1. Kámošství napříč realitama

Honza má imaginárního kámoše, Ivoše.

Honza je panic.

Ivoš je děvkař.

 

Kamošství napřič realitama.

Jsem jenom obyčejnej panic.

Nestydím se za to, ale bylo by hezký najít ňákou holku, která by mi to provedla. Víš, co myslím, ne?

Ani by mě nemusela mít ráda. Stačilo by, kdyby mi to ukázala. Jak se jako stát tím opravdovým mužem. Dospělákem.

„A teď už nejsi panic, brouku,“ řekla by. Unaveně a cynicky by vykouřila cigaretu, zavrtěla zadečkem, oblíkla se a naposledy ukázala úsměv, který ji naučily roky šlapání na ulici. Sebrala by prachy a odešla. Žádná láska, žádný druhý kolo. Jen by mi pomohla bejt tím pořádňáckým chlapem.

Když to takhle říkám Ivošovi, jen se plácne do čela. „To ti radši ňákou sukýnku dohodím.“

Prej je to ízi pízi.

Základem úspěchu je vypadat sebevědomě. Choď zpříma, dívej se do očí a neuhýbej pohledem.

Musíš bejt čistej, ale ne sterilní. Nesmíš smrdět, ale ani příliš vonět.

Prej být sukničkářem je v dnešní době jako zmlátit děcko. Když na to máš morálně, není v ničem problém.

Můžeš mít sebehezčí hadry, ale když jsou smradlavý a pomačkaný, jsou ti k ničemu.

Důležitej je totiž první dojem. Vypadej šikézně. Měj stajl. Ale nic oldschool nebo out. Chce to trendy věci. Ale ne mainstream! Oblečení, co ukáže, že nejsi socka nebo tupá ovce.

Na kšilt dozadu zapomeň, teď se nosí vepředu a rovnej.

Svaly nemáš, tak si neber vasila. Košile nebo véčkový triko je to pravý vořechový.

Neoblíkej se do kalhot do zvonu nebo ty planďáky s rozkrokem u kolen. Teď letí mrkváče. Hubený lýtka a zadek, to je ten pravej babolap.

Taky si nezapomeň umýt boty, ostříhat nehty a vyčistit zuby. Holky si všímaj i těhle hovadin.

Prej můžu být rád, že žijeme v uspěchaný době, kde dělá šlapkám konkurenci kdejaká opilá puberťačka.

Mluv pomalu a hlubším hlasem, nekoktej a nesnaž se být za každou cenu vtipnej nebo vlezlej. Neplýtvej lichotkama, ale buď všímavej. Ukaž slovní zásobu, ale nepůsob přemoudřele. Směj se vtipům, ale nepřežeň to. Sekunduj, reaguj, drž se tématu. Zkrátka předstírej zájem.

Vyhýbej se ohraným tématům. Za žádnou cenu se neptej na počasí, roční období, filmy, hudbu, koníčky, školu, práci nebo astrologii. Zkus bejt originální.

Míň mluv a víc poslouchej. Nezapomeň, že čím míň toho o sobě prozradíš, tím líp pro tebe. Žadnou sukňu nezajímaj tvoje problémy nebo namachrovaný žvásty.

Prej je klub jako sámoška. Vybereš, ukážeš a jdeš.

Nikam nespěchej, nelep se. Někdy je málo lepší než moc. Nechovej se nedočkavě, nadrženě nebo zoufale. Ani náhodou ji nepřemlouvej a do ničeho ji proboha nenuť!

Taky ji předveď, že skrýváš pod poklopcem protiletadlový dělo, na který do smrti nezapomene. Žádná totiž nechce ztratit sebeúctu s malým Kašpárkem. Tak si nacpi do kalhot ruličku ponožek, ať to vypadá, že seš od přírody dobře vybavenej chlapák. Když seš naditej, totálně je to rozpálí, věř mi.

Žádný výčitky. Žádný holčičí problémy. Vykonáš, umeješ a jdeš.

Snažím se zapamatovat si všechny rady a nestačím se divit, jak s tolika pravidly může někdo dosáhnout k tomu tíženýmu sexu. Vždyť je to hotová věda!

Klub je místo, kde je každej jako na přehlídkovým molu. Všichni chcou bejt cool, in a šíleně happy. Snažej se vypadat přirozeně a přitom jsou v pózerský křeči. S tebou, Honzo, to bude úplně stejný. Ale cajk, kámo, žádnej učenej z nebe nespad.

Jen se dívej a mistr tě všemu naučí.

 

Na baru popíjí holka s černou pusou a vytetovanou lebkou na levým rameni. Naše mise našla cíl.

Nejdřív si dáme pivo na kuráž a já ti ukážu, jak prolomit ledy, řekne Ivoš a vytáhne kapesník. Rovná ho a přehne růžek na růžek, půlku přes třetinu, pětinku do uhlopříčky a tak dál, až v ruce drží kapesníkovou růžičku. Prsty načančává špičky okrasných květů do dokonalý spirály, až růžička vypadá jako pravá. Úžasný, tohle musí zapůsobit!

