Posel smrti VI: Kapitola XXVI - Zúčtování

XXVI - Zúčtování

Obstojně vybavený byt kdesi na okraji Nayora, nevelkého města na severu ostrova Hokkaidó. Větší obytná místnost s kuchyňskou linkou, koupelna, dokonce se sprchovým koutem a ložnice. Právě v ložnici na široké posteli ležela žena. Věkem něco málo přes třicet let, černé vlasy, snědá hladká pleť. Žena otevřela oči. Byly hnědé a výrazné. Jejich chladný pohled dokázal být tak ostrý a pronikavý, až se zdálo, že dokáže odhalit i myšlenky druhých. Někdy tomu tak skutečně bylo. Žena odhrnula deku a posadila se na postel. Mohlo se zdát, že ji čeká další obyčejný den plný práce, tak jako miliony jiných žen tady v Japonsku, ale to by to nesměla být Kasumi Sato a nesměla by se včera pozdě večer od svého kontaktu dozvědět, že její milý je, stejně jako její sestra, v rukou Tokutara Watanaba. Věděla, že dnešek rozhodne o všem. Tokutaro ji očekává a ona tak ztratila výhodu, kterou využívala poslední roky. Je to však ještě horší, neboť jí je zcela jasné, že Tokutaro připravil past a to ne jen tak ledajakou. Oba moc dobře vědí, že se Kasumi pokusí svého milého zachránit stůj co stůj. Dnes se tedy odehraje boj o holý život. Na jedné straně Tokutaro, jeho osobní stráž – silák Daiki, mistr meče Hari, střelec Takashi, a také Tokutarova dcera Akira a korejská mistryně bojových umění Yoon. Ti všichni stojí proti Kasumi. Snažila se nemyslet na to, jak mizerně to vypadá. Vstala a protáhla se. Zvedla ruce do výše a poté je stáhla za záda. Její hruď se vypnula a zapraskaly jí klouby. Její pružné, pevné a vytrénované tělo bylo samo o sobě smrtící zbraní. Během posledních let na sobě zapracovala natolik, že její tělo ještě zesílilo a bylo schopné rozdávat i přijímat velice bolestivé rány. Ovládala perfektně hned několik bojových umění – Japonské Ninjutsu a karate, kterému se věnovala v posledních letech. Také zvládala jedno z nejtvrdších bojových umění na světě – Muay Thai neboli Thajský box a znala i pár jednodušších technik z Hwarangda. Bylo toho dost na jednoho jediného člověka, ale ona byla schopná věnovat výcviku takřka veškerý volný čas, který měla, a výsledkem bylo, že na celém světě žilo jen málo těch, kteří by proti ní měli šanci. Proti lidem, kteří se jí snaží zabít, to ale dost možná stačit nebude. Přešla do vedlejší místnosti a posléze do koupelny, kde si došla na toaletu a následně si v umyvadle umyla ruce a opláchla obličej. Sčesala si vlasy dozadu a uvázala je v krátkém copu, tak jak to dělávala vždycky. Rozpuštěné vlasy mohly překážet, ale takhle nic takového nehrozilo. Tak jako každé ráno začala s cvičením. Měla tu dva posilovací stroje na nohy i ruce, ale vzhledem k tomu, jak často měnila místa pobytu, neměla obvykle možnost využít podobných „vymožeností“ a tak se často uchylovala k improvizaci, která zahrnovala například chytnutí se za rám u dveří a následné přitahování se, jako u hrazdy. Po ranním tréninku si ozkoušela pár úderů na boxovacím pytli. Zpočátku ani pořádně netušila, co to vlastně dělá. Všechny ty předem nacvičené pohyby pro ni byly za ty roky už naprosto přirozené, takže to šlo samo, aniž by nad tím musela kdovíjak přemýšlet. Cítila se nervózní, ale po chvilce to ze sebe shodila a na její tváři opět zavládl ledový klid. Všechny ty údery do boxovacího pytle jí pomohly odehnat stres a uvolnit se. Věděla, že už se nenechá ničím rozhodit ani pomyšlením na budoucnost, která však nebyla vůbec růžová. Nepřipouštěla si, že dnes selže, ale taky si nijak zbytečně nefandila a uvědomovala si, jak je vše vážné. Po cvičení se v koupelně osprchovala. Kapky chladivé vody dopadaly na její tělo a smývaly pot. Bylo jí to příjemné. Osušila se a poté si z lednice v pokoji vzala snídani – dvě kaki, což bylo rajčeti podobné ovoce, které svojí chutí připomínalo meruňku. Po jídle Kasumi pohlédla z okna. Byl krásný slunečný den, ale ani to ji nedokázalo zvednout náladu. Za pár hodin poteče krev a ne málo. Teď jde jen o to, aby netekla z ní, anebo ze Samuela a Sakury. Byl nejvyšší čas se připravit na boj. Oblékla si černé kalhoty a pevně je upnula páskem. Poté sportovní podprsenku a kolem boků opasek s pouzdry pro dýky. Nasadila si pevné kožené boty. Dále si navlékla rukavice, které však nepokrývaly konečky prstů a tak Kasumi nechyběl cit, ale především se snížilo riziko, že si sama ublíží. Rukavice něco vydržely a byly schopné Kasumi uchránit před zraněním kloubů, což se hodilo, neboť svoje pěsti právem považovala za nebezpečnou zbraň, kterou s největší pravděpodobností využije. Očekávala, že i ona schytá celou řadu ran, a aby je byla schopná blokovat, připevnila si na kolena a lokty chrániče. Byla přesvědčená, že pokud dojde vyloženě k pěstnímu boji, chrániče urychleně sundá, aby mohla kolena i lokty využít jako účinné zbraně. Navlékla si černý plášť, který nechala rozepnutý. Nijak ji nepřekážel a navíc zakrýval opasek, kam si zastrčila dvě dýky Džitte. Na záda umístila pouzdro s perfektní vyváženou a bohatě zdobenou katanou. Dokonalá zbraň od nejlepšího výrobce tady v Japonsku a pravděpodobně i na celém světě. Poté si ještě nasadila černé sluneční brýle. Ty měla ze dvou důvodů – první byl ten, že její protivník jí neměl šanci vidět na oči a tak předpovídat její činy. Dobře věděla, že oči dokážou nebezpečně hrát proti svému majiteli. Druhý důvod vycházel ze slunečného počasí. Opravdový mistr, kterým Hari bezesporu byl, dokázal využít sluneční paprsky ve svůj prospěch a dokázal se natočit ke Slunci tak, aby odrazem slunečních paprsků meče svého soka oslnil. Brýle samozřejmě měly i nevýhody, takže Kasumi počítala s tím, že je sundá, pokud budou na překážku. Byla nyní dostatečně vybavená a připravená sehrát hru o život svého milence a své sestry.

Sakura visela za ruce na řetězu a bolelo ji celé tělo. Jen málokdy byli se Samuelem puštěni a to jen aby si mohli dojít na toaletu. Do skladu přišla Akira a zavřela za sebou dveře, přičemž bylo vidět, že dává pozor, aby ji nikdo další nesledoval.
„Hrabe ti, ty čubko?“ zeptala se Sakura.
„Ne, ale napravuji, co jsem způsobila.“
„Fakt, tak strč hlavu támhle do toho svěráku a pořádně ho utáhni.“ Akira přešla ke kolu, které ovládalo řetězy natažené na kladkách a spustila Sakuru a Samuela dolů na zem. Poté vzala klíč od okovů pověšený na věšáku.
„Co to zase zkoušíš?“ zeptal se Samuel.
„Jak jsem řekla – napravuji své chyby. Vím, jak se odsud dostat tak, aby nás nikdo neviděl.“ Akira konečně odemknula oběma vězňům pouta. „Tohle si vem k sobě,“ řekla a předala Sakuře Takashiho revolver. Sakura sice měla sto chutí otočit hlaveň na Akiru a stisknout spoušť, ale raději s tím chtěla počkat, až budou v bezpečí.
„Tak co, jdeme nebo ne?“ zeptal se Samuel.
„Ještě moment. Za chvilku se budou střídat strážní a tehdy vyrazíme. Zatím klid.“ Všichni tři se přiblížili ke dveřím a Akira neustále kontrolovala hodinky. Netrvalo ani dvě minuty a dveře ze skladu se rozletěly. Dovnitř vtrhl Takashi se samopalem v ruce. „Sakuro!“ vykřikla Akira. Sakura neváhala a vypálila na Takashiho a to dříve než vůbec stačil zamířit. Takashi se zhroutil k zemi a z rány na hlavě mu vytékala krev.
„Dobrá trefa. Klika, že je po něm,“ dodala Akira. Sakura se pousmála, ale úsměv se ztratil hned, jakmile se v chodbě objevila Yoon. Sakura okamžitě zamířila a stiskla spoušť. Nic. Sakura protočila celý bubínek, ale revolver byl prázdný. Yoon se rozeběhla a tvrdě udeřila Samuela i Sakuru předloktími do obličeje. Zhroutili se k zemi, ale nebyli tam dlouho. Samuela definitivně uzemnila rána pěstí, ale Sakura stačila vstát. Ne proto, že by jí Yoon nebyla schopná zastavit, ale chtěla ji umožnit se bránit. Sakura se ale místo toho vrhla na Akiru. Podrazila ji nohy a obě skončily na zemi, přičemž Sakura křečovitě svírala Akiřin krk ve snaze ji uškrtit. Yoon s ledovým klidem odtáhla Sakuru dál od Akiry a udeřila jí pěstí do tváře. Sakura zavrávorala, ale to už Yoon vyskočila do výše a pravou nohou udeřila Sakuru do prsou. Ta spadla k zemi s bolestivým výkřikem a nebyla schopná vstát.
„Oznam Tokutarovi,“ řekla Yoon Akiře, „že vězni se pokusili o útěk, přičemž tě přemohli,“ Yoon dala Akiře ránu pěstí, až ji z úst vytékala krev „a také zabili Takashiho jeho vlastní zbraní. Naštěstí jsem tu byla já a situaci opět uklidnila. Kdyby ho to nenapadlo samotného, navrhni mu, ať pošle na Takashiho stanoviště Hariho a tomu vyřiď, že má všechno hlásit a hlavně bedlivě střežit hlavní vchod do komplexu. Já zatím odklidím zbraně a odtáhnu tu mrtvolu, aby nebyla na očích.“
„Nemusela jsi mě tak silně udeřit!“ ozvala se Akira.
Yoon na ni však nereagovala.
„Co Takashiho puška?“ otázala se Akira. „Zůstala na střeše?“
„Ne, odnesla jsem ji, hned jakmile jsem ho poslala sem do skladu.“
„Nebude to otci podezřelé?“
„Proč by mělo? Ten idiot je zaslepený vidinou blížící se pomsty. Chmm, připadám si tu jako mezi dětmi.“
„Neurážej nás.“
„Je to pravda, Akiro, všichni jste k ničemu. Jen banda neschopných břídilů. Nikdo z vás se mi nevyrovná.“
„Sebevědomí ti vážně nechybí, Yoon.“
„Pokud je opodstatněné, pak na tom není nic špatného. Mohla jsem Takashiho zabít během okamžiku, ale proč si jím špinit ruce? Teď mám čisté svědomí.“
„Co kdyby to nevyšlo? Co kdyby je Takashi zastřelil a mě třeba taky?“
„Riziko, které jsem byla ochotna podstoupit. I když budete všichni tři mrtví, Kasumi se sem stejně dostaví. Pravda, když jsou naživu, můžou být v případě nouze použiti jako rukojmí, takže je zatím zabíjet nehodlám, nicméně ty pro mě již žádný význam nemáš, takže se dle toho zařiď.“
„Ty mě za nic nemáš, že? Jsem pro tebe úplná nicka.“ Yoon se na tváři pouze objevil zlověstný úsměv. „Když je můj otec schovaný, proč nezabiješ Daikiho a Hariho? Proč to necháváš na Kasumi? Ty víš, že je přemůže, ale chceš, aby ji unavili… Nejsi si tak jistá, jak tvrdíš.“
„Už ani slovo!“ vyštěkla Yoon.
„Ty se Kasumi bojíš…“ Rána předloktím, kterou v mžiku Akira dostala, ji téměř srazila k zemi. Yoon ji chytila za vlasy, zvrátila jí hlavu dozadu a zašeptala do ucha: „Ještě jedno, jediné slovo o Kasumi a zlomím ti vaz jako párátko.“ Yoon pomohla Akiře Samuela i Sakuru vložit do okovů a poté odtáhla Takashiho tělo do vedlejší místnosti. Akira přešla ke kolu a pokusila se s ním otočit, aby své vězně vytáhla, ale neměla na to dost síly. Nechtěla teď shánět Daikiho a tak toho nechala a odešla za svým otcem.

