Zbytná

Nudná záležitost bez ještě nudnějšího, siláckého porna. Snad si ten text dám i na facebook. ;-)

Zbytná

Jennifer se strojila a sledovala jedním okem pohyby komodského varana na televizním přijímači.  Doufala, že Tim nezapomene na výroční koncert jejich lásky. Dali za lístek každý půlku výplaty. Věhlasný švýcarský dirigent Claudo Abbadio měl stvrdit jejich lásku našeptáváním vášně Čajkovského a Beethovena. Nejvíc se ale těšili na houslový koncert jistého světoznámého romantika. Varan zrovna požíral bělostného čápa, když dorazil Tim. Nezapomněl. Donesl Jennifer vázanou kytici, která měla symbolizovat bengálské ohně a jejich první karnevalové milovaní. Rychle se převlékl, navoněl a přičísl si krásné blond vlasy.

„Tak Claudo Abbadio přiletěl do Bostonu v 6:30 středoevropského času“, oznamoval Jennifer. Průhledná slza za varanovu oběť se zračila na jejím živůtku. „Snad ho příliš neunaví časový posun“ opáčila. „Musí být zvyklý“, dodal k tomu Tim. Políbili se, zaklesli se do sebe a prožívali jistotu lásky. Jennifer se pak v rychlosti namalovala, měla v tom cvik. Snad se to dnes ani nehodí, napadlo ji, že měla jít na Abbadia nenalíčená. Tim už byl v garáži a ona zamkla dům. Vyjeli právě včas, aby se vyhnuli světelným pohromám v předvečer galavečera. Dojeli na místo a zapadli do kavárny. Do představení Berlínské filharmonie chybělo půldruhé hodiny. Tim psal noviny ve firmě na pneumatiky a Jennifer byla asistent pedagoga.

„Co kdybychom taky zkusili žít“, navrhl Tim. Tázavé pohledy Jennifer ho málem vyvedly z míry. Tim vytáhl z náprsenky dva lístky na Abbadia se zlatým okrajem, v druhé ruce držel nápis milování v Benátkách. Žertovně předstíral, že jsou jeho dlaně miskou vah. Jennifer si představila hotely, restaurace, gondoly a muzea. Přesto ji něco táhlo k tomu odmítnout. „Time, co to děláš? Nechceš přece prodat lístky na trhu?“

V Timovi rostlo napětí a zároveň zloba na kostnatého švýcarského génia. Proč by měl pracovat půl měsíce na to, aby si pak vyslechl potvrzení něčeho, co se v jeho očích dávno rozpadalo, ponurý svět třetího života s holkou, která ani neví, co se od ní čeká. Posedlost životem byla teď silnější než poklidné povídání s milou. Jennifer to vycítila a přeneslo se na ni něco z Timova nevědomí. Zrcadlila ho a začínala chápat. Tim vytáhl páteční Mainly Dinner a ukázal jí článek, na kolik se vyšplhaly na černém trhu ceny vstupenek. Bylo to třikrát víc, než si vydělají za měsíc. „Time, ty tedy myslíš…“, provinile se dovtípila Jennifer. Tim byl už rozhodnutý a jeho láska ho v tom nemohla nijak zviklat. Ani nechtěla. Zbavili se Clauda Abbadia ještě ten večer, oplzlý taxikář byl ochoten dělat jim prostředníka. Seděli v autě, zatímco on obcházel zoufalé příchozí. Bylo jich tu před začátkem galavečera plno. Neoficiální dražba proběhla a oni okradeni taxikářem o desátek jeli zase domů autem s osmi tisíci dolary v Timově náprsní kapse. Dovolenou si zamluvili na příští měsíc a těšili se na květnové líbánky. Druhé, ale snad ještě výraznější. Od začátku týdne se to v novinách hemžilo superlativy, Tim je nemohl číst a Jennifer ve skrytu duše plakala. Kdy zase uvidí božského Clauda přímo u nich doma v Bostonu?

Nakonec padla volba na Prahu kvůli akci na ceně na letenek. Tim s Jennifer se chystali na dva týdny ve městě, které porodilo Mozarta a pohřbilo Kafku. Tak se to aspoň dočetli v tom nejlevnějším bedekru.

Jennifer nechtěla říct, něco se stalo, Time. Nechtěla prozradit své dávné tajemství. Ve městě nad Seinou poznala kdysi známého pražského novináře, k smrti se děsila, že ho zase potká, minulost ji chytila za srdce a možná ještě níže. Ano, to byla hodně mladá a nezkušená, dnes už by se nepoložila do bahna jeho představ, přesto jí to bylo nepříjemné. Slyšela o tom městě hodně a věděla, že Tim si taky balí prezervativy, přestože ona brala prášky. Dávno se dohodli na tom, že z tohohle nebudou dělat vědu, ale poslední dobou ji docela dělali. Byli spolu tak úplně, že si ani nenašli čas na všelijaké ty zálety.

