Sekunda od setnutí hlavy

Odměřená pravidla soužití bolestného bytí zde. Je mi zle, na cokoliv se jí zeptám. Rád bych profitoval z nicoty, ale nejde to. Chodím do nevěstince, kde mají jasné zásady. Nikdo nesmí znát jeho adresu, kdo se nejdřív neohlásí telefonem. Kolem dvou luceren se jde až při vstupu do obývacího pokoje. Tady mě čekají má potěšení, tady je znát, kdo jsem. Vrah emocí se pomocí antidepresiv šplhá po společenském žebříčku. Je to moc, co tady zavání z krajkového prádla. Chcípám při snaze přilehnout, tak moc mě tíží vypracovaný pivní pupek. Nakonec hledám záchody a hlasitě bliju. Holky mě z toho tahají. Důvěra v lásku ochabla. Ta první byla poslední kapkou, druhá zase znamenala balit si kufry: to vše pro mou trýznitelku a nejvíc nejbližší přítelkyni, kudlanku bezbožnou. Hřeji se na výsluní vlastních rudých trenýrek a konečně se hurónsky zasměju. Je to fata morgána rána bez tebe, která mě tak děsí? Jsou to běsi ještě neprojevené? Chce se mi spát, jenže nemůžu, budu muset za psychiatrem a s pravdou ven, že nemám už tebe, ani zvyk, ani košili, ani lásku. Letopisy se ztrácí v análech. Kolemjdoucí se otáčejí a vidí mou těžkou hlavu. Časem zhrubla a stala se panovačnou, až se tomu divím. Líbám tě na bříško a hlasitě se raduji, nás nikdy nedoběhnou! Ale předběhnou.