Rozloučení

Ač bylo sucho, plnila se číše
strachem a hlavně bezmocí
když duše pláče
slunce špitá: tiše
přetekla bolest
až ji bylo slyšet
někdy den není po noci

Snad už je klidno
těžké je se smířit
že jeden z hlasů nezazní
Když vedra stydnou
rozkvétá i chmýří
myšlenky pusté
v nejistotě víří
za nimi stojí otazník

 V krku vše vázne – i to rozloučení
dlaně jsou prázdné, vzduch se ztěžka mění
zdi, jindy tvrdé, roztají
 Snad i ten vánek v řeči zadrhává
tak jenom: Sbohem
vzpomenu si na vás
třeba jen chvíli
potají