 

Tim se zdráhal uvěřit svému štěstí. Pouštěl si dokola Smetanu a představoval si, že je to on, kdo přichází. Když se konečně Vltava rozprskne o věčnost pilířů Karlova mostu, on právě tančí na zdejší diskotéce s nedefinovatelnou Ruskou. Jennifer u něj najednou byla na vedlejší koleji, jestli tam vůbec taková kolej je. Se studentíky a lidmi jejího věku. Šest let rozdílu mezi nimi se začalo projevovat. Tim v Kristových a ona ve věku, kdy tělo začíná stárnout. Slyšel o tom, že i Češky letí po Američanech a začalo se mu zdát o uličkách lásky, kam s sebou bere Jennifer. Viděl ji žadonit o jeho přízeň společně s jinými.

Zatím Claudo Abbadio v předtáčené televizní show popisoval houslový koncert Maxe Brucha slovy, kterým Tim přestával rozumět. Bylo to příliš pomalé, příliš sofistikované, vzdálené jeho touze po Praze. Konec konců i on byl novinář, podobně jako božský Ernest, který propíjel své španělské mládí impotencí zděděnou po kulce v boku. Ale to bylo až po návratu. Slovutná jména Evropanů ho vedla k tomu, že dal v práci výpověď. Rozhodl se být na volné noze. Už ho štvalo psát pořád o pneumatikách, dělnících obrábějících pneumatiky gumou, prodejcích pneumatik a jejich šťastných kupujících. Přestal si vážit bílých kronik, kdy auto odbrzděné z nejvyššího kopce jeho bostonského světa zachránil smyk pneumatik po kluzké vozovce.

Jennifer byla dál asistent pedagoga, věděla o Timově rozhodnutí seknout se vším, kupodivu ji bavilo. Představovala si, jak po návratu vystřízliví, požádá šéfa o odpuštění a založí s ní rodinu. Už na to měla věk.

Tim a Jennifer přistáli. Vzali si taxi. Jeli do hotelu. Ubytovali se. Bylo jim smutno, nic nenasvědčovalo tomu, že by tohle město bylo něčím zvláštní. Nudilo je. Hudba z rádia, kterou si pustili, byla nudně chemická a digitální. Na to měli oba moc dobrý sluch. Hned první večer šli na koncert maestra Luganského. Nudné klavírní tóny je mohli snad i zabít. Pak se vydali tancovat do Karlových lázní. Tima balil homosexuál a Jennifer se málem poprala s obsluhou, když jí nepřinesli kafe. Pak šli po mostě na Malou stranu, na Kampě obdivovali dřevěnou židli a všude nad nimi bděla televizní věž, viděli ji z hotelu na Újezdě stejně jako Petřínskou rozhlednu. Opatrně se milovali, protože nechtěli ušpinit prostěradlo v den, kdy Jennifer začaly měsíčky. „Chcípnul tu pes,“ říkal jí Tim. A byla to pravda. Claudo Abbadio tu nebyl a už nikdy nebude.

Den druhý. Opět koncert maestra Luganského. Tentokrát vyzvracení večeře přímo v Rudolfinu o přestávce recitálu. Tupé tóny slavnostního ohňostroje nad budovou vlády. Cesta přes Karlův most, na Kampu, k dřevěné židli, do mlýna na víno a na hotel. Odvážnější milování a špinavé prostěradlo. Smrt krásných představ o Praze. Pak noční hospoda na Újezdě. Pak den třetí a čtvrtý. Stoupání na Petřín a prohlídka Husa. Tim si všiml, že se v Praze jezdí na nekvalitních pneumatikách. Napsal o tom báseň a pak ji přečetl nahlas Jennifer. Oba se smáli, nepřátelství a nejistota, které mezi nimi vznikly, se už ale nedaly zažehnat.

 

Šestý den měli program každý zvlášť. Jennifer zavolala novináři a šla s ním na kafe. Nebyl zdaleka moc okouzlující, musela mu zaplatit salát, potřeboval by učesat. Tim se vydal do vojenského muzea někde za městem, byly tam stíhačky. Myslel, že se zcvokne. Všude kurva prázdno. Cestou zpět za Jennifer si odskočil do uličky lásky. Nepostavil se mu.

 

Večer nepřátelství. Ona to tušila a odmítla mu dát. Ne proto, že zřejmě chyběl jeden prezervativ, ale protože myslela na svého novináře, který nepíše jen o pneumatikách, ale také o sochách Jana z Nepomuku všude na světě. No, možná to byl vědec, dojem na ni ale neudělal.

Jak může v tak rozplizlém městě vůbec někdo žít? Všechno tu bylo na hony vzdálené jejich představám. Nakonec si půjčili auto a jeli se podívat po venku. To jim pomohlo. Jakési středohoří, pár sopečných kopců, malebné Drážďany, večer v upraveném Německu a nečekaný odpočinek v autě nedaleko benzínky. Počítali dny do odletu a milovali se na pokoji s puštěnou televizí. Už věděli, že udělali chybu, ale přenesli se přes ni. Za dva roky se jim totiž měla narodit dcera. Na letišti je zastihla zpráva o dirigentově smrti.

 

---