Kasumi po dvou hodinách cesty lesem dorazila ke starému továrnímu komplexu, kde se Tokutaro se svými lidmi skrýval. Právě zde se Kasumi naučila zabíjet. Tady na tomto místě poprvé vzala život člověku a poté následoval život plný vražd. Pod ochrannými křídly Yakuzy usmrtila desítky lidí. Mnoho dalších padlo při její cestě, která skončila až na Black Mirror a další spousty zahynuli, když se vrátila do Japonska a nejprve sama a poté pod ochranou policie vraždila ty, se kterými kdysi spolupracovala. Teď stála tady, v místě, kde to všechno začalo a tady to také všechno skončí. Kruh se uzavírá… a závěrečné zúčtování se blíží. Bude to pomsta - ta naplno vystihne dění v továrně během následujících hodin. Kasumi však není jediná, kdo touží po pomstě. Jak tak Kasumi zdálky sledovala celý komplex, jež byl obehnán vysokou zdí, neubránila se vzpomínkám…

Černá limuzína projela za bránu továrny a zastavila na parkovišti, které zelo prázdnotou. Z auta vystoupil nejen řidič, ale také pohledná patnáctiletá černovláska. Řidič ji chytil za ruku a dovedl před hlavní budovu továrny. Zde čekaly dvě další dívky. Na jedné byla vidět značná bázeň a ta druhá se teprve rozhlížela, neboť to bylo sotva pět minut, co sem byla přivezena.
„Počkej tady,“ řekl řidič. „Pan Takugawa dorazí asi za hodinu. A ještě něco – nejste tu samy, takže žádné hlouposti. Uvnitř budov a v okolí továrny je asi deset mužů.“ Jen to řidič dořekl, pospíchal zpátky k vozu a nastoupil do něj. Nastartoval a odjel. Dívka přišla blíž k ostatním, pozdravila a představila se: „Ahoj. Já jsem Kasumi.“
„Junko,“ představila se vyšší a mohutnější dívka.
Druhá dívka se na Kasumi otočila a prohlédla si ji. Poté řekla: „Jsem Wakana. Ty asi taky nebudeš vědět, co to má znamenat, že ne?“
„Uklidni se!“ odvětila Junko. „Je to jen výlet, co jiného?“
„Jen výlet?“ otázala se Kasumi. „Ani si nevzpomínám, kdy mě vzali ven do přírody.“
„Venku je to nebezpečné,“ odvětila Junko.
„Ty také nemáš rodinu?“ zeptala se Kasumi Wakana.
„Mám ji, ale… ne tu pravou. Mám náhradní rodiče.“
„To asi my všichni,“ odvětila Wakana.
„Já si stěžovat nemůžu,“ řekla Junko „Žila jsem na ulicích a neměla vůbec nikoho. No a pak si mě vzali a vychovali. Yakuza lidem pomáhá a já jsem jim moc vděčná. Jsou to skvělí lidé.“
Kasumi jen pokývala hlavou a poté řekla: „Doufám, že až ten výlet skončí, tak to nebude naposledy, co vás vidím. Vím, že ta izolace, ve které jsem žila, je mi prospěšná a jsem pak ve větším bezpečí, ale…“
„…ale ráda bys měla kamarádku, co? Máš možnost, protože nás je tu už devět a chybí jen jedna dívka. Všechny jsme na tom jako ty, takže… počítám, že spolu budeme vycházet. Wakano, běž zavolat holky a řekni jim, že přijela Kasumi,“ řekla Junko. Wakana odešla za roh budovy, kde si povídala další skupinka dívek. Mezitím se Junko zeptala: „Co ale myslíš, že tu budeme dělat? Možná to má být nějaká vzdělávací exkurze, nebo že bychom v té továrně mohly pracovat? To by se mi líbilo.“
„Prosím tě, nestraš,“ řekla Kasumi, „vždyť práce v takové továrně musí být hrozně namáhavá.“
„No, pro tebe určitě, když jsi tak hubená. Mě ale práce nevadí.“
„Já bych něco takového nevydržela,“ odvětila Kasumi. „Fyzická práce pro mě není. Jsem na to moc slabá…“ Do komplexu vjelo další černé auto, ze kterého vystoupil Hari Takugawa a také poslední z dívek, která se přidala k ostatním. Hari v rukou nesl katanu, která mu dodávala na důležitosti. Dívky, které přivedla Wakana se urychleně seřadily vedle těch zbylých a čekaly, co se bude dít. Hari přistoupil až k nim. Poté pozvedl katanu a ukázal ji dívkám. Následně položil zdánlivě jednoduchou otázku.
„Co je to katana?“
Ticho trvalo jen krátce a poté Wakana promluvila: „O tom jsem se učila – je to tradiční japonský meč.“ Hari katanou zasvištěl vzduchem a přirazil ji ostřím až k Wakanině hrdlu. Ta vyjíkla hrůzou.
„Špatná odpověď,“ řekl Hari „Katana je dokonalost sama. Je to nástroj rozsévající smrt, ale aby tak mohl činit, musí mít svého mistra, který jím vládne. Těmi mistry se stanete vy. Procedíte litry krve a potu, aby se tak stalo. Na tomto místě se změníte z dívek na ženy a z žen na Valkýry moderní doby. Možná se vám teď hlavou honí jedna otázka – proč? Odpověď je prostá – byla vám dána výchova a vzdělání. Měly jste střechu nad hlavou, teplou postel i dostatek jídla. Teď nastal čas platit dluhy. Svůj nový domov si prohlédnete, až se setmí a jedna z vás se dočká i večeře. Bude to ta, která oběhne celý komplex nejrychleji. Ještě než začnete, se svléknete a to úplně. Oblečení vám tady k ničemu nebude, je to jen nedůležitý obal, který zakrývá to podstatné a já i mí kolegové to podstatné chceme mít neustále na očích, chceme sledovat, co se s vámi děje.“ Jen to Hari dořekl, otočil se ke zcela nechápajícím a překvapeným dívkám zády. Jejich výrazy naprostého zděšení a zoufalosti si tedy mohl maximálně domýšlet. „Jsou ještě dvě věci, které musíte vědět. Za prvé - odměny za splněné úkoly dostanou jen ty z vás, které si to zaslouží, avšak tresty stihnou celou skupinu a nezáleží na tom, která z vás se proviní. No a za druhé – váš zdravotní stav mě nezajímá, a pokud budete na umření, necháme vás umřít. Stručně řečeno – slitování je projevem slabosti a ta je mi cizí.“

Jestli si Tokutaro myslel, že Kasumi vstupuje na zcela neznámé prostředí, tak to se hodně pletl, neboť čtyři mučivě dlouhé roky zde v komplexu stačily, aby si Asiatka toto místo vryla hluboko do paměti a to dost možná na celý život. Dobře věděla, kde co je. Uběhlo více než deset let od doby, co zde byla naposledy, ale továrna zůstala tak, jak si ji pamatovala. Již před lety se k výcviku a obývání využívalo jen několik málo budov a zbylé jen chátraly. Kasumi předpokládala, že ani dnes to není jiné a že Tokutaro se svými lidmi obsadil pouze hlavní tovární budovu a přilehlé skladiště. Vjezd do oblasti továrny byl prázdný a dokonce i závora byla zvednutá, jakoby na Kasumi skutečně všichni čekali. Ona ale rozhodně neměla v úmyslu vejít dovnitř hlavním vchodem. Bylo klidně možné, že někdo hlídá ve vrátnici a odsud neměla šanci si to ověřit. Momentálně byla Kasumi ukrytá mezi vzrostlými stromy a keři. Byl podzim a většina listí ze stromů již byla dole. To Kasumi nahrávalo, neboť se mohla držet u země mezi spoustou popadaného listí a být takřka neviditelná. U země se držela déle než půl hodiny a během toho čekala, zdali neuvidí kohokoli z Tokutarových lidí. Litovala toho, že si neobstarala dalekohled, ale už nebyl čas se vracet do města a shánět ho. Na střeše hlavní budovy skutečně někoho zahlédla. Na tuto vzdálenost neměla šanci zjistit, že onen člověk je Hari. Vzhledem k tomu, že Kasumi nikoho jiného již nezahlédla, se odplazila dozadu do lesa. Nyní v dostatečném oblouku, ukryta mezi stromy, opatrně obešla továrnu. Zastavila se u vysoké zdi, jež byla velice blízko hlavní budově. Zeď byla na Kasumi příliš vysoká. Sice se mohla pokusit rozeběhnout a odrazit jednou nohou ode zdi, aby doskočila výš, ale mnohem snazší bylo využít dýk Džitte, které zasunula do spár mezi cihlami a tak se dostala výš. Bohužel se jí však jedna z dýk zlomila, když se na ni postavila, aby dosáhla vrcholu zdi. Stála nyní na zdi a prohlížela si zrezivělé požární schodiště. Na mysl ji přišla událost z dětství…

„Běž, honem poběž!“ povzbuzovala Junko Kasumi, která za sebou měla již bezmála pět set schodů a nemohla dál. Zdálo se jí, že jí snad hoří plíce a nohy vůbec necítila. Zastavila se a pohlédla vzhůru. Dusot bosých nohou se postupně ztrácel a jí bylo jasné, že zaostává. Většina dívek se již blížila ke střeše hlavní budovy a po střeše skladu mířila k dalšímu schodišti, jež vedlo přímo do budovy. Dole v přízemí bylo několik překážek, jako například na sebe naskládané bedny, natažené provazy, pod kterými se muselo podlézat, či na řetězu upevněný sud, který blokoval východ z budovy a dívky ho musely odstrčit. Pak následovalo oběhnutí budovy a opět cesta vzhůru po požárním schodišti. „No tak, Kasumi… ty to dokážeš!“ Kasumi si tím jistá nebyla, ale věděla, co je v sázce – odměna i trest. Junko se otočila zase dopředu a rozeběhla se „Je mi líto!“ křičela, „ale už takhle mají velký náskok a já chci získat matraci.“ Kasumi to Junko vyčítat nemohla, ostatně i ona by ráda tu a tam něco vyhrála, ale zatím to nedokázala ani jedenkrát. Do konce už nezbývalo mnoho kol a Kasumi věděla, že jen co načerpá trochu energie, dokáže trať dokončit. Chystala se opět řádně rozběhnout, když za sebou zaslechla ránu. To Wakana, která byla poslední, spadla na zem, neboť se jí podlomily nohy. Byla vyčerpaná a nezmohla se vůbec na nic. Kasumi se k ní shýbla a pomohla jí na nohy. Wakana se jí chytila kolem ramen.
„Můžeš běžet?“ zeptala se Kasumi.
„Ne… já… už nemůžu.“ Dívce po tváři tekly slzy a Kasumi jí přišlo líto.
„Když trať nedokončíme do hodiny, pan Takugawo nám na noc sebere všechny deky.“
„Promiň,“ omlouvala se Wakana „Já prostě nemůžu. Nezlob se na mě…“
„Já se nezlobím, ale ostatní se kvůli tobě nevyspí.“
„Junko ano. Zase zvítězí…“
„Není divu, vždyť vyhrává takřka ve všem. A já… pokud nechci skončit jako ty, a to nechci, musím přidat. Odpusť mi to, ale tohle není jen o vítězstvích a porážkách, ale o sebezdokonalování se.“ Kasumi Wakanu opřela o zeď a rozběhla se nahoru. Věděla, že náskok, který mají ostatní, nemá šanci dohnat, ale nechtěla nic vzdávat. Chtěla bojovat, protože byla druhá nejhorší z dívek a to vůbec nebyla dobrá pozice. Kasumi čekala ještě tři kola, než konečně skončila večerní běh. Doběhla předposlední, ale alespoň vše stihla včas. I tak ale přišla o deku, na které spávala. I Junko nakonec spala na podlaze, neboť vyhranou matraci předala Wakaně a doufala, že ranní běhání, které bylo soustředěné především na rychlost, už ostatním nezkazí. Kasumi si postupně uvědomovala, že solidarita, která mezi skupinou panuje, není jen důkazem přátelství, ale především snahou o úspěch všech a vyhnutí se trestů. Zaběhnutá metoda jí však přišla velice nešťastná a krátkozraká, ale neměla odvahu to říct ostatním, které předávání výher viděly jako nejlepší způsob. Kasumi předpokládala, že když už nestačí na ostatní fyzicky, musí to dokázat po jiné stránce. Musí vítězit v aktivitách založených na vědomostech a umu. Jakmile se jí to začne dařit a bude vyhrávat, nebude předávat výhry těm, které je potřebují nejvíce, jak je ve skupině zvykem, ale bude si je nechávat a díky tomu sice bude mnohem méně oblíbená, ale především bude mít prostředky k tomu, aby sílila a sbírala energii, kterou zúročí třeba v posilovně. Mnoho dívek posiluje jen když musí a volný čas věnuje odpočinku. Kasumi věděla, že musí přidat a odpočinek značně omezit. Musí zatnout zuby a co nejrychleji se vyšvihnout do čela skupiny, nehledě na ostatní, protože když to nedokáže, bude pro ni výcvik čím dál větším utrpením.     

Kasumi si odměřila vzdálenost mezi zdí a schodištěm. Naznala, že přeskočit mezeru snadno dokáže, ale trochu se obávala, zda ji zrezlá konstrukce udrží. Rozhodla se přece jen zariskovat. Odrazila se, skočila a chytila se zábradlí, načež se bez obtíží vytáhla nahoru. Pomalu stoupala po schodišti a snažila se nevyvolat hlasitý zvuk, což na zrezlém vrzajícím schodišti byl problém. Když se dostala do úrovně, kde byla mnohá prosklená okna, ještě více zpomalila. Za špinavými a mnohdy vytlučenými skly se rozprostíral pohled do hlavní haly. Viděla odsud symbol jejího otroctví – velikou klec. Okolo ní procházel na první pohled netrpělivý Daiki. Kasumi vyčkávala a teprve, když Daiki zamířil do místnosti, která kdysi sloužila jako posilovna, pokračovala ve výstupu. Opatrně stoupala nahoru na střechu ve snaze vyslechnout a zabít člověka, který tu je. Když Kasumi vystoupala až na střechu, spatřila na jejím konci Hariho. Byl k ní otočený zády a v ruce měl katanu. Kasumi se mohla proti muži rozběhnout a snad ho i srazit dolů, ale jednak potřebovala zjistit, kde přesně jsou drženi vězni a také se obávala, že Hari o ní ví a že pouze vyčkává, kdy se ho jeho dávná žákyně pokusí shodit, aby ji nakonec poslal k zemi on sám. Vytáhla poslední dýku Džitte a přiblížila se natolik, aby ji dokázala po muži vrhnout. Džitte nebyla zbraň vhodná k vrhání, ale přesto s ní bylo možné zabít i z dálky. Napřáhla se a dýku po Harim hodila. Ten však nečekaně rychle uhnul a ještě dýku odrazil svojí katanou. Dýka spadla Harimu k nohám, ale ten o ni nejevil zájem. Rozkročil se a pozvedl svůj meč.
„Myslel jsem, že jsi čestná bojovnice,“ řekl Hari.
„Jsem, ale nedělá mi problém takovou svini zabít zezadu. I když mnohem raději bych tě vykastrovala.“ Hari dobře věděl na jakou událost to Kasumi naráží…

