O pravdě aneb Husův omyl

     Začnu hned ztěžka otázkou: Co je vlastně pravda? Jakým způsobem jí získáváme, jak jí máme? Naše současné pojetí pravdy se radikálně liší od pojetí našich předků, protože ti byli přesvědčeni o tom, že jednak pravda existuje a za druhé je poměrně snadno přístupná. Například u Platóna se pravda nahlížela ve filozofickém zahloubání - takže člověk se zamyslel a pokud byl filozof, pravda sama za ním přišla a ukázala se mu. No a milý filozof onu ukázanou pravdu hodil na papír a bylo to. Tato praktika samozřejmě nebyla nová, stejně to tak činili i předkové v pravěku, šaman, tedy předchůdce filozofa, vykopal jámu, vlezl do ní, jámu i sebe přikryl kožešinou a zíral do jámy tak dlouho, dokud se pravda neukázala. Praktiky se mohly různit, mohli se používat drogy, sex či extatický tanec nebo dokonce z letu ptáků či rovnou z vnitřností zvířat - i tak se zjevovala pravda, například o budoucnosti.

     Člověk minulých dob neviděl žádný problém v tom, jestli by vůbec bylo možno poznat budoucnost nebo minulost, bral to jako samozřejmost, stejně jako to, že když bohové umožní, kámen či strom mluví lidskou řečí nebo kůň začne létat, nejlépe i s jezdcem. Zkrátka intelektuální schopnosti našich předků se zdály neomezené, bez obav nahlíželi do tajemství světa i života a hned byly s poznáním pravdy hotovy. Nicméně i když pak nastala kolize mezi nahlédnutou pravdou a skutečnou událostí, mohl šaman či filozof říci, že bohové jaksi mluvili nejednoznačně nebo nebyl pravý čas k nahlédnutí pravdy.

     Ještě lepší pokrok v poznávání pravdy nastal s příchodem monoteistických náboženství: sám bůh si vybral nějakého vyvoleného, nejlépe člověka, který neuměl číst a psát či to nebyl žádný vzdělanec, ale prosťáček ( Mojžíš, Ježíš, pisálci evangelií, Mohamed ), a jen jemu nadiktoval pravdu, to znamená, jak se věci mají a co by člověk měl dělat a takový člověk jako vyvolený, prorok a světec a posel boží přišel mezi vyvalené lidi a kázal jim pravdu. Jak vznikl člověk? To bůh. Jak vznikl svět? To bůh. A jak konkrétně? To je boží tajemství. Jak vznikají nemoci? To je boží trest. Proč je zlo? To satan. Proč mám postižené dítě? Dílo ďábla. Proč letos bylo málo obilí? To čarodějnice. Co je bůh? Bůh je pravda. Monoteismus dovedl poznání pravdy k dokonalosti.

     A když pak převážil v novověku v Evropě vědecký přístup k pravdě, začalo být postupně zřejmé, že to s tou pravdou nebude tak jednoduché. Jakmile se umožnil kritický přístup ke svatým textům, zjistilo se, že bůh vyvoleným prorokům nenadiktoval pravdu, ale nehorázné nesmysly a pokud ještě dnes je někdo ochoten a schopen těmto nesmyslům věřit, je to jen jeho soukromá věc, věc soukromé víry, ale nikoli poznání. Tato revoluce v myšlení měla za následek nejenom zpochybnění boží pravdy, ale i samotného boha, věda začala pracovat s modelem světa, ve kterém boha nebylo a vše bylo vysvětleno pomocí fyzikálních a biologických zákonů. A začalo se vážně pochybovat o tom, zda člověk vůbec může pravdu poznat, protože garant pravdy - bůh z vědeckého modelu světa zmizel.

