Růže, jméno naděje

 

 

 

Sledujeme-li sérii knížek volných veršů od Hany Karoliny Kobulejové, neuniklo nám, že se jedná o jakousi pouť pocity, přáními a postřehy. O cestu, o níž sama autorka netuší, kam vede – a co bude na jejím konci. Objevuje. Hledá. Rozhlíží se v každém zákrutu, usedá na rozcestích, aby se vydala dál. Úsvity na růžích představují volné pokračování autorčiných předchozích sbírek, s nimiž je spojená nějaká z rostlin a určitá časová etapa. (Noc u tamaryšku, Ráno s magnólií, Momenty nad lekníny, Úplňky z jasmínů, Novoluní podél lilií a Půlnoci v orchidejích).
 Mottem nové knížky je autorčin vztah k poezii jako takové: „Poezie znamená ocitnutí se u obzorů, kde se rozzáří doposud nespatřené záře skrývajících se sluncí.“
 Růže v názvu této sbírky není nahodilá. Prolog obsahuje citaci z Ecova Jména růže, kdy mladý mnich Adso zakouší a objevuje lásku.
 Autorka nás neprovádí běžnou krajinou. Opakovaně se nás pokouší zavést kamsi do svého nitra, do krajiny, kterou sama nezná – a odhaluje ji s každým dalším slovem, každou větou, každým veršem.
 V pětačtyřiceti krátkých básních se obnažují různé kouty světa, jak již napovídají samy názvy jednotlivých děl: Pomalu roztává moře Laptěvů, Mince ve fontáně di Trevi, Vnuknutí Andělského mostu či Epos galapážského jitření. Symboly cest nalézáme i v dalších jejích básních: Vzhůru nad vítr, První strana atlasu, Kotva na dně mořské pěny, Uprostřed chůze a letu, řeka s fenyklovou příchutí nebo V zátiší vulkánů.
 Jednotlivá místa, každé z oněch malých zastavení, s nimiž se autorka s námi dělí, jsou současně průzory do jejího nitra. Klidnou mořskou hladinu střídá sopečná erupce, po bezvětří následuje úprk někam – do neznáma.
 Autorka se zpěčuje linearitě času – spojuje minulost s budoucností, Zemi s vesmírem. Motiv prolínání nelze pominout.
 Mezi řádky se dočítáme o pátrání po něčem, co autorka stále nemůže objevit. Svou cestu ale nevzdává. Nevrací se, kde již byla – a pokud, nikdy – slovy klasika – nevstupuje do stejné řeky.
 Snaha zbavit se pout, oprostit se od sisyfovského valení balvanu, kterážto činnost nekončí a začíná vždy od znovu, je patrná například v básních Ovzduší spontánnosti, Smělosti vizí či Absolutorium pokušení.
 Cítíme, že autorka by se chtěla oprostit od všeho, co ji svazuje, co jí brání v rozletu. Nakonec, básně Vzhůru nad vítr, Úsvit v úsvitu, Rozvíjející se povznášení, Budoir pod tepem, Rozevírající se náruč či Soaré rozprouděného poznávání jsou více než výmluvné.
 Společným jmenovatelem předkládané knížky je naděje. Nejedná se o soumrak – v názvu knížky je slovo úsvit. Úsvit, kdy se příroda probouzí, kdy vše začíná pulsovat a žít. Kdy vznikají očekávání a člověk stojí opět na startu nového dne. Růži potom můžeme vnímat jako symbol Venuše, bohyně lásky, ztělesnění dokonalé krásy a její pomíjivosti, symbol krátkosti života. Ztělesňuje přátelství mezi lidmi, ale i národy.
 Oproti předchozím autorčiným knížkám právě zde její víra a naděje vystupují do popředí asi nejviditelněji. Kalné deště nechává za sebou a svůj zrak obrací ke světlu. Ano, můžeme mezi řádky najít i určitou obavu, aby ji paprsky nesežehly – aby úsvit nepřešel v úpal. Tato obava však v příboji nové energie téměř zaniká.
 Knížka, kterou si autorka opět velmi přiléhavě symbolicky ilustrovala, symbolizuje jakousi vstupní bránu k vítězství sebe samého nad sebou. Nad svými strachy, úzkostmi, zklamáními.
 Nemohu, než šedesát stránek textu na formátu A5 doporučit. Člověk totiž nezavítá toliko do autorčiny snové říše, často narazí na své vlastní stopy, na své pocity, na svá očekávání. Je již ponecháno na každém, kterou kliku jakých vrátek zamáčkne, kterým klíčem pootočí. Rozhodně však má, kam se vydat.

 

 

 Ukázky z knížky:

 

 Stan na oběžné dráze

 

 Právě skládá se
země po sférách

a žhnoucí jádro
obléká se do pláště

s rokajly podmanivé krajiny
jen občas podaří se mi

návrat do doby
než vznikla planeta

 

 Uprostřed chůze a letu

 

 Skrytá peří holubího vtělení
už říkala si o povolení vyrůst

když nastal podzim
v zahradách Semiramidiných

obzor vnímaný v zorném poli
otáčel se po článcích prstů

a pozvolna otevíral cestu
do rozmanitosti legend

 

Bdělost zeleně

Kořeny
kůra
i kmen

právě zakládají duši stromu

která bude mít podzemní

i nadzemní vnímání

 

 Rozevírající se náruč

 

 O prostoru mezi dvěma těly
jež vzdalují se a zase přibližují

na principu přílivu a odlivu
neviditelných vln

v miniatuře vzdušného oceánu
stále neví se mnoho

jen je občas možné zaslechnout
puls bijící o písečná zrna

který prozrazuje utajený život
kdesi mezi nimi

 (Kobulejová, Hana Harolina, Úsvity na růžích, PLOT, Praha 2015, s. 60, ISBN 978-80-7428-259-1)

 

 

---