Hari Takugawo svíral v rukou dva metry dlouhou dřevěnou tyč. Před ním na zemi seděla desítka dívek.
„Dnešní úkol je takovýto – každá z vás bude třímat v rukou tuto zdánlivě nevinnou, ale ve skutečnosti velice nebezpečnou zbraň. Cvičit s ní se budete až od příště, ale nyní chci vidět, co s tyčí dokážete. Budete se snažit mě jakýmkoli způsobem srazit k zemi, zatímco mým cílem je vás odzbrojit. Která z vás chce jít první?“ Postavila se Hana a vzala si od Hariho nabízenou tyč. Neměla vůbec ponětí, jak ji správě držet, takže ji uchopila na jejím konci, jako obyčejnou palici. Poté se napřáhla ve snaze svého mistra vší silou udeřit. Ten ráně snadno uhnul a zároveň chytil druhý konec tyče. Bez obtíží tyč vytrhl dívce z rukou. „Další,“ řekl Hari, zatímco se rozmrzelá Hana vracela na své místo. Jako další se přihlásila Junko.
Ještě než si od Hariho vzala tyč, se ho zeptala: „Mistře, omluvte moji troufalost, ale zajímalo by mne, co si zaslouží ta nebo ty z nás, které vás dokážou srazit k zemi.“
Hari se pohrdavě zasmál a řekl: „Pokud potřebuješ motivaci, řekněme, že za mé poražení dostaneš koupel v teplé vodě, ohřáté jídlo a čistou postel.“ Junko se rozzářily oči, když to slyšela. Vzala si nabízenou tyč a uchopila ji podobně jako Hana s tím rozdílem, že ji sklopila mnohem níž, aby na ni Hari hůře dosáhl. Chtěla mu podrazit nohy, ale jakmile tyčí švihla, Hari tyč přeskočil a udeřil Junko do tváře. Ta se chytila za bolavé místo a hned nato ji Hari chytil za ruku, zkroutil jí ji a následně strhnul Junko k zemi, přičemž si dal pozor, aby padající tyč podepřel svojí botou. Následně zbraň vykopnul do vzduchu a chytil ji oběma rukama. „Další.“
Kasumi sledovala, jak její kamarádky jedna po druhé přicházejí o své zbraně i o možnost získat lákavou odměnu. Zatímco většina dívek se hlásila dobrovolně, Kasumi stále vyčkávala a pozorovala nejen Hariho, ale i své kamarádky. Přála jim, aby uspěly, ale žádné z nich se to nepodařilo. Když přišla řada na Kasumi, dívka vstala a přistoupila k svému učiteli. Doufala, že Hari je již unavený a že si vzala od svých neúspěšných kamarádek poučení. Vzala si tyč a chytila ji oběma rukama zhruba uprostřed. Počítala s tím, že pro Hariho tak bude těžší ji tyč vytrhnout z rukou. Jakmile souboj začal, držela se Kasumi zpátky. Couvala a obcházela kolem svého mistra. Když už stála nebezpečně blízko zdi a neměla kam uhnout, přiskočila blíž k Harimu, shýbla se a udeřila rozkročeného muže tyčí do genitálií. Hari vykřikl bolestí. Kasumi uchopila tyč tak pevně jak jen mohla a tentokrát si pomoha švihem, aby znovu zasáhla Hariho genitálie. Hari řval bolestí a držel se za bolavé místo. Klesl až na kolena a sklopil hlavu až na zem. Skrze zatnuté zuby cosi procedil, ale nebylo mu rozumět. Kasumi pohlédla na dívky, které na svoji kamarádku zíraly s otevřenými ústy. Kasumi v domnění, že je po všem a právě zvítězila, odložila tyč a vzdálila se od kňučícího Hariho. Trvalo mu dlouhé minuty, než se dokázal zvednout. Popadl tyč a nic nečekající Kasumi udeřil jejím koncem do břicha. Kasumi vyhekla a následně dostala ránu do tváře. Zřítila se na zem, a když se snažila vstát, dostala tvrdou ránu do zad, která ji definitivně uzemnila. Hari do dívky ještě několikrát kopnul až se Kasumi svíjela v děsivé neutuchající bolesti. Poté muž odešel z místnosti a nechal devítku vyděšených dívek i zkrvavenou Kasumi na pokoji.     

„Možná ti to tehdy přišlo jako podvod z mé strany, ale ve skutečnosti ti to dopomohlo zesílit. Každá bolest, každý šrám i každé utrpení člověka jen a jen posílí.“
„O tohle ti nešlo, zkurvenče. Ty jsi jen nedokázal překousnout, že jsem tě přemohla a to zbraní, kterou jsem držela v ruce poprvé! Nicméně máš pravdu – bolesti a zranění člověka posílí, pokud je přežije. Setkání se mnou ovšem nepřežiješ.“ Kasumi se v rukou objevila katana. Zaujala bojové postavení a vyčkávala.
„Je nečestné bojovat s brýlemi na očích. Jen zbabělec skrývá své oči.“
„Slýchala jsem tvé blbé kecy déle než pět let a za tu dobu jsem se naučila jedno – jsi zaslepený bájemi o legendárních samurajích, ale teď nejsme v pohádkách. Tady se nehraje podle tvých pravidel a dávných tradic. Teď, v této situaci žádné tebou dané mantinely nejsou – už to nejsi ty, kdo rozhoduje o trestu, odměně a pravidlech hry. Užil sis léta své vlády, kdy jsi mě měl svázanou a bezmocnou, ale dnes už taková nejsem. Dnes jsem schopná to s tebou definitivně skoncovat a ani nevíš, jak ráda to udělám!“ Kasumi se ohnala katanou a málem usekla Harimu hlavu. On však stihl zavčasu uskočit a přešel do protiútoku. Se sekem vedený na Kasumin bok neuspěl, neboť Japonka dokázala katanu svého protivníka blokovat. Otočila se kolem své osy, načež zavlál její plášť a vedla meč na Hariho ruku, ve které svíral katanu. Hari se pokusil ránu zablokovat, takže pozvedl katanu do výšky, ale v tu chvíli Kasumi zareagovala, prohnula se v kolenou a stočila meč přímo na Hariho zápěstí. Ruka i s jeho katanou skončila na zemi a Hari se držel za krvácející pahýl.
„To… to nemůže být pravda!“ řval z plných plic. „Žák nikdy nemůže porazit svého mistra!“
„Ale může… Teď to jsem já, kdo by tě mohl učit umění boje. Popravdě, nečekala jsem, že máš lepší reflexy než já, ale předpokládala jsem, že mi budeš schopen vzdorovat déle než Akira tenkrát v Tibetu.“ Hari se ohnul pro svoji katanu, kterou stále křečovitě svíraly jeho prsty na ruce. Kasumi mu to však neumožnila a ruku odkopla stranou. Hari před Kasumi couval a stále si držel hrozivé zranění.
„Jsem mistr v boji s meči!“
„To já také, jen s tím rozdílem, že jsem mrštnější a pohyblivější, než ty. Ale dost o tobě - kde jsou, Hari? Kde je můj přítel a sestra?“
„Dole u Daikiho. Jsou drženi v posilovně.“
„Lžeš, jinak bys mi to neřekl takhle rychle, ale Daikiho chci také vyřídit a protože nemám čas, půjdu rovnou za ním. Kasumi se napřáhla katanou a Hari si uvědomil, že přímo pod sebou má Kasuminu dýku. Kasumi to neuniklo a dávala si na to dobrý pozor. Kvůli tomu však nepostřehla, jak Hari vytáhl malou, úzkou, rovnou dýku, kterou měl zastrčenou za opaskem. Nedokázal s dýkou odrazit Kasuminu katanu, kterou chtěla svého nepřítele rozseknout vedví, ale povedlo se mu nastavit dýku tak, aby po ní katana sjela a nezpůsobila tak vážně a smrtelné zranění. Kasumi se nechtěně povedlo pouze zabořit katanu do Hariho ramene, kde přeťala kost a zůstala zaklíněná. Kasumi ji snadno mohla vytrhnout, ale raději ji pustila, aby se nestala terčem Hariho dýky, která stále představovala nebezpečí. Prohnula se, když se po ní Hari ohnal dýkou a poté svým tělem vrazila do rukojeti katany. Meč se v Hariho těle pohnul a projel mu ramenem až k hrudi. Harimu vypadla dýka, kterou Kasumi zachytila a poté klesl na kolena.
„Nezapomeň na to, kdo tě vycvičil, Kasumi,“ procedil skrze zakrvácené zuby „Jsem na tebe pyšný…“ Po těchto slovech Kasumi podřízla Harimu hrdlo a kopancem poslala jeho tělo k zemi. Plánovala si vzít zbraně, ale to by ji nesmělo vyrušit dupání na schodiště. Bylo evidentní, že po něm kdosi běží. Kasumi se urychleně přesunula k okraji budovy a pohlédla dolů. Viděla Daikiho, se kterým se sice nikdy osobně nesetkala, ale věděla o něm od Akiry. „Pane Takugawo, jste v pořádku?!“ křičel hromotluk „Slyšel jsem nějaký hluk!“ Daiki pohlédl vzhůru a spatřil nad sebou Kasumi. Urychleně se zase otočil a pospíchal dolů. Kasumi se ohlédla po zbraních, ale pak se okamžitě rozběhla za Daikim. Věděla, že ten muž vyburcuje všechny, pokud ho zavčasu neumlčí. Kasumi brala schody po čtyřech, ale přesto nedokázala Daikiho dostihnout. Seskočila z okraje schodiště dolů a zahlédla Daikiho, jak probíhá kolem rohu budovy k hlavnímu vchodu. Kasumi mířila za ním. Cestou si sundala brýle a hodila je na zem. Boj se přesouval do interiérů a Hari byl mrtvý, takže nebyly třeba. V hlavní tovární hale oběhla velikou klec a zamířila do dveří, kam vběhnul Daiki.

Akira stála v kanceláři před stolem, za kterým seděl její otec. Každé setkání s ním bylo pro Akiru obtížné, ale v poslední době, poté co svému otci tak ublížila, to bylo ještě mnohonásobně horší. Tokutaro sledoval svoji dceru s nemalou dávkou sebezapření. Měl ohromnou chuť ji chytit pod krkem a uškrtit. Zatím se ale přemohl a počítal s tím, že svoji dceru ztrestá, až bude Kasumi po smrti.
„Otče…“ hlesla Akira.
„Vypadni už!“ zařval Tokutaro. Byl vzteky bez sebe, neboť zpráva o úmrtí Takashiho ho rozčílila. „Škoda, že moje dcera je taková mrcha! Kdybych býval věděl, jakou bestii tvoje matka porodí, nechal bych jí useknout hlavu, hned jak by přestala krvácet!“ Akira se rozbrečela, když si vzpomněla, že Tokutaro nechal její matku zabít, jakmile se dozvěděl, že ho jeho vlastní dcera zradila.
„Otče!“ vykřikla zoufalá Akira.
„Kéž bych tak měl dceru, za kterou se nemusím stydět. Yoon sice má svoji hlavu, ale na rozdíl od tebe není zrádná a zbabělá. Bude mi potěšením nakázat jí, aby tě konečně sprovodila ze světa.“
„Raději bys za dceru ji… Arogantní, namyšlenou mrchu?!“
„Stále lepší než bezpáteřná, podlá a zevnitř zkažená stvůra. No nekoukej tak na mě – samozřejmě, že mi Yoon sdělila, jak zvrácená vlastně jsi!“ Všechno to ponižování a urážení Akira snášela velice špatně, ale zašlo to tak daleko, až pláč a bezmoc vystřídal vztek. Vytáhla svoji dýku a namířila jí na Tokutara. Ten urychleně vstal od stolu a litoval toho, že zde v kanceláři nemá žádnou střelnou zbraň. Nyní by již bez jakéhokoli váhání svoji dceru zastřelil. Místo toho odcouval ke zdi, neboť špička dýky byl pádný argument, proč se držet zpátky. „Jsem tvůj otec!“ vykřikl Tokutaro.
„Jsi… ale co to slovo vlastně znamená?  To, že nade mnou máš absolutní moc a já jsem jen tvoje otrokyně? Vždyť ses ke mně nechoval o moc líp než ke Kasumi a přitom jsem tvoje dcera! Jsi zrůda a já tě nenávidím. Kéž by tě Kasumi konečně zabila! Teď tu ale není…“
„Sklop tu zbraň, Akiro! Jsi přece moje dcera a já umím projevit vděk. Cením si toho, že jsi pochopila, která strana je ta správná a přidala se ke mně. Zůstaneme na venkově a budeme na sebe mít spoustu času – jen ty a já – otec a dcera. Doženu všechna ta ztracená léta a už nikdy ti neublížím. To ti slibuju, Akiro. Ty víš, že jsem čestný muž, víš, že mé slovo platí a já ti ho teď dávám.“ Akira cítila, jak se jí rozklepala ruka. Byla nervózní a odhodlání se vytrácelo. Sledovala svého otce a uvědomovala si, že ho nedokáže ani přes to všechno, co ji provedl, zabít.
„Kasumi to udělá za mě a věř mi – jí to nevymluvíš.“ Akira sebrala ze stolu klíč od dveří, vyšla na chodbu a svého otce v kanceláři zamknula.     

Jakmile Kasumi vtrhla do posilovny, Daiki, který se schovával za dveřmi, ji chytil, zvedl ze země, jakoby nic nevážila a hodil ji co nejdál od sebe. Kasumi skončila na zemi, ale trvalo sotva sekundu, než se opět vyšvihla na nohy. Stála tváří v tvář Daikimu. Dvoumetrový svalovec vypadal v porovnání s Kasumi jako obr.
„Akira tvrdila, že prý jsi nejsilnější a že tě není možné porazit,“ řekla Kasumi.
„To samé mi ona řekla o tobě. Vím, že jsi dobrá Kasumi a i když jsem si zprvu myslel, že proti mně nemáš sebemenší šanci, teď už jsem nahlodán pochybnostmi.“
„Skutečně?“
„Ano. Tak docela nevěřím tomu, co mi bylo řečeno, nevěřím, že v rovnocenném boji si se mnou dokážeš poradit, když jsi malá slaboučká ženština. Už jen ten váhový rozdíl mezi námi… Ať se sebevíc snažím, nedokážu věřit tomu, že si se mnou s lehkostí poradíš, jak mi bylo řečeno. Možná se pletu, a pokud ano, uznám, že jsi ta nejmocnější bojovnice v celém Japonsku. Pokud ale ne a pokud mi lhaly a já tě snadno zadupu do země, bude mi tě líto a sám se budu považovat za zbabělce.“ Daiki ukázal na úzkou asi metrovou železnou tyč. „Vidíš támhletu tyč? Vem si ji, ať proti mně máš větší šanci. Není to ideální, ale budeš mít výhodu.“ Kasumi se ohlédla na tyč. Poté si sundala plášť, který jí nyní mohl překážet, a odhodila ho na zem. Sundala si taktéž chrániče, neboť blokovat Daikiho silné údery bylo takřka nemožné, a opasek pro dýky rovněž strhla na zem, jelikož jí byl k ničemu. Zůstala jen v kalhotách a sportovní podprsence. Její paže a břicho byly nyní holé. Semkla ruce k sobě a sevřela je v pěst.
„Ne!“ řekla zcela rozhodně „Nevezmu si nabízenou zbraň.“
„Musíš být buď pošetilá, nebo nepřemožitelná.“
„Anebo chci bojovat čestně.“ Daiki se rozkročil a semknul ruce v pěst. V tu chvíli již Kasumi vybíhala proti němu. Před jeho ranou pěstí snadno uskočila a poté vyskočila do výše, zapřela se rukama o Daikiho ramena a vyšvihla se mu na ně. Aby se udržela, sevřela mezi nohama jeho hlavu a následně začala lokty tlouct do temene jeho hlavy. Z Daikiho rozražené kůže na hlavě prýštila krev. Snažil se dosáhnout na Kasumi a strhnout ji ze sebe, ale jakmile ona poznala, že chybí jen kousek, aby ji chytil, pustila ho a seskočila na zem. Okamžitě od něj odběhla a doufala, že Daikiho zachvátí vztek, což se skutečně stalo. Chytil se za hlavu, ze které mu tekla krev do očí a omezovala ho ve výhledu. Poté zařval a rozeběhl se proti Kasumi. Daiki byl rychlý, ale díky svému ohromnému tělu i nemotorný a spoléhal především na svoji sílu a váhu. Právě tu chtěla Kasumi využít proti němu. Zatímco Daiki sprintoval, jak jen mohl přímo proti Kasumi, ona stála v klidu natočená bokem. Kdyby došlo k nárazu, Kasumi by nejspíše skončila až na druhé straně místnosti celá polámaná. Stále vyčkávala s naprostým klidem a pak, během okamžiku, se vrhla k zemi a využila své tělo jako překážku pro Daikiho. Ten o Kasumi zakopl a zřítil se k zemi. Nedokázal pád jakkoli korigovat a tak dopadl přímo na obličej. Jeho váha a rychlost, kterou v běhu nabral, hrála proti němu. Kasumi již opět stála a nebyla na ní patrná ani sebemenší známka únavy. Daikiho svým způsobem poslala k zemi a to s lehkostí a ani se při tom nezadýchala. Daiki řval bolestí a držel se za rozdrcený nos, ze kterého mu crčela krev. Kasumi vyskočila do výšky, provedla salto a dopadla koleny přímo na Daikiho lopatky. Zařval bolestí na celou místnost. „Měly pravdu…“ hlesl tiše. „Jsi neporazitelná…“ Kasumi odstoupila od Daikiho a čekala, kdy se muž zvedne. Daiki tak učinil až po nějaké době. Chvíli jen tak stál proti Kasumi, pak zvedl ruku nad hlavu a zařval. Chtěl Kasumi samozřejmě udeřit, ale ta vyšvihla ohromnou rychlostí nohu a udeřila Daikiho do prsou. Muž sice byl samý sval, ovšem rána s ním doslova otřásla. Ustoupil o dva kroky vzad a nebyl schopen pochopit, kde jeho protivnice sebrala takovou sílu, aby dokázala jeho tělo tak tvrdě udeřit. Daiki se po Kasumi oháněl pěstmi, ale jeho výška a nemotornost mu dělala problémy ji vůbec zasáhnout. Kasumi, která si uvědomila, že srážka s Daikiho pěstí bude zřejmě to poslední, co ji v životě potká, se muži vyhýbala, jak jen mohla. Ve vhodný okamžik, to když Daiki zvednul ruce do výše a mírně se zaklonil, Kasumi vyskočila a vystřelila pěst přímo do protivníkova krku. Ozvalo se jemné zapraskání. Daiki instinktivně otevřel ústa, ze kterých takřka proudem vychrstlo trochu krve a poté se celé jeho tělo zřítilo na podlahu. Kasumi se teprve nyní mohla rozhlédnout po místnosti, ve které kdysi cedila pot…

