Ten nejlepší vypravěč

Ten nejlepší vypravěč

Tokrov bylo malé bezvýznamné městečko, na kterém nikdy nikomu nesešlo. Obchodníci se mu zeširoka vyhýbali po neudržovaných silnicích Jharanské provincie, dávali totiž přednost rozbláceným cestám před ospalostí zdejších obyvatel. Místní byli hrdí na to, kdo jsou, na historii města, která dávno upadla v zapomnění. Žili na místě plném kriminálních živlů, přecpaných šenků a děsivých čtvrtí, kde se ztrácelo všechno, majetkem počínaje a psy konče. Nejméně jednou do roka vypukla v Tokrově epidemie, při které bylo všechno jen horší. Uličky města v tu dobu byly velice nehostinným místem, kde si musel člověk dávat pozor nejen na měšec se zlatem u pasu. Kdo chodil neozbrojený, byl blázen - to bylo pravidlo místních, protože když byl hlad, ostatní šlo stranou. Místní radní nehnuli pro lepší osud města ani prstem. Platili si žoldáky jako osobní stráž a sami měli všeho dostatek. Patřily jim nejčistší a největší domy v Tokrově a jedinou otázkou bylo, kde na to všechno vzali. Jediným, co sem tam přilákalo do tohoto hnízda cizí návštěvníky, byla hrobka za městem. Drolící se kamenná socha při vchodu do krypty obrůstala břečťanem a milodary proudící od poutníků do městské pokladny na její opravu neměly žádné využití. Dokonce i mnoho Tokrovských zapomínalo na to, že u jejich města je pohřben sám arcimág Cyroklatus, pravá ruka velkého konzula Škarvika Bělovousého. Cyroklatus byl zakladatelem kouzelnické školy v Haludorfu na severu. Ta patřila k nejstarším magickým školám v zemi - každá provincie ve svém centru nějakou měla, kromě Tokrova. Kouzla a čáry nebyly v tomto městě příliš populární.
Bylo jaro 611, třetí rok vlády ctěného konzula Daiana Jharanského. Všichni věděli, že pochází z oblasti, jejímž centrem byl právě Tokrov, ale nikdo to na veřejnosti příliš nerozmazával. Konzul byl totiž, co se potírání pomluv a buřičů týče, velice důsledný člověk. Hlavně pravdivé historky šířící se mu za zády neměl rád. Jharanská provincie upadala naprosto stejně jako v předchozích desetiletích, zastrčená na východě Storwidu jako nechtěné dítě.
Jaro se obecně v Tokrově považovalo za dobu největšího klidu. Období nepsaného míru mezi násilnickými bandami potulujícími se v ulicích, čas jediného trhu s pár desítkami stánků a kupců, který byl největší kulturní událostí pořádanou za celý rok. Byla to také doba, kdy se radní odvážili vystrčit nos za zdi vlastního domu a vyjet do světa upevnit své bídné postavení mezi storwidskou aristokracií. A ani nemoci v tomto čase obyvatele nesužovaly.
Přesto byli všichni upřímně překvapení, když se ve městě objevil bard. Někteří tvrdili, že to není vypravěč, ale kejklíř, a někteří dokonce, že čaroděj. Všichni se mýlili, ovšem nikdo z nich to prozatím netušil.
Poté, co se záhadný cizinec objevil, zakotvil v hospůdce "U Kulhavého krocana" stojící na okraji Tokrova. Byla to roubená budova podezřele přihnutá ke straně, stejně jako místní štamgasti, kteří se z ní ráno trousili zpět za prací. Jednoho takového jarního rána se na prahu objevil vysoký mladíček v modrém plášti, ušpiněném z cest. Na hlavě měl posazený extravagantní černý klobouk s krátkým fialovým perem. Vypadal v tomto prostředí vysoce nepatřičně. Hostinec byl už vlastně prázdný - kdo po noční zábavě mohl, odešel, a ostatní se váleli po lavicích a stolech v hlubokém spánku. Do práce tu zrána zjevně nikdo nespěchal. Šenkýř vypadal překvapivě čile, a za dřevěným pultíkem utíral špinavým hadrem korbel s uštípnutým uchem. Byl to prostorově výraznější muž, který na příchozího nevrle a podezřívavě pokukoval zpod těsné čepičky. V prasečích očkách mu ale zvědavě zasvítilo.
