Pravda o tom, jak to je

Bolest je potřeba prožít, aby mohla odejít pryč a mohla ji následovat další, jiná, ale o to větší. Někdo se zapíše do předraženého kurzu kickboxu, koupí nový květináč. A jiný musí začít úplně odznova. Nebojme se této změny. Začíná to posloucháním odporně klišovitých, sentimentálních songů, kdy jsme přesvědčeny, že přesně na nás text sedí. Přidáme romantické filmy a knížky. Pak je ale načase říct stop! Maximálně dva týdny si můžeme dovolit takto otravovat své okolí. Přiznejme si, po sté repríze Lásky přes internet nebo ještě jednoho opakování I will always love you, bysme také postižené osobě rádio či televizi vyhodily z okna. Po detoxu následuje doba změn. Zhubnout, přibrat, obarvit si hlavu, nalakovat nehty. A tak to pokračuje. Okolí nás obdivuje, protože podle nich jsme vstaly jako bájný fénix z popela, a na krátkou chvíli je vše v pořádku. Ale pak ta chvíle skončí a nastane další mezník, kdy si uvědomíme, že vše, co jsme do této doby udělaly, jsme tak konaly jen pro něj. V marné naději, že ho někde potkáme, on vzdychne a vrhne se nám opět k nohám. Milostivě a se všemi omluvami ho přijmeme zpět nebo, v případě mých představ, mu položíte hlavu na kolej a s požitkem labužníka čekáte na rychlík.  Ale přiznejme si, to se nestává. I když ho náhodou potkáme, tak i na obyčejném AHOJ analyzujeme každou hlásku a zabýváme se tak příznačnou otázkou, co tím vším asi mohl myslet. Pak ale následuje pravé znovuzrození a uvědomíme si, že tak to dál nejde a začneme každou maličkost dělat pro sebe a jinak, než by chtěl ON. Pokud si alespoň přehodíme kabelku na druhé rameno, před tím jsme přece nemohly, jak by nás mohl držet za ruku… tak máme z poloviny vyhráno…..