Pod alkoholovým oparem

Dny a noci, kdy mi scházíš, dny a noci, kdy se zdá naše láska méně skutečná, než kdy jindy, dny a noci, kdy si prohlížím naše fotky, abych přesvědčila sama sebe, že jsem si naši „nepřekonatelnou“ lásku nevymyslela. Napadá mě, že jsme naši lásku měli zvěčnit víc, než na pár fotkách. Možná bych si měla nechat vytetovat tvé jméno k srdci a tvou podobiznu nechat vytesat na největší kámen světa. Asi bys řekl, že šílená jsem na to dost. Ale co s tvým jménem a s tvou podobiznou, když už tě dávno nemám milovat víc, než jak člověk miluje ptáčátko, které zachránil a poté musel pustit dál. Možná je láska jen kapkou představy v moři neobjasněných vzpomínek, jako když si člověk myslí, že si pamatuje své dětství, jako když po propitém večeru víme jen pár skutečností a tak si zbytek domýšlíme. Možná.

Kdyby láska rostla pomaleji, a kdyby svět dával víc odpovědí na víc otázek, potom bychom možná věděli dřív, že jediná velká a nekonečná láska není ta první, ale svět neodpovídá a láska roste rychleji, než právě narozené dítě, jasně, proto si nikdy nepřipustíme, že ti další budou lepší a jeden bude ten pravý, proto se nikdy nepřestáváme snažit zachovat tu dávno skončenou lásku. Nestojíme o rady a nestojíme o lítost, tak jdeme a pijeme, dokud mysl není úplně zatemněná, a když už je, pijeme ještě víc, ale když se ráno probudíme, naše hlava je ještě těžší než byla večer před tím, bolí… ale miluje stále a miluje moc. Asi.