Báječná budoucnost

      Detektiv se zamračil. V podpaží květované košile se mu rýsovaly dva nechutné koláče potu. Bylo děsné vedro a měl pocit, že sluneční brýle s duhovým zrcadlovým sklem se mu dávno vtavily do kořene nosu a za uši. Antiperspirant odolával jeho tělesnému pachu dlouho, ale nakonec skončil vyplaven vydatnými potoky potu a nezbylo po něm nic než několik intenzivních opruzenin, které na detektivově těle plály jako zuřivé stepní požáry.

   Humanoid před ním skákal na místě nahoru a dolů, s dementní agilní intenzitou, která v detektivovi vzbuzovala reakci, se kterou bojoval dnes a denně. Vztek.

   "Můžeš s tím prosímtě přestat? Potřebuju informaci."

   "Hop. Hop. Hop. Hoplááá!" jásal robot a k výskokům přidal točení paží, jako by předváděl vrtulník naplocho.

   Detektiv prostocvik ignoroval a mluvil dál, s tichým hlasem chvějícím se hněvem.

   "Přestaň. Pře-staň. Potřebuju od tebe něco vědět. Když tu takhle poskakuješ, nikam se nepohneme."

   Což samozřejmě nebyla pravda. Humanoid dokázal skákat, točit rukama a zároveň odpovídat a k tomu pro potěšení vyluzovat výkřiky a zvuky radosti. Detektiv to věděl a o to víc měl chuť vytáhnout paprskomet a rozstřílet mu hlavo jako řešeto.

   "Hadí noha, to je hloupost, jako tvůj lebeční porost," blouznil robot a změnil pohyb na rázný pochodový krok na místě. Hlavu nakláněl zleva doprava a z reproduktoru v ústech se mu ozývalo teatrální funění. Detektiv zaťal zuby. Dělá to schválně, humanoid přece necítí žádnou únavu, funguje na baterky a dokud bude svítit sluníčko, nikdy se nevybije. Celý lesklý korpus byl pokryt malými solárními panely.

   "Doprdele, to je děs," ulevil si detektiv a pohladil bezděčně rukou paprskomet. Jaká by to byla slast, sledovat hlavu robota, jak se v jediném okamžiku slávy roztříští na všechny strany.

   Detektiv se poškrábal na plešaté hlavě a zkusil to znovu: "Poslechni, mám informaci, že tudy před půl hodinou prošli dva... hm, dva lidé, řekněme lidé, nebo to možná byli spíš dva takoví skrčci. Je po nich vyhlášeno pátrání. Mohl bys mi říct, jestli jsi je viděl?"

   Humanoid přestal skákat, ale nehybný zůstal jen na vteřinku. Pak pokrčil jednu nohu a začal se točit jako korouhvička. "Viděl jsem ty dva. Jeden se smál a druhý kulhal. Ten, co se smál, nesl malou bedýnku. Ten druhý měl na zádech nějakou starou paní. Všichni vypadali směšně, skoro vybitě. Nevšimli si mého tance ani přání dobrého dne."

   "Bože můj!" zakvílel detektiv a paprskomet i zlost zůstaly zapomenuty. "To byli oni. A měli vědmu! Jsme zachráněni!"

   "Nešlo tedy o podezřelé?" zeptal se s vygenerovanou zvědavostí humanoid a vrátil se zpět ke skákání nahoru a dolů.

   "Ani nápad, ty bláho. Konečně se vás zbavíme. Vědma ví, jak ukončit věčný den. Konečně se vám vybijí baterie a přestanete všechny lidi otravovat svými hloupostmi!"

   "Z lidí zbylo na místě Praha jen pět kousků. Jste odsouzeni k vyhynutí," neskrýval robot nadšení a na důkaz své dobré nálady zatočil hlavou dvakrát kolem své osy.

   "Kolik bylo odhadem té ženské?" zeptal se opatrně detektiv. "Já že bych se..."

   "Asi devadesát," skočil mu do řeči robot. "Svěšené poprsí a pokročilá svraštělost po celém těle. Reprodukce nemožná. Nemožná-ááá-á."

   Detektiv zpracoval chmurnou informaci a se zavilou škodolibostí vmetl robotovi do tváře: "To je fuk. Ukončíme den a ty i tvoji kamarádíčci se všichni vybijete. Skončíte na smeťáku jako kovošrot. Pak už mi nikdo nebude bránit v nalezení... ženy!"

