Iluzorky 1 - 10

1)

Nikdy se nesmíš namočit do ohně! Ani když vypadá, že vlastně udělá dobrou službu. Ani když stojíš na vrcholku hory – po kolena ve sněhu a vítr ti skučí kolem uší, že nevíš, jestli jsi ještě v tomto světě, nebo už v tom pod ním. A moc to chceš vědět. A oheň šeptá, že to prozradí. Že zapudí zimu. Že zapudí každý náznak špatného pocitu nebo nejistoty. Nabízí ti klíče ke všem odpovědím.

Jenže tě jen zkouší. To je jeho způsob. Jeho styl, jak zapůsobit. Jak se sám nasytit.

Nikdy se nesmíš namočit do ohně!

Černají po něm prsty!

 

2)

Zbožňuji pokoj, ve kterém vnitřně rostl. Zbožňuji ten pocit, který mám, když se v něm smím pohybovat sama, nesvázaná Tvým pohledem. Když čekám, až se vrátíš z pochůzek, kterými Tě čas od času volá noc, a já o nich nesmím vědět. Nebo se tak mám tvářit. Když ze mě uděláš čekanku, trochu se ve mně pere stesk... a pomstychtivost. Jejich boj vyústí do zvědavosti. Zvědavosti z drobné zlomyslnosti. Zvědavosti s nenechavými prsty všude v Tvém majetku. To máš za to!

Z čekanky je pak hrdá průzkumnice. A poklady jsou věru v každém koutku.

A překvapení bývá mnoho.

Například zatáhnu-li žaluzie, mohu tam číst Tvé písmo.

Proč jsi psal do oken seznamy knih k přečtení?

Představuji si Tě, jak - ještě mladý, středoškolský - stojíš zde, kde nyní stojím já, a černým fixem si ulevuješ od vší té klasiky. Na každé žaluzii jedna.

A pod tím, cizím, trochu hrubším, přesto ženským písmem (ne, opravdu to není to Tvé vzletné, široké s energickými přesahy u velkých písmen a mocnou, hravou, agresivní spodní kličkou, tím háčkem v moři...):

„ Nezapomeň na tu píseň, co máme zpívat, chybí jen poslední sloka!!! Jsi skvělý, Theo!“

Rty mi semkne žárlivost a já tu neznámou vidím jako vášnivou brunetu. Ach bože!

Vrať se!

Už se vrať!

Než vezmu fix a v okně po mně zbude hořko. Navždy. Pro všechny další...

 

3)

Vím, žes to udělal. Jela jsem kolem. V rozvrzaném autě. Noční ulicí.

Ona tam nejprve stála. Na zastávce. Přímá. PŘÍMÁ. Zdravá a živá. Když jsem tudy jela poprvé.

Ale podruhé už jí rozkvetl červeně zátylek i brada. Stále vzpřímená slintala litry krve na světlou halenu a bílé sako. Krátké blond vlasy byly trochu moc štětinaté a ona se trochu moc křečovitě držela kabelky.

Potřetí jsem už byla svědkem jejího pádu. Padala pomalu. Jako do vody. A krev tančila.

Na protější straně ulice jsi stál Ty a on – Tvůj věrný přítel. Oslava díla vybuchla v úsměvech.

Neviděls mne. Držels balalajku a začals soustředěně hrát. Tu melodii bych poznala všude. Úplně všude. Proto Tě nikdy neudám.

Nebohé děvče leží, je bílé a rudé, na studeném chodníku. Než ji tam objeví řidič noční linky.

Ale to už tam nebudeš.

Nebudeš hrát.

 

4)

„Sejmi tu helmici, můj pane, odlož ji.“

„Na to teď není čas! Nebuď pošetilá!“
„To, že je venku válka, princi? A že máš velký strach?“

Hrdá a zpupná je jeho tvář. Beru ji do dlaní a topím se v očích. Jsou jen ty oči. Jsou všude. A někde pod nimi tuším horké rty.
„Také se bojím,“ šeptám a sama snímám to jeho břemeno. Kus kovu na ochranu.
„Já také miluji,“ šeptá a nechá mne. Hlava je volná. Myšlenky svobodné. Mysl obnažena. Zděšení mrazivé.
 

Venku zuří boj. Boj, do kterého nás vmetla jeho pýcha spíš než osud. A já neucuknu. Vrátím naši zbroj kam patří, postavím se s mečem v ruce přesile. Po boku bok. Třeba pro něj i zemřít.
Ale ne teď. Teď oba ještě příliš žijeme. Oba příliš dýcháme. Cítíme. Toužíme. Žádáme.
 

A tak se nebojím najít ty rty pod obrovskýma očima. Nebojím se proplést bílé prsty černými háďaty jeho vlasů. Nebojím se. Nebudu se bát už nikdy ničeho.

 

5)

Z beder mi vystupuje zlaté pouto. Kosmická struna. Čistá energie, paprsek a spojnice s něčím, co na mne volá z dálky. Co ke mně ševelí v nejasných náznacích.

Dosud byl tento úkaz jen přítomný. Pociťovaný. Snášený.

