Hvízdači (part 8)

Seděl u postele a koukal na vyzáblou tvář starýho chlapa. Mrzelo ho, že musí bejt na Magdu takovej. Proč pořád do něčeho šťourá. Dřív se ho nikdy na nic neptala. Od Karla věděl, že to neměla úplně jednoduchý doma a vůbec. Ale nemluvila o tom. A on na ní nevyzvídal. Byl rád, že je to v pohodě. Ale teď? Každá její otázka byla jako přesně mířená rána. Nebo skoro každá. Napřed se trochu divil. Pak ho napadlo, že to dělá schválně. Teď se tomu dojmu musel bránit vší silou. Jako by všechno věděla, jako by si s ním hrála.

Ale to je hlas emocí, říkal mu někdo v hlavě, ve skutečnosti se nemáš za co stydět. Emoce jsou slabost. Soustřeď se. Ten chlap, kterýhos takovou dobu neviděl, tady leží. Nemůžeš mu pomoct. Můžeš tu s nim bejt, ale moc mu nepomůžeš. Tim že ho hlídáš...nebo co to děláš...nenene...to je k ničemu. Jestli si vůbec uvědomuje, že tady jsi, má spoustu jinejch starostí. Má starosti jak to udělat, aby to měl co nejdřív za sebou, víš? Přemýšlí celý dny jenom o tom. Kouká se na ten dřevěnej strop. Už zná každou rýhu, každej suk. Třikrát za den ho přijde přebalit ta holka. To je asi tak jediný vzrušení. Vzrušení?

Připadal si, jako by se probral ze sna. Ten hlas mluvil až moc hlasitě. Ruce měl sevřený v pěst a dlaně se mu potily. Hlasy. Sakra...sakra.

Vyšli spolu na ztemnělý schodiště. Když chtěl rozsvítit, stáhla mu ruku zpátky. Položila si ji na rameno, pak na krk. Otočila ho k sobě. Bylo to naléhavý. Do bříšek prstů ho zalechtalo jemný chmýří, který měla pod vlasy vzadu na krku. Bylo naježený, jasně cítil ty drobný chloupky, jak se brání tlaku jeho ruky. Pohnul prsty a pohladil ji přes ně. Celá se zachvěla. Opřela se o stěnu. Políbila ho. Pak znovu, pootevřela rty a pustila ho dovnitř. Prsty jí znovu a znovu přejížděl po krku, po ramenou, palcem sjel do jamky klíční kosti. Přitiskl se k ní. Líbali se. Objala ho oběma rukama kolem ramen a tiskla se k němu, přitahovala ho k sobě.

Byli v posteli, seděla nad ním a on se snažil jí rozepnout podprsenku, naposled mu to docela šlo a teď sakra...ale už byla dole...ta postel strašně vrzala, vzala si ho do sebe a snažila se hejbat co nejmíň. Byli tiše, dýchali jen skrz zatnutý zuby, pohybovali se pomaloučku, dvě skály zapřený proti sobě, využívali ten tlak, ale ta postel stejně strašně vrzala, musel na to myslet. Představoval si toho chlapa dole. Jak kouká na ty suky, na to dřevo, chce umřít a poslouchá ty zzzzzvuky.

Vzdychl skrz zuby, bylo to blízko, celej se napnul. Zzzzzzzvuky. Podíval se na ni, skrz přivřený víčka. Zvenku dopadalo trošku světla, snad od měsíce...svítí měsíc? Kreslilo jí bledý modrý stíny pod prsama, byla šedomodrá, měla zakloněnou hlavu, oči taky skoro zavřený, jen kousek bělma jí prosvítal pod řasama. Chvěl se, už se nepotřebovali hýbat, i ona se chvěla, v jiném rytmu, stačilo jen přitlačit.

(pokračování příště)