Smolař

Vracel jsem se z pracovní cesty konané ještě v časech, kdy vzhledem k omezení svobody dlouhoprstých šikulů bylo možno usnout ve vlaku bez nepříjemných následků; na druhé straně banány a podobné importované zboží jste museli kromě peněz zaplatit ještě netřídním bojem v civilních frontách.

Jako vždy při těchto jízdách přemáhalo mne záhy příjemné klimbání, v nejnevhodnější chvíli začínajícího spánku přerušené skřípáním brzd. Spravedlivě rozhněván na zastávku, která přijít o pět minut později neměla by šanci vyrušit mne z hlubokého rozjímání, pozoruji cestující procházející chodbičkou vagonu; tiše přitom doufám v trvání své osamělosti, když zvenčí mého kupé postojí mladý muž v uniformě.

Voják základní služby – tak znělo tehdy celé označení jeho společenského zařazení – otevře dveře, pozdraví a slušně se optá, zda je volné místo. Po mém přitakání usedne, krátce zaváhav a k mé neradosti, naproti mně. Zaklapuji umíněně víčka skálopevně rozhodnutý přese všechno pokračovat v předtím započaté sladké dřímotě; ani druhý pokus však nevede k vytouženému byv přerušen příchodem průvodčího.

Po kontrole jízdenek odevzdaně rozevírám na nádraží zakoupený deník, chystaje se tímto způsobem ukrátit neplodný čas, když koutkem oka zahlédnu slzavé stružky stékající mému spolucestujícímu po tváři. Zabořiv celý obličej do novin stávám se nevidoucím; mám na sebe vztek vždy, pokud nějakým způsobem, třeba nechtěně, přivedu jiného k pocitům studu či trapnosti. Jenže v tomto případě, jak brzy zjišťuji, je můj odhad situace mylným. Mladý muž si totiž mé reakce všímá a omlouvaje svou nezdrženlivost potřebou snížit přetlak emocí rozhovoří se tak prostě a přirozeně o svém trápení, že bez dalších protestů vyslechnu jeho příběh.

„Víte pane, můj život krom krátkého období je jedna velká katastrofa,“ začíná posléze své vyprávění. „Nebyl jsem ještě ani hodinu na světě, když mi zemřela matka. Otec pak z té směsice radosti a žalu požil větší množství alkoholu a navečerní cestou domů upadl tak nešťastně z kola, že si přivodil bezvědomí na silnici, po které několik okamžiků nato projížděl nákladní automobil se zanedbanými brzdami; takže mlád sotva den stal jsem se oboustranným sirotkem. Strýc a teta, kteří byli současně i moji kmotr s kmotrou, vzali si mě za svého sami nemohouce mít dětí a brali moji opateru a výchovu - jak jsem se později dozvěděl - smrtelně vážně; a to doslova. Byl mi necelý rok, když při vzájemném vyjasňování si názorů na tuto záležitost teta vyplísnila strýce zvlášť dramaticky za jakési drobné její zanedbání, a on, uznaje svou chybu, uložil sám sobě za trest strávit noc na slamníku ve sklepě, kde jej teta druhý den ráno nalezla oběšeného na třech mých navzájem svázaných plínkách. Chybně se domnívajíc, že ona je původcem strýcovi smrtí, neunesla pocit viny a nechala puknout své srdce poté, co mne položila na schody tamější farnosti a zazvonila na kostelníka. Tímto způsobem jsem se ocitl v dětském domově a tam i skončil, jelikož nikdo nechtěl riskovat adopci děcka, které ve věku jedenácti měsíců mělo už na svědomí zmařené životy čtyř, vlastně šesti nejbližších příbuzných; brzy však nastalo stěhování z jednoho ústavu do druhého, neboť v důsledku mého narození v nešťastném znamení a tím zaviněných prohřešků proti ústavní kázni - jejich výčtem vás nemíním unavovat  - které se mne držely jako po zimě vyhladovělá klíšťata, stal jsem se všude nevítaným chovancem až do chvíle, nežli mně v jednom z oněch zařízení bylo dopřáno poznat dívku, s jejímž přispěním odhodlal jsem se v sedmnácti létech poprat s nepřízní osudu. Slíbili jsme se jeden druhému až do smrti, a teď jedu já na její pohřeb.“

Zhluboka si vzdychl, dvakrát či třikrát popotáhl nosem a pokračoval.

„Za vzorné vykonávání svých povinností obdržel jsem volno na tři dny, které jsme chtěli strávit společně; jenže ve chvíli mého odchodu z kasáren pískli poplach a já byl kvůli němu nucen odjet s ostatními na záložní stanoviště, o čemž jsem ji samozřejmě nesměl nijak zpravit, a ona o něco později zaslechla v rozhlase zprávu o neštěstí na vojenském cvičení; při nehodě zahynul voják shodných počátečních písmen svého jména s mým…“

„Když nepřišla do práce tři dny po sobě a na zvonění nereagovala, nechali otevřít dveře bytu, a nalezli ji ve vaně plné studené, načervenalé vody.“

Opět na okamžik přerušil své vyprávění; pak se předklonil a zblízka mi hledě do očí dodal zahořkle: „To přece není spravedlivé. Nepoznat ji, určitě bych nebyl ten, kdo teď jsem; ona nepotkat mne mohla ještě být. Teď žiji, vítěz nad osudem, sám, vlastně za dva, nevěda co s tím a co se sebou.“

Také bych měl problém, pomyslel jsem si.

Zaskřípěly brzdy; pohlédl z okna a začal se oblékat.

Když vlak opouštěl nádraží, stál jsem u okna; on se neotočil.