Naposledy si ve slipech upravujem ruličky ponožek a jdem na věc.

Prudce se zvednem a jako jeden muž kráčíme k objektu našeho chtíče. Za lebkou vytetovanou na rameni.

S kýčovitou zdvořilostní frází a připitomělým úsměvem položíme papírovou růžičku na bar. Nechtě přímo do kaluže rozlitýho piva. Sakra. Bílý ubrousek nasaje žlutohnědé neštěstí a původně sněhový kvítko splaskne v béžovou rozmáčeninu. Dívka protočí panenky a odvrátí zrak.

Moc dobrej vstup nemáme, ale nepanikaříme, jak by si kdejakej škarohlíd mohl pomyslet. S chladnou hlavu  vytrvale pokračujem v misi.

Je čas přikročit k druhý fázi.

Musíme vzbudit dojem záhadných týpků. A tak mlčím a Ivoš mlčí se mnou.

Chceme být tajemní…A jsme tajemní! Jsme mačové. Jsme páni ticha.

Uplyne okamžik, pár sekund, minuta, dvě a ticho pomalu pozbývá na záhadnosti.

Jsme trošku tajemní. Nejsme mačové. Jsme páni trapnýho ticha.

Čas se vleče a někde v pozadí sekundová ručička zpomaluje pod náporem trapnosti okamžiku.

Tik, ťak…..tik…..ťak……tik….

Jsme trapní, jsme ubožáci, jsme páni onanie.

Nervózně čekám, že Ivoš promluví a prolomí to ohavný trapno. Že třeba přizná, kým ve skutečnosti je. Výplodem samoty. Snem. Imaginárním kámošem. Výmyslem. Hříčkou. Hergot, že ji prostě a jednoduše vysvětlí vo co tady de!

A jak ticho prostupuje našimi těly, Ivoš nakonec spustí slovní kulomet.

Chrlí, že ji to moc sluší. A že má pěkný tetování. A nádherný nohy, dlouhý nohy, hubený nohy, božský nohy! A co je za znamení? A co ráda dělá? A její oblíbená barva? A jídlo? A roční období? A co znamená ta lebka na rameni? A že se mu líbí, jak drsně vypadá. A že chce taky vytetovat lebku.  A že by ji rád pozval domů. A že je nebude nikdo rušit a můžou si pustit ňákej pěknej filmeček a popít dobrý vínko. A žvaní a žvaní a žvaní. Jenže ona upírá oči ke mně a Ivoše si vůbec nevšímá.

Já mezitím svadím vnitřní boj. Mám utýct nebo zasáhnout? Nevím, netuším a Ivoš kecá a kecá a kecá. Mele dál a dál a dál. Nesnesitelný, nemravný, urážející, pitomý, trapný, intimní, oplzlý, otravný kecy.

V uších mi nesnesitelně hučí. Jako když mlátíš činelama v podchodu. Je to kravál, kterej se nedá vydržet. Je to jako kocovinovej budík. Jako vuvuzela a fujara dohromady. Jako rychle přetočený záznam italský svatby. Jako sloní páření za megafonem… Je to zkrátka tak nesnesitelně otravný, že už to nevydržím.

„Drž hubu! Drž už sakra hubu!“ řvu zoufale a napřahuju se, že Ivošovi jednu ubalím. Jenže já jsem on a on je já. Ví, co chci udělat. V pravej moment ucukne a já strčím do holky s tetováním. Ta sletí z barový židličky do uschlých zvratků na parketách a začne křičet: „Ty ujetej magore! Ty pošahanej kreténe!“

Je mi trapně, stydím se. Nevěřícně na mě čumí celej klub.

Asi ti ani nemusím prozrazovat, jestli jsem ten večer skóroval.

Před klubem líbám nocí vychlazený chodník. Z dlaždic cítím vodku a tuzemák.

Vyhazovač mi ještě cosi klade na srdce, ale není to nic novýho. Jsem magor a měl bych se jít léčit.

Na chodník svítí žlutý světlo pouličních lamp. Studená noc bez jediný hvězdičky, jen červená poblikávání zbloudilých letadel. Z klubu se ozývá hudba s rytmem srdečního šelestu a z vedlejší ulice piští autoalarm.

Klubový dveře se otevřou a Ivoš vychází bez jedinýho škrábnutí. Pomůže mi na nohy a upraví mi límeček.

„Pojď, jdem se zhulit. Dneška už bylo příliš,“ řekne a já zakejvu hlavou, jakože teda jo.

Tichou ulicí se nese ozvěna klap klap klapání kroků, která se tříští o betonový zdi. Zní to, jakoby nás sledovala neviditelná armáda strašidel, ale i tak se cítím bezpečně. Jdu po Ivošovým boku a vím, že se mi nemůže nic stát. Kryjeme se.

Jsme kámoši napříč realitama.

---