"Dobré ráno, panáčku," pozdravil barevné zjevení stojící mezi dveřmi jeho hostince úlisným tónem. Zřejmě jediný z přítomných, který byl schopen stát, mluvit a zaznamenat něčí přítomnost.
"Dobrého rána přeji, šenkýři," oplatil mu příchozí pozdrav zvučně, v ladném a komickém gestu poskočil, překřížil nohy a sejmul klobouk z hlavy. Když se opět narovnal, vrhl po hostinském úsměv, při kterém mu zasvítily jasně bílé zuby.
"Nalij mi žejdlík piva, příteli, cesta byla dlouhá a tady v Tokrově se nemůžete chlubit krásnými silnicemi," rozšířil svůj úšklebek cizinec, dlouhými kroky přešel přímo k šenku a posadil se na stoličku. Hostinský na něj teď už viděl lépe, než přes kouř a mlhu zahalující místnost - tento příchozí byl velice zvláštní zjev. Zlatohlávek s dokonale mytými a česanými vlasy, pomněnkově modrýma očima, ve kterých poskakovaly nezbedné jiskřičky, které podle šenkýře nevěstily nic dobrého. K tomu měl světlé vousy zastřižené do špičky, jako nějaký šarlatán, a zblízka jeho oblečení vypadalo ještě podivněji - nehledě na to, že bylo barevné jako pár dnů stará modřina, bylo také divného střihu. Něco takového nosívali mágové a černokněžníci, přinejlepším.
Cizinec jakoby neposeděl, otočil se na stoličce a s povytaženým obočím si prohlédl interiér. "Ti mládenci nevypadají moc čile," poznamenal vesele při pohledu na trosky ležící na stolech a zasmál se. "Tady muselo být v noci pěkně veselo," obrátil se zpět na šenkýře s rošťáckým úsměvem. Hostinský mu točil pivo do korbele, který ani nestačil utřít, a zaraženě na něj hleděl. Řekl by, že se ten chlap chová jako děcko, nebo že je blázen, ale jistý si nebyl ani jedním.
"To víte, panáčku, chlapi si rádi po robotě přijdou vyčistit hlavu," odpověděl po tom, co se mu vrátila jistota obchodníka, s přimhouřenýma očima. Položil na desku před cizince pivo a čekal, co on na to. Obočí se mu k sobě přiblížila, jak se zamračil.
"Ach, příteli, takhle vypadáš skutečně komicky," uculil se na něj zákazník a popadl korbel. "Řekl bych, že tohle hlavu nevyčistí, když pak mají tři dny kocovinu, hm?" nadhodil pak s úsměvem a důkladně si přihnul. Pil s jistou dávkou elegance, oproti místním štamgastům, kterým pivo teklo po vousech. Navíc ani neměl knír, takže se vůbec neušpinil.
"Ale chutná dobře," ocenil šenkýře divadelním pokývnutím, při kterém pozvedl korbel, jako by si s někým mohl přiťuknout. Dokonale ho vyváděl z míry.
"Přeslechl jsem jméno," opáčil po chvíli ticha šenkýř, už ne tak vřele jako předtím. Vřelost to sice byla hraná, ale alespoň byla. Teď v jeho hlase šla slyšet jen ta upřímná nedůvěra.
"Neříkal jsem ho, takže sluch máš jistě v pořádku," uculil se cizinec opět hloupě. Pak náhle, až sebou hostinský trhl, seskočil blonďák ze stoličky a vysekl hlubokou úklonu.
"Alder, jméno mé. Vypravěč a zpěvák, nejlepší, který kdy Tokrov navštívil," narovnal se a upravil si klobouk na hlavě. Pak urážlivě zvedl obočí a se smíchem dodal: "Bezpochyby."

