Astma mi změnilo život

Každý rok na astma umře až 60 tisíc Čechů. To mám ale vyhlídky. Odložím noviny titulkem na stůl.
Raději nevědět.

Astma bronchiale. Když mi ho před rokem a půl diagnistikovali, změnil se mi život.
 Půl roku jsem si musela zapisovat můj stav. Záchvaty, potíže, dávkování léků.
 Neustále u sebe nosit Ventolin, kdyby se objevil záchvat. Nestresovat se, nerozčilovat, nehonit se, vyhýbat se fyzické zátěži.  Takže práce servírky nebyla možná. Musela jsem odejít z práce, protože jsem zkrátka nedokázala „oběhat“ celej plac.
 Cítila jsem se nemožná, že nezvládnu obsloužit dvacet lidí. Dřív pro mě byla hračka oběhat rautově třeba šedesát lidí. Byla jsem rychlá a zdravá…
Servírku dělám jen brigádně, jsem taková pomocná ruka, co natočí pivo, umyje nádobí. Po place už neběhám.
Když jdu na procházku se psem, do kopce se třikrát zastavím a popadám dech. Četla jsem, že na astma je dobrý běhat. Že je spoustu sportovců, co má astma a jsou úspěšní.
Dřív jsem běhala, jezdila na bruslích, plavala. Teď mám panickou hrůzu, že se už nenadechnu, když si půjdu zaběhat, když mě skolí jen kopec k baráku.
Když se mě maminka zeptá, jak se mi dýchá, lžu. Vím, že by jí to trápilo, raději když neví.
   Sama se s tím pořád srovnávám. Se strachem, kterej roste při každé dušnosti, kterej se mě zmocňuje v noci, když manžel slastně oddechuje vedle mě a já se potichu kradu do kuchyně, kde foukám Ventolin, otvírám oknu a klidně mrznu, jen ať mám vzduch. Ať ten tlak povolí, ať se už proboha nadechnu pořádně – aspoň jednou!
 Že musím u dýchání přemýšlet. Teď se nadechnu zhluboka – teď to půjde! Ne… Tak teď!
  Nejsou všechny dny tak špatný, ale není den, kdy bych na to mohla zapomenout. Že bych si šla zaběhat nebo si doma zaskákala s Jiliam, jako dřív.
Mám pocit, že už nikdy nebudu jako dřív …