Posilovnou se již dlouhé hodiny rozléhá vzdychání unavených dívek, které se tak jako každý den mučí proto, aby byli jejich páni spokojeni. Je za tím ale i víc, avšak ne každá z dívek si to uvědomuje. Ne každá považuje výcvik za něco víc než nutné utrpení a zlo. Junko dokončila Harim stanovený limit jako první a mohla si konečně oddechnout. Umístila jednoruční činky, které v celé sérii použila jako poslední a přešla ke Kasumi, která nyní čekala až Wakana dokončí požadovaný počet zdvihů velkých činek, aby mohla zaujmout její stanoviště. Mezitím, přestože nemusela, se stále zabývala přitahováním se k hrazdě. Ke Kasumi právě přistoupila i Hana a čekala, kdy jí Kasumi uvolní hrazdu.
„Nespěchej na sebe, Kasumi,“ řekla Hana „Klidně pokračuj a já si alespoň oddechnu.“
„Pověz mi, Kasumi,“ řekla Junko, „proč to tak přeháníš? Nemáš lepší si odpočinout, vždyť se strháš.“
„Ne… nestrhám.“
„Máš soutěživého ducha,“ řekla Hana „To tady rozhodně není na škodu.“
„Mám snahu se zlepšovat… a to co nejvíc.“
„Ostatní dívky, především pak Wakana tvým jednáním trpí…“ dodala Junko.
„Já vím… a nemyslete si, že mě to není líto, ale patřila jsem k nejhorším a teď… teď díky většímu úsilí a odměnám se mi daří zlepšovat a to dost výrazně.“ Kasumi seskočila z hrazdy a přistoupila k dívkám blíž. Nechtěla, aby ji Wakana slyšela. „Ona trpí ze všech nejvíc. Dříve se vezla na našich výhrách a užívala si pořádného jídla, pohodlí a dalších věcí, ale vidíte samy, že žádný pořádný výsledek se nedostavil. Ona musí mít motivaci a věřím tomu, že když za námi výrazně zaostává, tak ji mít bude.“ Wakana za pomoci jednoho z Hariho mužů odložila činky na háky a odešla.
Kasumi zaujala její místo a Junko promluvila k muži: „Já se o Kasumi postarám. Klidně si můžete jít po svých, já ji pohlídám, aby si neublížila.“
„No tak dobrá,“ řekl muž, „nakonec ti to jen prospěje.“ Muž přešel ke zdi, opřel se o ni a nadále sledoval společně s kolegy, zda dívky nepodvádí.
„Chceš si promluvit?“ zeptala se Kasumi a popadla činky.
„Vím, že jsme to řešily už stokrát, ale mě to stále nedá – proč my a ne muži? Co je na nás holkách tak zvláštního?“
„Já nevím a… upřímně, někdy pochybuji o tom…, že to všechno dělají v náš prospěch. Hari říká…, že musíme splatit dluhy a…uff… a všichni ostatní tvrdí, že nám výcvik pomůže se zocelit a být lépe připraveny na nebezpečí… běžného života.“
„Možná to spolu souvisí, vždyť oni určitě nechtějí, abychom zemřely a tak se cvičíme pro ně i pro sebe.“ 
„Je to divné… Junko, vždyť správná žena tráví čas za plotnou, nebo… nebo s dítětem a my se cvičíme v boji.“
„Asi proto, abychom pak naši domácnost a děti lépe ochránily. Ačkoli to by měla být záležitost našich budoucích manželů.“
„Otázkou je…, jestli si vůbec nějaké najdeme. Co jim řekneme, že jsme dlouhé měsíce trénovaly, teď máme fyzičku jako… uff… zatraceně… fyzičku jako hrom a že si ani nepamatujeme, kdy jsme na sobě naposledy měly… pořádné oblečení? Není… není to tak dlouho, co jsem taky začala krvácet a… je to hnus.“
„Jo, já vím, ale co naděláš? Ještě, že máme ty hadry na utírání.“
„Život ve smradu a… špíně… tohle věčně nevydržíme.“ Kasumi konečně za pomoci Junko odložila činky a posadila se. „Divím se, že jsme ještě nechytly nějakou nemoc. Je to tu hrozný a to tu nejsme ani rok. Tahle hrůza nás sice zocelí, dá nám sílu, vůli a schopnosti, ale otázkou je, co nám to vezme.“

Kasumi se vrátila do hlavní tovární haly. Zprvu pomýšlela, že se vrátí až na střechu pro zbraně, ale nakonec to zavrhla a raději se co nejrychleji pokusila vyhledat svého milého. Vešla do úzké chodbičky a otevřela dveře do kuchyňky. Bylo tu prázdno, ale dle matrací bylo patrné, že se kuchyňka využívá i jako ložnice. Tak tomu bylo i před lety…

Dívky se vrátily z umývárny do kuchyňky a usedly na své deky a matrace, na kterých spávaly. Ještě nešly spát, přestože bylo již velmi pozdě.
„Dneska začínáš ty, Noriko,“ řekla Junko. „…a otázku pokládá Kasumi.“
„Přesně tak, takže… Až budeme plnoleté a hlavně svobodné, co bude první důležitá věc, kterou společně uděláme?“
„To je dobrá otázka,“ uznala Noriko. „Já navrhuji uspořádat řádné setkání a to v nějaké kvalitní restauraci – najíme se tak jako nikdy, popovídáme si a užijeme si svobody.“
„To je krásná představa…“ řekla Wakana „Ale spíš bychom měly zkusit žít společně. Možná koupit pár bytů nebo veliký dům.“
Ke slovu se přihlásila Hana: „To je sice hezké, ale vždyť nemáme peníze. Krom toho opravdu nevím, co na to naši ‚rodiče‘ vždyť nás tu ani jedenkrát nenavštívili. Možná ani nemají zájem, takže budeme odkázány jen na sebe a budeme muset v první fázi vydělat peníze.“
„Hana mluví pravdu,“ řekla Junko, „vždyť my nic nemáme. Ovšem budeme schopné bojovnice, tak co takhle to zkusit peněžitě zúročit. Já bych se v první řadě zkusila uplatnit třeba ve filmu anebo něco jednoduššího – postavíme se na náměstí a budeme jen tak předvádět bojová umění. To by bylo, aby nám nikdo nepřispěl.“
„To budeme jako žebrat?“ zeptala se Noriko.
Junko se ale nedala: „To není žebrání, vždyť budeme taky něco předvádět.“
Slovo si vzala také Yukiko: „A co takhle zůstat v Yakuze a zúročit naše schopnosti právě tam? Já vím, že skoro všechny máte těch lidí plné zuby a chcete odejít co nejdál od nich, ale kdo se o nás postará, když ne oni? V Yakuze nám bude nejlépe, věřte mi. No a jaký názor máš ty, Kasumi? Co bys udělala ty, až tohle všechno skončí?“
„Bude nás deset, deset zkušených bojovnic, které se umí mistrně prát, ohánět meči, využívat sílu Ki a mnoho dalších věcí. Budeme velice nebezpečné, tak co všechny ty parchanty pobít? Co takhle zabít všechny ty zkurvence, kteří se k nám chovají hůře než ke zvířatům? První, co bych udělala, až budeme svobodné, by bylo se všem pomstít a do jednoho je zabít!“

Sakura a Samuel konečně přišli k sobě.
„Už toho mám vážně po krk,“ řekla Sakura. „Další nářez od tý korejský čubky fakt nevydržím. Jak to, že na tu svini nestačím?! V Kongu jsem ani jednou nepotkala ženu, která by mě fyzicky byla schopná vyřídit! Sakra… vždyť nejsem tak slabá! Dřela jsem na sobě celý roky, ale jak je vidno, tak to bylo k hovnu! Musíme utéct!“
„A co chceš dělat? Z tohohle se nemáme šanci dostat, leda že…“ Samuel pohlédl vzhůru a uvědomil si, že kdyby se někdo dostal až ke stropu, mohl by zkusit řetězy vyháknout. „Jak moc velkou máš sílu?“ zeptal se Samuel.
„Proč? Máš nějaký plán?“
„Ty řetězy jsou zachyceny na hácích, a když je shodíš, budeme mít podstatně delší dosah. Dostaneme se k támhle tomu klíči. Potíž je v tom, že vážím o dost víc než ty a nejsem zrovna vysportovaný typ, jestli mi rozumíš. Aby ses dostala až ke stropu, bude zapotřebí značné síly. Budeš se muset přitáhnout a dostat nad zem a v dostatečné výšce…“
„…se přetočit a opřít se nohama o strop. Fajn, tak jo. Jestli chceš vidět, jak se sama zlikviduju, tak máš možnost, protože tohle chce kurevsky velkou sílu a já upřímně řečeno pochybuji, že ji v sobě mám. Nicméně… jdeme na to, protože chcípnout tady nehodlám.“
„Hlavně si pospěš, než se někdo vrátí.“ Sakura se dlaněmi chytila řetězů. Několikrát se zhluboka nadechla a pak se přitáhla. Řetězy nevedly svisle dolů, takže byla šance se dostat vysoko nad zem. Sakuře se jednak napnuly svaly, ale také se jí okovy zarazily do kůže, ze které začala téct krev. Měla zaťaté zuby a zavřené oči a stále se přitahovala, aby se dokázala vytáhnout co nejdál. Netrvalo dlouho a ocitla se více než metr nad zemí, přičemž nemohla ani na moment polevit, neboť by spadla až na zem a mohla by si způsobit vážné poranění. Po těle jí tekl pot skoro proudem kvůli hrozné námaze, bicepsy se jí skutečně napnuly tak jako snad ještě nikdy. Když se jí ovšem tělo začalo třást, poznala, že je zle a že jestli to nepřekoná a povolí, je ztracená. Konečně se dostala do dostatečné výšky a nyní předklonila horní polovinu těla a přetočila se do vodorovné polohy. Samuelovi v ten okamžik zatrnulo, neboť se obával, že si Sakura vykloubí ruce. Nestalo se a ona se vbrzku ocitla hlavou dolů. Nohama se rychle zasekla o strop a mírně se opřela o traverzu, která ho podpírala, jinak hrozilo, že se snadno převáží a spadne. Gravitace byla však neúprosná a jediné, co drželo Sakuru v této pozici, byly její paže, kterými se držela řetězů a snažila se se nepřevážit, aby její tělo zase nespadlo. Sakura však potřebovala jednu ruku volnou, aby jí mohla, samozřejmě i s řetězem, stáhnout na úroveň pasu a vyháknout odsud napnuté řetězy. To znamenalo se udržet pouze na jedné ruce. Sakuře se dlouho nedařilo, neboť pokaždé, když jednou rukou povolila tlak na napnutý řetěz, začala se převažovat. Nakonec však s vypětím sil dokázala udržet rovnováhu. Její tělo bylo napnuté mezi stropem a řetězem. Pozvolna přesunula ruku k háku, ale protože řetěz stále zatěžovala, nebylo možné ho nadzvednout a přetáhnou přes okraj háku.
„Ty si kretén, Samueli!“ vykřikla Sakura, když jí došlo, že plán nemůže fungovat. Pak ale zkusila vytrhnout ze zdi celý hák.
„Ne, Sakuro to ne!“ vyděsil se Samuel. Japonka však nereagovala. Nejprve s hákem zalomcovala a poznala, že není zase tak dobře upevněný. Potom ho chytila a pořádně zabrala. Cítila, jak se jí do paže vlévá síla, se kterou dokázala hák vytrhnout. Hned na to se ovšem začala řítit k zemi, neboť řetězy už nemělo co držet napnuté. Sakura se během pádu nedobrovolně přetočila a pocítila v pažích nepříjemný tlak. Na zem dopadla nohama, ale ty se pod ní podlomily a skončila na chladné zemi. „Jsi v pořádku?“ strachoval se Samuel. Sakura jen cosi zamručela a postavila se na nohy. Získala skoro dva metry řetězu navíc a díky tomu skutečně dosáhla na klíč. Nejprve odemknula Samuelova pouta, neboť na zámek od svých okovů nemohla dosáhnout. Samuel ji velice rád okovů zbavil a Sakura tak mohla vytáhnout své zakrvácené ruce ven.
„Jak se cítíš?“
„Jako svobodná. A za ty litry potu a krve to stálo.“ Do skladu se však vrátila Yoon. „A do prdele!“ vykřikla Sakura. „Kurva, ty svině Korejská tak jo, rozdáme si to! Tentokrát jen my dvě. Nech to na mě, Samueli.“
„Sakuro, tohle…“
„Nezvládnu? Uvidíme, kdo to tu nezvládne. Už tě mám plný zuby, ty Korejko zasraná! Urvu ti hlavu a nableju ti do krku!“
Yoon nedokázala zakrýt úsměv. „Ty myslíš, že pro mě jsi překážkou? Kdyby na to přišlo, klidně bych si to rozdala s vámi oběma naráz.“ Sakura zaťala pěsti a chystala se vrhnout na Yoon.