**********

Zpráva o tom, že do města přijel velice výstřední mužík, tvrdící o sobě, že je vypravěč, se Tokrovem roznesla rychlostí blesku. Své přičinění na tom samozřejmě měl Osvald, hostinský U Kulhavého krocana, který podivína již stačil ubytovat a opít. Bard tu byl věru snad větším divem než samotný konzul. K večeru, kdy už místní měli po práci, se jich v hospůdce srotil mnohem větší počet než obvykle. U každého stolu sedělo dobrých sedm lidí, kteří do sebe házeli jeden korbel za druhým, a šenkýř se měl co otáčet. Ne, že by mu to bylo proti srsti.
Alder byl ubytovaný v jediném pořádném pokoji, který Krocan nabízel. Kromě blech, švábů a navlhlé slaměné matrace si nebylo na co stěžovat, což samozřejmě vypravěč nezapomněl šenkýři pochválit. Přesto v téhle komůrce nebyl k zastižení - odešel totiž do stájí. Tedy, bližší výraz nešel k tomu místu přiřadit. Vedle hostince se krčil dřevěný přístřešek se dvěma stáními, do jednoho z nichž uvázal herec svého koně. Bylo to zřejmě to nejušlechtilejší zvíře, které kdy Tokrov viděl, s čímž se ale Alder moc chlubit nehodlal. Věděl, že tady mizí jak zvířata, tak nechtění hosté - vypravěč nebo ne - rychlostí blesku.
"Tak co myslíš, jsou na mě připravení?" zeptal se koně vesele a napřáhl k němu ruku s velkým jablkem. To by v hostinci určitě nesehnal, dobře tedy, že znal vlastní způsoby, jak si něco obstarat. Zvíře zafrkalo a bez váhání pamlsek přijalo. Byl to skvělý kůň, s lehkýma nohama, spíš menší - pro Aldera, jeho živobytí a jeho cesty ideální společník.
Samotný bard se ve stání vyvalil na tvrdý balík slámy. Klobouk odložil vedle sebe a pokuřoval z dlouhé, odřené dýmky. Kouř vydechoval se slastným přivíráním očí. Takhle probíhala příprava na jeho "vystoupení" vlastně pokaždé.
"Tak, co jim dneska budeme vyprávět?" zasmál se nahlas Alder a překřížil nohy do pohodlnější pozice. Kůň hlasitě chroupal jablko a nebral svého pána na vědomí. "Raskale, ty jsi vážně němá tvář!" obvinil ho bard se smíchem. Spokojeně se opřel o dřevěnou stěnu přístřešku, když v tu ho někdo vyrušil.
"Doufám, že budeš vyprávět lépe než tvůj kůň," ozvalo se ode vrat. Alder sebou vyplašeně trhl, vdechl moc kouře a rozkašlal se. Přesto pohotově vyskočil na nohy čelem k příchozí. Byla to žena. Bohužel kuřák nemohl začít opěvovat její případnou krásu a ladnost, protože byl nucen se předklonit a hekat jako o život. Takto se cítily zašlé komíny. Konečně vzhlédl, a jeho zarudlé oči se setkaly s hnědými kukadly půvabné cizinky opírající se o futra.
"Má paní, jak můžeš vidět, tvá krása mi úplně vyrazila dech," zasmál se sám sobě bezstarostně. Nemluvil do větru, tak jako v mnoha případech, kdy nacházel slova chvály i pro kdejakou ošklivku - ona žena totiž měla dlouhé, kaštanové vlasy, oči ve tvaru mandle a bledou pleť. Byla vysoká skoro jako Alder, což byl ovšem zanedbatelný fakt, tento potulný bard skutečně nepatřil k nejvyšším mužům. Měla na sobě prosté šaty, ale čisté a dobře šité - buď byla bohatá, a nebo nebyla místní. A vyzařovalo z ní i něco schovaného za hezkou tvářičkou.
