Říčka popadaných náušnic

List ze sobotního zápisníku.

U Duchampů

V zahradě visí na věšáku svrchní díl od montérek, jaký nosívají vězňové. Pan Duchamp tady večer popíjel jiskřivé víno a a pak v zapomnění tvořil. Ráno se zase vrátil do nečasí bez mundůru. A tady z toho teď dělají kultůru.

Švestková ulice

V ulici v Bokách to voní švestkovým koláčem. Rozevřené plody pustily v troubě šťávu a teď se chlípně lesknou. Jedlík v domácí košili a pantoflích přikládá obscénně nos až ke koláči. To jedlík na ulici se musí spokojit s málem a nos natahuje jen po větru. 

Říčka popadaných náušnic

Podobny náušnicím dívek visí z podzimních větví zčernalé kuličky. A dole hučí splávek odpadní říčky, ponořené ve stínu stromů a železničního mostu. Zanedlouho popadají ty uschlé korálky do vody a bude tu říčka popadaných náušnic.

Výpadovka na Ugandu

Za plotem pralesní houština. Ze stromů visí liány a kmeny volí jen krřivolaký směr. Vše zelené se k sobě tiskne jako zvířata za nocí. Chybí opice a barevní ptáci, ale to, že se neukazují mně, neznamená, že tam někde nejsou. Mimo plot je silnice a po té jezdí muži v autech, aby do těžkých konví nabrali kozí mléko pro děti. Jako v Ugandě. To, že to tak vnímám, neznamená, že to tak není. Tady na Barrandově.

Blanka

Divoká jízda mezi Smíchovským nádražím a Andělem jí rozkývala ňadra. Bílá jako den nahoře. Na krku měla pověšenou cedulku v plastu, asi se vracela z kongresu. Blanka.

Plemeníci

V bezmasé jídelně se rodinkaří. Otec, matka, teta a dvě děti. Taková moderní konstelace. Jako chromovaná hlava bezdětného spisovatele za oknem otáčí se dospělci kolem svého díla. Rozplemenili se a teď tetě ukazují, zač je toho loket.

Antikavriát. Muž popelník.

Najednou se mezi regály objevili olbřímí muž se synkem. Bylo zjevné, že sem zabloudili. To nedopatření jim různilo tváře, jako by se ocitli v domu hrůzy. Muž bral synka k ústupu. Prošel kolem regálu a s ním štiplavý cigaretový opar. Mohl by být součástí Hirstovy instalace obřího popelníku. Ještě aby tady ty knihy podpálil…  

Kukuřičné korzo

Na Příkopech leží listí v nánosech vydloubané kukuřice. A hubená dívka se směje a ústa má jak otvor po kukuřici.

Italka

Od Týna šla Italka, přes svalnatá stehna růžovou sukni. Nebylo na ní lautr nic gotického.: tělo živené šunkou, sluncem a olivovým olejem. Pýcha vyvěrající jak oheň z ústí Vesuvu. Pouštím se za ní, ukrást ten oheň. Vpravdě prometheovský podnik v rukách misantropa.

Vážnost z konce ulice

Na konci Kaprovy ulice mladý otec vysvětluje dítěti, že až začne chodit do školy, přestane legrace a bude to už muset brát vážně. Jako by škola měla z dítěte udělat taky agelasta, tu hrůznou odrůdu člověka. Ten hubitel smíchu. Zbývá otázka: proč jeho varování přichází právě pod filosofickou fakultou? Vždyť právě tady se smích pěstuje jako interpretační klíč k zdánlivě vážným dílům myšlení. Zasměj se robátko, zasměj se naposled! 

S Hojerem v tramvaji

Na Andělu přistoupil mladík v modrém baloňáku. S řídkým knírkem, vytřeštěným pohledem a voletem byl dvojníkem vraha Hojera. Z krátkých rukávů mu plandaly kostnaté ruce, připomínka smrti. Odešel spolu se staršími ženami dozadu tramvaje, znuděn tou společností, ale učesán jako do společnosti lepší. Naděje v účesu. Jedna z těch žen byla nejspíš jeho matka. Autorka hříčky přírody, muže, co vyřezával svým obětem vagíny a pak je jedl. S hořčicí a křenem. Prý žádný pošmak, svěřil pak vyšetřovateli. Sedí teď někde na konci tramvaje a třeba se i kaje.

Na Smíchovském nádraží nastoupily tři dívky. Jedné se pod větrovkou klenou prsíčka. Jdou dozadu. Bude pošmak? 

---