Lidé na slunci

Pohladit šípky

Šípkové keře prorůstají sídlištními kouty, podobny rukám vztaženým k nebi. Pohladím ty oranžové snopce, jak hladívají státníci děti. A o kus dál papírová jablka. Na ty nedosáhnu, jak státníci nedosáhnou na děti.

Terasy

Slaměnou vůni večera tady hledají milenci, v terasách barrandovských skal. Zatím žhne polední slunce, zatím je scéna lásky neobsazená. Snad v trávě mravenci pořádají svatební rej. Jak to poznat? 

Metafyzické blaho

Vydal jsem se cestou prvních lidí a našel skalní dvůr. Palouk obehnaný příkrými stěnami. Jak by tady asi bylo v noci, když doprostřed kamene jak do studně prapočátku padá měsíční světlo? Metafyzické blaho.

Kulturní stopy 

Hlad mě hnal zpátky dolů, k civilizaci. Prvním znamením byly ostatky předmětů: cédéčka, kapsle do tiskárny, sklenka od parfému a dvě červené poklice z kovu, snad přikrývky na ňadra. Tady už lidé byli. A dokázali se radovat.

Příkazy civilizace

Rozedraný jak partyzán doklopýtal jsem kamenitým srázem k silnici. Tady v noci děsí fauny automobily. Řidiči přisátí v gumovém polibku spěchali, jak milci spěchávají, někam jinam. Pořád jinam, dál a rychle, příkazy civilizace.

Květinová síň

Tramvaj k Andělu vezla drobné dívenky, květinová síň na kolejích. A blizny zakryté látkou džínsů vlhly, jak báseň káže.

Báječní

Byli parťáci jak se patří. Když šli v sobotu na oběd a z reproduktorů vyrazila řecká hudba, hned se dali do tance, a jejich tanec byl řecký. Bez ohledu na to, že to jen český bard, zpitý balkánskou kořalkou, zpíval o šípkovém čaji. Žádný klam jim nebyl cizí. Báječná ženská a báječný mužský.

Lidé na slunci

V Myslíkově lidé hledí do slunce a pijí k tomu kávu se šlehačkou; připomínají postavy ze slavného Hopperova obrazu. Nezastavuji se, jak Apollinairův Ahasver píšu v chůzi, zahýbám do Spálené, i to činím v chůzi. Míjím dívky, malá Číňanka s velkými brýlemi mi vtiskne svůj úsměv. Je tak dívčí, až mě nutí ohlédnout se. Učiním tak v chůzi. Mezitím jistě lidem na slunci padla šlehačka a malá Číňanka o mně neví. 

Kafka kroutí hlavou poprvé 

Pod otočnou sochou Kafky není k sezení místo. Leda byste chtěli přispět kavárníkům na nové Bentley. Chtěli to tak? Aby lidé před spisovatelem stáli, v úctě drželi svá těla? Alespoň tady, na malém plácku mezi domy. Kafka kroutí hlavou.

Kafka kroutí hlavou podruhé

K obchodnímu domu Kvádrio přijelo velké auto kombi. Vyskakují dvě děti, holčičky. Těžším krokem pak žena, matka zatočená v černém plédu. Nejprve přispějí kavárníkovi na Bentley. Pak zamíří strávit odpoledne mezi předměty. Vtaženy účinem magického realismu, budou létat jak opilé včely od výlohy k výloze. Kafka kroutí hlavou.

Kafka kroutí hlavou potřetí

Pod kovovým Kafkou výskají italské důchodkyně. Asi jim připomíná monumentální sochařské portréty imperátorů. Koupou se v blescích fotoaparátů a chromu, náhle znovunalezená sláva říše. Kafka kroutí hlavou.  

Praha barokní

Když se vyčasí, je Praha plná barokních záhybů. A kypí z látky a ukrývají ten malý předmět touhy jak šém. A z mužů se stávají golemové, hlinění čumilové.

Danae

Na desce pilíře mostu Legií se vyhřívají holky, takové dvě ještěrky. Leží naznak, jedna si vytáhla tričko a láká antického boha, proměněného v sluneční jas, k lásce. A bude z toho děvčátko, a dá mu jméno Praha. A bude z toho malá ještěrka na kamínku.

Levé nábřeží

Levé nábřeží u Arbesa žije sobotním odpolednem. Dvojice korzují, ukazují si, co vidí v dálce, pozdně letní stromy se chvějí v impresivních črtách a muž na lavičce popíjí víno. Hovoří při tom do telefonu, s vážností prezidentů volajících si v předvečer války. Na dně krabice je ovšem pravda: válka nebude! Ten muž je diplomat. Listí se opět tetelí v slunečním jasu, lidé si ukazují vzdálené věci a dvojice směřují za láskou.