VIDĚT PINK FLOYD A ZEMŘÍT...

Dny plynuly a datum koncertu se neúprosně blížilo a s ním na mně přišel i divný pocit, který provázely obavy, jestli se na něj vůbec těším. Bylo to zvláštní, protože jsem se tolikrát smála tomu, když po poslední písni v Benátkách se do umlkajícího davu ozval hlas, který říkal něco o tom, že se třeba s Pink Floyd setkáme osobně na jednom z našich stadionů. Ještě před pěti lety jsem tuto myšlenku odháněla rukou, protože to nepřicházelo v úvahu a najednou byl ten den nadosah a mně to přišlo jako by to snad ani nebyla pravda.

Zintenzívnila jsem poslech Floydů, poslouchala jsem snad všechny nahrávky, co mám, ale po Division jsem nikdy nesáhla… Proč? Nevím, snad pro ten zvláštní pocit, že toto LP patří k nejhorším a nicneříkajícím albům, který jsem stále nemohla překonat. Nejednou se mi zdálo, že s odchodem Rogera Waterse to všechno končí a Pink Floyd se už bez něho nepodaří překročit tu laťku, nasazenou třeba Dark Side nebo The Wall.

V Praze jsem si trochu pobloudili, ale to mi nemohlo zkazit fajn náladu. Jak jsme se blížili ke Strahovu, potkávali jsme hloučky lidí, které měli očividně stejný cíl, ucítila jsem z nich něco jako soudržnost a podivnou sílu. Oni byli něco jako mí blízcí, spojovala nás jedna věc – láska k Pink Floyd. Jindy bych nechala cizí tváře lhostejně plynout kolem sebe,ale ten den to prostě nešlo!

Po rychlém vstupu na stadión jsme se „ségrou“ ukořistily místo k sezení na tribuně. Trošku mně to mrzelo, že budou malincí, ale později mě lítost přešla nad představou být v tom vřícím kotli dole. Stále mi to připadalo víc jako sen než skutečnost. Stále jsem si neuvědomovala, že to konečně přišlo, že se zvolna naplňuje můj největší sen. Do deváté hodiny, kdy měl koncert začít, zbývala spousta času. Bylo to něco nepopsatelného, ten pocit čekání, čekání na Pink Floyd, kteří mi toho tolik dokázali dát, aniž bych je někdy osobně potkala, prostě jen muzikou. Najednou se mi zdálo, jako by to všechno byl jen sen a minuty trvaly hodiny, když ta měsíce očekávaná chvíle byla nadosah. Zároveň mě ta spousta času dovolovala zamyšlení nad tím, jak to vlastně všechno bylo, proč jsem se o Pink Floyd začala zajímat, jak můj zájem o ně a jejich hudbu pomalu prostupoval celou mou mysl. Takový ten pocit, jaký prý má člověk, když umírá a zkratkovitě mu hlavou probíhají nejdůležitější fáze jeho života, tak probíhaly i ve mně jednotlivé dny prožité dny s muzikou Pink Floyd.

Z přemýšlení mně dokázala vytrhnout pouze tolik působivá vzducholoď Novy, která jako by dokonale zapadala do floydovského image, až až jsem chtěla věřit, že se snese těsně nad jeviště a z ní vystoupí Roger Waters a show bude úplná, ale…v duchu jsem věděla, že to není možné.

A pak to přišlo! Bylo to  jako by vedle mě vybuchla bomba. Čekala jsem tak trochu zklamání, že začnou jako v Americe rozpačitě novým albem, ale když se rozsvítila světla a ozvaly se první tóny „Shine on You Crazy Diamond“, sen se rozplynul a přišla o to krásnější skutečnost, která mi vehnala do očí slzy. A pak konečně přišla ta horká vlna a mrazení v zádech, konečně mi došlo, že to není žádný sen, ale že stojím tváří v tvář skutečnosti, která mě děsí a láká zároveň. Přes slzy jsem viděla všechna ta světla a lasery tak rozmazaně, ale ten pocit doteku s hudbou se mezi mnou a nimi, přes který se linuly tóny, z nichž každý se mi zarýval hluboko pod kůži jako bezbolestné trny. Když se rozezněla další písnička, začala jsem vnímat s doširoka otevřenýma očima světla a obrovité plátno, oči se plně soustředily na vše, co se dalo spatřit a uši na vše, co se dalo slyšet. Postupem času jsem dokázala vnímat čistotu zvuku, který zněl jako z desky, vnímala jsem to všechno kolem sebe, ta oslepující světla se svíjela a tančila

a tráva byla zelenější

světlo jasnější

kouzelné noci

s přáteli kolem

a najednou byl ten divný pocit pryč a já věděla, proč tu jsem a že je to to jediné správné místo, kde mám být.

Minuty plynuly a Pink Floyd nás pomalu měli, tam, kde nás chtěli mít. Když se rozeznělo „Wish You Were Here“ a rozezpíval se celá stadión, slova mi začala plynout ze rtů zcela samovolně. A pak následovala další píseň a další a další a najednou tma!!! Přišlo mi to neskutečné a bála jsem se, že je to všechno. Ta tma trvala tak dlouho!!! Najednou se ozvaly první tóny \"Run Like Hell\" a tma!!! Další tóny a zase tma a ticho. Oni přesně věděli, jak na nás. To už se ve mně všechno bouřilo, cítila jsem to magické pouto, ten kontakt přes neproniknutelnou temnotu……….když v tom vytryskla velikánská škála tónů a barev a oni tam na jevišti na nás křičeli jako by si si měli vykřičet hlasivky na celý život.

Všichni povstali, aby pozdravili Pink Floyd, imaginární zeď. Povstala jsem také a v tu chvíli jsem si uvědomila, že ten pozdrav je určený také Rogerovi Watersovi, Sydovi Barrettovi a všem těm, co pro mě něco znamenají a byl také omluvou novému albu Division Bell, které je další cihlou do zdi pomníku slávy Pink Floyd a že ten pocit, který dnes večer zažívám se nikdy nevrátí….již nikdy!!!

Říká se: „Vidět Řím a zemřít…“, ale já to použiji trochu jinak, tak jak by se dal charakterizovat i koncert Pink Floyd. „Vidět Pink Floyd a zemřít…“. Jenže po něm je teprve o to krásnější a barevnější žít!!!