Konečně prší

   Do piva mi spadla první dešťová kapka. Ještě pořád převaluju v hlavě ten překvapivě příjemný pocit vzlétajících motýlů, když jsi prohlásil, že jsem nádherná, ač se na to cítím jen trošičku. Díky tomu si nevšimnu kapky spadnuvší mi do piva, ani té která se rozplácla na stole.

   Z předem prohraného pokusu o zakrytí pitomého ruměnce mě rozptýlí až kapka třetí která se významně otře o mé holé rameno.

   „Prší! Konečně!“

   Nazouvám odkopnuté sandály a mám radost z toho jak mi kapky tečkují rozesmátý obličej.

   Na ulici tě vezmu za ruku a jako malí se cachtáme v navrátivších se kalužích a smějeme se jak pominutí.

   „Prší!“

   I když ty šaty začínají těžknout a motají se pod nohy, nemůžu se nabažit pocitu, že se mi k tělu nelepí potem, ale chladivou vodou z nebe.

   Na můstku přes stoku brzdím smykem a kochám se proudem, který se ještě před chvílí sotva plouhal a teď polehoučku sílí.

   Stejně jako proud říčky sílí i stisk ruky kolem mého pasu a tep srdce co slyším přes tvojí zmáčenou košili.

   „Neplaš“ domlouvám mu v duchu. Ještě splašíš to moje a to pak bude klopýtat po obláčkových představách jako už tolikrát.

   Jenže když pohladíš cop z kterého mi kape přes rameno a usměješ se mi do vlasů, už je to stejně jedno.

                  Konečně prší.