"Tobě říkají Alder?" přešla lichotky bez poznámky s mírně povytaženými koutky. Vypadala sebevědomě, ovšem naprosto odlišným způsobem než muž před ní. Ten se nenechal vyvést z míry naprosto ničím. "Ano, říkají mi tak, a jak tobě, krasavice?" zeptal se na oplátku, zatímco se sehnul pro svůj klobouk. Rozmáchlým pohybem z něj vyklepal slámu a posadil si ho na hlavu. Potom na příchozí spiklenecky mrkl. Ta však byla vůči jeho vystupování naprosto imunní a stála tam s kamennou tváří.
"Jmenuji se Leona," odpověděla a pozvedla jedno obočí. "Všichni jsou tu na tebe zvědaví. A čekáme už docela dlouho, tak doufám, že to bude stát za to. Nikdy jsem o tobě totiž neslyšela," pokračovala hnědovláska bezostyšně s velmi skeptickým výrazem. Bylo jasně vidět, že Alder nesplnil její očekávání. Otázkou bylo, jaká to vlastně byla.
"Rád tě poznávám, spanilá Leono," nenechal se zviklat vypravěč, přiskočil k ní a v úkloně jí políbil ruku. Zřejmě proti její vůli. S odzbrojujícím úsměvem k ní opět vzhlédl. "Pak bychom mohli jít. Jsem připravený," pobídl jí jemně ven z přístřešku. Jeho kůň to celé nevzrušeně sledoval a žvýkal oves. Leona se nechala vystrkat ze stání ven, zjevně spokojena s tím, že Alder se opravdu chystá vystupovat. Samotný bard ji následoval, poté, co se důkladně oprášil, upravil a sklidil dýmku. Věnoval svému čtyřnohému příteli jediný zoufalý pohled na rozloučenou - tohle ho jednou zabije.
Alder šel za Leonou kolem rohu hostince k přednímu vchodu. Mohl tak nerušeně zezadu pozorovat její ladnou chůzi a přidružené cíle, alespoň do té chvíle, než se mu podkasal plášť a málem o něj zakopl. Byl nucen si ho upravit - věděl totiž, jak důležitý je první dojem a na své nové publikum z Tokrova chtěl dnes večer zapůsobit velice silně. Možná proto si očistil oblečení. Možná proto se umyl, a možná proto zvolil zrovna ten příběh, který chtěl vyprávět. Tady na něj nezapomenou, a to z jiných důvodů, než v dalších městech. Zřejmě tady už dlouho jiného barda kvůli jeho oslnivosti nepřijmou.
Leona už vklouzla dovnitř do hostince, který praskal ve švech. Alder se zastavil přede dveřmi a prohrábl si vousy prsty levé ruky. Vypil toho během dne trochu víc, než měl v úmyslu, ale jeho diváci uvnitř byli bezpochyby z velké části úplně na mol. Neměl se čeho bát. Zatlačil do dveří a vešel. Vystoupení mohlo začít.
"Krásný večer, Tokrovští!" zatrylkoval přes celý šenk vesele a zabouchl za sebou dveře. Při tom pohybu málem rozevlátým pláštěm shodil někomu pivo ze stolu, ale to mu nedělalo ani v nejmenším starosti. Místo jakékoli omluvy se na dotyčného bláznivě zazubil a pokračoval v cestě mezi hosty. "Jak již jistě někteří z vás slyšeli, mé jméno je Alder," představil se a rozmáchlým pohybem si sejmul klobouk z hlavy, v plynulé úkloně. Divadlo začalo a celý Krocan byl jeho jevištěm. Rychle se rozhlédl, a jakmile zmerčil poloprázdný stůl, hbitě na něj vyskočil. Jeho osazenstvo poplašeně nadskočilo a jeden malý, brunátný muž se z lavice převrátil na záda. Alder to přešel úsměvem a pokračoval. "Jsem vypravěč, básník, bard, herec, říkejte tomu, jak kdo chcete," vynechal to nejdůležitější, pohodil světlou čupřinou a nasadil si klobouk zpět na hlavu. Prsty zabubnoval o jeho krempu a ostřížím pohledem si změřil své diváky. Nohama přitom hledal dobré místo, kde nehrozilo, že při sebemenším pohybu stůl převrátí. Do projevu musel vložit energii, aby si přítomné získal, a na zádech na podlaze by to šlo těžko.
