Bytost č.21: Ghi (9)

"Nic si nepamatuji, vůbec nic, co se stalo, co se dělo?!", zmateně chrlil ze sebe Helix. Před jeho upocenou tváří se na něho němo usmívala ?i. Stáli v sadu pod pampeliškama a svět byl krásně slunný, nebe tmavě modré. Její jemný úsměv ho dojímal. Netušil ještě proč, ale cítil intenzivní pocit viny. Vůči ní ...ne, vlastně... vůči celému světu. Co se stalo? Nemohl si vzpomenout.
 "Něco jsem udělal, ?i, něco velmi špatného. Jsem si jist, ale nepamatuji si. Kde jsem byl? Jak si mě našla?", ptal se ji zbytečně. Byla němá. Všechny tajemství v ní byli zamčené. Dál ho beze změny utěšeně hladila. Její telo bylo hebké, porostlé tou plísní jemně chlupatou jako mládě vydry. 
"Mám pocit, že to nezvládnu... že brzy prasknu... že ten tlak uvnitř nevydržím a bouchnu jako napitá žába.", mluvil dál, "Mám nutkání si ublížit... nevím proč... nejraději bych tomu pomohl a prohltnul něco fakt ozrutnýho, aby se to už stalo... abych již bouchl, prasknul a rozpálil se do mnoho malých kousků!”, po jeho tváří tekl proud potu a tykadla měl začervenalé, u samotných očí fialové. 
“Je to se mnou každou stotinu času. Není stotinky,  co bych na to nemyslel. Musím se hodně kontrolovat, abych nevzal ústy leccos co je nejblíž - možná i tebe drahá - a nenacpal to do sebe. Je to strašný-strašný-strašný PEKLO!", křičel na celou zahradu.
?i se snažila přijít na něco, co by Helixovi pomohlo. Zvedla se tedy a udělala mu čaj. Přinesla mu malou šálku a k ní postavila konvičku.
“Oj, děkuji ti, moje milá. To by mohlo pomoct. Děkuji.”, políbil ji ruku, “Jseš tak hodná.”
Helix se snažil být před něžnou ?i co nejklidnější, ale uvnitř to v něm temně dunělo a praskalo, jako když se láva dere ven. Musí odejít, napadlo ho. Nevydrží si před ní hrát. 
“?i, promiň, ale musím jít.”

Hned jak se vzdálil a přes pampelišek pole rychlostí jemu neobvyklou proběhl, začalo to: mluvení. 
Hlemýždi, blázne...  
malýšku, v tvé hlavě jen iluze
točí se odrazem v zrcadlech 
tvého kalného světa.
Tefir, kruté je zlo, 
nejtemnější vesmíru tvor.
Tys ji sežral... šepce to strašlivě.
Čímže teď, hlupáčku, jseš? 
"Ne, ne, jsem ok. Já jsem ok. To přejde."

Někde po cestě ho to napadlo, přišel k nápadu. Nasadil rychlost směrem zpátky k ?i až se za ním prášilo.
"?i! ?i poslyš, ?i..." funěl vzrušeně, "Malá moje, chtěla bys umět mluvit?"
Čekal na její odpověď s nadšením a vypuklýma očima, ovšem ona jen klasicky smutně hleděla.
"Mohl bych ti díky Tefir ve mne darovat hlas a slova. Dorozuměla by ses jazykem se všemi. Anděli, mohla bys svojí dobrou duší působit na svět. Bylo by to tak krásný." usmíval se jako malý zajíc. Hlupáček.
?i není andělem,
nýbrž Tefirinou vězenkyní, služebnicí Zla...
Černým puntíkem její němé armády.
Helixi, kým jseš teď ty?
Jejím mluvčím, viď,
jeden z vůdců, jak mi je tě líto.
Seš nakažen, chycen
jako moucha v pavučině.
Hloupý malýšnek....
Ne vesmíru pánem jsi,
bo pánem malých čertů jako je ?i.
Miluješ klam a hřích, ani o tom nevíš.
Skřípal mu hlas kolem hlavy jako staré rádio. Co to je?
Tak bych ti chtěla pomoci,
slyšíš mě měkkýši? 
“Jsem Cwerfi.”