Bez šance

„Akce!“

Dívka svižně vkročila do záběru. Měla krásnou tvář a dlouhé, zlatavé vlasy. Byla oblečena do volné halenky a elegantní sukně, která společně s lodičkami na vysokém podpatku zvýrazňovala její nekonečně dlouhé nohy. Vypadala napohled velmi dospěle a čišelo z ní zdravé sebevědomí a elán. Každý záběr zvládla perfektně hned napoprvé, byla dokonale připravena. Režisér byl nanejvýš spokojen a ostatní byli rádi, že můžou jít domů tak brzy. Jakmile skončili a dovolili jí odejít, posbíralo děvče všechny své věci a zamířilo ke kabinkám. Tam se převlékla se do svých oblíbených odrbaných džínů a volné mikiny s kapucí. Konečně se zbaví těhle příšerných bot, pomyslela si, když se přezouvala do pohodlných kecek. Setřela si z obličeje makeup, který jí donutila nosit maskérka, a vyšla ven. Proklouzla mezi členy štábu, kteří balili své věci a přitom se nahlas bavili. Nikdo si jí nevšiml, nejspíš ani nepostřehli, že se jedná o stejnou osobu, která před malým okamžikem tak zářila před kamerou.

            Když vyšla ven z budovy, velmi se jí ulevilo a hluboce se nadechla čerstvého vzduchu. Zkontrolovala, zda si uvnitř nic nezapomněla, a vyrazila k metru. Nejraději by se dopravovala vlastním autem, ale řidičák nikdy nedokončila. Začala s ním na střední po nátlaku spolužaček, ale po čase to vzdala. Měla ráda metro, paradoxně proto, že tam vždy byla velká spousta lidí. Člověk si tak připadal nepovšimnutý, v anonymitě.

Ve dveřích bytu jí uvítala kočka, proto ji zvedla a na chvilku pomazlila. Když vešla do bytu, všimla si, že na jejím telefonu bliká červené světýlko. Ale ne, pomyslela si. Teď nemá ani špetku nálady na vyřizování jakýchkoliv záležitostí. Pro dnešek měla kontaktu s lidmi dost. Uvědomila si, že celý den nejedla, a nahlédla do ledničky; nic k snědku ale nenašla. Teď litovala, že cestou domů se nedonutila koupit alespoň nějaké těstoviny. Sedla si na postel a přemýšlela, jaké má možnosti. Buď hlad zaspí, nebo se překoná a nějaké jídlo si objedná domů. Držela hlavu v dlaních a třásly se jí nohy. Pokud bude volat do pizzerie, musí si poslechnout zprávu, kterou jí někdo nechal na záznamníku. Chvíli přecházela po pokoji a nakonec zmáčkla tlačítko na telefonu. Z telefonu se ozval hlas ženy, který oznamoval stav záznamníku. Po pípnutí promluvil mužský hlas:

 „Ahoj, žiješ? Už pár dní se ti snažím dovolat, ale ty nejsi nikdy doma, tak si říkám, jestli to s tou prací moc nepřeháníš. Dlouho jsme se neviděli, co kdybychom něco podnikli? Až budeš mít čas, ozvi se.“

Nastalo ticho a ona se stále kousala do špičky palce. Rychle smazala vzkaz a vzala do ruky sluchátko. Se zavřenýma očima zhluboka dýchala a v mysli si připravovala, co řekne. Vymačkala číslo do nedaleké pizzerie a srdce jí divoce tlouklo.

Program na večer byl jasný: četba a surfování na internetu. Čtení měla opravdu ráda a byla schopná trávit čtením i několik dní v kuse. Když dočetla kapitolu, sundala si brýle na čtení a promnula si oči. Uvelebila se na posteli a otevřela svůj laptop. Dnešek byl náročný a chtěla o něm napsat na svůj blog. Psala si blog asi od sedmnácti. Ze začátku ji k tomu motivovalo rozšíření schopnosti tvůrčního psaní. Postupně ale její blog navštěvovalo stále více lidí, kteří ji, k jejímu údivu, zahrnovali samými pozitivními komentáři. Upřednostňovala tento virtuální svět, kde se mohla ze všeho anonymně vyzpovídat a cizí lidé ji poslouchali a podporovali. Když dojedla poslední díl pizzy, rozhodla se zkontrolovat svůj email, což byl, kromě telefonu, jediný možný způsob, jak se s ní spojit. Všechny své ostatní účty na sociálních sítích a veškeré spojení s její osobou na internetu smazala hned po maturitě.

Kromě upomínky z knihovny obdržela jeden zvláštní email od jistého pana Rigbeyho:

Milá slečno,

mé jméno je Jo Rigbey a pracuji jako producent. V těchto dnech obsazuji herce do krátkého filmu, který se bude natáčet koncem tohoto roku. Obsadil jsem již všechny pozice, stále mi však zbývá jedna, velmi důležitá a naprosto nevšední postava, kterou nemůže hrát kdekdo. Dnes jsem se shodou okolností doslechl o Vašem výjimečném hereckém talentu a vyžádal si ten nejnovější materiál, který byl k dispozici. Získal jsem reklamu, kterou jste natáčela dnes, a musím podotknout, že jste byla naprosto impozantní! Ihned jsem si na Vás sehnal kontakt, abych Vám mohl nabídnout roli v krátkém filmu, který připravuji. Nejedná se o nic přelomového, ale rozhodně je to velký rozdíl oproti reklamě (pro kterou jste, přiznejme si, opravdu příliš dobrá). Již dlouhou dobu se snažím najít osobu, která by odpovídala mým požadavkům, a věřím, že jsem ji objevil ve Vás. Prosím, nechte si mou nabídku projít hlavou a ozvěte se.

S pozdravem, Jo.

Opakovaně si email přečetla, ale stále tomu nedokázala uvěřit. Nejspíš se jedná o nějaký omyl, pomyslela si. Ten muž ale psal „Získal jsem reklamu, kterou jste natáčela dnes“, takže to nemůže být omyl. Nechtěla na to v tu chvíli už myslet, zaklapla počítač a lehla si na záda. Až se probudí, třeba email ze schránky zmizí.