Otevřely se dveře skladu a za nimi stála Kasumi.
„Už na tebe čekám,“ řekla Yoon. Kasumi pohlédla na Samuela a Sakuru a cítila, jak se jí rozbušilo srdce. S velikým sebezapřením dokázala nával emocí potlačit. Musela se opravdu hodně přemáhat, aby se nevrhla samou radostí svému milému kolem krku.
„Mám tu ještě jisté vyřizování…“
„Jo, sestřičko… nejdřív téhle svini dáme po tlamě.“
„Ne, Sakuro. Tohle si vyřídím sama.“
„Dobře že alespoň pro tentokrát se nesnažíš utéct,“ řekla Yoon. „Pomstím smrt svého muže!“
„Jin Kwan byl vrah, zloděj a především Tokutarův komplic.“
„Ty prolhaná svině!“ zařvala Yoon a vrhla se na Kasumi. Té Yoonino rozhořčení vyhovovalo. Kasumi se natočila bokem a kopancem do hrudi odstrčila Yoon dozadu. Následoval kopanec z otočky, který přinutil Yoon vyplivnout krev. Kasumi neváhala a okamžitě se otočila kolem své osy znovu, aby opět zajistila Yoonině tváři srážku se svou botou. Korejka zavrávorala a rozkročila se, aby byla schopná udržet stabilitu. Kasumi se o další kopanec z otočky nesnažila a místo toho se zaměřila na Yooninu hruď. Chtěla ji konečně srazit k zemi, ale Yoon se kopanci vyhnula a navíc Kasuminu nohu chytila pod paží. Japonka neměla čas cokoli podniknout, neboť Yoon jí druhou rukou chytila za předloktí a přehodila ji přes sebe. Kasumi zbrzdila pád kotoulem, zapřela se rukama o zem a vystřelila obě nohy do Yooniných zad. Korejka udělala nejistý krok vpřed a odolávala bolestí. Těch pár vteřin Kasumi stačilo, aby se opět postavila. Yoon se ohnala po Kasumi loktem, ale neodhadla přesnou vzdálenost mezi ní a protivnicí, takže ve výsledku pouze nahrála Kasumi. Ta Korejku chytila za paži a zkroutila jí ji za záda. Yoon vycenila zuby, ale nevykřikla bolestí. Místo toho využila druhou ruku a praštila Kasumi loktem do tváře. Kasumi urychleně Yoon pustila a poodstoupila od ní dál. V ústech cítila pachuť krve a to dnes poprvé. Byla však přesvědčená, že ne naposled. Krev spolkla a čekala na Yoonin útok. Ten přišel vbrzku, když Yoon přiskočila ke Kasumi, shýbla se a udeřila jí do břicha. Kasumi na to nestihla zareagovat, a to ani poté, když jí Yoon chytila pravou ruku, pootočila se kolem ní a udeřila Kasumi předloktím zezadu do krku. Yoon pokračovala dál, zaměřila se na Kasuminu levou ruku, kterou chytla za zápěstí a zvedla ji nahoru, čímž se jí vytvořil prostor, aby pokrčila nohy a udeřila celým předloktím svoji protivnici do břicha. Skutečnost, že úder s Kasumi sotva hnul, Yoon rozhodilo. Jakmile se Korejka postavila Kasumi se napřáhla volnou rukou a tvrdě udeřila Yoon do boku. Ochromená Yoon byla příliš blízko své protivnice a ta toho naplno využila. Yoonina tvář se stala terčem Kasuminých pěstí, které si s ní doslova pohrávaly. Když po tvrdém pravém háku vypadl z Yooniných úst zub, zařvala poprvé v celém souboji bolestí. Po osmi úderech byla Yoon zcela otřesená a jen stěží dokázala zavřít ústa, ze kterých neustále tekla krev. Její tělo se pod tlakem Kasuminých pěstí svíjelo a nohy se jí ustavičně podlamovaly. Ruce jí zplihle visely podél těla a neměla sílu je zvednout a začít se bránit. V salvě úderů Kasumi ani nezaslechla, jak za ní zavrzaly otevírající se dveře, za kterými stála Akira, jež se právě vracela od svého otce. Když viděla, kterak Kasumi poslala Yoon děsivým kopancem vedeným zespodu do brady k zemi, vytřeštila oči a vykřikla hrůzou. Kasumi se otočila ke dveřím a oči jí vzplály takovou zlostí, jako snad ještě nikdy v životě. Z plných plic zařvala na celou místnost: „Akiro!“

Tokutarova dcera na nic nečekala a rozběhla se ke schodišti, jež bylo u zdi a vedlo na střechu skladu. Kasumi se hnala za ní nehledě na cokoli jiného. Akira věděla, že v patách má samu smrt. Spěchala, co jí síly stačily. Vyběhla nahoru a ohlédla se za sebe. Do ruda rozzuřená Kasumi se hnala za ní jako vichřice. Akira si uvědomila hrůznou skutečnost – střecha skladu je níže postavená než střecha hlavní tovární budovy. Akira doběhla až ke zdi, odrazila se a vyskočila ve snaze se zachytit okraje střechy a vytáhnou se na ni. Skutečně se dokázala zachytit, avšak to již Kasumi byla dostatečně blízko, aby přešla do výskoku a přirazila kopancem Akiru ke zdi. Ta ucítila, jak její tělo narazilo do tvrdého kamene. Projela jí šílená vlna bolesti a pustila se, neboť nebyla schopná se déle držet střechy. Klesla na zem a nohy se jí podlomily. Pohlédla nahoru za sebe a spatřila hrozivý obraz ženy, která nezná slitování a zradu trestá obvykle hůře než smrtí. Akira Kasumi zradila a málem ji poslala na smrt. To ale zdaleka nebylo všechno, neboť také zradila Samuela a Sakuru. Postavila se na nohy a začala urychleně couvat podél zdi. Když nedošlápla a málem se zřítila až dolů, uvědomila si, že už nemá kam utéct.
„Kasumi…“ řekla tiše Akira a z očí se jí spustily slzy. „Odpusť mi to, prosím odpusť mi tu hroznou zradu! Byla to jediná možnost, jediné východisko. Mě to tak strašně mrzí…“ Kasumi si povšimla úzké dýky, kterou měla Akira za opaskem. Sáhla po ní rukou a vzala si ji. Akira se nebránila, protože věděla, že na to stejně nemá. „Vzpomeň si na všechny ty společně chvíle… já vím, že jsem ti v minulosti hrozivě ublížila, ale prožily jsme i mnoho pěkného. Třeba náš pobyt ve Walesu, kde jsem ti přislíbila pomoc s tím netvorem, vzpomínáš? Nebo tady v Japonsku, jak jsme přepadly Tokutarovu jachtu… po tom, co jsme ji potopily, jsi mi řekla, jak strašně jsi ráda, že mě máš po boku a že jsi nikdy nepotkala lepší kamarádku. Byly jsme… ne my stále jsme přítelkyně a…“
„Drž už konečně hubu! Kde je Tokutaro?“
„Ve své kanceláři. Zamkla jsem ho. Na, tady máš klíč…“ Akira předala klíček Kasumi, která si ho vzala a uschovala do kapsy. „Kasumi… člověk prostě dělá chyby. Nikdo není dokonalý a já už vůbec ne. Podvedla jsem tě, ale ne proto, že bych tě neměla ráda nebo si tě nevážila. Já jsem se bála o sebe a o svůj budoucí život. Udělala jsem to ze své lásky k této zemi, o kterou bych přišla, kdyby byl Tokutaro přeci jen poražen. Tomu přece rozumíš ne? Láska k rodné zemi… I ty Japonsko miluješ!“ Kasumi dobře sledovala Akiřino zoufalství a hrozivý strach o svůj osud. Viděla, že její bývalá přítelkyně nemá ani odvahu, aby jí pohlédla do očí. Kdysi tomu tak nebývalo…
„Ta žena se mi chtěla pomstít za smrt Jina Kwana a co víc – rezolutně odmítla, že by spolupracoval s Tokutarem. Lhala mi?“ Akira nyní sklopila hlavu a zhluboka se nadechla. „Takže nelhala…“
„Můj otec ji chtěl na své straně a já vymyslela, jak to zařídit.“
„Už tehdy jsi mě zradila?!“
„Ano… už tehdy. Nevydržela jsem po té události ani jediný den s tebou v bytě a tak jsem se odstěhovala, vždyť víš.“
„Tak proto… A co Jin?!“
„Byl to obyčejný milující manžel a ne zločinec. Důkazy, které jsem ti předložila, jeho spisy, fotografie,… to všechno bylo falešné. Dobře jsem věděla, kdy akci provést, aby u toho nebyla přítomna Yoon. Prostě… prostě jsi zabila nevinného.“ Kasumi zrudla ještě více než předtím. „Slituj se nade mnou,“ pokračovala s prosbami Akira, „nezasloužím si smrt! Vzpomeň si, jak jsem byla s tebou, když se ti stýskalo po Samuelovi. Povzbuzovala jsem tě a říkala, že se zase shledáte. Měla jsem pravdu…“
„Poslala jsi na smrt i jeho!“
„Byla to jediná šance, jak tě vlákat sem, ale… ty jsi stejně všechny porazila… Taky jsem ti našla sestru! Tam dole je Sakura Sato, tvoje příbuzná!“
„Mám ti být vděčná za to, že jsi i ji předala Tokutarovi, aby ji zabil? Za to chceš můj vděk, ty proradná bestie?! Povím ti jedno, Akiro – brečela jsem, když jsem se přesvědčila, co jsi zač. Poté, co jsem vám utekla a vrátila se do bytu, jsem klesla k zemi, opřela se o zeď a dlouhé hodiny jsem plakala nad tvou zradou. Nechápala jsem, jak je to možné, jak to, že jsem přišla o svoji nejbližší přítelkyni, které jsem si vážila a kterou jsem měla tak moc ráda, protože mi byla oporou v těch nejtěžších chvílích. Jen díky tobě jsem se dokázala soustředit na naši věc a neutápět se ve vzpomínkách na Samuela. Jen s tvojí pomocí jsem se pomstila za zničený život. Byla jsem tak ráda, že jsi se mnou… a pak… Co jsem ti provedla, že jsi mi musela tak ublížit?!“
„Neprovedla jsi nic… o to je to horší.“ Kasumi oběma rukama stiskla rukojeť dýky.
„Zapřísahám tě Kasumi, rozmysli si to, co chceš udělat. Jsi svázána pravidly, která ti nedovolují mne nechat naživu, ale opravdu toužíš po tom mě zabít? Tohle není o rozumu, ale o citech. Vím, že ke mně něco cítíš, Kasumi, a nesnaž se to potlačit. Nech emoce a city, ať rozhodnou za tebe.“
„Máš pravdu… tam dole je můj milenec, se kterým jsem se skoro čtyři roky neviděla. Nebudu ztrácet čas tebou a skončím to rychle. Neber to však jako projev milosrdenství, protože to si nezasloužíš.“ Kasumi obrátila čepel dýky vzhůru a vsunula Akiře ostří pod bradu. Prorazila kůži a vnikla zbraní do jejích úst. Tlačila dál a mířila nahoru k mozku. Pohlédla do široka otevřených Akiřiných očí. Následně celé její tělo zvedla ze země. Držela ho na rukojeti dýky, která pomalu postupovala Akiřinou hlavou. Poté se zapřela a odhodila celé tělo dolů na zem u paty budovy. Kasumi se nahnula přes okraj a sledovala bezvládné tělo své přítelkyně. Zaslzely jí oči, ale nesnažila se slzy utřít. Vzpomínala na společně strávené chvíle a bylo jí líto, jak vše nakonec dopadlo. Mívala Akiru ráda, byla to její nejlepší přítelkyně, jakou měla, ale časy se změnily. Málem kvůli ní přišla o život a nejen ona. Tuhle skutečnost nedokázala jen tak vypustit. Kasumi zavřela oči a otočila se. Konečně si otřela uslzené oči a vydala se zpátky.

Yoon ležela na podlaze s ústy plnými krve.
„Tvrdá čubka…“ řekla Sakura a přistoupila k Yoon. „…ale sestřička je očividně tvrdší.“ Yoon zvedla hlavu a otevřela oči. Její potem slepené vlasy jí částečně bránily ve výhledu. Sakura i Samuel věřili tomu, že Yoon je definitivně vyřízená a nezmůže se již na nic. Když ovšem Yoon vycenila zkrvavené zuby, poznali, že se pletou. Yoon se zapřela rukama o podlahu a zvedla dolní část těla do výšky. Držela se jen na rukou. Už dle toho bylo evidentní, že Yoon má stále spoustu sil. Odrazila se rukama od země a dopadla na nohy. To už se na ni vrhala Sakura, ale Yoon se pořádně rozkročila a nechala své tělo klesnout níž tak, aby mohla snadno udeřit dlaněmi Sakuru do břicha. Náraz ji odrazil na zem. Yoon se opřela dlaněmi o zem a vyšvihla se do výšky. Ve výsledku tak skončila Samuelovi na ramenou, na která dopadla nohama. Nesnažila se udržet rovnováhu a místo toho stiskla nohama Samuelův krk a nechala, ať se její tělo převáží na zem. Rychlým pohybem nohou přehodila Samuela přes sebe a sama skončila ve stojce. To už dolů po schodišti přibíhala Kasumi.

