Za svitu měsíců II.

Trochu mě mrzelo vůči hostinskému, že jsem svůj slib trochu porušil, když jsem zjistil, že všechna místa jsou obsazená a mně nezbývalo než ukázat svůj meč v celé kráse dvěma chlápkům, kteří mě odbyli dost nevybíravým způsobem. Zelená záře mého skvostu se rozlila po lokále a všichni ztichli. Jemně jsem drzounům pověděl, co je čeká a nemine, jestli okamžitě nevypadnou a ono to skutečně zabralo. Posadil jsem se, objednal si pivo (od té doby, co mě můj vlastní otec ve třech letech poprvé opil, nenávidím medovinu) a očkem letmo hleděl po cizinci.

Potěšilo mě, že si vůbec mého incidentu nevšiml a hrabal se dál v nějakých lejstrech.

Vypadal vcelku inteligentně. Světlejší vlasy ani ne po ramena, jasně modré oči, ale ve tváři chaos. Nedalo se přesně říct, co jsem viděl. Snad odvahu, snad starosti, odhodlání, povinnost… Nevím.

Okolo půlnoci, přesně jak jsem předpokládal, se odebral do pokoje. Na to, že měl jen tři piva, se docela obstojně rozmlátil na schodech. S obtížemi jsem zakryl smích. Snažil jsem se ho pozorovat co nejdál, abych věděl, do kterého pokoje jde. Počkal jsem ještě dobrou hodinku, abych měl jistotu, že už bude přinejmenším v posteli, a vypravil se za ním.

Přes hlavu jsem si nasadil kapuci, aby mi nebylo vidět do tváře a bez klepání jsem rovnou vzal za kliku. K mému překvapení mi zůstala v ruce. V ten okamžik můj geniální plán selhal a já sám nevěděl, co bude následovat.

Zaslechl jsem, že cizinec vstal z postele a šel ke dveřím. přemýšlel jsem, co mu řeknu, aby mě pustil dál. Nebylo ničeho zapotřebí, neptal se. Otevřel dveře a jen tak, v noční košili na mě civěl.

“Promiňte,” řekl mi. “Nešly mi zamknout dveře, tak jsem alespoň utrhl kliku, aby nešly otevřít.”

Dál jsem nečekal. Vší silou jsem do něj vrazil, oba jsme spadli na zem a já v letu ještě stačil nohou přibouchnout dveře.

S námahou jsem vstal. On vstal taky, ale těžko říct, kdo z nás dvou byl v šoku.

“Kdo jsi?” řekl jsem co možná nejdrsněji.

Přestala mě ta hra na padoucha bavit. Strhl jsem si kapuci, jenže jsem ho na pár okamžiků ztratil z očí a tak tak, že jsem uhnul vržené dýce a na poslední chvíli stihl tasit meč a odrazit jeho útok. Přebral jednoznačně iniciativu, což mě u člověka, který neumí ani pořádně chodit po schodech, dost překvapilo. Nakonec mě zatlačil až ke zdi.

“A mluv,” pobídl mě.

Odhodil jsem meč na zem a požádal ho o totéž. Jen zavrtěl hlavou, ale alespoň odstoupil a sundal mi svůj jednoručák z hrdla. Uklidnilo mě to, ale přesto jsem mu vysypal celou pravdu, kdo jsem a co jsem, jen existenci řádu Rudého oka jsem zatajil.

“Chci důkaz!”

Zatvářil se nedůvěřivě, ale učinil tak. Prohlédl si listiny a odznak a konečně meč odhodil na postel.

“Král mě vyslal, abych vypátral, kdo jsi. Nechce přijímat kdejaká potulná individua.”

“Čím dříve mi sdělíte vaší totožnost, tím dříve se ke králi dostanete,” začal jsem vyjednávat.

“Už je stejně pozdě… Než král pochopí, oč mi jde, celá zem se změní v obrovské spáleniště.”

“Oblékni se,” křikl jsem na něj. “Jdem ke králi.”