     A jsme v současnosti. Podle současného vědeckého poznání nepoznáváme pravdu, ale jen provizorní pravdu, která je bez jistoty, že se nemůže ukázat jako omyl, což má důsledek ten, že už se dnes nepředpokládá, že by člověk byl schopen nalézt pravdu, to znamená, že člověk vůbec jako druh má schopnost ji nalézt a že by taková konečná pravda existovala. Je jen měnící se prostředí s měnícím se poznáním a apriorní nevybavení lidského mozku k hledání pravdy, náš mozek často upřednostňuje klam, sebeklam, iluze, přetvářku a dokonce i lež. Jak ukázal například sociolog Bourdieu, člověk může zároveň klamat sebe, klamat druhé a zároveň být oklamán a pořád je to výhodné nikoli pro hledání pravdy, ale pro to nejdůležitější v tomto světě: pro přežití a namnožení.

     A tím se dostávám k poslednímu problému ve vztahu k pravdě, k hodnotě samotné pravdy. Pro přežívání v tomto světě zkrátka není pravda tak důležitá, jak se nás třeba snaží tradiční morálka přesvědčit. Asi nemocnému na otázku, jak vypadá, neřekneme pravdu, že vypadá strašně, ale budeme se samozřejmostí profesionálů, k čemuž nás naučil život v lidské společnosti, lhát, že vypadá dobře. Taktéž na otázku šéfa o polední pauze na svačinu „co si o mně myslíte,“ neřekneme šéfovi pravdu, že si myslíme, že je idiot, ale samozřejmě řekneme, vy jste muž na svém místě. Taktéž v zvířecí říši, kam člověk se svou podstatou také patří, převládá klam nad pravdou, například havran předstírá, že potravu schovává na určitém místě, ale pak jí mazaně schová jinam - jak je takové chování blízké člověku.

     Ač nás různí filutové či metafyzikové v průběhu dějin ujišťovali, že jim byla zjevena pravda a že mají důkazy o nesmrtelnosti duše a důkazy o existenci boha, ve skutečnosti nejsme ani schopni říci, jak vypadá náš svět, který nás obklopuje, ani zda spíme či bdíme, zda náš život není sen či holografická projekce; zkrátka nejsme schopni definovat ani realitu ani pojem společnost, jen tušíme, že něco takového existuje.

     A společenská praxe? Pravda ve společenské praxi je jen otázkou moci a síly, to znamená pravdu má ten, kdo je jí schopen jako pravdu prosadit. Například existence čarodějnic. Na základě přijatého křesťanského teoretického systému, opět přijatého mocensky a to nikoli z toho důvodu, že by byl poznán jako pravdivý, ale výhodný, byla mocensky prosazována teze o existenci čarodějnic jako pravda. Této pravdě nepředcházelo racionální zkoumání pomocí rozumu a zkušenosti, ale iracionální strach a víra v čarodějnice. Tato iracionální komponenta převážila ve společnosti a prosadila mocensky jako pravdu existenci čarodějnic. Mimochodem zrušení procesů s čarodějnicemi nemělo ten důvod, že by se společnost přesvědčila, že čarodějnice neexistují, ale ekonomický důvod. Vrchnost přišla na to, že kraje s horlivým pronásledováním čarodějnic kromě zbohatnutí vážených členů inkvizičního tribunálu vykazují značný ekonomický pokles, protože z těchto krajů se ti bohatí raději vystěhovali a pro obchod výskyt čarodějnic nebyl nejlepším doporučením. Poslední čarodějnice byla upálená teprve nedávno, v 18. století ( ve Skotsku byla naposled popravena čarodějnice v roce 1722, v roce 1736 byl ve Velké Británii usnesením parlamentu zrušen právní podklad pro trestní čin čarodějnictví, ve Švýcarsku byla popravena mečem čarodějnice ještě roku 1782, v Trenčíně na Slovensku, tehdy jako součást Uherského království, byly upáleny ženy za čarodějnictví v letech 1716 až 1720 ), a buďme si jisti, že kdyby se upalování čarodějnic ekonomicky vyplácelo, upalují se dodnes.

