Ezoterická léčba

Když vstávala z postele, snažila se manžela nevzbudit, ale bolest to nedovolila. Hekla tak nahlas, až ji to samotnou překvapilo. Peřiny vedle se pohnuly.

„Co děláš? Co se stalo?“ ptal se muž ještě v polospánku.

„Nic. Spi dál. Jen mě bolí ten krk,“ řekla a sundala si rehabilitační límec, bez něhož by celou noc nejspíš oko nezamhouřila. Ještě chvilku seděla na kraji postele a různě se kroutila a protahovala, aby vyzkoušela, zda se bude moct pohybovat bez límce. Tak příšerně ji škrtil a zároveň krku poskytoval úžasnou úlevu. Od poslední návštěvy fyzioterapeuta se cítila o něco lépe, ale na vyskakování to ještě nebylo. Zklamaně povzdychla a vydala se do kuchyně.

Manžel, který celou krční rozcvičku pozoroval, nechápal, jak je možné, že jeho Maruš má po dvou měsících pořád potíže a musí spát s tím tvrdým nepohodlným límcem. To přeci není normální. Jak tak přemýšlel, vzpomněl si na kolegyni z práce, která měla taky problémy se zády a které pomohl jeden léčitel.

„Maruš, podívej, tohle není normální. Přece nebudeš spát pořád s tou příšernou věcí kolem krku. Když tě s tím vidím, bojím se na tebe sáhnout. Takhle to dál nejde!“ řekl, jen co za ní přišel do kuchyně.

„A co mám, Jardo, podle tebe asi dělat. Vždyť víš, že mi doktor řekl, že mám na obratlích jakési výrustky a že mě to nějakou dobu bude trápit,“ napila se kávy, zaklonila hlavu trochu dozadu a držela. Ozvalo se křupnutí.

„Zítra mám poslední masáže, pak půjdu na kontrolu k doktorovi, tak snad něco vymyslí.“

„Ne,“ řekl rázně Jarda, „žádné takové. K doktorovi už nepůjdeš. Myslím, že bude lepší, když zajdeš za panem Hrubým. Pomohl Mileně od nás z práce, pomůže i tobě.“

„Ty myslíš toho šarlatána? Nikam nepůjdu,“ řekla Marie stejně rozhodným hlasem.

„Já myslím, že půjdeš, protože jak se tak na tebe dívám, řekl bych, že doktoři jsou větší šarlatáni, než léčitelé.“

Když viděl Mariin zarputilý výraz, rozhodnul se, na to jít jinak. „No tak, aspoň to zkus. Podle mě ti určitě nebude hůř. Jde o tvoje zdraví a nic za to nedáš. Jen pár stovek. Už jsme přišli o víc.“

Marii se zdálo se, že o ni má opravdu starost.

„Tak jo, Jaroušku, když ti na tom tak záleží, tak já za ním tedy zajdu. Ale to ti povídám… jestli mi nepomůže…  můžeš za to ty!“ řekla a hrozila mu svým prstíčkem, jako kdyby byl malé dítě.

 Pro klid duše zavolala panu Hrubému hned v pondělí ráno. Překvapilo ji, že měl volný termín už druhý den, ale zase si říkala, nač čekat a čím dřív, tím líp. Odpoledne se na rehabilitaci zeptala na názor sestřičky.

„Ale jo, paní Malá, klidně běžte. Já myslím, že vám určitě taková návštěva neublíží. Pan Hrubý je prý dobrý. Prý není z těch, co vám najdou rakovinu slinivky a do čtvrt roku vám ji vyléčí. Aspoň to říkala jedna pacientka. Taky u něj párkrát byla a nemohla si ho vynachválit.“

Marie, uklidněna novými informace z odborných kruhů, stála úterní odpoledne před dveřmi do „ordinace“ pana Hrubého. Zdá se, že jde do tuhého, nebylo by lepší se otočit na podpatku a odejít? Hlodal v ní znovu červík pochybností. Jardovi by mohla říct, že jí léčitel nepomohl. Jak by mohl zjistit, že to není pravda? Všimla si ale, že na stěně visí nějaké certifikáty a diplomy o absolvování různých školení, což ji nakonec přesvědčilo natolik, že zaklepala.

Ozvalo se: „Dále!“ a Marie vzala za kliku. Jen co otevřela dveře, ucítila vůni santalového dřeva. Nejspíš z vonné tyčinky, pomyslela si a vstoupila do malé, ale útulné místnosti. Na stěnách visely různé abstraktní obrazy, na podlaze, stěnách i židlích byly rozmístěny koberce a dečky, většinou v červené a oranžové barvě.

