Za svitu měsíců IV.

Před námi náhle vyrostla obrovská hora.

“Až na ní vylezeme, pochopíš, proč jsi tu,” řekl mi tenkrát Veverka. A tak jsme nechali koně koňmi a vydali se po svých. Schrai neustále nadával že mu omrzají nohy a já mu zase nadával, proč jde na takovou cestu v sandálech. Morálka se začala rozpadat.

Po dalších dlouhých dnech drápání se do kopce, jsme stanuli na vrcholku a po dlouhé době jsme uviděli slunce. To totiž nebylo přes mraky lepící se na horu možné. A nejen to.

Skutečně jsem pochopil, že dělám něco pro dobro lidstva, když jsem spatřil v dálce, dobrý měsíc cesty, obrovský Černý zámek, ze kterého zlo sršelo na všechny strany.

Hrůzou se mi zastavilo srdce a jen díky elektrickým šokům, kterých mi Schrai dopřál poněkud více, než bylo potřeba, jsem se s ohořelými vlasy s námahou zvedl. Nechápal jsem, proč mi mí druhové zakazovali pohled na druhou stranu, odkud jsme přišli. Jak mi později došlo, chtěli mne uchránit od další srdeční příhody. Okolo hory, na které jsme stáli, se valilo obrovské vojsko směrem k moři, a od moře se valilo jiné obrovské vojsko, jak jsme záhy poznali, našich spojenců.

“Pojďme,” křikl na nás Veverka. “Musíme jít, snad bude nebezpečí teď menší, když je většina bojovníků na cestě do války.”

Vyrazili jsme z hory dolů. Černý zámek nebyl tak blízko, jak se možná z hory zdálo. Čekalo nás opět několik dní tvrdého pochodu. To nejlepší nás ovšem teprve mělo potkat.

“Tady si odpočineme,” řekl Veverka.

“Konečně,” zajásal Schrai.

Než jsme ovšem stačili rozbít tábor, z druhé strany kopce se objevilo několik nepřátelských hlav.

Pevně jsme se k sobě přitiskli a tasili zbraně. Nepřátelé se ale jaksi neměli k tomu, aby nás napadli, ale jakoby na něco čekali. Za chvíli se objevila obrovská postava v tmavě-zeleném brnění…

“Tookezor,” zašeptal Veverka tiše. Opět na mě šly mdloby…

“Čekal jsem, že přijdete,” zaburácel Tookezorův hlas.

“Přicházíme v míru,” křikl Schrai.

“Ano? A proč máte zbraně?”

“Obávali jsme se napadení vašich vojsk, dřív než se s vámi budeme moci setkat,” dostal jsem se také ke slovu.

“Co si žádáte za ukončení války?” zeptal se Veverka. Nemusím vám snad vysvětlovat, že naše hrdinství bylo rázem to tam a že jsme se jen snažili zachránit si vlastní kůži…

“Války? Ta pořádná válka ještě nepočala…” odpověděl Tookezor.

“Nemusím vám však říkat, že válečný konflikt vznikl bez našeho vědomí!” pravil Schrai.

“Co tedy chcete za mír?” zakončil to Veverka.

“Dobrá, řekl polohlasem. Pro světový mír se obětuji…”

Náhle se však vzduchem roznesl zvuk býčího rohu. Nepřátelé strnuli a po chvilce se dali na ústup.

Když se po měsíci naše trojice statečných dostat zpět, několikrát jsme museli vyprávět, jak to vlastně bylo. Neměli jsme téměř tušení, co se na bitevním poli stalo, ale nikdo jiný než mi nemohl doma vyprávět, co se stalo nedaleko Černého zámku.

Než se Schrai stačil rozhoupat k tomu, aby se nechal odvléci, Tookezor ještě několikrát svou výzvu opakoval: “Šrai! Šrai! Šrai – Tofli!” hulákal jak pominutý. V ten okamžik se projevila Veverkova veliká inteligence.

“Děkuji,” řekl nám temný vládce a se svou družinou odešel.

Civěli jsme na Veverku jak ze sna. A civěli bychom na něj snad ještě teď, nebýt šíleného kraválu, který připomínal zvuk býčího rohu. Veverka nám jen řekl: “No co? Chtěl šrajtofli? Chtěl! Tak ji dostal!”