     Tedy mocensky se prosadila opačná pravda, že čarodějnice neexistují. Ale to, že čarodějnice neexistují, je pouze předpoklad, provizorní naše pravda, která se opírá o další předpoklad, že neexistují nadpřirozené síly. Se stoprocentní jistotou nemůžeme říci nic, tak ubohá je naše pravda. Zajímavé na tomto je, že ač jsme přijali pravdu o neexistenci čarodějnic a nadpřirozených sil, vyloučili jsme z této pravdy existenci boha, protože ve společnosti existuje moc ( církev ), která dokáže prostřednictvím svého monopolu na náboženství mocensky prosadit pravdu o existenci boha nebo alespoň o možnosti existence boha. Takže v lidské společnosti existují vedle sebe jako pravdy pravda o neexistenci čarodějnic a nadpřirozených sil a zároveň pravda o existenci boha a nadpřirozených sil, přičemž pravdivá může být jen jedna pravda. Ale přesto potřeba klamu a iluze je v tomto případě silnější než potřeba pravdy.

     Naše pravdy jsou ve skutečnosti jen otázkou konvence, většinově nebo mocensky nebo silově nebo zároveň prosazené pohledy na svět - například pravda o zločinnosti komunistického režimu, pravda o tom, že slunce je žluté a tráva zelená, pravda o tom, že králík je nejlepší na smetaně; jiný názor na tuto pravdu by měl pochopitelně sám králík. A některé pravdy, zejména morální, jsou nejen konvence, ale mají funkci iluze nebo klamu: dnes se říká nebo alespoň šeptá či naznačuje, že všichni lidé jsou si rovni, nebo že všichni mají právo na důstojný život, mluví se o důstojnosti člověka, mluví se o důstojnosti práce, mluví se o tom, že mír je lepší než válka, že láska je důležitější než sex, že většina rodičů má své děti ráda, že lež je špatná a má se vždy mluvit pravda, že člověk je v jádru dobrý, že stačí chtít a snažit se a člověk vše dokáže a může mít - to všechno jsou pravdy velmi omezené na určité podmínky a nebo reálně vyložené nepravdy.

    

 

     A fenomén Jana Husa ve vztahu k problému pravdy? Hus byl fanatický křesťan, který se domníval, že v bibli se zjevila sama pravda. Tedy kdo dodržuje bibli, má pravdu. Definitivní pravdu, boží pravdu. Nesmí existovat nic než boží pravda, ostatní je nepravda, pravda satana, která se staví proti boží pravdě a proti bohu a musí být zničena. Problém vězí ve třech předpokladech: 1) lze nalézt pravdu a bible má pravdu, 2) existuje jen jeden výklad bible, na kterém se všichni lidé mohou shodnout, 3) je možno, aby všichni lidé měli stejný způsob života, a všechny tyto předpoklady se točí kolem jednoho reálného základního společenského problému a to, kdo má mít moc ve společnosti.

     S Husem sdílených teoretických předpokladů nezůstal dodneška kámen na kameni. To, že bible nemá pravdu, si učenci začali uvědomovat koncem 18. století a Kantova filozofie v důsledcích problematizuje problém pravdy až na práh toho, že pravdu nelze nikdy poznat. Svět se nám pouze jeví skrz naše poznávací způsoby, to znamená, že například včela vidí svět jinak a oba člověk i včela vidí svět jen jako jev, ale ne o sobě.

