Žena cukráře

Žena cukráře

Jde Lidickou a má těžkotonážní hrudník. Se zmrzlinou se nepáře, snad je ženou cukráře. Jenže tramvaj číslo 10 mě jako vítr odnáší přes řeku, daleko pryč od těch prsů krmených vanilkou. Jestlipak na druhém břehu taky takové budou?

Oidipus z Karlova náměstí

Na poště na Karlově náměstí čeká na odbavení plavá žena. Sedí a z rozkroku jí čouhá kluk. Ještě plavější hlavu má tváří přitisknutou k přirození své matky. Všimne si mého zájmu a syna napomene, připomene to situaci vyrušených milenců. Kluk se pak na mě spiklenecky směje skrze mezeru mezi matčinými nahými stehny. A je v tom úsměvu i dost spokojenosti. Jak ji číst?

Šumný Anděl

U Anděla, před vchodem do obchodního centra, dělá sbírku na děti z dětského domova cikánský mladík. Vypadá dobromyslně, usmívá se úsměvem prostým ducha, ale zato věčným. Jeho peněžní přání zaniká v hluku ulice, jakoby šumí. Matky berou děti do náručí a přikládají je uchem k ústům toho muže, jako se přikládá ucho k mušli. Šumí?

Praha lidová

V antikvariátu u synagogy se ptám na knihu. Hřmotný muž za pultem se uvolí mi ji najít. Diktuji: Broch, Mýtus, román, kýč. Ťuká všema dvěma, pak zamumlá něco o chybě. A ujistí se: Mýtus s měkkým? Poté, co jeho jistotu vezme pravda gramatiky, počítač vydá informaci. Tak jeden tady je, tak rychle doporučuje, už s jistotou generalissima. A venku, na rohu, zuří trhy. Starší žena k svému druhovi: Tady je vždycky, vole, tolik lidí... Praha lidová.

Dveře

Je k půlnoci a v televizi radí, jak vyrazit dveře trhavinou. Kdysi touhle dobou pouštěli televarieté. Čas zahýbal vkusem. Na obloze svítí kukátko měsíce, a ten, kdo skrze něj sleduje scénu světa, vidí taky, jak teď v třetím patře našeho domu lidé jedí šunku od kosti. Sgustem artistů. Asi se posilňují na ty dveře. Bum.