Poté co Yoon s lehkostí vyřídila Samuela a Sakuru, obrátila se na Kasumi, která konečně seběhla po schodišti dolů. Dobře viděla, jak Yoon přemohla její blízké a to ji rozzuřilo.
„Jsi připravená na druhé kolo, Kasumi?“ zeptala se Yoon.
„Akira mě podvedla. Jin nebyl…“
„Přísahala jsem u hrobu svého muže, že ho pomstím a to také udělám. Tvé lži jsou jen ukázkou slabosti!“ Kasumi pociťovala ohromný vztek a její vyceněné zuby a vražedný pohled toho byl důkazem. Její protivnice byla totiž opět na nohou a stále měla ohromnou výdrž a to přesto, že už snesla tolik ran, že by to většina lidí nevydržela. Už se déle nesnažila Yoon přemlouvat a přijala daný fakt – ona Jina zabila a ať už v tom Akira hrála jakoukoli roli, nebyla ta, která Yoonina muže usmrtila. Yoon udělala pár velmi rychlých pohybů rukama a poté s lehkostí zvedla pravou nohu až ke tváři. Protáhla si ji, pokrčila a několikrát rozvířila vzduch rychlými kopanci. „Předvedu ti bolest, jakou jsi ještě nepoznala.“ Kasumi zatnula pěsti, až jí na pažích naběhly silné svaly. Její pravidelné hluboké dýchání si pohrávalo s vyrýsovaným břichem. Na Yoon to však nijak nezapůsobilo. Vyšvihla se na ruce a udělala tak stojku. Chtěla Kasumi udeřit nohama. Ta to předpokládala a chytila Yoon za lýtko pravé nohy. Korejka však ani na chvíli nezaváhala - pomohla si rukama a natočila se tělem tak, aby mohla udeřit stále volnou nohou Kasumi do zad. Nejprve to učinila zprava, poté se pootočila a udeřila Kasumi i zleva. Yoon nohu následně pokrčila a kopla Kasumi do hrudi. Japonka svoji protivnici pustila, neboť pod tlakem úderu musela udělat pár kroků vzad, aby se udržela ve stoje. Yoon stále nemínila dobře rozjetou posloupnost úderů přerušit. Klesla opět na nohy, shýbla se až k zemi, vyšvihla nohu a otočila se kolem své osy, přičemž využila ruce, kterými se opírala o zem. Podařilo se jí zasáhnout Kasumi do hlavy tak tvrdě, až Japonka padla k zemi na záda. Kasumi cítila, jak její tělo slábne – srážka s tvrdou, prachem pokrytou podlahou byla velice bolestivá. Obrátila se na břicho a odlepila se od země. Zvedla hlavu a pohlédla na usmívající se Yoon. Viděla před sebou člověka, na kterého dost možná nestačí. V minulosti se mnohokrát stalo, že Kasumi skončila zmlácená a neschopná svému protivníkovi dále čelit. Dříve nebo později mu to však vrátila i s úroky, neboť dotyčného povětšinou utloukla. Tentokrát žádnou druhou možnost mít nebude – když prohraje, zemře. Kasumi byla viditelně překvapená i sama sebou a na její tváři byla patrná známka strachu. Když si to uvědomila, vycenila zakrvácené zuby. Obličejové svaly Kasumi cukaly vinou ohromné nenávisti, kterou nechala naplno proudit. Z doširoka otevřených oči, jakoby šlehaly plameny. Kasumi se chystala vyběhnout proti Yoon. Ta ovšem v naprosto přesně vyměřenou dobu vyskočila do výšky, udělala salto a dopadla Kasumi nohama na lopatky. Kasumi navzdory pevným kostem a silným zádovým svalům klesla k zemi, otočila se na bok, ale jakmile pozvedla hlavu, všimla si jen toho, jak se Yoon drží u země opět s nataženou nohou a otáčí kolem své osy. Další rána přímo do Kasuminy hlavy a ona už skučela bolestí a vyčerpáním. Skončila na zádech a prach se jí lepil na lesknoucí se zpocené tělo. Kasumi pohlédla na Samuela, který klečel na zemi a ztěžka oddechoval. Byla to slza, která vytekla Kasumi z očí. Udivilo ji to natolik, že zařvala, zapomněla na bolest, postavila se a vrhla se na svoji protivnici. Vrazila do ní tělem, zvedla ji do výšky a odhodila na stůl, na němž bylo připevněno kolo na spouštění řetězů. Starý stůl pod Yooninou vahou nevydržel a prasknul. Yoon urychleně popadla kus prkna z rozbitého stolu a praštila s ním Kasumi do lýtek. Ta s bolestivým výkřikem klesla na kolena. To Yoon už stála, napřáhla se a vši silou švihla prknem do Kasuminých zad. Překvapilo ji, když se prkno zlomilo a jedna jeho část odletěla stranou. „Čubko!“ vykřikla Yoon. Kasumi se s nemalými obtížemi oprostila od sílící bolesti. Zvedla se a úspěšně uhnula Yoonině ráně pěstí. Korejka se tím nenechala rozhodit, vyskočila do vzduchu a oběma nohama tvrdě dopadla na Kasuminy prsa. Kasumi pocítila děsivý tlak na žebrech. Nepraskla, ale nebylo k tomu daleko. Takovouhle ránu nedokázala Japonka ustát a zřítila se s řevem na zem. Kasuminy vytřeštěné oči a roztřesené tělo ukazovaly, jak už má toho všeho dost a jak se s naprostým vypětím sil drží ve stavu, kdy dokáže své protivnici čelit. Držela se za levé ňadro a snažila se ho masírovat, aby si alespoň trochu ulevila od bolesti. Dalo jí práci zpevnit tělo a zklidnit mysl. Nebyla schopná se znovu vyšvihnout na nohy a tak se jen pomalu zvedala. Předstírala naprostou malátnost, bezmoc a neschopnost se soustředit a Yoon si neuvědomila, že to je jen přetvářka. Měla za to, že její Japonská protivnice již takříkajíc mele z posledního. Chtěla proto Kasumi srazit k zemi a definitivně vyřídit kopancem přímo zepředu do tváře, ale jakmile zvedla jednu nohu, Kasumi ji snadno podrazila tu druhou a Yoon skončila na zádech. Během okamžiku však byla opět na nohou – měla lehčí tělo než Kasumi a především neměla tak hrozivé bolesti. To se však mělo brzy změnit... Yoon se napřáhla pravou nohou a udeřila Kasumi z boku do žeber. Kasumi zařvala bolestí, neboť tlak na žebra byl opět strašný, ale díky silným kostem ani tentokrát nepraskla. Yoon, která očekávala, že Kasuminy kosti se musí zlomit, byla překvapená a teď to byla Japonka, která měla šanci pořádně udeřit. Neměla energii vymýšlet cokoli složitého a tak se uchýlila k podobnému kopanci, jako předtím její protivnice. K Yooninu zděšení ovšem Kasumina tvrdá rána žebra prokopla. Yoon se zapotácela, vytřeštila oči, chytila se za bolavé místo a odstoupila dál. Tělem ji projela bodavá bolest a začala mít pocit, jakoby v jejích útrobách cosi chtělo ven a tlačilo to zevnitř na kůži.

Obě bojovnice byly nyní v tak zuboženém stavu, že taktika se ze souboje vytratila a nastoupila pouze hrubá síla. Yoon si musela ke své nelibosti přiznat hroznou věc – Kasumino tělo i přes to všechno, co si už vytrpělo, bylo silnější než její. Korejka však nemínila svůj boj prohrát. Dala svému muži slib a za nic na světě ho nechtěla porušit. Rozeběhla se proti Kasumi a udeřila ji pěstí do tváře. Chytila ji zezadu za hlavu, druhou rukou se napřáhla a vší silou vrazila pěst do Kasumina podbřišku. Kasumi zařvala bolestí, která náhle ještě mnohonásobně zesílila, když jí Yoon vrazila další ránu do břicha. Kasumi zavrávorala a podstoupila dál. Stěží se držela na nohou. Yoon netoužila po tom, aby se Kasumi stihla vzpamatovat, semkla obě ruce v pěst, pokrčila se v kolenou a vrazila Kasumi pěsti do břicha. Navzdory silným svalům se Kasumino břicho pod tlakem stáhlo, jako by bylo z želé. Japonka zaúpěla a cítila, jak jí vibrují nohy i ruce. Její tělo se převážilo a ona se zřítila na zem. Yoon, která pociťovala čím dál sílící bolest kvůli zlomeným žebrům, potřebovala chvilku oddechu, aby se dokázala soustředit na boj. To dalo Kasumi čas. Japonka se zvedla na všechny čtyři, ale hned poté se jednou rukou chytila za bolavé břicho. Cítila, jak se obsah jejího třesoucího se žaludku pohybuje směrem do úst. Otevřela pusu a začala zvracet. Její snídaně skončila stejně jako trocha žaludečních šťáv a krve venku na podlaze. Kasumi bylo velice špatně i nadále, ale urychleně se pokusila zvednout. Pokrčila nohu a zkusila se postavit. Jakmile došlápla, noha se jí podlomila a ona se zřítila levou paží přímo do vlastních zvratků. Čvachtavý zvuk byl pro Samuela i Sakuru signál Yoon opět napadnout. Kasumi viděla, jak její milý vstává a bála se, že ho Korejka usmrtí. Mírně pokroutila hlavou, jakožto gesto, které mu mělo říci, aby se raději držel zpátky. Poslechl a Sakura taktéž, za což byla Kasumi ráda. Yoon měla zatím dost času pro následující čin – vyskočila a nechala své tělo padnout na podlahu, přičemž ve správný okamžik udeřila lokty Kasumi do zad. To Japonku opět tvrdě přirazilo k zemi. Obě ženy teď ležely na břiše přímo proti sobě a Korejka nedokázala z úst odehnat úsměv. Myslela si, že je po všem, neboť Kasumi bez známek pohybu ležela na zemi. Se slzami v očích sledovala své blízké, kteří byli vyloženě v šoku. Po chvilce však Kasumi roztáhla ruce a zapřela se dlaněmi o zem. Kdyby byla zdravá, zvládla by se zvednout během okamžiku, ovšem nyní to byl problém. Yoon pochopitelně zareagovala a začala bušit lokty Kasumi do zad. Kasuminy paže se začaly chvět a pod tíhou úderů opět pozvolna klesla na zem. Právě tato Japončina snaha se odlepit od země vypadala jako její poslední zoufalý čin, na který se ještě zmůže. Chvíli se nic nedělo a poté to Kasumi zkusila znovu. Zhluboka se nadechla a horko těžko sesbírala zbytky sil, aby se dokázala vrátit do souboje. Tentokrát se však zapřela mnohem silněji a její tělo pod Yooninými údery znovu nekleslo. Otřásalo se, to ano, avšak vydrželo. Korejku to vyloženě děsilo, neboť se jí zdálo, že Kasumi zkrátka nejde zastavit, že její tělo je jako ze železa a že v sobě pokaždé najde dost sil, aby se vrátila do souboje. Když měla Japonka prostor, odkutálela se stranou. Chtěla jen získat čas, aby se mohla postavit. Tomu Yoon se zoufalstvím přihlížela. Nedokázala pochopit, jak je možné, že žena, které přísahala smrt, je opět na nohou a opět připravena bojovat. To Yoon se zvedala podstatně déle...

Netrvalo dlouho a obě bojovnice stály proti sobě se zaťatými pěstmi a špinavými, zakrvácenými, zpocenými těly. Zatímco Yoon se viditelně klepala a v očích se jí zračil strach, Kasumi stála klidně a svalstvo na jejím těle bylo napnuté snad na největší možné maximum. V jejích krví podlitých očích byla vidět nenávist. Čtyři roky se snažila jak jen mohla, aby porazila své nepřátele a mohla se vrátit ke svému milovanému muži. Mezi ní a Samuelem stála nyní jediná překážka a ona byla rozhodnuta ji překlenout stůj, co stůj. Mírně roztáhla paže a načež jí zapraskala klouby. Z Kasuminých úst vyšel děsivý řev plný vzteku. Yoon se rovněž nechala pohltit vztekem a s řevem se rozběhla proti Kasumi. Ta neměla sílu pozvednout ruku a napřáhnout se, a tak učinila to samé a rovněž se rozeběhla proti své protivnici. Narazily do sebe bokem, ale zatímco Kasumi náraz ustála, Yoon se zřítila na záda. Kasumi zaklonila hlavu a opět vztekle zařvala na celou místnost, Poté nehledě na šílené bolesti projíždějící jejím tělem při jakémkoli pohybu, se odrazila, provedla salto a koleny dopadla přímo na Yooninu hruď. Obě věděly, co byl praskavý zvuk, který se ozval. Yoon cítila bolest, která se jako dýka zabodávala hluboko do jejího těla. Řvala bolestí jak zraněná lvice. V návalu zoufalství vymrštila pěsti, kterými ze sebe chtěla Kasumi odstrčit, ale ty uvízly v Kasuminých dlaních. Yoon zírala na Kasuminu zkrvavenou tvář, jež zrudla a byla na ní jasně patrná ohromná námaha. Kasumi ve vzteku vydávala vrčivý nenávistný zvuk. Do tohoto činu vkládala Japonka veškerou sílu, kterou ještě dokázala sesbírat. Yoon byla poslední překážka mezi ní a Samuelem a ona ji chtěla konečně překlenout. Yooniny ruce nedokázaly vzdorovat ohromné síle, jež je chtěla rozdrtit. Ozvalo se další tiché křupání a skřípání. Kasumi konečně povolila a Yoon s hrůzou sledovala nepřirozeně pokroucené a roztřesené prsty. Nestačila zareagovat a dostala tvrdou ránu přímo do obličeje. Poté další, další a další. Kasumi tloukla do tváře Yoon jak smyslu zbavená a přitom vztekle řvala: „Chcípni! Chcípni už konečně!“ Kasuminy rukavice skončily potrhané a z rozmlácených kloubů jí tekla krev, ale přesto nepolevovala. Z tváře korejské bojovnice zůstala jen odporná deformovaná kaše. Krev jí zakrývala naprostou většinu obličeje, nos byl rozdrcený a oči se ani nehýbaly. Korejka přesto stále žila. Mírně pootevřela ústa, ze kterých nejprve vytekla spousta krve, poté se ozvalo chrčení a nakonec dvě slova plná nenávisti a zloby: „Zabiju tě…“ Kasumi chytila oběma rukama Korejku za hlavu, zvedla ji a třískla s ní vší silou o zem. Poté znovu a ještě jednou, dokud lebka Korejské bojovnice nepraskla.

Kasumi se konečně uklidnila a začala zhluboka dýchat, aby ovládla nápor bolesti, který nabíral na intenzitě, jakmile z jejího těla vyprchával adrenalin. Zvedla hlavu a pohlédla na Samuela a Sakuru, kteří stáli poblíž, a na tváři jim byla vidět ohromná úleva i vyčerpání. Kasumi se narovnala a zaklonila hlavu, zavřela oči a natáhla paže mírně dozadu, aby si je protáhla. Cítila, jak se jí srovnala ramena, ale její tělo bylo stále jak v jednom ohni. Bolelo ji snad vše, co mohlo. Otřela si tvář od potu a krve. Oči otevřela a prsty si projela po svých stehnech. Snažila se nabrat sílu a odhodlání k tomu se postavit, což nebylo nic snadného. Chvíli jí to trvalo, ale poté pozvedla pravou nohu a opřela se s ní o zem. Pomalu udělala to samé s levou nohou a konečně se ocitla nad Yooniným chladnoucím tělem. Nohy měla pokrčené a snažila se je narovnat. Zdálo se, že její váha je na ně příliš. Bylo to jakoby zvedala ohromnou zátěž, jakoby její tělo najedenou ztěžklo o desítky kilogramů. Konečně se narovnala a vypnula hruď. Semknula ruce v pěst, aby si dodala sílu potřebnou k udržení se ve stoje.