     Samozřejmě, že lidé se nemohou nikdy shodnout na jednom názoru a pohledu na věci, protože mají nejen rozdílné duševní schopnosti, ale také rozdílné, ba přímo protichůdné zájmy: každý se chce mít dobře a mít tu nejhezčí samici, ale to lze jen na úkor druhého. Jakmile připustíme existenci božího textu s definitivní pravdou, tak její vykladači se zmocní moci ve společnosti a budou mít tendenci přístup k pravdě privilegizovat, aby si udrželi moc. Husova představa řízení a uspořádání společnosti byla taková, že lid má poslouchat vrchnost a vrchnost má poslouchat boha, to znamená boží slovo. V takovém uspořádání má kněz privilegované postavení, protože zprostředkovává spojení mezi zemí a bohem. Latina nebyla jen posvátným jazykem, ve kterém se nalézá pravda, pravda boží, ale také jediný jazyk, v němž probíhala výuka a také jediný jazyk, který se vyučoval. Cílem křesťanské moci bylo ovládnout celou planetu, v náboženském jazyku to znamenalo, aby celé lidstvo vyznávalo křesťanského boha. Ač křesťanství z hlediska moci vytvořilo velké společenství a síla náboženských představ byla obrovská, přesto už od 13. století se tato moc a i soudržnost začala drolit a rozpadat.

     Jeden z faktorů, který ovlivnil rozpad křesťanského teoretického systému, byly zámořské objevy, tehdy křesťanství bylo konfrontováno s reálnou pluralitou způsobů lidských životů na naší planetě a myšlení, křesťanská Evropa pro sebe objevila obrovské říše a civilizace ( Čína, Indie, říše Aztéků a Inků ), které byly dokonce starší než křesťanská civilizace a lidé v těchto civilizacích nikdy o křesťanství, Ježíši ani bohovi Jehovovi ani neslyšeli ( což je dost podivné vzhledem k tomu, že křesťanství má být jedině pravdivé ) a žili tak, jakoby nebyl. Už Marco Polo jako křesťan nebyl ve snadné situaci, když viděl na návštěvě u chána Kublaje, na vlastní oči, že miliónová čínská říše i s jejím panovníkem křesťanství nevyznává, a měl mocnému panovníkovi jako správný křesťan říci, že milý vládce i jeho poddaní v tom případě skončí v pekle. Ve svém cestopise opatrně nepoužívá, když mluví o křesťanství, slovo pravá víra, ale nejpravější ve smyslu nejlepší, což už je značný ústupek. Do čínského jazyka se ostatně i špatně překládá bible, protože nemá vlastní výrazy pro boha a stvořitele.

     Husova kázání v betlémské kapli o tom, že poddaní nemusí poslouchat ani světskou moc ani církevní, pokud ony se neřídí hlasem božím - biblí a že tuto skutečnost může každý posoudit sám a řídit se vlastním rozumem a svědomím, ohrožovala tehdejší společenský řád. Ať je konkrétní král či konkrétní papež sebevíce špatný, zastupují instituce, které podpírají společenský řád a alternativou je jen destrukce a zkáza. Hus píše z vězení: „Jeden teolog mi řekl, že vše je pro mne dobré a dovoleno, jen když se podrobím koncilu, a dodal: Kdyby koncil prohlásil, že máš toliko jedno oko, třeba máš dvě, bylo by tvou povinností vyznati s koncilem, že tomu tak jest. Odpověděl jsem mu: I kdyby mi to tvrdil celý svět, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustit bez odporu svědomí.“ Obávám se, že pravdu měl onen teolog a Hus se mýlil, protože teolog přesně říká, jak se to má reálně s pravdou: pravda je otázka jednak poslušnosti, od prostých lidí lze vynucovat pouze poslušnost, protože k pochopení problému pravdy nemají intelektuální schopnosti a v hlubší rovině je otázka pravdy otázkou společenské dohody, konvence. Není to tedy tak, že někdo by pravdu měl, byl vyvolen a svatý a měl svědomí, a druhý jí neměl, byl bez svědomí a proradný lump.