Marie se posadila na nabízenou židli a po úvodních formalitách, kdy si léčitel řekl o telefonní číslo, věk a další informace, se pustil do práce.

„Paní Malá, nic mi neříkejte. Já sám si vás zdiagnostikuju a vy mi potom řeknete, jestli jsem ten váš problém odhalil. Taky vám zkontroluju čakry, a když bude potřeba, vrátím vám je hezky do rovnováhy.“

Marie špitla: „Tak tedy dobře,“ a za chvilku už ležela na lehátku jen ve spodním prádle. Nejprve na zádech a potom na břiše. Oči měla zavřené a snažila se na nic nemyslet. Jenže to moc dobře nešlo. Honilo se jí hlavou, co by asi uviděla, kdyby aspoň jedno oko otevřela. Držel by v ruce nějaký krystal, se kterým by šmejdil nad jejím tělem? Nebo by se jeho ruce vznášely jen několik centimetrů nad její bílou kůží? Raději nechala oči zavřené.

Když měla dovoleno je otevřít, dozvěděla se, že dříve, a není to tak dávno, trpěla na migrény.

„No, ano. A jak jste to vlastně poznal?“ zeptala se užasle.

Pan Hrubý se pousmál. Tak mile a zároveň jakoby vševědoucně. Tím úsměvem Marii jakoby napověděl. Bolestmi hlavy a občasnými migrénami se musel trefit. Takové stavy mívá přece někdy každý.

„No víte, to máte psáno v každé odborné ezoterické knize. Já to už poznám. Většinou podle vibrací a podle energie, kterou cítím v těch konkrétních místech.“ Marie jen pokývala uznale hlavou. Nevěděla, co jiného by měla říct. Nechápala, jak mohl vypustit něco takového, jako je spojení odborná ezoterická kniha? Tak když je něco ezoterické, je to záhadné a tajemné. Když je něco odborné, nemělo by to tajemnost a záhadnost na základě odborných poznatků ztratit?

„Taky se mi zdá, že jste měla potíže s pohlavními orgány, konkrétně s vaječníky. Nějaké cysty, řekl bych…“ pokračoval a čekal, co na to Marie.

„No tak to ne! Já jsem asi jedna z mála, která takové problémy nikdy neměla. Na gynekologii dodnes chodím jen jednou ročně kvůli preventivním prohlídkám.“

„To je zvláštní, já tam něco cítil,“ řekl pan Hrubý poněkud zmateně.

„No opravdu. Nikdy jsem neměla ani zánět,“ usmála se na něj.

„A co prsa, vyšetřujete si je sama? Ani ta nejsou úplně v pořádku.“

Marii začínaly být otázky nepříjemné. „Ale jo, někdy ve sprše. Ale kvůli tomu jsem za vámi nepřišla.“

Léčitel byl poněkud zaražený. „Aha, tak kvůli čemu?“

„Mám problém s krční páteří. Nemůžu se normálně hýbat…“ a povyprávěla mu, čím si za poslední dva měsíce prošla.

Pan Hrubý pokýval hlavou a řekl, že ji tedy bude chvíli masírovat. Nejdřív v leže na lehátku a pak ještě v sedě na židličce.

Super pomyslela si Marie, na rehabilitacích to mám zadarmo a tady za to budu muset platit tři stovky. Ale pro klid duše své a manželovy neřekla nahlas nic a poddala se jeho rukám. Musela si přiznat, že masáž byla velmi příjemná. Mnohem lepší a citlivější. Pan Hrubý se totiž nezabýval jen krkem a rameny, ale zaměřil se celá záda i ruce. Marie pomalu cítila, jak se uvolňuje a dokonce několikrát i zaslechla jemné lehké prasknutí, jak jí napětí mezi obratli povolilo. Najednou zpozorněla.

Jedna ruka šmátralka jí zajela mezi půlky a nahmatala kostrč. Marie sebou cukla. Ale pan Hrubý se nezaleknul, jeho palec tlačil na kostrč, seč mohl a skončil, až když sám uznal za vhodné. Ještě jednou a jednu mu vlepím, slibovala si Marie. Naštěstí slib nebyla nucena dodržet, protože měla dovoleno se posadit na malou kulatou trojnožku. 