To už Samuel i Sakura přicházeli ke Kasumi, která udělala dva nejisté kroky, během kterých se zase málem zřítila na zem. Samuel ji ohromnou radostí objal. Zasténala bolestí.
„Promiň, nechtěl jsem…“ řekl Samuel a pustil ji. Kasumi se k němu ale přitiskla, jak jen to šlo nehledě na sílící bolest. Samuel ji políbil a nevěděl, jestli slzy, které jí vytryskly z očí, jsou způsobené radostí nebo bolestí. „Dokázala jsi to.“
Kasumi chvíli mlčela a naplno si užívala Samuelovo objetí. „Bylo to jako bych v sobě uvolnila energii, jakou jsem nikdy předtím nepoznala. Vidina toho, že se opět obejmeme a že budeme spolu, mi dodala síly, abych tu svini přeci jen zničila. Sáhla jsem si snad až za hranice svých sil, protože ještě nikdy v životě jsem ze sebe nedokázala dostat to, co teď. Ani teď nechápu, jak mé tělo zvládlo ustát všechny ty bolestivé rány a dokonce se i teď udržet na nohou.“ Kasumi se ohlédla na Yoonino zakrvácené tělo. „Byla dobrá, opravdu hodně dobrá, ale… ne dost dobrá.“
„Ty jsi přece neporazitelná, lásko. Nejkrásnější a neúžasnější bojovnice na světě. Tak strašně jsem si přál tě obejmout…“
„Nezlobte se, že vám ruším tohle dojemné setkání,“ řekla Sakura, „ale ráda bych pogratulovala tady terminátorce.“
Samuel Kasumi pustil a ta si se Sakurou podala ruku. „Ráda tě poznávám, sestřičko!“ vykřikla Sakura se slzami v očích a vrhla se Kasumi kolem krku.
„Je to zvláštní pocit, Sakuro. Dlouhá léta jsem ani nevěděla, že žiješ.“
„Já o tobě taky nevěděla Kasumi, ale vím, že bychom měly být už spolu. Sestry Sato by se neměly rozejít, i když ani zdaleka nedosahuju takových kvalit jako ty?“
„Kvalit? O to přece nejde.“
„Přála bych si být jako ty, víš? Věděla jsem, že jsi hodně dobrá, ale nikdy bych si nepomyslela, že až tak moc. Viděla jsem ten souboj a tvé tělo je jak z oceli. Jsi moje velká, silná a zkušená sestřička. Takovou jsem si vždycky přála.“ Sakura konečně Kasumi pustila a Samuel byl překvapený, jak citlivá může být. Kasumi se otočila, aby si prohlédlo Yoonino tělo „Určitě je mrtvá?“ zeptala se, jakoby si tím sama nebyla jistá.
„To víš, že jo,“ odpověděla Sakura. „Ještě jsem neviděla, aby se někdo zvedl ze země, když mu z hlavy teče mozek. Ty ale taky nevypadáš zrovna k světu, Kasumi a ten humus na rameni…“
„Spadla jsem do vlastních zvratků a uff, už se mi zase…“ Kasumi se urychleně shýbla a vyzvracela. Pravdou je, že skoro ani nebylo co zvracet, ale to nutkání Kasumi přesto měla a nedokázala se ho zbavit. Samuel jí poté pomohl se narovnat.
„Jak ti je?“
„Hrozně… Věř mi, že už jen udržet se na nohou je pro mě v tuhle chvíli skoro nadlidský výkon.“ Kasumi se chytila za břicho a tvář jí zkřivila bolest. „Co se děje?!“ polekal se Samuel.
„Musím si odpočinout. Mám silné bolesti a potrvá, než to přejde.“
„Taky sis vytrpěla hrozné rány. Pojď, půjdeme odsud pryč.“
„Ještě ne. Stále zbývá dořešit Tokutara a Takashiho.“
„Takashi je už mrtvý.“
„Vážně? To je dobře. Takže jen Tokutaro… ale nejprve se musím trochu vzchopit. Celé tělo mám od krve a potu. Jazyk se mi lepí na patro, v ústech cítím zvratky, žaludek se mi třese, bolí mě hlava a všechny ty podlitiny a naražené kosti… Vydržím opravdu hodně, ale tohle už je příliš. Musím si odpočinout.“
Samuel opatrně zvednul Kasumi do náruče. „Jestli tady někde pobíhá ten bastard, není tu bezpečno.“
„Ale je. Akira ho zavřela v kanceláři a čeká na popravu, kterou provedu osobně a v mojí režii, pokud to nikomu nevadí. Mám totiž jistý, dalo by se říct dětinský plán, jak s ním naložit. Bude to vypadat, že se chovám jako hloupá kráva bez špetky rozumu, ale ta představa se mě držela celé roky a já bych ji chtěla proměnit ve skutečnost.“
„Je tvůj, Kasumi.“ řekla Sakura „ale dej si na něj pozor.“
„Můžeme to skončit jedinou kulkou. Klidně ho zastřel a bude po všem.“
„Ech, Samueli, některé věci se nemění a můj vztah ke střelným zbraním je jednou z nich. Krom toho by to bylo sice nejjednodušší, ale to nechci dopřát ani sobě a ani jemu.“
„Kasumi! Copak ti to nestačí? Nevidíš, jak na tom jsi? Chceš se s ním snad prát?“
„Tak nějak… Odnes mě prosím do posledních dveří v chodbičce. Je tam kuchyňka. Mám hroznou žízeň.“

Samuel poslechl a tak se brzy všichni tři ocitli v prostorné místnosti s několika kovovými stoly a židlemi. Byl tu také dřez a staré nádobí. U zdi byla převrácená špinavá pohovka a na zemi veliké matrace. Sakura je všechny narovnala na sebe a Samuel na ně položil Kasumi. Poté prohledal poličky a nalezl pár skleniček. Do jedné natočil vodu a předal ji Kasumi, která se s chutí napila. Zbytkem vody si trochu umyla obličej, aby z něj dostala krev a pot.
„Tak a teď mi pověz, lásko, jak jsi tady přes tři roky přežívala? Co jsi během té doby dělala a jaké to všechno bylo?“
„Ech, to není zrovna vhodné téma, Samueli, ale chápu, že tě to zajímá. Vlastně jsme viděly jen jeden způsob, jak Tokutara zničit a to zbavit ho jeho lidí. Říká se, že nemá cenu bojovat s armádou, když stačí zabít vůdce, ale to neplatí vždy. Tokutara by rychle nahradil některý jeho věrný člověk a nepomohla bych si. S Akirou jsme postupně likvidovaly Tokutarovy muže. Bylo to zdlouhavé, ale nešlo to uspěchat, neboť Tokutaro si dával pozor a my musely využívat jeho chyb, kterých však nebylo mnoho. Většinou jsme na jednom místě nezůstávaly déle než pár dnů, maximálně týdnů, takže to bylo opravdu vyčerpávající. Kdybych se ale nespojila s policií a nezačala s nimi spolupracovat, nikdy bych se tak daleko nedostala.“
„Jsi přece známá vražedkyně, tak jak to, že máš policii na své straně? Neříkej mi, že teď půjdeš sedět nebo něco takového, Kasumi. To bych už vážně nevydržel,“ vyděsil se Samuel.
„Ne, nemusíš se bát. Vlastně se scházím jen s jejich šéfem a ten je ochoten mi dát naprostou svobodu. Už teď je můj trestní rejstřík čistý jak lilie, takže pojedeme domů na Black Mirror. Mé znalosti Yakuzy policii přišly vhod a díky tomu se na celou organizaci dokázali dívat z jiného úhlu. Za ty roky v Yakuze jsem zjistila, jak to chodí a Tokutara jsem dobře znala. Znala jsem jména, životopisy i pozice jednotlivých mužů. Akiřiny kontakty a nasbírané informace byly k nezaplacení a díky tomu se dokázala policie probít až na vrchol a pomáhat nám, kde to jen bylo možné. Samozřejmě hrozilo, že Tokutaro vedení policie koupí nebo vystraší, ale naštěstí k tomu nedošlo. Kenji Kimura kvůli Tokutarovi přišel o svoji ženu a přísahal, že se mu pomstí. Když mě včera večer navštívil a řekl mi, co se stalo v Ikebaně, chtěl jít dnes do továrny se mnou, ale naštěstí jsem mu to rozmluvila. Myslím, že bude rád, až jeho ženu pomstím za něj. “
„Proč říkáš naštěstí? Sešli se tu ti nejlepší zabijáci a ty jsi na ně byla úplně sama. Policie tu měla být s tebou! Proč nepřišli?“
„To byl můj nápad sem jít samotná, Samueli. Celá jednotka by Tokutara a jeho lidi zničila a on by věděl, že už je to beznadějné a tak by vás oba popravil, jenže to jsem samozřejmě nechtěla připustit. Proto jsem se jim postavila sama, s čímž oni také počítali.“
„Hmm, mysleli, že na tebe stačí, co?“
„Spletli se jako už mnoho lidí. Stále mě všichni jen podceňují…“
„Těžko se věří tomu, co dokážeš a když to člověk nevidí na vlastní oči…“
„Myslím, že jsi to dotáhla na absolutní špičku, ségra,“ řekla Sakura.
„I kdyby ano, tak to nebude trvat dlouho, ačkoli myslím, že ještě pár let by to tak zůstat mohlo. Sice mi je už třicet tři let, ale stále si nepřipadám stará. No… není mi o moc líp, ale vymačkám ze sebe zbytky sil a tu svini zničím. Kruh se uzavírá…“ řekla Kasumi a zvedla se. Bylo to namáhavé, ale její pravidelné dýchání a napnuté tělo ji pomohlo vydržet. Vysvětlila ostatním, co po nich chce a sama zašla do hlavní haly, kde byla klec. Dobře si prohlédla symbol své nesvobody a v duchu si přehrála kratičký úsek ze dne, na který do konce života nedokáže zapomenout…

Desítka již dospělých mladých žen byla přivedena do veliké klece, která vévodila tovární hale. Dveře se za nimi zabouchly a uzamknuly. V kukani nahoře, odkud byl na klec dobrý výhled stál nejen Hari a někteří z jeho lidí, ale také muž odpovědný za celý výcvik i výběr a výchovu dívek – Tokutaro Watanabe. V ruce žmoulal doutník a prohlížel si desítku nerozlučných kamarádek.
Poté promluvil tak hlasitě, aby byl dobře slyšet: „Z klece bude vypuštěna ta poslední z vás, co zůstane naživu!“ Ani jedna z dívek si nebyla jistá tím, co teď mocný Tokutaro řekl.
„Eh, cože?“ podivila se Hana.
„Jak je to myšleno?“ zeptala se ustrašená Wakana „Co… co to má znamenat?!“
„Já nevím,“ odvětila Noriko.
„Možná…“ řekla Yukiko a nebyla si jistá, jestli to má doříct „…možná, že chtějí, abychom vyhladověly.“
„Proboha, to je šílenství!“ řekla Wakana.
Junko přiběhla ke dveřím a zkusila je otevřít. Ani se nehnuly. „Jsme tu úplně v pasti!“ zoufala si.
„Co budeme dělat?“ ptala se Kasumi.
„Já nevím,“ odvětila Hana.
Yukiko si zopakovala Tokutarova slova: „Z klece bude vypuštěna ta poslední z vás, co zůstane naživu. To přece není možný!“
„Musíme vyčkávat,“ řekla Junko „Co jiného taky chcete dělat?“ Ostatní dívky uznaly, že to je nejrozumnější řešení a posedaly si na zem, zády k mřížím. Wakaně se spustily slzy.
„Nebreč,“ řekla Kasumi a snažila se svoji kamarádku uklidnit. „To se nějak vyřeší.“ Sama Kasumi si tím však nebyla jistá. Sledovala Junko, která lomcovala dveřmi ve snaze se dostat z klece a přitom volala Hariho muže. K ničemu to nebylo a po čtvrt hodině toho konečně nechala.
„Já se bojím…“ hlesla Wakana. Kasumi ji objala, aby jí dodala pocit bezpečí.
„Víš přece, co jsme si slíbily – nikdy nepůjdeme proti sobě. Jsme ty nejlepší kamarádky na celém světě a tak to taky zůstane.“

