Květná stráž

Mačkat, cucat, hladit

Mačkat, cucat, hladit. V autubuse ze sídliště, jednoho z mnoha, jely dvě. Matka s dcerou. Nalehko, oděny jakoby jen do nálad. Obě světlé pleti, jakou mívají čerstvě narozená selátka. Dcera, s prázdninovou nudou ve tváři, seděla s doširoka roztaženými stehny, špičkami nohou se dotýkala podlahy, takže svým tělem vytvářela oblouk slasti. V jeho těžišti kypěl za těsnými džínovými šortkami kousek nebe. A pak vztáhla ruce vysoko nad sebe. Kéž by se vzdala: Mačkat, cucat, hladit, křičívají partyzáni uprostřed horkého města.  

Květná stráž

Stromům na Andělu čas už vzal květy. Jenže dívkám to bylo líto, a tak se střídají pod větvemi, drží svou květnou stráž. Jedna je bílá, s dlouhýma nohoma a ňadry rozpučelými do všech světových stran. (Tak už nám odešla do světa, zasteskl si nad nimi možná její otec; ale nikdo nemůže říct, zda v jeho pohledu bylo víc stesku, nebo snění.) Druhá je tmavá, kreolka přivezená panem Gauguinem z dobrodružné plavby. Brzy je rozfouká vítr tramvají. Přivanou jiné.  

Muzika od cikád

Tropické noci proměnily křoví v orchestřiště cikád. Hlubočepskou zatáčkou se míjejí hopperovské autobusy, prázdné až na jednoho, dva osamělce. Těm broučci na husličky nehrají, světly velkoměsta a hučením motorů jsou vtahováni do lidského, příliš lidského. Lapit hvězdy do kroužků z cigaretového dýmu snaží se kdosi v okně domu. Má ještě pár pokusů, pak to vzdá a nechá si vyhrávat do spaní. 

Zločin a trest

Na nábřeží tři přátelé proděravěli plechovku s pomerančádou a usedli na chladivý kámen. Až padne soumrak, rozduní se kmenové bubny, rozhoří ohně cigaret, prostor rozhojní život, lidé požijí alkohol a vše nabere docela jiných obrátek. Zatím je ale klid, nahoře na mostě cinkají tramvaje a na dně řeky spí bílí koně. Jak ti krásně spí, tak tiše, pomlaskávají si muži v proužkových oblecích, sklonění nad sklenkami v nedaleké kavárně Corleone. Co o tom ale tři přátelé na břehu ví, to vše je jaksi jinde. A tak po pár doušcích žlutavé šťávy proberou ještě Dostojevského Zločin a trest. Než vezmou nábřeží noční orgie, musí být doma.

Holky Stanislava Podhrázského

Barrandovský most se tetelí v horkém vzduchu a výfuky aut atmosféře nepřidávají. Stane-li se, že benzínové výpary člověka čekajícího na autobus trochu přiopijí, může z lánů nesekané trávy vyběhnout nohatá, copatá holka. Taková, jaké do svých obrazů s neobyčejnou něhou vkládal malíř Stanislav Podhrázský. Na tváři bude mít ruměnec z vlčích máků a bude jako ony falešný, jak stud sám. A nic na té víle nebude pravé, a vše byste dali za tu nepravost. A poběží s větrem o závod, někam do údolí, kde prý v skalních puklinách spávali poustevníci. Ach, usínat v puklinách mladých skal.. Brzdy autobusu rozeženou sny čekajícího. Obraz je pryč, ale ta holka tam někde je. Dík malíři.