"Povězte, jaké příběhy máte tady v Jharanu rádi?" rozhodil rukama. Než však stačil kdokoli cokoli říct, Alder vystřelil pravým ukazovákem nahoru. "Vsadím se, že znám odpověď. Baladu o Lhanovi Sličném, příběh Benaty s křivýma nohama a Historky z Daranických ulic. Řekněte, nemám pravdu?" vybídl je a naklonil hlavu na stranu, jakoby snad špatně slyšel. Jmenoval samozřejmě nejznámější lidové příběhy, které znal naprosto každý. Sázka na jistotu. Jakmile se mu dostalo souhlasu v podobě zamručení, sklonil hlavu a melodramaticky se chytil za srdce. "Dobrá. Jsou to skvělé příběhy, nepochybně ale i ohrané, ovšem…" rozhlédl se Alder s přimhouřenýma očima po šenku, "kdo z vás slyšel o Ohnivé noci?"
Mezi lidmi se zdvihla očekávaná reakce. Každý se otočil na souseda a zamračeně spolu prodiskutovali, o čem že to ten nácek mluví. V hostinci se zvedl šum, někteří na sebe pokřikovali i přes dva tři stoly. Na Alderově tváři se na chvíli rozlil samolibý výraz. Jistě, že tenhle příběh nikdo z nich znát nemohl. Byl to jeden z jeho nejlepších výmyslů za posledních pár let.
"A co to je, ta Ohnivá noc?" nevydržel to šenkýř Osvald, a zamračil se na vypravěče zpoza výčepu. Hosté se velice rychle utišili pod nevysloveným příslibem nové historky, a všichni upřely pohledy na Aldera. Ten zasmušile sklopil hlavu a hlasitě - tak, aby ho nikdo nemohl přeslechnout - odpověděl.
"Příběh o Ohnivé noci je temná legenda, která po staletí spala, skrytá před světem, ve sklepeních starého kláštera v Galuvsi. Možná to tak bylo dobře, možná ne... Vyslechl jsem tento příběh od svého starého přítele mnicha loňskou zimu. Galuves zažila krušný mráz a bratři v klášteře si nemohli dovolit vytápět všechna křídla, a tak se zašili do svých starých, zaprášených knihoven, aby pátrali v minulosti…" Alder věděl, jak navnadit posluchače. Předložil jim příběh, který ještě nikdo neslyšel, až nadsazeně tajemný. Pomalu ztišil hlas, a tak se lidé v koutech hostince nakláněli blíž, aby ho slyšeli. Měl je. Opatrně přesunul váhu na druhou nohu - teď si nemohl dovolit žádnou šaškárnu, jako pád ze stolu. Nevyprávěl komedii.
"Je to příběh z dávných dob, kdy jsme ve Storwidu neměli žádného konzula. Ani Daiana Jharanského, ani Škarvika Bělovousého, ani jiného. Podle kalendáře Belatské Akademie to bylo před pěti sty lety, v roce 111 - tolik let tehdy uplynulo od smrti posledního krále z Raniandu. Vládli jsme si sami. Na trůně seděl Krasen II., který se do dějin naší země nezapsal nejsilnějším písmem. Přesto se za jeho vlády něco stalo," Alder se ze stínu, který mu poskytovala široká krempa klobouku, rozhlédl po šenku. Pochyboval, že tu sedí nějaký znalec historie, takže mohl klidně pokračovat. Jeho diváci byli napjatí.