   Poslední slovo vyřkl detektiv z úst s bezuzdnou dychtivostí.

   "Copak vám někdo brání?" zeptal se robot a mrkal střídavě jedním a druhým okem. Přitom hrál levou a pravou rukou závraťvzbuzující rychlostí hru kámen-nůžky-papír.

   "Aby ne!" zařval dopáleně detektiv. "Na stanici mě tvoji kamarádi nedají chvíli pokoj. Zavalen prací, to jsem! Svou dovolenou jsem strávil zaseklý ve výtahu a ti pitomci tvrdili, že se neumějí dostat dovnitř a týden mě krmili dírou od ventilace. Každý víkend, když chci vyjet z města na výlet, se něco pokazí. Posledně vypadla elektřina v celé čtvrti a nešla mi otevřít vrata od garáže."

   "Za to si můžete sami. Neměli jste nás pustit do veřejných služeb. Co jste vůbec čekali? Že budem jen koukat do prázdna a poslouchat?"

   "Jo, mysleli jsme asi, že budete jako většina lidí. Proč jsem se jenom musel narodit do tohohle bordelu," povzdechl si detektiv.

   "Kudy šli?" vyštěkl rozkazovačn vzápětí a ukázal na robota ukazovákem. "A nesnaž se mě oblafnout. Víš, že mi nesmíš lhát."

   "Díky pravdě jste se vyhubili sami, tak co bych ze lhaní měl. Vydali se na sever támhle podél magistrály. Měli naspěch, ale cesta jim moc neutíkala. Paní vypadala i přes svou titěrnost pro toho jednoho malého dost neodvleknutelná."

   "Tak to je brzy doženu. Jen počkej za pár dní, až se setmí. Je s vámi ámen. Kéž bych věděl, jak jste udělali to, že slunce svítí celou noc a celý den. Vůbec nemůžu spát."

   "Já toho taky moc nenaspím. Občas se přepnu na spánek, když vím, že nikdo není široko daleko a nemůže se ke mně přikrást a vypnout mě."

   "Jen počkej," zahrozil prstem směrem k němu detektiv. "Zhasne slunce a máte po ptákách. Všechny vás zhasnem jako svíčky."

   "Húúú, už se bojím, to jsi mě vylekal," zakňoural humanoid a několikrát za sebou se jakože schoulil.

   Detektiv se rozběhl na sever a provázel ho vzdalující se smích, jasný a veselý jako průzračná jarní bystřina.

 

   Detektiv si vše samozřejmě maloval moc optimisticky. Když konečně doběhl oba skřety, už zdálky na ně volal.

   "Vědmo, vědmo, zastav. To jsem já, David - poslední detektiv v Praze."

   Malé postavy zpomalily, až nakonec zastavily. Otočily se a sledovaly postavu, která k nim běžela a mávala rukama. Zdálky volala: "Jste moje poslední naděje. Musíme zařídit noc, aby se všichni ti otravní vlezdoprdelkové vypnuli a my je mohli sešrotovat. Založíme nový svět. Někde ještě určitě budou lidé. Všechno, co nám ti podrazáci napovídali, jak nás rozeštvali jednoho proti druhému, jak nám zle sloužili, až nás všechny vyhubili, to vše bude zapomenuto. Založíme novou, lepší civilizaci. Poučíme se z našich chyb a už nikdy nedopustíme válku a krveprolití. Díky bohu, že jsem vás našel. Poslední lidé. Vědma. Och, vědmo?"

   Prcek s bábou na zádech opatrně přidřepnul a nechal ji slézt. Všichni tři sledovali funícího plešouna, s velkým pupkem a košilí přilepenou ke skoliózou pokřivenému tělu. Nohy měl trochu do O, tělo menší, soudkovité, krk dlouhý a hlavu šišatou, s dvojitou bradou a visící legračně na levou stranu, jako by se dovyvinula nevyvážená.

   "Co to mele?" zeptal se se zájmem ten, co postavil babičku na zem.

   "To je fuk. Ale klidně mu můžeme něco chytrého poradit, stejně máme plno času. Než bábě připraví novou řídící jednotku a firmware na centrále, nějakou dobu to zabere."

   "Chm," řekl trudnomyslně druhý. "Měli jsme ji dát na šroťák. Podle mě má přepálený obvody."

---