Danae z autobusu

Úděl filologa

Nejprve telefonovala, pak si zapisovala do diáře neznámá data, fakta, události. Pilná Slovenka. V šortkách ukazovala městu a světu a tramvaji opálená stehna, vyhnaná do stran svaly. Do jednoho měla vpitý nápis, a byla to celá věta. Pokoušel jsem se číst ji stále dokola, předstíraje, že mi není jasná. Dívka se tvářila, jako by snědla přezrálý korbáčik, nejspíš jí má filologická vášeň nebyla po vůli. Takový už je ale úděl badatele uprostřed horkého města.

Mimka v tramvaji

Pravé srpnové odpoledne: tramvaj se loudala podél řeky, dusno uspávalo cestující, jen hlas revizora některé probouzel do života, podobný ledové vodě. A pak už byli daleko, ztraceni v hlubinách Braníku. Namísto černých pasažérů nastoupila blondýna s nanukem a svým klukem. Nebylo by na ní nic tak výjimečného, nebýt toho repertoáru grimas, kterými měnila svůj obličej. Jako by jí někdo napsal scénář a ona ho teď nadšeně přehrávala. O něčem mluvili a každá její věta měla svůj výraz, byl to mimický vodopád, zurčení gest, měnlivá maska řečí. Nevím, o čem mluvili, ale buď o chuti zmrzliny nebo o něčem docela podobném. Škoda, že se revizor nezdržel, váben běžci do Bráníka jak Odysseus sirénami na moře. Kdo ví, co by mu mlsná mimka ve svém obrazném projevu vyjevila. Nanuk do tramvaje nepatří.      

Danae z autobusu

Kdyby ten autobus jel alespoň od Petřína, skromného Olympu města. Jenže ne, jel odněkud z konečné barrandovského sídliště a byl docela neslavnostní, plný lidí uondaných dopoledním vedrem, a stejně neslavnostně postával v koloně. Na sedačce za řidičem, vyhrazené premiantům, seděla přilepená mocnou zadnicí ke kožence žena. Koleny se opírala o zástěnu, takže pokrčenýma a holýma nohama zaplnila prostor: okupace erotikou. Klimtova Danae. Jen se jí do rozkroku nesypaly zlaté penízky Diovy, ale hladové pohledy cestujících mužů. Jak by ne, ten rozkrok kypěl hojností.    

Zvuk sirén

Voněla ovocitě a Václavským náměstím pohybovala se hbitě. Dokonce tak hbitě, že tomu kroku nestačil ani japonský eunuuch v slaměném klobouku stíhající všechny pamětihodnosti města. Pištěl na celé kolo, jako by mu vadila ztráta parfémové stopy, pištěl jako siréna. Byla první středa v měsíci. 

Plátek pomeranče

Měsíc je dnes jako plátek pomeranče, na hladině alkoholického nápoje noci houpá se a rozpouští. Flamendři bypo něm nejraději sáhli. e z polohy vleže to mají ještě o kousek dál, probleskne jim hlavou, než usnou u krajnic. A dál nic.

Hypnotický střed noci

Z oblohy svítí zažloutlé oko měsíce, noci hypnotický střed. Ulicí sídliště někdo táhne kufr na kolečkách, hrčí to do ticha jak falešná píseň loučení. Nevíme o tom tulákovi nic, přimyslet mu ale můžeme vše: poskládat tvář jak nebezpečnému pachateli, naplnit jeho kufr a do kapsy mu vložit životopis. Dokonce o něm můžeme i lhát, nebo nechat lhát jeho samého: životopis přibarvil! Jenže měsíc hledí pořád stejně, s pochopením pro každý přímysl. Hypnotický střed noci.