Jizva

Ležím v koupelně, hlavu mám opřenou o studené kachličky na vaně. Máma klepe na dveře.

"Přidej! Co tam tak dlouho děláš?"

Musím. Teď anebo nikdy. Trochu se bojím, ale nemám proč. Je to moje rozhodnutí. Moje, z části nedobrovolné, ale z té větší dobrovolné.

Přiložím kapesní nožík na žíly pod zápěstím. Říznu.

Krev pomalu vytéká z rány. Asi bude dost hluboká, té krve je víc, než bych čekala. Máma klepe na dveře. Z vypětím posledních sil otáčím klíčem v zámku.

"Aničko!"

Neví, co má dělat dřív. Jestli utírat krev, nebo mě utěšovat, volat sanitku, nebo něco úplně jiného.

"Ani, proč jsi to udělala? Proč? Něco ti chybělo?" "Ne..." vydechnu jen. Na nic víc nemám sílu. "Tak proč jsi to udělala?"

Na tohle ji nedokážu v téhle chvíli odpovědět. Proč vlastně? Byla jsem zoufalá? Něco mě k tomu dohnalo? Nevím, mami, já nevím...

Slyším houkání sanitky. Pak jen cítím, jak mi doktoři obvazují zápěstí, jednou, dvakrát, krev pořád prosakuje. Nakládají mě na nosítka. Jedeme sanitkou.

"Franto, další obvaz..." slyším jen.

"To to tak teče?"

"Strašně..."

Jeden z doktorů se nade mě nahýbá. "Co tě to napadlo, princezno?" ptá se.

Nemůžu mluvit. Zatímco druhý doktor převatuje obvazy nasáklé krví, chytám toho prvního za ruku a mám pocit, jako by mi nenápadně ukazoval svoji jizvu pod zápěstím. Pochopil mě?

Krev odtéká dál a s ní i všechny mé problémy. Ulevuje se mi.

"Radime, tu nedovezeme..."

Krev přestává téct, srdce naposled zatluče.

Umírám.

Je to, jako bych usnula. Spím, a pořád spím, trvá to celé hodiny, několik dní. Nic nevnímám.

Probouzím se v rakvi. Ležím tam, nemůžu se pohnout, ani když bych chtěla, prostě to nejde. Co bude teď? Budu tu ležet a čekat, až mě dají do hrobu a zasypou mě hlínou?

Najednou opoutím svoje tělo. Mám pocit, jako by mě někdo protahoval gumovou hadicí bez konce. Jsem venku. Na sobě mám jednoduché bílé šaty nad kolena, bosé nohy mě nestudí a rozpuštěné vlasy mi lítají okolo hlavy. Letím ke střeše kostelu. Rozhlížím se po všech, kteří se se mnou dnes přišli naposled rozloučit. Jsou celí v černém, pláčou.

"Neplakejte..." zašeptám. "Takhle je to lepší."

Až teď mi všechno dochází. Neudělala jsem to ze zoufalství. Neudělala jsem to kvůli pocitu méněcennosti, že mě nikdo nemá rád. Kvůli tomu jsem si život nevzala. Rozhodla jsem se to zkončit, protože jsem věděla, že na život v mém těle nejsem připravená.

Všichni nejdřív položí kytky k rakvi a pak si odcházejí sednout. Chodí jich míň a míň, lavice se plní. Pak přichází i farář.

Začíná mluvit.

Všechno ze mě padá. Tělo nechávám v rakvi, oblečené do mých černých šatů. Moje duše však cítí, že bych se měla se svým životem na zemi pomalu rozloučit. Přelétám pod strop kostela. Naposledy se rozhlédnu po všech, kteří přišli. Možná proto, že mě měli rádi, možná proto, že je někdo donutil. Ale přišli.

"Omlouvám se," šeptám zas. "Ale nemohla jsem jinak..."

Odlétám na místo, kam zemřelí patří. V bílých šatech nad kolena, bosýma nohama, s rozpuštěnými vlasy a malou jizvičkou pod zápěstím. Jen ta mi bude připomínat, že jsem kdysi dávno byla člověkem.

---