     Aby jakákoli společnost mohla fungovat, musí každý její člen dávat najevo, že pravidlo společnosti pro něj platí, i když jej sám třeba překračuje. Tato hra a klam vyjadřuje projev úcty k pravidlu skupiny, které univerzálně platí na každého jejího člena a zvláště pro její elitu a proto kostnický koncil opakovaně žádal po Husovi pouhé veřejné přihlášení se k tomuto pravidlu: vyjádření poslušnosti a nadřazení zájmu skupiny nad jedince. Hus takový veřejný souhlas odmítl a setrval ve svém vzdoru. Odsoudili ho po právu, protože každá neposlušnost vůči zákonem stanovené vrchnosti je kriminální čin v každé době; stejně se vedlo například o sto let později vůdci vzbouřených německých sedláků Thomasi Müntzerovi, který radil po vzoru husitů přímo vrchnost pobíjet a byl jako Hus upálen.

     Dovolávat se u lidí rozumu či svědomí je předem ztracená věc, hlas pudů a vášní je u lidí vždy silnější, jak správně říká Freud ve spise Nespokojenost v kultuře. Člověk má ve své pudové výbavě mocný podíl agresivity a důsledkem toho druhý člověk pro něj znamená nejen potencionálního pomocníka a sexuální objekt, ale též pokušení, aby si na něm vybil svou agresivitu, aby bez zaplacení využil jeho pracovní sílu, aby ho bez jeho svolení sexuálně zneužil, aby se zmocnil jeho majetku, ponížil ho, způsobil mu bolest, aby ho mučil a usmrtil.

     Intelektuální kýčaři si nepřipouští, že v reálném světě proti sobě nestojí pravda a lež a pravda s pomocí boží vítězí nad lží stejně jako bůh nad satanem, ale nekonečné množství pravd. Správná pravda, ta, co je společností jako pravda označena, je pouze věcí společenské dohody a kompromisu z nekonečného úhlu pohledů a hlavně protichůdných společenských zájmů. Žádný člověk neprosazuje pravdu bez svého egoistického zájmu a cíle. A jediné řešení proti přírodnímu řádu džungle, kdy se lidé pobíjejí navzájem a člověk je člověku vlkem je kultura, i se všemi donucovacími prostředky, které se snaží udržet lidské vášně a pudy v patřičných mezích a pouze skrze kulturu se lidský život dokázal povznést nad život našich zvířecích předků.

     Husa a husitství se snaží český nacionalismus vykreslit jako příspěvek Čechů do světových dějin, jako naše nejlepší a nejsvětlejší období, kdy hrdinný Češi bránili pravdu. Dost se pomíjí historický fakt, jak husitství dopadlo: boží bojovníci byli nakonec vyhlášeni jako zemští škůdci, protože jejich nesmiřitelný postoj boží pravdy bez kompromisů donekonečna prodlužoval válku, která nikam nevedla a vize husitů o božím království a spravedlivém světě se nevyplnila. Většina radikálních husitů byla pobita spojením sil kališnické a katolické šlechty pod jednoznačným názvem panská jednota v bitvě u Lipan, husitská vojska rozpuštěna, v zemi byl uzavřen mír, a na český trůn usedl právoplatný král - král Zikmund. Spíše než o pravdu šlo o církevní majetek, takže střední šlechta si určitě s bohatými měšťany polepšila, i Žižka na husitských válkách vydělal. Pro chudinu zbyla zase jen chudoba nebo možnost prolévat cizí i vlastní krev v cizích službách za žold - husitští boží bojovníci z rozprášených táborských a polních vojsk v době po Lipanech byly najímáni jako zkušený válečníci a byl o ně ve světě zájem.

     Obávám se, že význam Husa i husitství je ryze lokální, souvisí pouze s dějinami našeho státu a hlavně středověký, to znamená způsob života i myšlení určený k zániku a reálně spíše negativní než pozitivní, Hus a jeho boží pravda a boží bojovníci přinesli do českého království krvavou občanskou válku a hospodářský a kulturní rozvrat a úpadek. Husův výrok o pravdě „Služte pravdě, žijte pravdě, a pravdu braňte až do smrti“ považuji za stejný intelektuální kýč jako Havlovo „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“.

 

( 6. 7. 2015 )

 

 

---