Sense/nonsense

Mezi listy dubů prosvítaly první sluneční paprsky, prostupovaly skrz mlhu, a z dálky tvořily světelné sloupce ozařující les. Vlhký vzduch se krásně dýchal, a kdybych se byl mohl jen na okamžik zastavit a vychutnat si tu atmosféru, udělal bych to. Klidně bych tam strávil celé hodiny. Ale z nějakého důvodu spěchám pryč, jako by mě něco táhlo do města, do betonové džungle s mramorovým podložím, na kluzké kočičí hlavy, mezi auta a trolejbusy, a taky mezi všechny kolemjdoucí a jejich uhýbavé pohledy. Někdo tam na mě totiž čeká. Už dlouho čeká. Vlastně ani nevím kde přesně, ale já vím, že ho potkám. Budu si ho přát, a kde si ho vymyslím, tam bude. Ještě kousek se projdu po městě, líbí se mi tu. Vždyť v podzimní ráno má i tenhle betonland krásnou atmosféru. Myslím si, že to stačilo. A tak se konečně setkávám s danou osobou. Vlastně si ani nepamatuji jeho jméno, ale vždycky ho rád vidím. Na jména jsem nikdy neměl paměť. Já vlastně ani nepovažuji jméno za důležitou věc. Něco jako když zapomenete název věci. Nebo místa. Víte co to je, jen to nepojmenujete. A všichni kolem to vědí také. Není to důležité. No, škoda že už musím jít dál. Tak ahoj.

V betonlandu se ještě pozdržím. Chtěl bych totiž vědět, kolik je. Podívám se do výlohy prvního obchodu. Ale tam hodiny nejsou. Škoda. Ale v tom dalším určitě budou. Určitě. Tak jo, měl jsem pravdu, vidíte ty pendlovky? S římským ciferníkem a lyrou, jako mívala prababička. Nechápu, kde se vzaly tak krásné hodiny v obchodě s...? Co je to vlastně za obchod? Áha, antikvariát. Tím se to všechno vysvětluje. Nádhera. Mám rád staré knihy. Vždycky z nich vyzařuje taková zvláštní poetičnost. Jako třeba Sto roků samoty polité kávou s nažloutlými stránkami, krásně vyzařující minulost. Její předchozí majitel zřejmě miloval kávu - stejně jako já… a zažloutlé stránky by mohly znamenat, že kouřil doma… nebo snad čas se hlásí a upoutává mou pozornost žlutým nátěrem? Těžko říct. Ale co říct můžu je to, že jsem rád, že jsem si ji koupil. A už odbíhám z antikvariátu na další místo. Schválně, kam nohy dopadnou a odnesou mě. Ale ne, zapomněl jsem se podívat na hodiny. No nic, kouknu se jinde. A hele, kostel! A hodiny zrovna odbíjejí sedmou. Sedmá hodina odbila, lampa ještě svítila… vzpomínám na dětskou říkanku. Nojo, tak je sedm. Sedm ráno. Najednou si uvědomím, jaká je zima a zavážu si šálu. A vůbec. Kde se vzala ta lidová moudrost, že pod lampou je největší tma? Vždyť přímo pod jednou sedím, a vůbec si tmavě nepřipadám. Zvláštní. Zapálím si cigaretu a projdu se dál. Jsem jako ve snu. A to se mi moc líbí.