Salát

Další ráno, další řvoucí budík co řve tak otravně, že si odemě brzy sousedi vezmou klíče a budou mě chodit budit sami, aby to nemuseli každý ráno poslouchat.

Cestou do práce zjišťuju, že mi nestartuje auto, že by mě to ovšem vyvedlo z míry se říct nedá. Hru na přemlouvanou spolu hrajeme každý den zhruba pět minut...

"Padej vocaď ty kreténe!"

Zuřící hlas mi málem vyrazil klíče z ruky, když jsem se snažil dostat do budovy kde pracuju.
Postarší pán z protějšího balkónu panelového domu se takhle familierně baví ráno co ráno s holubem o kterého se vždy snaží přerazit smeták v půli.
 
Práce probíhá vždy stejně. Ticho rušené jen zběsilým klikáním myší, občasným pojmenováním služebního počítače nelichotivou přezdívkou a co hodinu perverzní hláška od šéfa, kterého zrovna přestal bavit poslech disco, nebo funky vykopávek z 60. Let.

Den se míjí s dnem a zase je večer. Zuřivě ze sebe potím heroické výkony při snaze simulovat práci ve své rozvrzané židli. Na gramofonu se dotáčí už pátá deska, společnost mi dělají jen můry, který jsou určitě masožravý a na tom stropě jen čekají na můj konec, aby mi mohli po smrti ohlodávat obličej.
Klasika.
Sundávám sluchátka a jdu si nalít dalšího panáka. Líně zachmatám po telefonu, abych zjistil kolik je vlastně hodin, v kolik mi zhruba určí čas smrti z uzoufání, až mě tu ráno najdou za zvuku řvoucího budíku. 

Mojí letargii přetrhla sms která mi právě zavrněla v ruce.

"Achjo...! Chybi mi tvoje polibky!" -  Skoprněle jsem mžoural na displej telefonu a přemýšlel, jak vygooglit příčiny halucinací.

"Jak se mas?" Bylo to jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohl.

"Silene! Protoze to nemuzu dostat z hlavy :( ale na postoji k nasemu vztahu to nic nemeni."

Byla odpověď od Abigaile, krásné barmanky se kterou jsme spolu něco měli ještě zhruba týden po majálesovém konzertě.

Ukončila to.

Hledala něco v?žného, něco, co ucítí do morku kostí, něco co má budoucnost. Zkrátka to, co jí nemůže dát táta od dvou dětí s probíhajícím rozvodem v zádech.

Teď je tady zpráva která to všechno mění a zároveň nemilosrdně "friendzounuje".

Pozval jsem jí na večeři k sobě domů.

Ještě v autě jsme se líbali na každém semaforu a já najednou zase nad ničím nepřemýšlel, byla to nádhera, vařili jsme, povídali, pili, smáli, líbali, jedli, líbali... Pořád dokola... Když zvedla telefon a zavolala si taxík, začali moje mozkové buňky páchat sebevraždu o lebeční kost.

Barvy bledly, hudba linoucí se z gramofonu začínala znít falešněji...

"Doprovodím Tě!" - vyhrkl jsem v zoufalé snaze strávit s ní o pár vteřin déle.

Dezorientovaně jsem pobíhal po bytě a přemýšlel čím její odchod oddálit.

"Hele! Už je tady!" Abi rozšlápla můj úsměv s jiskrou v očích.

Popadl jsem první věc, co mi stála v cestě - mísu nedojedeného salátu a neomaleně ji narval Abigaile do náruče. Stál jsem ve dveřích, koukal se, jak ladně hopsá přes silnici k taxíku s obří mísou v náručí a snažil se tvářit vesele...
Bejt to filmu, tak právě začalo pršet...
Z nostalgickýho snění mě vytrhl zvuk zaklapávajících dveří za mými zády...

S rukou na klice u dveří jsem jen vyšťekl: "A kur....!"

---