Neuběhla však ani hodina a situace se povážlivě měnila. Poté, co Yukiko správně řekla, že Hari i ostatní chtějí, aby se dívky navzájem pobily, začaly být podezíravé a opatrné vůči svým kamarádkám.
„Oni nás nepustí ven…“ řekla Junko.
„To je pravda,“ odvětila Hana „Klidně nás tu nechají umřít hlady, jenomže ty, Junko, jsi z nás nejmohutnější – určitě vydržíš nejdéle.“
„Ale… za to já nemůžu!“
„Možná ne, ale kvůli tobě mě i ostatní čeká smrt! Já nechci umřít!“
„Uklidni se, Hano,“ řekla Yukiko. „Nezemřeš, když se Junko postavíme. Je to jediná možnost.“ Junko, která to slyšela, začala opatrně couvat ke Kasumi. Rovněž si všimla, že do té doby znuděný Tokutaro právě zpozorněl, neboť to pro něj začínalo být zajímavé. Všechny dívky již byly na nohou a držely si odstup od ostatních.
„Možná bychom měly začít tou nejslabší…“ řekla Hana a pohlédla na Wakanu. Ta se urychleně schovala za Noriko.
„Wakany se ani nedotkneš!“ vykřikla Noriko.
„Myslíš?“ zeptala se Hana a přikročila k Noriko blíž. Ta se neudržela s ohnala se po své kamarádce pěstí. Hana však byla pohotová a stihla uskočit. Kopla Noriko do boku a poté ji uzemnila ranou pěstí. Noriko se urychleně zvedala, ale to k ní přiskočila Yukiko a dupla jí na krk.
„Přestaň!“ vykřikla Wakana, když viděla, že její kamarádka balancuje na hranici života a smrti. Noriko se vůbec nedokázala nadechnout. Když Junko viděla, kterak se Hana nebezpečně přibližuje k Wakaně, rozběhla se proti ní a zezadu do ní strčila.
„Ty velká mrcho!“ vykřikla Hana. Junko jí zkroutila ruce přes sebe a udeřila jí hlavou do čela. Hana zavrávorala, ale to už ji Junko držela kolem krku. Škubla a tělo své kamarádky nechala dopadnout na podlahu. Poté pohlédla na čtveřici dívek, které stály na druhé straně klece a domlouvaly se. Přitom ukazovaly na Junko. I Noriko byla již mrtvá, neboť Yukiko ji v podstatě uškrtila. Jakmile si toho Junko všimla, vrhla se na Yukiko. Zatímco ony dvě spolu sváděly souboj plný působivých ukázek bojového umění, Wakana se přiblížila ke Kasumi.
„Už ani krok!“ vykřikla Kasumi.
„Já ti přece nechci ublížit! Co takhle… nespojíme se? Ony jsou čtyři, vidíš to? Spojíme se s Junko nebo Yukiko proti nim a možná to zvládneme.“
„A co pak? Zbudeme jen tři a co pak? Odsud vede cesta jen pro jednu z nás…“ Wakana sklopila zrak a opět ji po tváří stékaly slzy. Junko mezitím skoncovala s Yukiko, když jí podrazila nohy a loktem srazila k zemi tak tvrdě, až dívce praskla po střetu s podlahou lebka.
„Kasumi, spojme se!“ naléhala Wakana. „Prosím, moc tě prosím!“
„Spojme se?! Tomu se dá říkat spojenectví?! Co se to s námi stalo?! Kde jsou ty sliby, které jsme si dávaly před spánkem a tiskly se k sobě, protože nám bylo smutno a nikoho jiného jsme neměly? Sliby… copak to slovo nemá žádnou váhu? Vůbec žádnou?! Jen prázdné slovo… zbytečné a dávající falešný pocit jistoty…“ Kasumi se rovněž neudržela a rozplakala se. Přerývaně dýchala a snažila se uklidnit, neboť potřebovala být soustředěná. „Teď se spojíme a za pár minut budeme svádět boj mezi sebou?“
„Oni nás ven nepustí!“
„Já vím! Nejsme víc než jejich otrokyně, ale možná, že to tak má být. Možná, že bude lepší přestat se chovat jako člověk, zapomenout na lidskost a hrdost, která tam snad ještě někde je. Protože čím více se chováme jako lidé, tím hůře snášíme takovéto hrůzy. Jedno ti ale povím, Wakano - to poslední, co mám a co mi nikdo nevezme, je moje čest. Odpusť mi, ale nespojím se s tebou jen proto, abych se tě hned nato pokusila zabít. Raději se postavím všem ostatním a dám svůj život všanc než abych zradila sama sebe.“ Kasumi sledovala své mrtvé kamarádky. Čtyři roky s nimi žila a prožívaly spolu všechny ty hrůzy spojené s výcvikem. Dnes však nastal den se rozloučit a to tak krutě, jak jen je to možné. Wakana se od Kasumi vzdálila. Zkusila uspět u druhé skupiny, kde skutečně získala své spojenkyně, ale na jak dlouhou dobu?!
„Nevyčítej si to, Kasumi,“ řekla Junko a přistoupila k ní blíž. „Je to jediná možnost… pokud chceme přežít. My dvě proti nim? Zvládneme to, co myslíš?“
„Pokud ano, tak co pak? Budeme se bít navzájem?“
„Co jiného… nemáme jinou možnost. Já nejsem jako Wakana, nebudu ti vyčítat, že pak půjdeme proti sobě, protože chápu, jak zoufalá naše situace je.“
„Ale…“
„Není jiná cesta! Už to není o přátelství, ale o přežití. Všechny zábrany musí pryč! Tohle nám vezme poslední zbytky lidskosti, to mi můžeš věřit. A to je také to, co oni chtějí – ne lidi, ani zvířata, ale stroje – nemyslící necitelné stroje roznášející kolem sebe zkázu.“ Kasumi zavřela oči a zamyslela se nad tím, co v tuto chvíli chtěla nejvíce. Skutečně to bylo přežít – zůstat naživu, jak nejdéle to půjde. Poté oči otevřela a byla ochotna si za tímto cílem jít stůj co stůj.
"Junko, já žádné spojenkyně nemám a ani mít nebudu. Jsem sama. Sama proti všem." Kasumi přiskočila k Junko a udeřila jí do nosu. Poté jí chytila jednou rukou kolem krku a tou druhou jí začala tlouct do břicha. Snažila se Junko přemoct, aby jí mohla snadno zlámat vaz. Ta si to nenechala líbit a pokusila se od sebe Kasumi odstrčit. Kasumi zabořila palec Junko co nejhlouběji do oka. Ta zařvala bolestí, když jí prasklá oční bulva začala téct. Kasumi nyní měla možnost Junko pevně obejmout kolem krku a zapáčit. Bylo to těžké, ale po velkém fyzickém vypětí se ozvalo tlumená prasknutí a Kasumi poprvé v životě zabila člověka. Junko spadla na podlahu a Kasumi stála proti zbylým pěti dívkám. Byla připravená se s nimi rvát do posledního dechu, protože… jiná možnost nebyla. Jen jedna může přežít… to bylo to, co si Kasumi během krvavého a neskutečně brutálního boje neustále opakovala. Nakonec je přemohla všechny a Wakana zbyla jako poslední. Prosila ji o slitování, ale Kasumi neslyšela. Věděla, že nemá na výběr – nemůže se slitovat, protože ze všech kamarádek se náhle staly nepřítelkyně na život a na smrt. Kasumi tedy zabila šest žen, ale tímto její životní pouť plná vražd, násilí, bolesti a utrpení teprve začala.

Kasumi vstoupila do klece a brzy dorazil i Tokutaro. Původně Takashiho samopal, který svírala Sakura, byl pro hlavu Tokijské Yakuzy pádný důvod k tomu, aby poslechl. Když zahlédl v kleci Kasumi vytřeštil oči, neboť si vůbec nedokázal připustit, že je stále naživu. Za Tokutarem se zabouchly dveře klece a on v ní zůstal uvězněný s ženou, kterou chtěl zabít už skoro deset let.
„Jak… jak jsi mohla?“ koktal ze sebe Tokutaro.
„Myslíš přežít? S přežíváním mám bohaté zkušenosti, ty sviňáku! Přežila jsem tvé nohsledy, kteří mi šli po krku, přežila jsem tvoji dcerušku, přežila jsem tu svini Yoon a přežiju i tebe.“
„Yoon… byla nejlepší. Nikdo ji nemohl porazit.“
„Já ano.“
„Ty nejsi člověk, ty jsi…“
„Stroj? Stroj na zabíjení? To jsi přece chtěl, ne? Chtěl jsi skvělou zbraň, ale ona byla tak dobrá, že ti přerostla přes hlavu!“
„Vždycky jsem věděl, že jsi ta nejlepší, Kasumi. Myslel jsem, že je to zázrak, že mám tebe jako vražednici, ale ono se to ukázalo být prokletím. Stejně jako jsi mi hodně dala, díky svým činům, tak teď jsi mě o to zase připravila, ale vzala sis víc, než bych si kdy pomyslel. Tak moc jsem se snažil tě zabít a přesto bylo snažení marné. Pověz mi, kde sehnat bojovníka, který by tě porazil? Existuje vůbec?“
„Vždycky jsi byl svině, Tokutaro. Jiní na tvém místě by mi vyhrožovali, snažili by se mě koupit nebo by na mě hned zaútočili, ale ty místo toho pomalu, pomaličku nahlodáváš moje odhodlání tě zabít, nebo si alespoň namlouváš, že tak činíš. Lichotky, obdivné řeči, uznání, pochvala, hra na city, tohle nejsi ty. Nesnaž se mě obelhat, protože nejsi tak dobrý, abys to dokázal. Pamatuješ si na tohle místo Tokutaro? Pro tebe možná nic neznamenalo, ale pro mne to bylo místo, kde jsem poprvé vzala život člověku. Stál jsi támhle nahoře,“ Kasumi ukázala na kukaň, kam vedly kovové schůdky, „…a shlížel jsi na nás, na deset kamarádek, ze kterých mohla zůstat naživu jen jedna jediná. To, která z nás to bude, jsme rozhodly my samy bojem o holý život. Devět z nás jsi odsoudil k smrti! Teď tu stojíme jen my dva – otrok a jeho pán. Jakožto pán jsi svého otroka podcenil a ne málo. Pouto mezi námi totiž prasklo a v takový moment nezbývá pro pána i otroka než doufat, že ten na druhém konci se nepromění v krvežíznivého draka a že nepůjde tomu druhému po krku. V našem případě jsme se staly draky oba a nyní nadchází ta chvíle, kdy se rozhodne o tom, kdo je lepší. Kruh se uzavřel, Tokutaro. Už nemáš, koho bys proti mně poslal – všechny jsem zabila, všechny do jednoho. Nedokázali mě zastavit, takže teď je to jen mezi námi. Jen jeden z nás z té klece odejde, druhý v ní najde smrt.“ Kasumi se rozkročila a zaujala bojový postoj. „Drak versus dračice.“ Tokutaro byl zoufalý, ale přesto si nepřipouštěl, že prohraje. Věřil, že přece nemůže mít takovou smůlu, aby jedna jediná žena vyvraždila jeho nejlepší muže a zabila i jeho samotného.
„Já tě zničím!“ zařval a vrhl se na Kasumi, jak smyslu zbavený. Ta poodskočila do strany, aby se rozběsněnému muži vyhnula a kopancem zezadu do temene hlavy ho poslala k zemi. Tokutaro se malátně zvedal, ale Kasumi ho kopla do břicha takovou silou, až ho to nadzvedlo a odstrčilo stranou. Skončil na zádech, ale opět se pokoušel vstát. Kasumi mu to tentokrát umožnila, ale jakmile opět ucítil pod nohama pevnou zem a pohlédl před sebe, zahlédl jen Kasuminu pěst vedenou přímo do zubů. Tokutaro zasténal bolestí, když mu z úst vypadly dva zuby a ještě se hlavou udeřil o klec, jež byla hned za ním. Kasumi se nechala zcela pohltit neskutečným vztekem a přestože mohla Tokutarův život už dávno ukončit, chtěla mu předvést, co dokáže. Chvíli trvalo, než se Tokutaro zmohl na to, aby napřáhnul ruku ve snaze Kasumi konečně udeřit. Hned poté se odhodlal k úderu, ale jeho pěst nedopadla na Kasuminu tvář, jak očekával, ale na její pěst, kterou v mžiku vystřelila přímo proti té jeho. Kasumino tělo vydrželo ten nápor, ale Tokutaro se otřásl. V jeho zápěstí cosi zakřupalo a další nepříjemné lupnutí se ozvalo v jeho rameni. Neměl čas zjišťovat, co se děje, neboť Kasumi ho kopancem vedeným na hruď odrazila dozadu na klec. Ta zarachotila a Tokutaro skončil opět na zemi. Už se nedokázal zvednout. Skrze zakrvácené zuby procedil: „To já jsem tě stvořil, Kasumi. Cítím se jako Bůh. Nebýt mých peněz, mé moci a mých lidí, nebyla bys nepřemožitelná bojovnice, ale špinavá ušmudlaná kurva, tak jak to plánoval tvůj otec.“
„Cože?“
„Když za ním můj člověk přišel, řekl mu narovinu, co s tebou bude. Tvůj táta byl zoufalý a prosil mého muže na kolenou, aby si tě vzal výměnou za peníze. Řekl mu, že je na mizině a dře bídu s nouzí a jediná možnost, jak se uživit, prý mělo být tě prodávat.“
„Bylo mi devět…“
„Ale vyrostla jsi bez poskvrny jen díky mě. Zachránil jsem tě a tohle je tvůj vděk? Na tom ale už stejně nezáleží.“
„Co mí rodiče? Co bylo pak? Řekl jsi jim, kde jsem a co dělám? Zajímali se o mě?“
„Věděli, že máš být naše, ale to je všechno. Pro ně jsi zemřela už dávno.“
„Kde jsou teď? Co se s nimi stalo? Jsou naživu?!“ Tokutaro se pousmál. Kasumi pevně chytila Tokutara za ruku a bez dalších řeči mu ji škubnutím vykloubila. Tokutaro zařval bolestí. „Jsou naživu?“ zeptala se znovu.
„Co z toho bude, když ti to povím?“
„Zemřeš rychle.“
„Zemřu tak či tak. Leda že… vím od Akiry, co znamená tvůj slib. Slib mi, že mě necháš být a povím ti, co s nimi je.“
„Vzpomínáš si na lekce, jež mi dával tvůj mučitel? Tvrdil jsi, že by dokázal přinutit mluvit snad i Sovětského partyzána. Můžu tě ujistit, že jeho schopnosti jsem překonala už dávno.“ „Eh, tvůj otec stále žije. Je ve vězení.“
„Proč? Poslal jsi ho tam?“
„Ne, hnije tam už několik let, protože zabil tvoji matku, Kasumi. Je to vrah. A teď… zabij mě.“
„S potěšením.“ Kasumi se otočila na Sakuru. „Nůž,“ řekla a její sestra jí ho skrze mříže hodila. Byl to velice ostrý a nebezpečný nástroj, jež spadal do Hariho výbavy. Kasumi zvedla Tokutara na nohy a pak mu vrazila nůž do břicha. Samuelovi i Sakuře se rázem udělalo zle, to když Kasumi strčila ruku do Tokutarova rozpáraného břicha a vytáhla odtamtud chuchvalec střev. Oběma rukama je uchopila a omotala mu je kolem krku. Pomohla si nohou, kterou se zapřela o Tokutarova záda a nyní už napínala svaly ve snaze uškrtit nenáviděného muže jeho vlastními střevy. „Po tomhle okamžiku jsem toužila celá léta!“ Kasumin vzteklý řev se rozléhal celou halou. Tokutarovi z očí vymizel život a Kasumi konečně povolila. Mužovo tělo se zhroutila s plesknutím na podlahu a ono plesknutí bylo pro Kasumi symbolem svobody. Lhala by, kdyby řekla, že pohled na mrtvé tělo Tokutara Watanaba jí nepřineslo do duše klid a pocit euforie. Vzepřela se těm, kteří jí v minulosti strašlivě ublížili, zlomila pouta, která ji svázala už před mnoha lety a pomstila smrt svých dětí. Zůstala stát nad Tokutarovou mrtvolou ještě dobrých deset minut, během kterých si v mysli přehrávala vše, co ji tento člověk kdy provedl. Samuel a Sakura nechtěli nastalé ticho narušovat, neboť oběma bylo jasné, jak je tento moment pro Kasumi důležitý.

Poté Samuel otevřel klec, a jakmile z ní Kasumi vyšla, objal ji.
„Dnes jsi dokázala nemožné, miláčku.“
„Tak to by bylo dobré jít domů a nabrat síly, abych to byla schopná v případě nutnosti zase někdy zopakovat, co ty na to?“
„Skvělý nápad. Mám tohohle místa už po krk.“
„Chmm, to nejsi sám. Neznám horší místo na Zemi, než je tahle šílená továrna. Nenáviděla jsem to tu sotva pár dnů poté, co mě sem s ostatními dívkami přivedli.“
„Ale má to i něco do sebe,“ řekla Sakura „Vešla jsi sem jako vyděšená slaboučká holka a odešla jako nezničitelná, tvrdým výcvikem zocelená bojovnice.“
„Tohle místo bylo jen začátek. To, co jsem dnes, je výsledek dlouhých let cvičení a sbírání zkušeností. Ale už pojďte, zatraceně. Ta představa, že se doma natáhnu na postel, je lákavější, než výhra v loterii.

---