Svatba

Stojím tady v dešti,

Čekám na tebe,

Bijící zvon poledne věští,

Podívám se na nebe.

 

Do obličeje ledové kapky mi padají,

Bílé šaty jsou zmáčené,

Kostel přede mnou svou prázdnotu netají,

Naše duše jsou navždy oddělené.

 

Jak jsi jen tohle mohl udělat?

Nechat mě takhle tady?

Nechat mě takhle tady stát,

Nevědomou rady?

 

Když dvanáctá odbila

A déšť ustal,

Do kostela jsem vstoupila,

Náhle zvon bít přestal.

 

Prázdný kostel, kněz ani hosté nikde,

Kde jen jsi?

Špatný nápad se v mé hlavě líhne,

To trápení ukončit si.

 

Stojím tady v dešti,

Ve svatebních šatech,

Mé srdce se na smrt těší,

Na smrt co chodí po mostech.

 

S kyticí v ruce skočím,

Závoj vlaje za mnou,

Jak do vody se smočím,

Strach projede mnou.

 

Avšak činy nelze vrátit,

Těžké šaty ke dnu mě táhnou,

Chtěla jsem to zkrátit,

Pařáty smrti po mě sáhnou.

 

Jen bílé nevinné růže na vodě leží,

Do bílého plátna zahalené,

Podél břehu po proudu běží,

Symbol lásky navždy v pekle zatracené.

---