Tolik jsem se bála, kam pouto ústí! Kdykoliv jsem se pokoušela dohlédnout na jeho konec, oslepla jsem. Tvrdila jsem, že to bylo září. Nebo tmou. Ale ne, bylo to... panikou, že třeba nevede nikam. Nebo se ztrácí v něčem strašlivém. Vždy mne ten strach znovu dostihl. S krutou neústupností.

Ale dnes jsem poprvé na druhém konci pocítila Tebe. Všechnu Tvou sílu. A lituji svých pochyb.

Zlatá struna již netlačí, a já ji hýčkám. Jak by také ne? Je mocná jako spojení v mateřském lůně. Dává žít duši. Naději. Proroctvím.

Nese toho tolik a nedá se zlomit!

Nedá se vytrhnout.

A když se o to pokoušejí skřeti, jako by zároveň trhali celý svět.

Zlatá. Zlatá a čistá. To je VŽDYCKY dobré.

Nemyslíš?

 

6)

Procházím chodbou a otevírám dveře. Všude jsem tu doma. Ten dům je celý můj. Všechny staré a poničené tapety, které se tiše a kradmo odlupují ze stěn. Moje jsou zvuky dávno opuštěného obydlí. Je to ulita, ve které se mohu volně rozpínat. Pohybovat. Vnitřním zrakem vidět slávu i dobu úpadku. Kamkoliv se hnu, tam mi to patří. Ovládám, opanuji každým dalším krokem. Každým z nich pro sebe dobývám kousek území. A listí, naváté sem vytlučenými okny, mi šeptá na souhlas.

Dnes jsem tu – a zítra budu jinde.

Zatímco mé fyzické tělo kdesi v dáli spí, já se tu zabydluji. Znovu a znovu. V útrobách jednoho z tisíce mých nočních domovů.

A občas mě někdo při mých výletech spatří. Nebo jen vycítí. Nebo si všimne změn, co po mně zůstaly. Tak jsou mé noční domovy prokleté.

Tak v mých nočních domovech straší.

 

A pak, že to dělají mrtví...

 

 

7)

Hračky v té husté mlze nejsou skoro vidět. Jen obrysy. Jen obrysy, přísahám. A kdyby nebyly pestrobarevné, ani nikoho nevyděsí.

Ale takhle?

Červený kůň z umělé hmoty se trochu kývá, až se jeden modlí, aby to bylo větrem. A houpačky jsou modré a visí na řetězech. A pískoviště je plné míčků, lopatek, kbelíků a báboviček.

Tříkolka rezne hned vchodu do nízké budovy. Ne, ta nemá víc jak jedno patro. Ani to nebudeme zjišťovat. V oknech a dveřích jsou natlučená prkna.

A tak se mléčnou tmou vypotácíme pryč z této bizarní předzahrádky. Pryč od červeného koně. Pryč od myšlenky, že děti, děti, které to všechno rozházely, vidí ta zatlučená okna z druhé strany.

Pokud je vůbec mají čím uvidět.

 

8)

To velké, zlostné zvíře s jeleními rohy, co mě dostihne ve slepé uličce a rve mi srdce z těla, rve ho a rve, až se v sobě topím celá, to není nutně zlé.

Ne... lepší službu pro mne nikdo neudělá.

Dívám se na srdce s úlevou.

V hrudi už necítím nic, jenom bolest.

A na tu se zvyknout dá.

Sval v ruce zvířete sebou divně škube. Třese se. Zachvívá. Vidím, jak z něho odskakují elektrické jiskry.

Tohle jsem celou dobu uvnitř nosila?

Zkrat?

Zvíře se na mě usmívá.

Zvíře má laskavé oči.

 

9)

Naplním si boty zvlhlým listím. Mrholení mi vzdává čest, když procházím mezi udýchanými stromy. Jsou mými strážci. Přestože nebloudím. Přestože jdu přímo.

Brána je taková, jako vždycky byla. Zarezlá a omšelá. Pletivo plotu zvoní, když se na něj vrhnu s milostnou vášní. Ale nepovolí. Cedule k němu přidělané ani nečtu. Beztak jsou to jen červené nápisy. A ty, co jsou černé, mají za sebou vykřičníky.

Přitom to bylo takové útočiště!

Když jsem ještě žila jenom v noci.

Když jsem byla šílená.

A hostila obsahy hypnotických ampulí ve svém choromyslném těle.

Tam, tam v té budově. Tam za těmi mřížemi. Tam, tam za opršenými zdmi.

Tam se ještě zpívalo.

Tam ještě kamarádky krvácely, když se jim podařilo propašovat žiletku pod jazykem.

Tam se bude vždy očekávat můj návrat.

 

10)

Když kufr auta zaklapne, člověk v zadním skle vidí svou tvář. A všude je zlaté světlo. Dělá ze smrků steampunkové stavebnice, ze kterých vzlíná omamná vůně.

Jako by ožívaly.

To už tak dělají... laskavé letní soumraky.

Všechno přestavují do svých zvláštních scenérií, které jsou vždycky trochu posunuté.

Měď toho úkazu mne zahlcuje.

Měď mne osvobozuje.

Měď mne hýčká.

Jsem zrzka.

Nekonečná zrzka.

---