Ležím v posteli. V ruce poslední dávka. V domě bordel a v hlavě zmatek. Potím se. Zadržuji zvracení. Celý svět se se mnou točí. Potřebuju to víc než cokoliv jiného. Ale nemám sílu. Do pohybu ruky se musím přemáhat. Nejde to.
Ale náhle mě jakoby odnikud zaplaví nával energie. Zvednu se a přes změt zmatku, chaosu a šílenství se snažím dostat do reality a dojít do koupelny. Dojdu tam, ani nevím jak. Spíš se tam najednou ocitnu. Dívám se na sebe do zrcadla.
Jsem nahý. Z dřív krásných a hustých vlasů mi jich zbylo jen pár špinavých, řítkých a nechutných. Oči mám vybledlé jako mrtvola. Pleť popelavou a samý hnisavý pupínek. Po zubech jako kdyby se slehla zem. Jen pár shnilých, žlutých a protkaných kazy. Hnusím se sám sobě.
Svět se se mnou znovu začne točit. Teď už musím. Zvednu ruku. Donutím se k pohybu a jehla protne žílu a do krve mi vpustí dlouho hledaný život. Spadnu na zem. Najednou je tolik blaze. Jen ležím a usmívám se. Je mi jedno, že se zabíjím, i že tohle byla moje poslední dávka. Teď záleží jen na přítomnosti.
Zrak mi vynechává. Obraz mizí a zase se objevuje. Ale to všechno je tak laskavé a mateřské. Všechno je to stvořené jen pro moji radost a mně to dělá dobře. A pak - světla. Ta nejtemnější světla. Černější než ta nehlubší noc. Plné žalu, smutku a zármutku. Dívají se - pozorují mě. Chci promluvit, ale slova se mi pletou. Zkouším to znovu a znovu, až se to stane.
„Kdo jste?” na nic srozumitelnějšího se nezmůžu.
„Nikdo,” odpoví.
Rozčilují mě. Chci aby šly pryč.
„Táhněte!” zakřičím.
„A kam?”
„Tam odkud jste přišly!”
„Nepřišly jsme odnikud,” řeknou klidně, „pojď s námi.”
Už zuřím. Chci je pryč. Chci je rozehnat rukama, rozšlapat a zahodit, ale místo toho jen ležím - ruce rozpřažené, nohy stejně tak. V hlavě nic.
Zopakují to: „Pojď s námi.”
„Kam?!” křičím to hystericky, pořád dokola a dokola, tak dlouho, až mi nestačí síly a znovu zmlknu.
„Nikam,” odpoví světla.
Dýchám hluboce a nepravidelně. Už nemůžu
„Pojď.”
A tak jdu. Vznesu se(vznesu?). Nechám své odporné špinavé tělo v koupelně na zemi a jdu se světly - tam kam mě zavedou.
Nic necítím - nejsem nic. Občas vidím mé tělo - trosku co po mně zbyla - jak bloudí světem. Shání další fet, krade a utíká před realitou, která pro něj už stejně neexistuje - už to nejsem já. Místo toho je tu jen světlo. Světlo které bývalo bytostí, ale teď nic není, nic necítí, nevidí, nedokáže nic nahmatat - světlo které nikam nepatří.
To světlo jsem já. Poslední zbytek mého lidství a vědomí, který z čiré zoufalosti utekl před svým tělem a ukryl se hluboko mimo jeho dosah.
Prázdno. Temnota. Zmatek a chaos. Nic jiného už nezbylo.
Písmák