Iluzorky 21 - 30

 

21)

Skleněné báně pukají. Každá jedna z nich zapraští a rozpadne se v krystalický déšť.

Jen střepy nesmí, nesmí napadat do očí.

Krása je pomíjivé opojení.

A světlo může za všechno.

 

22)

Nebe bylo jako ocel.

Ptáci do něj řezali křídly, až z něj k zemi odkapával mour.

Ne, tam se nedalo před větrem schovat. Když ten navíc promluvil, jak v sobě nesl šeptání, které serval od rtů modloslužebníkům, bylo z té bezmoci skoro úzko.

Z davu před hodinami na náměstí se na mě zadívala žena a ukázala vzhůru. Jen tak. Aniž by ode mne odtrhla oči. Prst směřující k nebi.

Taky to věděla.

Ztratila jsem se ve vší hrůze světa.

Ona byla prvním znamením smrti.

Ještě jich přijde šest.

 

?)

Nikdy jsem se ho na ni nezeptala. Nikdy o ní sám nezačal. O té jizvičce pod okem. Bylo to takové drobné a lákavé tajemství našeho vztahu.

Možná o ní nemluvil proto, že byla prostě nedůležitá.

Možná o ní nemluvil proto, že byla hrozně, hrozně moc důležitá.

Možná ji ani nevnímal.

Možná ji vnímal každý den.

JÁ ji vnímala, ale odolávala jsem pokušení ji cíleně líbat.

Záhada.

 

 

23)

Do polí se opře slunce a nad klasy vyletí skřivan.

Slunce žhne.

Slunce ho bodá.

I slunce má svoje vlastní peří, které dokáže zajet pod nehet a nechat po sobě pár krůpějí syčící krve.

Skřivan padá a padá, zahlcen modří oblohy.

Do stínu klasů již klesne mrtev.

 

24)

Nechci se na Tebe dívat tak hladově. Vždyť přeci jen postáváš u čerpadla na benzínce a s rukama založenýma na hrudi máš svoje myšlenky za pobledlým čelem.

A oči máš velké, velké jak staletí nerozumu, orámované nevyspáním a kapkou pravého šílenství. Jako dvě studny klidného bezcitu.

Srdce Ti buší velice pomalu.

Vždycky.

Jenže mně nikoliv!

Jak asi chutnáš?

Ach, bože, JAK asi chutnáš?

 

 

25)

Vlci se schovávají v lesích a stopují ve sněhu.

Vlci běží modrou krajinou.

Sami jsou šedí a tiší jako celá masa zimy.

Vždycky mají hlad. Vzpomínají na hebkou králičí srst. Ta zvířátka jsou jako ovoce, plná šťávy.

Vlci běží modrou krajinou.

 

26)

Sečná rána se plní krví. Vypadá jako prohlubeň, do které prosakuje bolest.

Zlé věci vždy prosakují.

Nikdy se nezjeví přímo.

Rána je otevřená jako ústa, ale nemluví. Pomlaskává.

 

27)

Předměty by se nikdy neměly hýbat samy od sebe, že ne?

ŽE NE?!

 

28)

Následuji stonožku do příliš zelené trávy kořenící v příliš černé půdě pod příliš fialovým nebem. Jen dole u řeky, za celým lánem těch tří barev, probleskuje cosi bílého.

Podle té košile jsem Tě tehdy našla. Podle té košile jako sníh.

Já bych Tě jinak nikdy nemohla vyzvednout z vody, chápeš to? Můj černý vlase? Mé modré oko? Můj hluboký zpěve? Můj zemdlelý milovníku?

Poslali jsme ten mírový prapor tenkrát po proudu, když bylo všechno v pořádku,a tys mohl zůstat polonahý... a možná ještě víc?

Vzpomínáš?

 

29)

Dokážu to. Uniknu z balkonu po okapu. Dokážu to a uteču do nočních ulic, někam tam dolů, kde slyším opilecký zpěv. Tady nezůstanu. Dokážu to. Slezu. A pak poběžím a poběžím pryč. Kolem vlnitého plechu, pletiva a latěk. Někde bude východ. Musí být. Dokážu to.

 

30)

Dualita. Dva dlouhé krky. Dvě hlavy. Jedna ramena. Jedno tělo. To je to perfektní spojení – kdyby mír uvnitř nebyl tak zmatečný. Když ta krásná jedna hledí ke slunci a oči má plné něhy. Na jazyku rozpouští plátky růží. Ta druhá hledí pouze k zemi a oči má plné hlíny. Na jazyku rozpouští zulámané nehty.

Dokonalé sjednocení duality. Ne, není to pohodlí, když spíte na dvou polštářích. Jednom bílém jak holubice. Druhém ušmudlaném slinami a krví.

Dualita. Dva dlouhé krky. Dvě hlavy. Jedno nitro.

---