když se ráno Rudolf probudil, maminka mu hned u snídaně vyklopila novinky, které se doslechla v rádiu. Na Hukvaldech se prý k radosti všech přes noc znovu objevila liška Bystrouška na svém místě... Rudolf se usmál, nazul si boty a vyběhl ven směrem k lesu. Zdálo se mu, že se mezi stromy mihl liščí ocásek.  

 

---