"Všechno začalo nedaleko známých Žehaneckých blat. V té době to ještě byla divočina, skrz kterou vedlo málo cest a chodilo málo poutníků. Tedy, tolik se toho od těch let na tom bohy zapomenutém místě vlastně nezměnilo. Blízko blat ležela malá vesnička, obývaná hlavně těžaři rašeliny. Byla to těžká a špatná práce, za kterou dostávali málo peněz, a tak žili v bídě. Jednoho dne do vsi zavítal učenec. Nikdo ho do toho okamžiku neviděl - byl to starý, moudrý muž, ale někteří tvrdili, že šílený. Chtěl za každou cenu prozkoumat divoká blata. Zrazovali jej od toho, protože kdo se v Žehanci ztratil, nikdy nenašel cestu zpět. Přesto ten muž šel. Říkali mu Styr. Na okraj bažin, k malému vrbovému hájku, ho doprovodil chlapec ze vsi - dál však nesměl. Blata - to jsou skupiny stromů, jezírka a potůčky, místo, kde žijí tajemní noční tvorové. I dnes se těm místům každý vyhýbá."
O Ohnivé noci nemohl lidem z Tokrova vyprávět dlouho. Byl to totiž krátký a otevřený příběh. Alder se v duchu pomalu připravoval na druhou část dnešního večera. Nelze ovšem předbíhat.
"Styra nikdo neviděl měsíc. Potom se ale vynořil na jedné z cestiček vedoucích napříč blaty a vrátil se do vesnice. Vypadal téměř stejně jako když odcházel, ale mumlal si pro sebe zvláštní věci. Spílal alchymistům. Modlil se. Předpověděl zkázu z nebes. Na Storwid měl padnout boží hněv shůry a zničit ho, za všechno, co jsme kdy udělali. Lidé se měli stát lepšími.. a naše zem se měla stát pustinou," odmlčel se bard na chvíli. Poté nečekaně seskočil ze stolu a ve stejném ladném pohybu vyrazil na procházku mezi stoly. Věděl, že mu většina posluchačů visí na rtech, a o to šlo. Byla jeho chvíle. Když začal mluvit, nikdo určitě nepostřehl, že vytáhl z rukávu malý nůž.
"Nikdo dnes neví, kde na tohle přišel. Jedno je ale jisté - předpověděl příchod Ohnivé noci. Měla přijít za pět set let, přímo o zimním slunovratu, kdy končí starý rok a začíná nový. Kde je dnes pravda…" pokrčil Alder rameny. Dál se, docela rychle, provlékal mezi hosty.
"Zde je poselství, které nám muž jménem Styr zanechal, a je dobré si ho připomenout, když od jeho vyřčení uplynulo pět set let."

"A pak přijde ta noc, kdy spadne nebe,
a hrdinové zachrání pouze sebe,
až města vzplanou a v troud vyhasnou,
světla i hvězdy bledé pohasnou,
vše živé obrátí se v prach."

Alder se skrz dav lidí dostal až k výčepu. Viděl na něj tedy celý hostinec. Postrčil si klobouk nahoru, aby na něj lépe viděli.
"Ohnivá noc přichází a v srdcích nám zasévá strach."
S těmi slovy se protáhl kolem šenkýře a vyklouzl zadními dveřmi za dvorek. Lidé v hostinci byly z příběhu jako u vytržení a probírali ho ještě dlouhé hodiny do noci. Propočítávali čas, který jim zbýval do předpovězené apokalypsy, a jejich teorie byly s každým pivem čím dál divočejší. Alder mezitím osedlal koně. Vyvedl ho ze stáje s šibalským úsměvem na tváři. Kloboukem zasalutoval Krocanovi stojícímu ve tmě.

"Ten příběh nebyl z nejhorších, co říkáš?" nadhodil ke svému koni a vyšvihl se do sedla. Přestože si zajistil rezervu, nemohl ztrácet čas. "Ach, jsem skutečně ten nejlepší zloděj a vypravěč, co kdy Tokrov navštívil," zazářil spokojeně. Odhrnul plášť dozadu, aby mu při jízdě nepřekážel, a odhalil tak několik váčků s penězi, které uřezal hostům v šenku od opasků.

"Bezpochyby, jen té Leony je škoda," zasmál se Alder a vjel do noci.