Léčitel si sednul za ni na lehátku, ze kterého před chvílí slezla a chtěl, aby otočila hlavou doprava, doleva, dopředu, dozadu a řekla mu, co jí činí potíže.

„Když se snažím otočit hlavu doleva, tak to děsně bolí a nedokážu ten pohyb dovést do konce, tak jako doprava.“

„Aha. Tak zavřete zase oči. Já se budu snažit tu negativní vesmírnou energii, která vám tohle způsobuje, odehnat pryč. Jen klidně seďte.“

Marie tedy klidně seděla a čekala, co se bude dít. Když se pořád nic nedělo, otevřela jedno oko. V tom zahlídla léčitelovy ruce kmitající kolem jejího levého ramene. Opravdu jako kdyby se snažil odehnat zlé duchy. Nebo dotěrnou mouchu. Když si myslel, že odhánění bylo dostatečné, poprosil Marii, aby zase zkusila pohnout hlavou všemi směry. Co má říct, přemýšlela. Má říct, že je to lepší a mít pokoj, nebo pravdu?  Že je to pořád stejné? Rozhodla se pro druhou možnost.

Dostalo se jí další, tentokrát kratší masáže. Pak už mohla krkem opravdu pohybovat o něco lépe. Už bylo načase, hodina se chýlila ke konci.

Když se oblékala, ještě se zeptala na své čakry.

„No srovnal jsem vám je.“

„To je mi jasný, pane Hrubý, jste přeci nějaká kapacita. Já si sama dnes mohla potvrdit, že ty samé pěkné věci , které se o vás povídají, jsou pravda. Ale jaké jsem je měla?“

„Aha. No tu první jste měla takovou, jak bych to řekl…, předimenzovanou. Jako byste pořád moc přemýšlela. Nemáte nějaké starosti? V práci, doma, s dětmi, manželem… nebo hypotéku?“

„Ne. Je mi to moc divný, protože u mě je všechno, kromě páteře, v pořádku.“

„Tak to jste šťastná osoba. Takových moc není.“

Než se rozloučili, domluvili si další termín, na který byla Marie rozhodnutá nepřijít. Prostě mu zavolá, že je to s ní stále stejné a basta.

Doma manželovi řekla jen, že je objednaná na pátek a na další otázky odpovídala jednoslabičně. Neměla absolutně chuť se o tom bavit.

Ve čtvrtek odpoledne napsala panu Hrubému sms, že bohužel nepřijde, že na ni jeho léčba zřejmě nepůsobí. Do pěti minut jí přišla odpověď:

„Paní Malá, nedělám zázraky, ale léčím. Abyste poznala účinky, jsou potřeba minimálně tři návštěvy. Navrhuji Vám si za další dvě návštěvy účtovat místo 300,- pouze 200,-. Hrubý.“

Jen co si Marie tenhle návrh přečetla, hned ho smazala.

Jarda večer sledoval zprávy v televizi, když si uvědomil, že Marie dnes nikde nebyla.

„Maruš, ty sis tu schůzku přeložila?“

„Ne.“

„Tak tě vyléčil hned po první návštěvě?“

Marie rentgenovala manžela pohledem a přemýšlela, jak mu to říct.

„Podívej, Jaroušku, mě žádný léčitel ani doktoři nepomůžou. Mám na obratlích výrustky, ty mi tlačí na vedlejší obratel, ten se pak kousek posune a mě to pak bolí. To je celé. Prostě musím rehabilitovat, chodit na masáže a hlavně cvičit.“ Po krátké odmlce dodala: „Aspoň tak mi to říkali na fyzioterapii.“

„Já tě nechápu. Ty budeš radši trpět, než bys dala tomu léčiteli šanci. Všichni ho jen chválí, říkají, že je nejlepší a ty přijdeš s něčím, jako jsou výrustky! A proč by ti je jako nemohl spravit?“

„A to jako jak? Jak bys mi třeba spravil jednu nohu delší, než druhou? To prostě nejde! Tak proč bych tam chodila? Ať si léčí někoho jiného.“

Sotva to dořekla, zaslechli z televize jméno Martin Hrubý a něco o malém chlapci, diabetikovi, který zemřel poté, co jej k léčiteli přivedla matka. Matka chlapce uvěřila léčitelovým radám. Nasadila dítěti navrhovanou alternativní léčbu a přestala mu podávat inzulín. Chlapec nepřežil.

„Vidíš? Vidíš, co je to za šarlatány? Nemají o základních věcech ani páru. To bys chtěl?“

Na to Jarda odpověď neměl.